Trumpa vykopli ze sociálních sítí a o polízanici, co kolem toho bude

Tento článek byl původně můj čtrnáctý newsletter a podcast, ale je to tak závažné téma, že jej dávám ven veřejně. Newsletter si můžete objednat zde – zdá se, že letos jej budu mít věnovaný spíše regulaci a Číně, než vysloveně technologiím. A v podcastu si můžete článek pustit na Anchoru, najít na Spotify a dalších podcast službách. O čem to bude? Především o problémech, které začínají mít technogiganti s regulací a jak se do toho s grácií sobě vlastní, nechtěně a mimochodně vlomil Trump, far-right scéna a další.

Apple před nějakou dobou obeznámilo vývojáře se záměrem takzvaných Privacy Labels, neboli povinnosti deklarovat, jaká data o vás mobilní aplikace zpracovávají. Facebook z toho mohlo šlehnout a kontrovalo ostřejším inzerátem v americkém tisku, kde varovali před tím, že takové ustanovení omezí možnosti menších podnikatelů inzerovat. Odkud, že se vzal ten mentální vrkoč?

Facebook argumentuje tím, že uživatel mobilní aplikace jedním stiskem tlačítka nyní rozhodne o tom, že nechce o sobě předávat data a tím pádem fyzicky zamezí Facebooku vydestilovat pro něj ty nejlepší a nejvíce odpovídající reklamy a samozřejmě i příspěvky. Facebook se z velké části obává toho, co by z Privacy Labels mohlo být, tak si nyní řekněme, co skutečně dnes jsou.Privacy Labels publikují přehledně informace o tom, jak iOS aplikace zpracovávají tato data:

  • data používaná k vašemu sledování
  • data spojená s vámi
  • data, která s vámi spojená nejsou

Z těchto popisek se najednou dozvíte nejenom to, co jste tušili: že si některé aplikace ukládají vaše lokační data, ale třeba také to, že si ukládají unikátní identifikátor telefonu a ještě jej předávají třetím stranám.

Facebook na celé věci děsí a v inzerátu se odvolával na ubohého malého podnikatele, jemuž krok Apple zdraží reklamu, ale pravá podstata obav Facebooku byla někde jinde. Na cenu reklamy na Facebooku nemá Apple přímý vliv, ale pokud by jedním stiskem tlačítka odmítajícího předávání takových dat umožnil uživateli data nepředávat, byl by to pro Facebook malér. Najednou by nemohl uživatele sledovat, šmírovat, přes sociální prvky vkládané na cizí stránky neviděl, co uživatelé navštěvují, nemohl by je přesně segmentovat a uškodil by svému hlavnímu businessu: dokonalé znalosti uživatelských zájmů. A tím cílení reklamy a tím příjmů z ní. Facebook věc vyřešil šalamounsky, zaklikal všechno. Prý z pomsty, ale pravděpodobněji spíše také proto, že prostě všechny data využívá. A dál si nemůže s Applem přijít na jméno.

Internetem se záhy rozšířil srovnávací obrázek, kolik dat o vás který messagingový klient shromažďuje a zpracovává, zvláště signifikantní je rozdíl mezi aplikací Signal a Messenger.

Privacy Labels pro jednotlivé instant messagingové aplikace

Signal se tím dočkal značné popularity a stahování. Dokonce k jeho používání vyzval na svém Twitteru Elon Musk a ne všichni jeho čtenáři pochopili, že myslí mobilní aplikaci. Akcie úplně jiné společnosti Signal Advance dokonce vzrostly o 11 000 procent (článek), ale to je jen taková humorná odbočka o síle sociálních sítí a influencerů. Ještě nedávno bych soudil, že lidé svou svobodu a soukromí v klidu prodají za pohodlí, tedy že výše uvedené události nebudou mít prakticky žádný větší význam.

