Virálnost není virální

Vloni (!) jsem se na chvíli vrátil ke své zálibě, analýze dat ze sociálních sítí. A podezření se stalo jistotou. Virální šíření není vůbec virální tak, jak ho většinově chápeme. Představa, že váš odkaz si budou šířit tisíce lidí po sociálních sítích a tím se stane navštěvovaný, je z poloviny mimo realitu. A pro marketing na sociálních sítích je to důležité říct si to.

Teorie virálního šíření říká, že stačí odkaz rozšířit mezi dostatečně velký počet lidí a ti jej začnou sami šířit dál, pokud má alespoň nějakou chytlavost. Ti, kdo pracují s marketingem v sociálních sítích, mají určité latentní podezření, že takhle to nefunguje, protože to vidí na datech, zadavatelé ale tu představu mají: pošleme odkaz pár lidem a za pár dní budou davy na webu či službě.
Nebudou.

Ve skutečnosti má běžný uživatel sociální sítě téměř nulový virální potenciál. Jeho příspěvky i sdílení vidí pár lidí a i ti mu nepřikládají velký význam. Rozhodující je až to, když informaci sdílí nějaký vlivný (alfa) uživatel sociální sítě, který disponuje sociálním kapitálem: dostatečným počtem propojení a reputací, důvěrou lidí. Teprve, když takový alfauživatel odkaz sdílí, stane se navštěvovaným a dále sdíleným.
Proč?
Odkazů jsou mraky. Chce to dobrý důvod, proč věnovat svůj omezený čas právě tomuto odkazu. Fakt, že jej sdílí někdo, koho považujete za zajímavého, je dobrý důvod. A pokud vidíte ještě hromadu lajků, je to jen potvrzení. A pokud jste první, je to příležitost být první, kdo vyhodnotí, zda se i tentokrát alfa uživatel trefil.
Samozřejmě, že viralita do jisté míry funguje. Jsou více či méně lokální celebrity. Pokud někdo píše o jednom oboru, tu a tam jeho informaci přepublikuje i globální celebrita. Výhodné je to pro oba. Globální celebrita ukazuje, že má přehled a vidí důležité věci. Výměnou za to potvrzuje reputaci lokální celebrity. To je také důvod, proč stačí něco dělat dostatečně dobře, dostatečně dlouho a dostatečně výjimečně, aby si vás někdo všiml (pokud nežijete na pustém ostrově).

Odtud pravidlo, že sociální kapitál je monetizovatelnýJen to funguje mírně jinak, než se před lety předpokládalo – těch lidí, kteří něco rozšíří, není nekonečně. A je dobře na to pamatovat.

Na Metoo je zajímavé, kolik lidí se tváří, jak problematické je poznat obtěžování

Na #metoo mě fascinovaly dvě věci:
1) Jak rozšířené a tolerované je sexuální obtěžování a násilí
2) jak moc se i inteligentní lidé tváří, že mají problém poznat hranici mezi seznamováním a obtěžováním

Je to pro mne jedno z největších letošních zklamání z Česka.

Charakterizuje ho ztráta povědomí o spojitosti morálky a etiky na straně jedné a štěstí a blahobytem na straně druhé. Nejde o to, že by takoví dokonalí andělé museli být všichni, jde o to, aby bylo co nejméně takových, kteří nejsou a otravují vzduch názory jako „říkala si o to“, „když říká ne, myslí ano“ – protože to je ten samý jed jako „kdo nekrade, okrádá rodinu“ nebo „poslal bych je do plynu“.
Když tenhle způsob řeči tolerujeme, připouštíme tohle uvažování. Když se takhle uvažuje, byť u menšiny, tak se to taky jednou stane. I komunisty v Česku nebo nacisty v Německu zvolila statistická menšina.
Jestli vás teď napadla výhrada začínající „ale“, tak vás napadla špatně. Není žádné ale na obzoru. Jen chybná úvaha. Například o tom, že když se po startu kampaně v médiích zvýraznily i falešné obvinění, že je to spojitý problém. Není. Zlo A nemá spojitost se Zlem B – když budeme tiše tolerovat znásilnění, jak to dnes děláme, rozhodně se neztratí falešná obvinění, jen se přesunou do jiné oblasti. Špatně jsou obě zla, ale nejsou propojená, stejně jako nemůžeme ignorovat vraždy jen proto, že někdo může obvinění z vraždy použít jako falešné a vidírací.

