Poslední roky se snažím systematicky vyhýbat vystupování na nejrůznějších tuzemských konferencích. Minulý víkend byla jedna z výjimek, na konferenci Devel jsem hovořil o vývoji 3D tiskáren v rámci Prusa Research. Na tomhle příkladě je moje „neochota“ dobře vidět.
Já nejsem vývojář. Jen pomáhám s organizací toho všeho. Nemohu vyprávět o konkrétním řešení vývojářského problému, protože to už znám hodně z výšky. Ano, sednu si s vývojáři a pomůžu jim najít řešení a konsensus, ale v praxi už to nenaprogramuju. Na to jsou tam jiní, lepší. Na vývojářských konferencích tedy vlastně mlátím prázdnou slámu. Mluvím o organizování věcí, o návaznosti subprojektů, strategiích nebo o lidech. Snažím se nechat vyrůst lidi, týmy. Nedělám nic viditelného pro běžné lidi. Tohle tak zajímavé na konferenciování není.
Konference by měli obrážet mladší, kteří se dokáží bezmezně nadchnout pro novou technologii. Mě už je dost jedno, zda se to programuje v Pythonu, Go nebo Octanormu, důležité jsou pro mě parametry jako dostupnost kapacit, servisovatelnost, nároky na zavedení atd. Zároveň bych ale nechtěl být ten blazeovaný povýšený stařík, za jehož časů byla tráva zelenější a vývojáři lepší. Nebyla. Nebyli.
Nadšení je důležité stejně, jako skepse. Co nám nejde, je průnik obojí, na to jsme si příliš zvykli na nesmiřitelná rozdělení protilehlých táborů – bohužel často i ve firmách. Ale to už je jen další nepochopitelné téma.
Tak na českých konferencích už téměř nevystupuju. Už to pro ostatní nemá přínos, doba se změnila…
PS: Samozřejmě mi tleskali. Můj příspěvek všechny pobavil, byla to spíše IT standup commedy, něco jako vyškrtnutá scéna z IT Crowd. V hodnocení přednášek na Develu jistě nepropadnu. Ale o skutečném přínosu pro lidi mám oprávněné pochybnosti.
Jo a můj oblíbený IT citát? „Pár týdnů programování nám pomohlo ušetřit hodiny zbytečného plánování!“