Jenže pak se stalo něco dalšího:

Drancování Kapitolu a Trump začal být v sociálních sítích persona non grata

Vlastně by tahle událost neměla do technického newsletteru patřit. Větší skupina far-right (nebo fear-right?) aktivistů, jak se dnes říká pravicovým extrémistům, pronikla 6. ledna do budovy washingtonského Kapitolu, ponoukána k nepokojům prezidentem Donaldem Trumpem. O události podrobný český přehled zde na Wikipedii. Pět mrtvých, desítky zraněných, emotivní komentáře na všech stranách. Lze se přít o tom, zda by policie aktivisty rozstřílela na hadry, kdyby šlo o aktivisty Black Lives Matter (BLM). Pravěpodobně ne, protože policistů na místě bylo v jednu chvíli málo a z takového střetnutí by byl masakr pro všechny. Nedalo se ale přehlédnout, že mnoho policistů se chovalo se symaptiemi, mimo službu byl postaven ten příslušník, který se s aktivisty fotografoval a další, který je ochotně prováděl budovou.

Důležité je, co se stalo pak. Jednotlivé sociální sítě začaly vypínat účty Donalda Trumpa. Nejdříve Twitter suspendoval účet @realdonaldtrump, následně Facebook Trumpův účet deaktivoval do 20.ledna, tedy do doby Bidenovy inaugurace. Sám Mark Zuckerberg vysvětloval: „věříme, že riziko dovolit prezidentovi používání naší služby po tuto dobu je příliš velké“. Na Snapchatu došlo rovněž k zavření účtu, stejně postupoval Instagram (vlastněný Facebookem) a Twitch. Důvod všude stejný: šíření nenávisti. Donaldu Trumpovi mohou jeho vyjádření a hecování na sociálních sítích přitížit v jednání o impeachmentu, ale z této politické roviny se rychle vraťme do světa techniky.

Spojený zátah na Parler


Když byly zlikvidovány Trumpovy účty na sociálních sítích a také účty řady dalších lidí z far-right scény, přesunuli se far-right lidé na sociální sít Parler, do té doby prakticky neznámou (detaily česky o Parler zde). Ta jim naopak fungování zajistila. Odplata nedala čekat, během jediného dne byla síť vyřazena z nabídky aplikačních obchodů Apple i Google a aby si snad někdo nemyslel, že bude používat webové rozhraní, Amazon službě poslal jednodenní výpověď ze služby AWS a web přestal fungovat. Vykopnutí Parler z mobilních aplikačních obchodů mělo nečekanou dohru, když vyneslo nahoru podobně pojmenovanou sociální aplikaci Parlor, kterou vyhledávání obchodů nabízelo jako jedinou alternativu. Zakladatel Parleru John Matze postup označil za koordinovaný útok technologických gigantů a usilovně hledá řešení, prý bude Parler během týdne opět naživo.

Měly právo odstranit Trumpa?


To je dnes kardinální otázka. Osobně nemám Trumpa v oblibě a rozhodně nemám tendenci se jej zastávat. Pokud ovšem budeme mlčet, když jdou pro blázny, pak pro cikány a pak pro židy, kdo se zastane nás, až půjdou i pro nás? To není jen okřídlené moralizující rčení. Doba je těhotná cancel kulturou a není to tak dávno, co jsem i já dostal masivní sodu za to, že jsem si dovolil přechýlit ženské příjmení.

Takže popořadě.

Sociální sítě samozřejmě mají právo podle svých podmínek služby vykopnout v podstatě kohokoliv, koho si usmyslí. A tohoto „práva“ také používají, když už něco musí vysvětlovat, tak s odvoláním se na to, že jde o jejich soukromý prostor, na kterém chtějí svým uživatelům poskytovat bezpečí. A že nejde o ohrožení ničího práva slova – vždyť dotyčný vykopnutý se může exhibovat i jinde. Tak triviální to ale není. Facebook i Twitter se dlouhou dobu snaží usilovně stát veřejným prostorem, kde se diskutují a sdílí myšlenky. Vykopávání některých lidí provozovatelem služby diskusi ovšem znemožňuje, zvláště, když dotyčný je prezidentem USA – i když jej někdo může považovat za vulgárního trolla.

