Rozprava nad komunistickou vinou

Vrací se to vždy, když přijde řeč na komunismus. Kdo byl vlastně vinen? Kdo byl ten spravedlivý, kdo byl ten dobrý a kdo byli ti zlí? A hlavně, kdo jsme byli mi, naši rodiče a prarodiče, kteří v komunismu žili, učili se a pracovali?

Hlubší rozprava o komunistických vinách mi v české společnosti zatím unikla. Tu a tam zašumí kolem Mašínů, ale jinak se mi zdá, že se jí s větším umem, než němeci katarzi z nacismu. Maximem naší katarze jsou Pelíšky. V zásadě se ustanovila obecná celospolečenská shoda nad tím, že „dobře“, to jsou signatáři Charty a podobných protikomunistických prohlášení. A „špatně“ jsou největší a nejzprofanovanější jména komunistického režimu. Husák, Jakeš, Štěpán. Opravdu.

Opravdu? Jestli se dobře pamatuju, nikdo z nich nebyl „dost špatně“ na to, aby si odseděl v kriminále nějaký větší flastr, snad s výjimkou Štěpána. Pokud něco doputovalo před soud, byly to ojedinělé a konkrétní excesy, jako prokurátorka z procesu s Miladou Horákovou či sadistický bachař, jehož atraktivitu zvyšoval fakt, že byl otcem šéfa stávající parlamentní strany. Drobotina. Většinu z nich nakonec soudí až soud nejvyšší, soud Boží.

Zdá se tedy, že ani v tom, kdo byl „špatně“, nemáme moc jasno. Ne dost na to, abychom to uměli promítnout do soudu světského. A ten Boží se prozatím nedozvíme. Co tedy alespoň soud dějin? Jsme třiadvacet let od revoluce schopni rozlišovat?

Byl špatně ten, kdo vstoupil do komunistické strany v letech padesátých? Ten, kdo do ní vstoupil před Pražským jarem a po něm nevystoupil? Nebo naopak ten, kdo vstoupil v letech sedmdesátých a prošel normalizací? Co je ta špatná hranice účastenství na moci? Být řadovým členem elitní strany? Bez protestu se podřizovat vůli strany, vyrábět ve fabrikách ve prospěch strany? Být vedoucím dětí v pionýru? Co dělali vedoucí v jiskřičkách a v pionýru? Zavrženíhodnou masáž dětí ve prospěch režimu nebo obětavou zájmovou vedoucí, kterou kéž by moje děti našly dnes? Ta naše, co si tak pamatuju, byla spíš to druhé a z toho prvního si pamatuju jen nekonečnou bžundu při probíhání s IPCHO zamořeným prostorem. Takže je to individiuální? Záleželo na každém, jak se zhostil toho, co činil? Mohla být i pionýrská vedoucí stejně dobrý člověk, jako signatář Charty?

Asi někde odtud plyne ono Havlovské odpuštění, ten generální pardon všem „na druhé straně“, se kterým v roce 1990 Havel přišel. Namísto zatýkání, poprav, persekucí kohokoliv, kdo se kolem komunismu nějak mihnul, jen zdvořilé „co jsme si, to jsme si“. S jedinou stopkou v podobě lustračního zákona, institutu, který měl zamezit tomu, aby se do klíčových pozici ve státě dostali zpět lidé někdejšímu nedemokratickému režimu nějak zavázaní. V momentě, kdy jste chtěli řídit tento stát a být v nějaké bezpečnostně či morálně náročné pozici, už pardon nestačil. Už jste museli prokázat, že obstojíte. Museli jste být lustrováni.

Jenže tohle odpouštění je něco, k čemu se v té době dopracoval Havel a pár jemu blízkých, ale my sami jsme k němu zatím zřejmě nedorostli. Nechápeme jej, považujeme jej spíše za slabost, než za znak vyspělosti, protože si neumíme připustit ani důležitost té otázky, kterou Havel zodpověl, natož, abychom uměli uvažovat o odpovědi.

Mělo se tehdy střílet, slýchám nejednou. Neměl být Sametová. Jenže… jenže koho střílet? Střílet mohli Němci, když vpadli 1939 do Polska, protože měli seznamy a nevadilo jim, když hmátli vedle. Krev netekla z jejich. My bychom museli střílet do vlastních řad. Naše rodiče, naše příbuzné, přátele, sousedy. Honit čarodějnice se vším, co to obnáší.