Tohle je moje odpověď na to, proč jsme si zvolili Babiše i Okamuru. A co se musí udělat pro to, abychom si je příště nezvolili. Znovu pochopit vztah mezi morálkou a štěstím. Můžeme začít u #metoo.

Bitcoin insideři, věrozvěstové a vlnaři

Se psaním o bitcoinu je to teď těžké. Je to přesně ta zlomová doba v Česku, kdy se „přes noc objevila“ revoluce ve finančnictví. Co na tom, že je za ní mnoho let tvrdé práce, prostě se zjevila přes noc. A rychle naskakují ti, kdo chtějí jet nahoru na vlně. I v psaní a moudrých úsudcích. A protože všechny takové jevy jsou u nás tradičně revoluce přes noc, je těžké je rozlišit. Ty, kdo o tom něco vědí a ty kdo jsou lekci před vámi. Proč? Pokračujte ve čtení článku…

Pokud měl Darwin pravdu, budou nás muset inteligentní stroje zabít

Nakousl jsem v pondělí umělou inteligenci v autonavigaci Waze. Dneska bude zase řeč o umělé inteligenci strojů a robotizaci lidí, snad ale pochopitelně všem (tedy do určitého bodu). A omlouvám se, asi to bude delší. Pokusím se vysvětlit, proč se nás budou muset inteligentní stroje pokusit zabít. Pokračujte ve čtení článku…

Křišťálová Lupa 2017 a malá osobnostní ponaučení.

Včera jsem byl na udílení cen Křišťálové Lupy. Jedna z mála společenských akcí, kam se dostanu. A tohle bude o několika lidech z té akce. Pokračujte ve čtení článku…

Umělointeligenční asistenti a pochybnosti nad existencí svobodné vůle

Představte si, že máte elektronického asistenta, kterému dáte přístup do vašeho kalendáře i emailu, on tím zjistí, koho máte rádi a začne vám každý týden v neděli večer připravovat agendu na příští týden. Navrhne vám, s kým jít na oběd, komu poslat přání k narozeninám či k nové práci. Vy to můžete upravit, jenže fakt je, že s Bárou je fajn, už jste ji dlouho neviděli, oběd s ní je dobrý nápad. A s Lukášem jste v hospodě taky dlouho nebyli. A neprošvihli jste narozeniny mámy. I dárek vám to navrhlo.

Zajímavé na té myšlence je několik věcí.

Za prvé, takové programy už jsou, sice v různém stupni kvality a zveřejnění, ale zlepšují se a netřeba pochybovat o tom, že jednou dosáhnou požadovaného stupně kvality.
Za druhé je zajímavé sledovat, jak se k takovému programu budete chovat. Viděl jsem krátký výstup testů z Apple, kde se ukázalo, že v rozmezí 3-8 týdnů takovému programu povolí naprostá většina uživatelů vést komunikace autonomně. A to dokonce i tehdy, když program generuje chyby – prostě pak lidé šli na schůzku, kterou by si sami úplně nenaplánovali. (Apple ovšem test generovalo skupinou psychologů místo umělé inteligence, chtělo jen zjistit, jak se budou lidé chovat.)
Třetí otázka byla spokojenost. Většina testovaných uvedla, že program významně zlepšuje jejich životní spokojenost a partnerské vztahy. Menšina si stěžovala na časovou zátěž, kterou jim osobní schůzky generují, úpravou software na nižší počet osobních schůzek se i oni stali spokojenými uživateli. Jiné větší výhrady nebyly.
Čtvrtá otázka je ještě zajímavější. Co se stane s naší vnitřní entitou, kterou jsme dosud označovali za svobodnou vůli? V okamžiku, kdy jsme přistoupili na to, že počítač ví a zorganizuje vše lépe a my to jen provedeme, jsme ještě obdařeni svobodnou vůlí? Je manifestací svobodné vůle skutečnost, že můžeme vždy schůzku navrženou strojem zrušit, vzít zpět? Je svobodnou vůlí souboj mezi tím, chovat se sobě prospěšně na návrh druhých a chybně na protest proti lepšímu návrhu? Budeme si raději vědomě škodit, jen proto, že tím vyjádříme svoji svobodu? A neděláme to už?
Otázka pátá: jak se k sobě budeme chovat ve chvíli, kdy víme, že velkou část osobní komunikace začíná stroj? Vadí nám přání nebo pozvání, které nerozlišíme od autentického, když ho podle stroj v zastoupení člověka?
A otázka šestá, asi nejzajímavější. Když se takový asistent osvědčí, kde se to zastaví? Necháme jej řešit stále více svých osobních věcí, abychom měli čas na práci? Pracovních, abychom měli čas na sebe?