Nemůžete vytvářet veřejný prostor a pak si osobovat právo z něj dle své úvahy někoho vykopávat, protože tím si uzurpujete soudní pravomoc a její výkon, tedy práva, která byly doposud přiznávána pouze státům.

Sociální sítě navíc dlouhodobě těžily z toho, že se prohlašovaly za technologickou platformu. Díky tomu nebyly přímo zodpovědné za porušování autorských i jiných práv – ony prostě jen poskytovaly prostor, samy nic nepublikovaly a teprve na upozornění s různou mírou ochoty sporný obsah mazaly. Jenže technologická platforma nemá diskriminovat: to je stejné, jako by hospoda či obchod odmítaly obsloužit černocha či bělocha na základě jeho barvy kůže.

Sociální sítě vyrostly na monetizaci předsudků

Je to tak prosté: buďto je sociální síť technologická platforma a pak nemá bez soudního příkazu co zasahovat do obsahu, nebo je sociální síť vydavatelem a pak má práva i povinnosti vydavatele. Například sama za obsah ručí. Jenže sociální sítě si dneska samy zvolily či spíše vynutily hybridní model: žádné povinnosti technologické platformy a všechna práva vydavatelů. Což vytváří prostředí, které na jedné straně stvořilo nové dolarové miliardáře v podobě zakladatelů sociálních sítí a na druhé straně přineslo negativní externality v podobě prostředí pro hybridní války, účinné štěpení společnosti pomocí zapouzdření do neproniknutelných bublin a samozřejmě přesné segmentování a cílení na jejich zájmy a především předsudky tak, jak je mohou jen provozovatelé sociálních sítí prozkoumat.

Jak zkrotit technokorporace

A to je problém, který se vynořil se vší naléhavostí. Technologické korporace získávají nad našimi životy stále větší moc. Všechno je dnes software, do jeho fungování vidí málokdo, protože je to zpravidla černá skříňka. Pokud vás dneska vedoucí navigační aplikace pošle místo přes dálnici, po okresce, pojedete. Když vám vyhledávač řekne, že obchod má zavřeno, nerozporujete to. Mapy vám vybírají zajímavé trasy na výlet, sociální sítě vám říkají, co se kde stalo a co by vás mělo zajímat, doporučující algoritmy vám připomínají, na co se máte podívat a co číst. O většině z toho nevíme ani zbla, jak to funguje a přesvědčit se nemůžeme, můžeme jen zkusit reverzní inženýrství a podle vnějších znaků usuzovat. To není mnoho jistoty o věcech, které rozhodují o kvalitě našich životů ve stále větším měřítku.

To také neznamená, že technokorporace to nedělají dobře. To jen znamená, že nevíme – vše je zahaleno temnotou a kde je tma, tam je i tajemství. Všechno může být v pořádku. Přesvědčit se ale nemáme moc jak. Pokud už jste někdy narazili na omezení svého účtu na sociálních sítích, dáte mi za pravdu, že není žádné pořádné vysvětlení, kterého byste se dočkali, většinou nedostanete ani odpověď na to, proč byl váš účet omezen a pokud ano, pak všeobecnou, nicneříkající. Pokud jste firma, který do účtu investovala peníze, rozhodně to není v pořádku, pokud jste soukromá osoba, je to minimálně na pováženou.

Shodou okolností v listopadu loňského roku vyšla obsáhlá zpráva amerického Kongresu, která hodnotila chování velkých technologických firem: Konkurence na digitálních trzích. Zpráva na 450 stranách probírá veřejné i neveřejné informace o firmách jako Google, Facebook, Apple a Amazon a konstatuje, že všechny čtyři se proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže. Například provozují tržiště, kde samy prodávají své služby a tyto služby upřednostňují nejrůznějšími způsoby. Zahrnují obsah jiných firem do svých aplikací, například do výsledků vyhledávání, aniž by uživatel musel odejít na cílovou stránku nebo aniž by za to jiné firmě platily. Pokud si dotyčná firma stěžuje, vyhrožují ji kompletním vyřazením z vyhledávání. Mají monopol na aplikace na svých zařízení (Apple) nebo omezují možnosti. Například Google má stále rostoucí povinný seznam mobilních aplikací, které musí výrobce předinstalovat na telefonech Android, musí zde být použito vyhledávání od Google a dodržena řada dalších podmínek ohrožujících volnou soutěž. Pokud se tak nestane, dopouští se Google „jednostranného a svévolného chování, kdy se firmy obávají pomsty“.

