Tři novináři na vrub korupce

Patrick Zandl · 5. říjen 2012

Ještě, než jsem v srpnu jel na dovolenou, vydal Jakub Turek na serveru Horydoly článek Tři novináři vzali dnes úplatek od Nikonu. A v diskusi dostával, co proto. Už tehdy jsem si říkal, že v tomhle střetu by neměl zůstat osamocen a protože to rezonuje s tím, co jsem v poslední době psal na Marigolda, tak se k tématu vracím. Je to dobře ilustrativní nejenom o médiích, ale především o nás samých.

Článek popisuje vcelku banální historku. Na tiskové konferenci firma vylosuje tři novináře, kterým dá fotoaparáty (spíše levnější, žádný hi-end, ale ani žádný šunt). Odmítá jediný z nich, místo něj je vylosován náhradník. Ten jeden o tom napíše článek s nadpisem “úplatek od Nikonu” - ano, je to Jakub Turek. A v diskusích pod článkem se strhne mazec, protože Jakub Turek to nenapíše jen tak obecně “někdo si vzal”, ale uvede jména, média, firmy. A klíčové slovo úplatek. Doslova všechny zúčastněné osolí.

Z těch čtyřech novinářů znám jen (alespoň si to myslím), jen Jakuba Turka, spolupracovali jsme spolu mírně a vzdáleně v MF Dnes, jeho bratr Ondřej byl obchodním ředitelem mojí firmy. Tolik pro pořádek. Znám ho jako novináře svědomitého a na některé jevy alergického - zkuste mu ukázat odbytý test a se zlou se potážete.

Novinář má být na korupci alergický, i na vlastní

Jedním z těch jevů, na které je třeba být v novinařině alergický, je právě korupce a pokud tady je třeba říct, že se článkem souhlasím v míře plné. Novináři neměli žádný dárek přijmout, protože to je jedno ze základních pravidel novinařiny: “žádné dárečky”. Možná bych je já nenapálil takhle článkem, možná bych to řešil s nimi nebo s jejich šéfem, ale veskrze bych jednal hodně podobně.

Proč? Copak je foťák za dva-tři litry nějaký úplatek? Inu, je. Není to krabice se sedmičkou od vína, ale je to její začátek. Je to první ústupek pravidlům, který vede nakonec k tomu, že napíšete článek na zakázku a někoho vědomě poškodíte nebo pochválíte, protože “by to udělal někdo jiný” či “byste byl blbý to nevzít”. A tohle je vyzkoušené pravidlo. Funguje. Malé morální ústupky jsou to, co “našeptává ďábel”, vezmeme-li si k ruce biblickou terminologii. Salámovou metodou se ukrajuje pravidlo za pravidlem, rozvolňuje jeden morální předpoklad za druhým, až vám není blbý koupit nový registrační systém jen kvůli úplatku. Byli byste blbí, kdybyste to neudělali.

Tak, jako všude jinde platí i v novinařině, že se nemá začínat ani s málem. Proto mají redakce své předpisy stran dárečků a ty seriosní je vymáhají. Proto, aby bylo jasně řečeno, kde je hranice mezi neškodnou tiskovou zprávou poslanou na USBčku, lahví vína “protože se to tak k vánocům dělá” a úplatkem. Třeba Lupa (a Internet Info obecně) má jasně řečeno, že hranice je 250 Kč ceny dárku a lahev vína je v pohodě (to, abyste trapně negooglovali, co ta flaška stojí). Co je nad to, se posílá zpět. Hranice je jasná. Podobně je to v jiných redakcích, které jsou profesionální, potíže samozřejmě bývají ve vymáhání tohoto pravidla u redaktorů, ale je to na redakci a jasně víte, co je špatně.

Tím se samozřejmě nedá říct, že když si jednou zadáte, jste automaticky korupčník. Není to, jako být “trochu těhotný’ů, je to jako mít rakovinu. Pravděpodobně všichni v sobě ložiska máme, ale většina z nás zemře na něco jiného a za jejich života nepropukne. Řada dalších lidí setkání s rakovinou rozchodí, jiní jí podlehnou. Hranice není zřetelná.

Trojici novinářů se dostalo klepnutí přes prsty, diagnozy, že když si nedají pozor, půjde to s nimi z kopce. Nejde o pitomý foťák, ten vem čert. Jde o to, kam přijímání dárečků vede.

Abych nemluvil do větru a netepal jen do ostatních pro poučení mohu sáhnout do vlastní zahrádky - k tomu, jak jsem naletěl já. To jsem začínal s Mobil serverem a firma, která nebyla v mobilech nijak moc aktivní (jinak elektronický gigant) nás pozvala na představení nového mobilu do přímořského letoviska. Všechno hraženo, luxusní hotel, popovídání s managementem, konstruktéry. Byl jsem mladý, pitomý a naletěl jsem ihned. Několik novinářů odcestovalo, užilo si golf, koupačku, dvě hodinky presentací vizí o mobilech.

Když jsem se vrátil, sepsal jsem článek, mobily jsem pochválil a všechno bylo v pořádku.

Došlo mi to asi až za půl roku. Možná dřív. Vždyť jsem napsal o své vlastní vůli článek o něčem, čemu jsem nevěřil. Napsal jsem článek o výrobě mobilů ve firmě, jíž jsem nevěřil, že je zvládne vyrábět atraktivní. Přitom jsem jí věnoval stejný rozsah, jako tehdejším špičkovým mobilům. Nevynášel jsem ji do nebes, konstatoval jsem, že první mobil není žádný velký šlágr, ale také jsem uvedl, že roadmapa je velmi nadějná. Jen na bázi toho, že jsem někam atraktivně vyjel, nechal se pohostit, jsem firmu zcela nevědomky odpresentoval na stejné úrovni, jako se presentovaly mobilní špičky. Přitom jsem sám nevěřil nijak příliš tomu, že firma s mobily zásadně uspěje (neuspěla, za dva roky to zabalila) - ale věnoval jsem jí prostor. Ve čtenářích jsem vzbudil zdání, že je to důležité jen tím, že jsem tomu ten prostor věnoval. Nešlo o chválení, nešlo o jásání, šlo jen o to, že opticky firma vypadala jako stejně silný hráč v mobilech budoucnosti, jako Nokia.

Tak vzniklo pravidlo, které tyto cesty řadilo mezi dárečky a napříště bylo možné na podobné presentace cestovat jen za své. A každou výjimku bylo třeba tvrdě obhájit. Vím, že je to těžké, vím, že první námitka redaktorů je “znevýhodní nás to, ostatní pojedou”, ale klade to dobrou protiotázku: “je ta akce tak důležitá, abychom na ni jeli za dvacku v nákladech a pak o ní reportovali?” Pokud ne, není třeba tam jezdit ani za peníze, ani zadarmo.

A o tom to je. O ďáblovi. Nejenom v novinařině. Ne o tom, nepřeťápnout, ale poučit se. Nepodstupovat rizika, o kterých víme, že nevedou k dobrému. Když se člověk poučí, dopadá to už úsměvněji, třeba takhle

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook