Underdressed na schůzce

Včera jsem dorazil na jednu schůzku silně underdressed a připomnělo mi to nedávnou příhodu. To jdu na takovou tu schůzku s managementem, ke kterému jsem se konečně probouchal, do obrovské nadnárodní firmy. Dorazím na recepci, napíšu se, projdu ochrankou, nastupuju do výtahu, kartička prověří, že jedu, kam smím. Dobíhá slečna v šik kostýmku, elegance sama, v ruce kelímek kafe. Galantně blokuji dveře výtahu, ona přistupuje a potěšeně se usmívá, že jsem jí nefrnknul před nosem. Táži se, jaké patro, ona mi říká číslo a já konstatuju, že to je ředitelské patro a jestli tam řediteluje nebo vaří kafe. Směje se, ukazuje mi svoje kafe v kelímku, na což říkám, že to chápu, že tady v baráku vaří extrémně blbý kafe, že sem jedu na schůzku, ale bylo mi trapný si koupit vlastní kafe, tak to zkusím nějak zvládnout. Namítá, že u nich na ředitelském kafe mají dobrý, copak ředitelové, namítám já, ale my plebs … Směje, zdá se, že jsem jí zdvihnul náladu, takže mi slibuje, že mi kafe přinese. A já, že ji beru za slovo.

Výtah parkuje v mém plebsovém patře, vystupuju, jdu na schůzku. Tady by příběh výtahového flirtu mohl skončit – tím, že se dva lidé zasmáli.

Schůzka neprobíhá nijak velkolepě, řeší se problémy, já usrkávám břečku, co mi dali, když tu někdo zaklepe na prosklenou kukaň v níž sedíme a vchází slečna v kostýmku. V rukách má stříbrný tácek, na něm porcelánový hrnek na espresso, mlíčko v porculánovém kalíšku, sklenička vody. Usmívá se na všechny a směrem ke mně říká, že se moc omlouvá, že nás nemohla najít a že tady je ta moje káva, jak ji mám rád. Rovněž se usmívám a slušně děkuji, že je moc hodná. Slečna odchází.

Oba pánové na mě koukají dost vykuleně. Prý, jestli se známe. Beru do dvou prstů kalíšek kávy, uskrávám její vařící vyváženost skrze běloskvoucí okraj a otázku jako správný gentleman přecházím bez komentáře. Jednání pokračuje ve vysloveně pružnějším tempu, káva mi spravila chuť a zřejmě jsme malý break v jednání potřebovali.

Kdyby to byl scénář, asi by se nikdo nezlobil, že by následoval střih a záběr na mne, jak si upravuju kravatu před zrcadlem koupelny garsonky na Petřinách, ale scénář to není, takže to pokračuje životem.

Vstávám doma, jdu na konferenci o energetice. Těžké ráno. Sedím v diskusním panelu, jsem v podstatě jediný zastánce myšlenky, že obnovitelné zdroje mají něco do sebe a nemusíme spálit všechno, co spálit jde. Nicméně dostávám intenzivní čógru, jeden proti šesti. Trochu se rozohním, vytahuji statistiky, pán z uhlárny je označuje za zmanipulované. Do sálu se zpožděním přicházejí lidé, které z foaye nalákala naše hlasitější debata a vidina toho, že za chvíli vyhodím ze sálu moderátora. Do první řady si sedá slečna, hlásí se o slovo a bere si je. Pokládá štěpnou otázku, kterou utírá uhelného pána i jádromachra a já koukám, že je to ta slečna ze včerejška. Podle toho, jak se moderátor uctivě tváří a jak ji podlézavě oslovuje, ji tu asi znají.

Za chvilku se znovu zdravíme, už je po diskusi. “Nemůžete na ně být tak hr. Bouráte jim jejich svět, jejich představy,” vytýká mi dobromyslně.

“Vy jim ho nebouráte?”

Rozhlíží se po sále. “Naše firma polovinu z nich vlastní, druhá polovina s námi obchoduje a třetí polovina doufá dostat se mezi první dvě poloviny,” krčí rameny. “Já můžu.”

Konečně jsem zaostřil na vizitku, kterou má na prsou, aniž by to mohlo být bráno tak, že jí koukám na kozy. Viceprezidentka pro strategii skupiny mateřského koncernu.

Tož tak.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 18×, průměr: 4,33)
Loading...

2 komentáře