Seznam činností ohrožujících volnou soutěž je dlouhý a doporučuji zprávu k prolistování. Je depresivní, ale odpovídá všemu, co jste kdy o GAFA (Google, Apple, Facebook a Amazon) slyšeli.

Co se dá dnes dělat? I tomu se věnuje zpráva kongresu, která opatření dělí vcelku předvídatelně do čtyř kategorií:

  • Rozdělení společností, zákaz některých činností – to je nejklasičtější antitrustový podstup, jakým si prošla Ma Bell, americká telefonní monopolní společnost Bell Systems v osmdesátých letech minulého století. Po rozdělení měly jednotlivé firmy zákaz podnikat v předmětech podnikání ostatních rozdělených společností. Například by se tak mohly vydělit některé služby, třeba mapy a/nebo především obchody s mobilními aplikacemi z Google či Apple.
  • Zákaz preferenčního a diskriminačního chování by obnášel kodifikaci podmínek, jejich zjevnost a dodržování, například v případě důvodů rušení účtů, které by nemohlo nadále být svévolné, na libovůli firmy. Ale také – a to především – by to obnášelo nutnost nabídnout stejné podmínky konkurenčním aplikacím, například možnost nabídnout aplikační obchody jiných poskytovatelů nebo nemožnost vymáhat přednastavení jednoho poskytovatele vyhledávání.
  • Povinná interoperabilita a otevřené datové formáty – další opatření, které se osvědčilo. Firmy by musely povinně umožnit přenos dat uživatele ke konkurenci, například by sociální sítě musely umožnit vzít si všechna svá data, ale i napojení na ostatní lidi a odnést si je do jiných sítí. Tak, jako si email či telefonní číslo si můžete snadno přenést jinam, mohli byste si snadno přenést jinam svou sociální síť nebo třeba fotografie.
  • Zákaz akvizic je zřejmě nejkontroverznější opatření. Běžně se aplikuje možnost neschválit akvizici, v tomto případě by byly všechny akvizice neschválené na základě předpokladu, že mají omezit konkurenci. Firmy by mohly žádat o výjimku v případě, že by přesvědčily regulátora, že jim nejde o omezení konkurence. Automaticky by se tedy počítalo s presumpcí viny. Zákaz akvizic by umožnil omezit vydírání konkurenčních firem technogiganty a nezmenšovat konkurenci.


USA, EU, Čína a ti ostatní

V minulých týdnech jsme si řekli o tom, že také Čína se hodlá nějak vypořádat s narůstající mocí technologických firem. Jenže Čína to vzala poněkud čínsky. Šéf Alibaby Jack Ma, který si nedávno pustil pusu na špacír, najednou zmizel a ukázalo se, že dva měsíce jej nikdo neviděl. Jestli obývá některé státní vězení, či jeho orgány již byly použity a nebo snad jen propadl náhlému přívalu skromnosti, zatím nevíme, spekulace jsou bohaté a zatím nepodložené. Ale připomíná to skutečnost, že Čína se narůstající mocí technologických gigantů nějak vyrovnat bude umět, protože ani Jack Ma zřejmě nebyl v pozici, že by si na čínském internetu mohl něco vymoci a vyhrožovat Straně.

A co Evropská unie?

Zatímco v Americe liberálové krok Facebooku či Twitteru s omezením Trumpova účtu spíše oslavují, v Evropě nejsou politici nadšeni. Například spolková kancléřka Merkelová označila ban za „problematický“, což v překladu do češtiny z řeči kancléřky znamená vysokou míru kritiky. Podobně se vyjadřují další eurounijní politici a z Evropy zní velmi jednotně, že to mají být soudy, kdo v demokratické společnosti má regulovat sociální sítě, nikoliv soukromé společnosti.