Budou naše životy hodnotnější, když je povedeme tak, jak nám budou stroje předepisovat se zahrnutím všech našich nejniternějších osobních preferencí, i těch, které si vědomě neuvědomujeme, nepřipouštíme?

Udělejte si mentální cvičení a tyto otázky si zodpovězte. Můžete si to přidat na profil Facebooku a za rok, dva, šest, deset vám to FB připomene. Uvidíme/te, jak se budou vaše preference měnit 🙂

PS: Ten problém už fakticky existuje, jen v jednodušším levelu a jmenuje se Waze (jo, ta autonavigace). O tom, jak se to ve Waze projevuje a jaké jsou s tím zkušenosti, zase někdy příště…

Turingův test a nelegální homosexualita

Turingův test na odhalení umělé inteligence strojů vymyslel britský matematik Alan Turing v roce 1950. Turing byl homosexuál, což bylo v té době v Británii trestné. Při vyšetřování musel podstoupit standardní test pro osoby podezřelé z homosexuality a při tom si uvědomil, že není podstatné, jaký člověk je, ale jak ho vnímají ostatní. Toto zjištění promítl do konceptu svého testu umělé inteligence, přičemž jako první konstatoval, že není důležité, zda stroje budou skutečně mít duši nebo vědomí, ale zda je za takové budeme považovat.
Sebevraždu spáchal Turing dříve, než jsme jeho poznatek plně docenili. O tom, zda a jak poznat „vědomí“ či „duši“ se hádají vědci bezúspěšně dodnes. Turingův test, tak banální a technicky prostý, zůstává dodnes jedinou obecně uznávanou metodou, jak rozlišit pouhý stroj od umělé inteligence.
Otázka, která zůstává rovněž nevyřešená dodnes zní, zda nemohl nejlepší matematik všech dob vymyslet i něco jiného, kdyby ho společnost nedohnala k sebevraždě.

Tolik k problémům odlišnosti, útisku a rasismu a k tomu, proč jsou pro lidskou společnost nebezpečné. Bohužel rovněž s konstatováním, že ti, kdo se ho dopouštějí, těžko někdy nahlédnou význam poznatků, jako je Turingův test pro naši společnost…

Sbírka mezi přáteli na Teplickou školu čili malá soukromá vzpoura proti tomu, že rasismus je zase normální

Dneska vás potřebuju. Někdy je mi ze situace v Česku opravdu těžko. Ne kvůli volbám. Ne kvůli prezidentovi. Kvůli nám. Škola u Teplic. Nadávky, výhrůžky na adresu dětí. Granáty a plyn (článek třeba zde). Když už si vysvětlím, že je to lokální výron frustrace a čekám její hromadné odsouzení, slyším jen ohlušující ticho. Je mi zle z takového ticha. Je čas si to říct na rovinu. Když vidíme zlo a mlčíme, jsme sami součást zla. Udělat jen to málo jako říct „je hnus navážet se do dětí, natož jim přát plyn“ snad nevyžaduje velkou osobní oběť. Stále snad jsme země, kde se smí ohrožování dětí odsoudit. Proč jsme to teda neudělali? Já původně pod dojmem své nevýznamnosti. Co koho zajímá můj pohled. Ale včera mi došlo, že čekám marně na to, až se dětí zastane někdo významnější. A tak jsem do té školy napsal s pár slovy podpory a otázkou, zda pro ně mohu něco udělat. Na něčem jsme se dohodli nebo dohodneme, to zařídím. Vás potřebuju na to, abych věděl, že nejsem sám. A ty děti a učitelé vás potřebují.