Komunismus, ve své ideové podstatě, chtěl být spravedlivý. Každému podle jeho potřeb. Socialismus, jako vývojově předcházející stádium komunismu, se musel smířit s tím, že každému podle jeho zásluh a možností společnosti. Fakt, že řada lidí alespoň ze začátku komunismu věřila a považovala jej za východisko z marasmu kapitalistického imperialismu (ten měl na kontě dvě krize a dvě světové války za právě proběhlé půlstoletí), by nás neměl dnes překvapovat. Sovětský svaz právě vyhrál vražednou válku a po pravdě, vyhrál ji vlastně sám. Hrdinsky sám proti celé Evropě. Vždyť i české fabriky dodávaly zbraně a výstroj pro německou armádu. Podpora komunistů nebyla v roce 1945 ani 1948 nijak malá. Dlouhou dobu trvalo, než jsme přišli na ty poznámky pod čarou volby komunistů. Třeba na cenu, jakou SSSR za vítězství ve válce zaplatilo bez mrknutí Stalinova oka. Dlouhou dobu nám trvalo, než jsme přišli na to, že socialismus a komunismus nejsou totéž a ani k sobě nesměřují. A že vždy je to o lidech.

Tohle vědomí je také dnes náplastí na naši celospolečenskou vinu. Nemohli jsme za to „my“, ale „oni“. Naši rodiče, kteří z povinnosti šli do KSČ, aby nám zajistili dobré studijní možnosti nebo sobě udrželi zajímavou práci a to už v době, kdy bylo zřejmé, že kominusmus ani SSSR nejsou tím, za co se vydávají. Že to, co nemůžeme vyčítat našim dědům po válce z jejich nadšení, můžeme o dvacet let později vyčítat našim rodičům za jejich vypočítavost. A na jejich obranu se můžeme pokusit říct jediné: udělali, co se dalo dělat. Tankům invazních armád Varšavské smlouvy se nedalo bránit. Opravdu nedalo? Opravdu jsme se nevzdali příliš snadno, rychle? Kde je hrdost našich dědů, kteří raději narukovali do předem prohrané války proti fašistickému Německu? Opravdu bylo naší vědomou strategií to „nějak přečkat“?

A kdo tedy byli „oni“? Ti, kdo za to mohli? Komunistické vedení? Možná. Podloudné proudy v KSČ? Také možná, ale snadnější odpověď je najít „oni“ někde jinde, mimo náš národ. Nejlépe v Sovětském svazu, který chtěl věčné časy a nikdy jinak.

Odpovědět si otázku po hledání komunistické viny tak, že za to mohli sovětští komunisté a ti naši nemohli nic dělat proti proudu dějin a vůli KSSS, je příliš jednoduché. Že bychom nic proti invazním vojskům nezmohli, je příliš prostá odpověď. Že tehdejší světový mír již podruhé stál na jednoduché okupaci Československa, do jehož obrany se nesměly zapojit západní mocnosti, je příliš samolibá odpověď. Bagatelizuje naše provinění, naši zbabělost. Přeceňuje náš význam.

Takže odpověď na to, kdo jsou zločinci komunismu, zůstává, alespoň pro mne, stále nerozluštěna. A stále neodbytněji mi připadá Havlovská odpověď na tuto otázku tou nejmoudřejší. Odpouštíme vlastním, protože chápeme, že se mohli mýlit. Pamatujeme na vlastní, protože chápeme, že by se mohli mýlit znovu a toho nám netřeba – učíme se z chyb. Trestáme konkrétní zločiny, jako jsou vraždy a krádeže, protože pro ně omluva není žádná. A musíme se naučit žít s tím, že jsme v duchu zbabělci a oportunisti. Že třikráte přeražená páteř v průběhu jednoho století zanechala stopy hlubší, než aby se daly snadno zahladit. Že nakonec mohl mít pravdu jeden z nejvýznamnějších válečných politiků v Česku, když pravil, že Češi jsou jako cyklisti, neboť se nahoře hrbí a dole šlapou.

Dát generální odpověď na to, kdo jsou ti špatní, nakonec neumíme. Nevíme, jestli ti, kdo vstoupili do strany zla, nebo i jen ti, kteří ve zbrojovkách vyráběli zbraně milicím či v armádě a policii tu a tam zkomplikovali život nepřátelům režimu. Zda bratři Mašínové spáchali vraždu, když picli nevinného četníka, nebo zda bojovali proti režimu a picli komančskou svini. Máme v tom snadno jasno do chvíle, než si uvědomíme, že taky mohli postřílet naše rodiče a naše příbuzné ve fabrice, která svým výrobním úsilím přispívala k udržení „socialismu“.

Zdá se nakonec, že odpověď bude nakonec navýstost individiuální. Že narýsovat univerzálně platnou čáru mezi dobrými a špatnými za našeho života nepůjde. Že bude třeba důsledně rozlišovat slova a skutky, zbabělost od pasivního protestu, zlodějinu od aktivníh odboje. Máme na to Ústav pro výzkum zločinů komunismu. A měli bychom být zvědavi na to, co vyzkoumal.

Hledat vinu, odhalovat zlo, je vždy těžké, když je mezi námi, když je v nás. Dozvídáme se špatné nejenom o ostatních, ale i o sobě. Ale rezignovat bychom na to neměli. Ani u ostatních, ale především ne u sebe.