A teď babo raď, co s tím. Donutit technogiganty, aby se přizpůsobily státnímu právu, nebude bezbolestné – a teď ještě nevíme, kterému z nich je nutno se přizpůsobovat. Ani si nejsme všichni jisti, jestli čínský přístup nakonec nebyl ten nejlepší… (ne, nebyl!)

Na rozdílný přístup EU a USA narazil právě Facebook s WhatsApp. Aplikace WhatsApp začala právě natvrdo vyžadovat od uživatelů souhlas s integrací dat do platformy Facebook. To doposud bylo nepovinné, uživatelé mohli odmítnout, ale po 8. únoru 2021 už odmítnutí znamená ukončení služby. Jenže v Evropské unii platí GDPR, které dává možnost vznést námitku. A jak vydrbal Facebook s tímto ustanovením? Námitku umožňuje, jenže si o ni musíte požádat emailem se spoustou údajů a nemusí ji schválit – tady je návod. Pak si můžete stěžovat jen u „vedoucímu dozorového orgánu v Irsku“ a buďte v klidu, Facebook si již odložil částku přes 7,5 miliardy Kč na pokuty, které v Irsku od regulátora dostane, i za jiné prohřešky. Asi tolik k tomu, jak Facebook ustanovení GDPR mocky trápí. A Facebook již vysvětluje. Prý v rámci EU data do inzertní platformy sdílená být ani nemohou, ani není přístup k přenášeným zprávám, které jsou ostatně kryté end-to-end zajištěním. Kritici připomínají, že tomu můžeme ale nemusíme věřit. End to end šifrování samozřejmě končí v klientovi, kde se zpráva musí zobrazit a dokud není dostupný zdrojový kód aplikace, nelze ověřit, zda klientská aplikace ta data přeci jen nějak neoblízne. A jelikož zásadu Důvěřuj, ale prověřuj, nelze naplnit, zůstává spor nedořešen a uživatelé se poohlížejí po alternativách jako Signal, Telegram nebo Threema.

Temná vláda korporací nebo úder neomarxistických elit?

Když si čtete komentáře k tématu, vypadá to, že svět se buďto řítí do temnoty vlády korporací, nebo temnoty regulace firem neomarxistickou lůzou. Těžko se divit, že v takové dichotomii se daří konspiračním teoriím typu Qanon. Jaký bude další průběh a dopad?

Tradičně někde mezi. Korporace jasně cítí, že tlak sílí a již nyní je zřejmé, že jim neprojde zdaleka všechno. Jakkoliv jsou korporace dnes hodně anonymní, mají své rozdrobené vlastníky, kteří na burze pružně reagují na udílení pokut, což vede k tlakům na management neohrožovat miliardovými pokutami a nuceným štěpením firmy kurz akcií a tím své opce a bonusy. Některých okrajových oblastí se korporace vzdají samy, jinde k tomu budou donuceny přitvrzující regulací a následně exemplárními tresty, což jejich postup zpomalí.

Navíc zafunguje zamrzlá evoluce (popisuji ji zde). Firma se stane příliš rozsáhlou, aby ji celou zvládal řídit management tíhnoucí k centralizaci, takže nejrůznější okrajové části přestanou pádit kupředu. Jenže pak se z okrajové části stane nějakou souhrou okolností mainstream, na který firma nebude dobře připravena. Třeba, jako se to stalo Microsoftu s mobilním operačním systémem nebo Intelu s mobilními procesory. Její role se díky přeskupení umenší. Jenže takové přeskupení může trvat celá desetiletí.

Ani Intel ani Microsoft z příkladu výše nejsou bezvýznamné a neziskové firmy, ačkoliv zkratka Wintel už nebudí tolik postrachu, co kdysi. Přeskupování může trvat celé generace a ovlivnit celé civilizace. Jako dnes už moc nevíme, co to byl Standard Oil nebo Rotschildové, ale naše ekonomika je stále má v základech.

