Trvalá pohotovost, soustředění a multitasking života i práce

Multitasking života a práce. Jestli nějaké slovní spojení může charakterizovat změny, jež přineslo poslední desetiletí, tak právě tohle. Nikdy před tím nedocházelo k tak rozsáhlému prolínání práce a osobního života, jako v posledním desetiletí. To, co se ještě před pár lety týkalo jen vrcholových manažerů či politiků, tedy nutnost být v případě potřeby na příjmu a řešit problém ohrožující život korporace či státu, je najednou běžná samozřejmost pro každého. Zatím to považujeme za výhodu nebo to neřešíme. Dostali jsme přeci v práci chytrý mobilní telefon zapůjčený zdarma. Notebook. No a že šéf píše o víkendu? Tak si to přečteme a když tak do pondělí promyslíme. Nic závadného to přeci není.

Problémy jsou dva. Tím prvním je multitasking, tím druhým trvalá pohotovost. Do téhle chvíle jsme měli svět práce a soukromí ve většině případů geograficky oddělený, pracovalo se jinde, než se žilo. Najednou, s chytromobilem v kapse, je práce tam, kde jste vy.

Doposud, zdá se mi, převládal názor, že tohle je daň za to, že chceme rozvolnit pracovní dobu. Že ji máte flexibilní. Jenže rychle se také ukazuje, že téhož názoru nejsou firmy. Že si jejich šéfové dobře všímají, že práce nesoustředěná, neprovedená v lokacích firmy, není zdaleka tak přínosná. Nedrží termín a často ani kvalitu. Je z firemního pohledu problematická. I kreativní profese, které přísahají na vysunutí z firmy, se zavírají do “domácí kanceláře”, pokud pracují z domu a pokud se mají parametrů držet.

Ve výsledku je trvalá pohotovost nikoliv rozvolněním práce, ale jejím přídavkem. A často automatickým nárokem zaměstanavatele. Chcete na pracovním trhu obstát? Automaticky se předpokládá, čtete firemní emaily, “kdyby se něco dělo”. A ono se pořád něco děje. Posledním šlágrem tohoto druhu je přístup BYOD, přineste si své vlastní zařízení do práce (notebook, mobil) a pracujte na něm. Firma na něj přispěje (možná) a umožní vám na něm pracovat (jak šlechetné). Jen tak mimochodem ušetří, což zaměstnanci nevadí a jen tak mimochodem se mu automaticky vetře i do dříve soukromého prostoru.

Trvalá pohotovost znamená, že si neodpočinete od pracovních problémů. Nikdy. Můžete mít silnou sebekázeň, ale je těžké se nepodívat, co to je za email označený za urgentní. Je těžké ho alespoň v rychlosti v sobotu večer neodpovědět, místo toho, abyste se v klidu koukali na film. Vždyť vás to nic nestojí.

Pracovní stůl po úklidu

Druhým problémem je trvalý multitasking. Neustále je vaše pozornost pod palbou. Například v Mac OS X existují Notifikace, kdy vás přímo operační systém upozorňuje na nové zprávy ve vašich sociálních sítích. Chvíli to bylo zábavné a osvěžující, jenže při vyšší intenzitě je to rušivé. V momentě, kdy se potřebujete na něco soustředit, vám bliká zpráva o tom, že vám někdo napsal. Něco, co by mohlo počkat. Beztak jste už vyrušený ze soustředění. Ve výsledku věc, která by vám pod plným soustředěním zabrala pár desítek minut se protahuje spíše na celý den a často je odkládána na neurčito zejména v případě, když nejde o něco, co byste dělali extra rádi. V momentě, kdy se do notifikačního centra nacpaly další programy a začaly mě otravovat zprávami o tom, že Dropbox aktualizoval X souborů, vypnul jsem notifikační centrum úplně, protože tohle byl moment, kdy jsem odešel z Windows: když jsem potřeboval psát a musel jsem odklikat pět obrazovek návrhů k uklizení pracovní plochy, defragmentaci a jiným činnostem.

