Udělali jste dost, abyste naplnili cizí očekávání? A svá vlastní?

Když jsem před skoro dvaceti lety prodal svou nejznámější firmu, varovali mě lidé před tím, že narazím na mnohé. A na mnohé jsem také narazil. Nejpodivuhodnější se mi však postupem doby zdála cizí očekávání. Tak nějak se předpokládalo, že všechno, na co sáhnu, dělám s nesmírně komerčním záměrem. Očekávalo se, že můj dotek promění vše ve zlato.

Tak například jsem se jednoho dne stal spolumajitelem sklářské firmy. A dostával jsem řady zvědavých dotazů od těch, kdo věděli, proč považuju sklo za tak perspektivní obor. Po pravdě jsem říkal, že vůbec. Bylo to bráno za výmluvu a ten pocit zesílil, když jsem se podílu zbavil, jak jinak, než dobře. Že jsem podíl získal od známého jako umoření dluhu, nevěděl vlastně nikdo. Jiná strategie v tom nebyla. Byl jsem o to podivnější tajnůstkář, který nechtěl nechat ostatní přiživit se na svém jistě promyšleném úspěchu.

Očekávání. Jsou parazitem úspěchu. A dokážou zamotat hlavu. Když jsem začal před pěti lety běhat, bylo to pro radost a z řady jiných důvodů, ale dotazům, co tím sleduji, se nedalo vyhnout. Nic. Radost. To nebyla dobrá odpověď.

Myslel jsem, že je to prokletí speciálně moje, související s tím, že ve dvaceti letech jsem měl úspěch a ten se teď bude vždy automaticky očekávat. Jenže si stále častěji všímám, že nepřiměřená očekávání jsou metlou i mého okolí. I ostatních. Stačí, abyste něco vystudovali, vypracovali se, něčemu se s vášní věnovali a již nastupují porovnání a očekávání. Očekává se, že to „k něčemu bude“ a tím něčím se myslí samozřejmě sláva a/nebo peníze. Vzniká tak latentní celospolečenský nárok na úspěch. Vyžaduje se, očekává se. Pouhá radost není úspěchem, je nekompletní. Je sexem bez orgasmu.

V poslední době na to u lidí kolem čtyřicítky let věku narážím stále častěji. Jsou v něčem dobří. Velmi dobří. A když se jich ptám, proč si to nechávají pro sebe, tak namítají, že to nebude mít úspěch. Nemohou napsat tu knihu, kterou nosí léta v hlavě, namalovat ten příběh o kterém sní, postavit to zařízení či stavbu, ačkoliv píší, kreslí, konstruují či staví širokodaleko nejlépe. Nemohou stavět, nemohou běhat, protože by to nebyl úspěch a ten se přeci očekává. Nebylo by to tak přelomové dílo, jak se čeká. A tak dílo vůbec nevzniklo, nebo se někde ve sklepeních piluje k nedosažitelné dokonalosti desetiletí, protože sám autor má na sebe takové nároky, jakým nemůže hned z kraje dostát. Znám to, takhle mám mnoho rukopisů knih, které oprašuji k dokonalosti a k zapomění.

Úspěch není přirozenou součástí díla. Není nárokový. Není dokonce ani zasloužený. Ale rozhodně není možný bez radosti a už vůbec ne bez toho, pokusit se.

A tak, až něco zkusíte, něco, co jste třeba nikdy nedělali, smiřte se s tím, že se mnohem spíše „ztrapníte“, než že budete mít úspěch a vytvoříte přelomové dílo. To ke zkoušení patří. A nikdo z lidí s normální životní zkušeností se nebude smát, spíše bude přemýšlet o vaší odvaze zkoušet. Nenechte se dotlačit do toho, že se budete celý život bát zkoušet nové jen proto, že cítíte tlak nároku na úspěch. Žádný není. Nedlužíte jiným, jen sami sobě šanci to zkusit.

Ostatní, ať si klidně jdou koupit podíly ve sklárnách, když neposlouchají, že jste prostě jen chtěli mít sklárnu.

Odebírejte Patrickův Newsletter

Technologie v souvislostech. Týdenní komentář, který jde za pěnu dní.

Invalid email address
Slibuji, žádný spam. Co sám nerad, nečiním jiným.

1 komentář

  • Pronikavá úvaha. Připomněla mi mnohé vlastní nedotažené pokusy. A taky nedávný rozhovor s kamarádem, kterému bylo 40. Má mimořádný literární talent, vyhrával soutěže už v době, když většina z nás sotva zvládla popsat jednu stránku slohového cvičení. Nicméně on přesto nikdy knihu nebo nic většího nenapsal. Na den 40. narozenin bilancoval, vlastně si stěžoval, že mu bylo „dáno ochutnat, jaké to je být autorem“, ale zároveň nemá talentu tolik, aby to stálo za to. Protože hodně čte a pozná, kdo opravdu umí, on ví, že emoce čtenáře nedokáže nikdy zasáhnout „tak jako Tolstoj“ (!). Zvláštní mix podcenění a přecenění vlastních schopností, každopádně zcela paralyzující.