I proto se mi jeví jako nejpřínosnější tlak na standardizaci a otevřenost. Pokud jste platforma, měli byste být povinni umožnit uživatelům kdykoliv odejít a svá data, která si u vás vytvořil, si vzít s sebou. Nabízet zdokumentovaný exportní formát přístupný online.

Vezměte si, co se teď děje v jiné jednorožčí oblasti, tedy v oblasti firem s miliardovou hodnotou: v oblasti poznámek. Někdejší král Evernote se zahrabal ve svém úspěchu, nepodařilo se mu několik nových verzí a uživatelé jsou rozhořčeni. Přišly nové firmy jako Notion, Slite nebo Notejoy, které umožňují naimportovat poznámky z Evernote díky formátu, který Evernote pro zálohy používá. A je po stresu – komu se dnešní verze Evernote nelíbí, vyexportoval si data a hledá alternativu, to všechno bez kraválu, jaký dnes zažívají sociální sítě.

Situaci budu dále sledovat.

A na okraj, jak to vyřešili Piráti? Rozchodili si vlastní instanci Mastodonu, federativní sociální sítě podobné Twitteru. Můj účet na ní najdete zde.

Odebírejte Patrickův Newsletter

Technologie v souvislostech. Týdenní komentář, který jde za pěnu dní.

Invalid email address
Slibuji, žádný spam. Co sám nerad, nečiním jiným.

7 komentářů

  • Cenim si vaseho komentare. Jsme v podruci nevolenych miliardaru (a tech, kdo stoji za nimi).

  • Myslím, že ten důvod, proč jsou Signal, Telegram atd. teď tak populární není ta tabulka od Applu. Ta většinu uživatelů úplně minula. Ten skutečný důvod je právě ta změna podmínek u WhatsAppu. Ta byla mediálně výrazně víc propíraná a hlavně to na uživatele v té aplikaci začalo vyskakovat.

  • Je to tak, tahle velká pětka (amazon, google, fb, apple a MS), i když MS už je trošku na okraji. Si dělají co chtějí. A je jedno zda dostanete ban v B2C nebo B2B, oboje je problém pokud má firma v daném oboru tržní dominanci, což je dle definice EU 40%. (Těžko říct co se řeší pokud bez důkazu dvě firmy s 25% v oboru postupují jednotně)

    Sám jsem minulý rok dostal ban na adsense, za to že se mé ID objevilo v cizí android aplikaci (důkazy mám, screenshot striku z admob backendu s prokazatelně cizí neautorizovanou aplikací). Ale nedalo se s tím nic dělat než jen začít vyhrožovat medializací (provozuji léta medium s návštěvnosti 15tisíc návštěv denně v čistém oboru). Nakonec z toho byl ban na 4 měsíce a ukradená nevyplacená částka 100tis Kč+ za poskytnuté reklamní služby za listopad a část prosince. Těžko se budu s Googlem soudit v kalifornii (což je mimo jiné smluvní místo mezi subjektem z ČR a irskou pobočkou). Jediná možnost co mě zbívala bylo nazvat Google zlodějem a čekat až se odkopou a zažalují mě v ČR.

    Tihle velcí …… budou dělat to co jim státy umožní a dokud jim to umožní.

  • Patricku, mohl bys prosím ten obrázek ozdrojovat/přidat odkaz na autora? Díky

  • Příjde mi škoda, že lidi přechází na Telegram a Signal, místo aby zvítězil nějaký decentralizovaný protokol (např. Matrix nebo XMPP/Jabber). Lidi mají hold tendenci vyhledávat monopoly…