Trvalý multitasking znamená, že těkáte od jednoho k druhému a o to hůře se vám zanořuje do skutečně hluboké práce. Vnímám to u psaní. Napsat knihu znamená nasbírat podklady, rozvrhnout si o čem bude a “pak už to jen sepsat”. Tedy sednout a v kuse bez přerušení psát. Právě nárůst neproduktivního provozu vynucujícího si okamžitou pozornost tohle narušuje. Je snadné strávit hodinku v kuse řešením takových vyrušujících věcí, aniž by se ale ve skutečnosti něco vyřešilo. Lze neproduktivně poplkat s kamarády, známými, ale i s velmi vzdáleně známými lidmi, což je milé, ale práci to neudělá, knihu to nedopíše.

Východisko je teoreticky jednoduché. Svět práce a soukromí oddělovat. Vydělit si čas na hlubokou práci a obhájit si ji prostými výsledky. Smířit se s tím, že kredit u zaměstnavatele nedefinuje schopnost odpovědět na email v sobotu, ale schopnost podat skvělý výsledek v predikovatelném čase. A že kredit v sociálních sítích tvoří skutečná práce, nikoliv sebevtipnější komentář pěny dní. Že s takovým přístupem budete o koňské délky napřed před těmi, co stále věří na to, že být neustále online je digitální propast, která je odděluje od analogového plebsu. Ve skutečnosti je tento přístup pouze předčasně posouvá do role digitálního prekariátu.

Může vám to přijít úchylné, chtít něco takového. Chtít dobrovolně se na dlouhé okamžiky odstřihnout od mobilu a pohroužit se k práci s počítačem, kde jsou vypojené všechny notifikace, žádný email nezacinká a i při vyhledávání podkladů pro vaši práci se ani jednou pro jistotu nezkontrolujete, co nového je na Facebooku. Zvláště, když Facebook je o jedno kliknutí blíže, než zdrojová data do vaší práce. Ano, chce to sebekázeň a je těžké si ji vypěstovat, sám se to zoufale učím. Ale nejsem sám, kdo o tom přemýšlí, Melvilové vydali knihu Hluboká práce od Cala Newporta, která až do stránky 63 popisuje přibližně přesně to samé, co já, jen po americku, rozkecaněji (a dále jsem nečetl, ukázka je jen do téhle strany a teď přemýšlím, zda si mám koupit papírovou či digitální verzi). Zkuste to. Uděláte více a lépe.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 4,00)
Loading...

5 komentářů

  • OT: vidím správně na stole nabíječku na nějakou Fénix svítilnu? 🙂

  • Hned jak jsem se začetl, tak mě přišlo, že autor odkazuje na hlubokou práci (s malým i velkým H) a je to tak. 🙂

    Hlubokou práci jsem četl a můžu ji doporučit. Čte se dobře a je tam řada zajímavých názorů. Prakticky je to taková obžaloba moderní doby – nonstop přístupnosti, sociálních sítí, openspace prostorů a mělké práce.

  • A není prolínání soukromého a pracovního návrat k tomu, „jak to bylo dříve“?
    Sedlák plynule přecházel mezi chlévem, stodolou, polem, kuchyní a ložnicí (když ji měl), rybáři po návratu z lovu doma spravovali sítě a na lov brali děti apod.?

  • BYOD bych úplně neodsuzoval, obvykle začal jako řešení, kdy má člověk doma lepší stroj, než jaký by dostal v práci.

    Ani si dnes neuvědomujeme, že mobil jde vypnout a WIFI nemusí být všude. Pokud ostatní naučíme, že po šesté večer pracovní hovor nezvedneme a na email odpovíme v pondělí (pokud vůbec), tak po nějaké době máme klid.

    Jasně, jsou krizové okamžiky, kdy je být třeba na příjmu, ale kolik takových je do roka? Tři? Maximálně.

  • Autor článku mi mluví úplně z duše, sám se s tím trápím už skoro dvě dekády…plně souhlasím s jeho závěry.