Umělointeligenční asistenti a pochybnosti nad existencí svobodné vůle

Představte si, že máte elektronického asistenta, kterému dáte přístup do vašeho kalendáře i emailu, on tím zjistí, koho máte rádi a začne vám každý týden v neděli večer připravovat agendu na příští týden. Navrhne vám, s kým jít na oběd, komu poslat přání k narozeninám či k nové práci. Vy to můžete upravit, jenže fakt je, že s Bárou je fajn, už jste ji dlouho neviděli, oběd s ní je dobrý nápad. A s Lukášem jste v hospodě taky dlouho nebyli. A neprošvihli jste narozeniny mámy. I dárek vám to navrhlo.

Zajímavé na té myšlence je několik věcí.

Za prvé, takové programy už jsou, sice v různém stupni kvality a zveřejnění, ale zlepšují se a netřeba pochybovat o tom, že jednou dosáhnou požadovaného stupně kvality.
Za druhé je zajímavé sledovat, jak se k takovému programu budete chovat. Viděl jsem krátký výstup testů z Apple, kde se ukázalo, že v rozmezí 3-8 týdnů takovému programu povolí naprostá většina uživatelů vést komunikace autonomně. A to dokonce i tehdy, když program generuje chyby – prostě pak lidé šli na schůzku, kterou by si sami úplně nenaplánovali. (Apple ovšem test generovalo skupinou psychologů místo umělé inteligence, chtělo jen zjistit, jak se budou lidé chovat.)
Třetí otázka byla spokojenost. Většina testovaných uvedla, že program významně zlepšuje jejich životní spokojenost a partnerské vztahy. Menšina si stěžovala na časovou zátěž, kterou jim osobní schůzky generují, úpravou software na nižší počet osobních schůzek se i oni stali spokojenými uživateli. Jiné větší výhrady nebyly.
Čtvrtá otázka je ještě zajímavější. Co se stane s naší vnitřní entitou, kterou jsme dosud označovali za svobodnou vůli? V okamžiku, kdy jsme přistoupili na to, že počítač ví a zorganizuje vše lépe a my to jen provedeme, jsme ještě obdařeni svobodnou vůlí? Je manifestací svobodné vůle skutečnost, že můžeme vždy schůzku navrženou strojem zrušit, vzít zpět? Je svobodnou vůlí souboj mezi tím, chovat se sobě prospěšně na návrh druhých a chybně na protest proti lepšímu návrhu? Budeme si raději vědomě škodit, jen proto, že tím vyjádříme svoji svobodu? A neděláme to už?
Otázka pátá: jak se k sobě budeme chovat ve chvíli, kdy víme, že velkou část osobní komunikace začíná stroj? Vadí nám přání nebo pozvání, které nerozlišíme od autentického, když ho podle stroj v zastoupení člověka?
A otázka šestá, asi nejzajímavější. Když se takový asistent osvědčí, kde se to zastaví? Necháme jej řešit stále více svých osobních věcí, abychom měli čas na práci? Pracovních, abychom měli čas na sebe?

Budou naše životy hodnotnější, když je povedeme tak, jak nám budou stroje předepisovat se zahrnutím všech našich nejniternějších osobních preferencí, i těch, které si vědomě neuvědomujeme, nepřipouštíme?

Udělejte si mentální cvičení a tyto otázky si zodpovězte. Můžete si to přidat na profil Facebooku a za rok, dva, šest, deset vám to FB připomene. Uvidíme/te, jak se budou vaše preference měnit 🙂

PS: Ten problém už fakticky existuje, jen v jednodušším levelu a jmenuje se Waze (jo, ta autonavigace). O tom, jak se to ve Waze projevuje a jaké jsou s tím zkušenosti, zase někdy příště…

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

5 komentářů

  • I to je duvod, proc jsem nqmisto Industry 4.0 zacal budovat INDUSTRY 5.0. Tam toriz nedelaji rozhodnuti a neodvadi praci jeden bez druheho AI a CLOVEK ale spolecne.

    • Verzování jakékoliv činnosti (Školství 2.0, Industry 5.0, Management 3.8alfa…), inspirováno softwarem, mne poslední roky dost baví. Jen se obávám, že většina z nás absolutně netuší, v jaké verzi časoprostoru se právě necházíme… 🙂

  • To vyzerá na klasiku. Mám si nechať poradiť od skúsenejšieho alebo ísť svoju cestou, len preto že mám pocit že ja som iný a dám to?

    • Nebo komfortu – spokojím se s tím, co mi nabídne systém, nebo budu hledat novou – neotřelou – cestu k evoluci (nebo se možná spálit)? 🙂

  • Myslím, že to děláme už od narození, kdy nás jiné entity posouvají směrem, o kterém si „myslejí“, že je nejlepší nebo proto, že bychom tak měli směřovat. Jestli jsou to rodiče, stát nebo stroj… Každopádně v dospělosti si můžeme dovolit neuposlechnout (a nést případně následky)