  • Tohle je… strašně složité.
    – Projev Trumpa před „invazí“ kapitolu nebyl nabádáním k násilí ani náhodou. Ta otázku tu trošku není ani tak o tom, „kdo“ by měl rozhodnout, jako spíš o tom, že takovéhle rozhodnutí by žádným soudem neprošlo.
    – povinná možnost migrovat na jiné platformy je hezká, ale v „dobách míru“ vede spíš k posílení velkých platforem….podobně jako GDPR a spol – vypadá to, že to spíš prospělo větším společnostem, které v tomhle mají větší „důvěru“, protože mají větší týmy právníků…
    – to rozdělení na „platformu“ a „vydavatele“ je zajímavý postřeh, nicméně je to jeden ze způsobů, jak k tomu přistupovat… můžeme k tomu klidně přistupovat stále tak, že je to soukromá firma, takže je na ní, co si tam bude zveřejňovat
    – obchodní transakce je smlouva a smlouva je oboustranně dobrovolná záležitost; z čehož tak trošku vyplývá, že druhá strana prostě nemusí tu transakci uzavřít z jakéhokoliv důvodu. Na což nedávno narazila paní bývalá ombudsmanka s tím, že pronajímatelé se rozhodli prostě neuzavřít smlouvu s určitým českým etnikem…. a teď babo raď…
    – docela zajímavý pohled je třeba takový, že ideu nabízení služby „nediskriminačním“ způsobem je rozumné uplatňovat pouze v případě monopolních poskytovatelů – v případě existence konkurence je neadekvátní diskriminace totiž obchodní chybou a zároveň nemívá ve výsledku nějaké vážné dopady
    – no a teď je otázka, nakolik jsou facebook, twitter, aws monopoly….. asi nejsou (viz nynější Whatsapp exit)…konec konců, Parler evidentně fungoval jako konkurence (že si to neudělali cloud-agnostic je jejich rozhodnutí). Nakolik je google play monopol (apk si pořád v pohodě nainstalujete, navíc google slušně podporuje web apps). A nakolik je apple store monopol… (do iphonu tu apku prakticky jinak nejde dostat, navíc apple web apps nepodporuje).
    – poskytovatel jakékoliv služby se může rozhodnout určitou službu někomu neposkytnout, protože prostě nechce (je to třeba proti jeho morálce) – a nebo se může rozhodnout tu službu poskytovat komukoliv, pokud to ve výsledku nevede k nějakému zločinu. Podobně se můžu rozhodnout nejít na film se Spaceym, protože se choval nemorálně – a nebo se mohu rozhodnout na ten film jít, protože je to prostě dobrý herec. Obě možnosti by měly být respektované. Ta druhá dnes moc není – ale pak se těžko můžeme divit, že ty firmy reagují, jak reagují.

  • Ad ondra:
    s něčím souhlasím, s něčím ne. Potíž je, práve pokud má subjekt tržní dominanci. Pak by si neměl mít možnost dělat co chce. Google aspol tu tržní domanci mají záměrně a cíleně skupují rostoucí konkurence jen aby ji udrželi. Rovněž bych nesouhlasil s tím, že lze snadno nainstalovat apk do mobilu (těch kroků co musí uživatel udělat včětně výhružek že se telefon stává nebezpečný apod je dost). Určite bych to neoznačil za snadné.

    Samotný google play je také problém, pokud tam google zneužívá svojí dominanci, kterou má. Nekonzistentní chování v googlu ve smyslu banování je zřejmé a jisté. To je jako by vám google odstranit webové stránky z vyhledávání jen tak, a ještě zabudoval do webového prohlížeče (chrome 70%+) funkci, že stránky z určitého seznamu budou blokovány dokud uživatel neodklikně asi 10 formulářů. O umístění na tento blacklist by rozhodoval kdo ví kdo bez diskuze, bez soudu, bez ničeho. Ano i google search má tržní dominanci.

    Googlu aspol dominance (monopol) vyhovuje a cíleně se ho snaží upevňovat a udržet.

    Stejně tak parler (neřeším zda tam něco bylo či ne, soud o tom nerozhodl), který nakonec hostuje někde v belize protože v USA se každý teď bojí jim poskytnout konektivitu. Bojí se že by s ním google, amazon a apple přestali udržovat spojení (peering). Takže ani parler si sít vybudovat nemohl. O příčině a důsledku a odpovědnosti má rozhodovat soud.

    Nakonec to skončí u socialistických keců typu: nelibí se ti toto město, odstěhuj se jinam, nelíbí se ti tento stát odstěhuj se do ruska, nelíbí se ti tato planeta odstěhuj se na měsíc

    Přirovnání k nějít do kina na film je zmatečné.