Zde na Darujme.cz jsem zprovoznil veřejnou sbírku. Vyndejte z kapsy mobil s bankovní aplikací nebo kreditku a pošlete cokoliv. Desetikačku. Stovku. Jak kdo chcete, jak kdo můžete – nejde ani tak o částku (sám nevím, co je dneska optimální dar), jako o to, že to uděláte. Já peníze 1.12.2017 sečtu a za nás všechny pošlu do té školy a vyřídím darovací smlouvu (což je důvod, proč nemůžete peníze posílat přímo jim, musí se vyřídit smlouva). A upozornění (které přidávám sem, do webové verze, osobně jsem vám ho zdůrazňovat nemusel): tohle prosím podstupte, pokud mě znáte, pokud mi věříte, že udělám, co slibuju udělat – a samozřejmě neposílejte peníze, bez kterých se neobejdete. Jde mi spíše o množství přispěvovatelů mezi přáteli, než o celkovou vybranou částku.

Stránka sbírky
(k vybrané částce na webu připočtěte cca 500 000 Kč, která se vybrala mezi přáteli)

Těžko vybereme peníze tak, aby se něco velkého změnilo. Nepostaví za ně nový barák, ale možná si líp vybaví učebnu počítačů, kterou chtějí dělat. Možná ani to ne. Ale uvidí, že nejsou sami. Uvidím to já. Uvidíme to my. Není to jen pro ně, je to i pro nás, pro všechny.

PS: Může se stát (a já to dost chápu), že už nechce dělat převody viditelně přes banku, ale raději anonymně (sám nikde jména přispěvovatelů nezveřejním, ale banka je zná). Takže peněženky na nejběžnější kryptoměny:
Bitcoin: 1CoKtG1Pj8LAr1KXX8siMRXQvjq2MVqFXc
Litecoin: LaUh9LewcSvUPogwxBGctQ42Ceh4xt2aFo
Ethereum: 0xd74F8dB4D9190BfeD5C09abb494EcC04fAAC93C1

PPS: Technická poznámka. Kdyby se stalo, že škola nakonec z nějakého důvodu dar nebude moci přijmout (zatím není, proč by nemohla, ale stát se to může hlavně), vybrané příspěvky rozdělím na půl a pošlu Lékařům bez hranic a Člověku v tísni. Vracet vám nic nebudu, to už je moc práce.

Generační proměna

Ta generační proměna je zajímavá věc. Narážím teď na ni. Je mi přes čtyřicet. S počítači dělám od deseti let, v malíku mám věci jako Commodore 64, Amigu, STčko nebo XT a DR-DOS. Poslední programovací jazyk, který jsem fakt intenzivně používal se jmenoval Fortran (Assembler nepočítám). S internetem jsem začal v roce 1992 a zažil jsem všechno možné i nemožné. Začali jsme dělat první weby, první reklamu, první mobilní aplikace, vyvíjel jsem chytré mobily ještě než byly chytré. Snad to nezní neskromně, když řeknu, že o internetu a telekomunikacích mám slušný povrchní přehled.

Jenže je mi přes čtyřicet. A už ani tak nevypadám jako ajťák. Často dorazím na schůzku, kde lidi předpokládají, že ten postarší pán neví ani ťuk o moderních technologiích. A začnou mi vysvětlovat, jak se „musím dívat na možnosti internetu“ a tak podobně. Občas je to směšné. Obchoďák PPC, který trval na schůzce před tím, než mi dá slevu, kterou mi stejně dá, protože přesně vím, kam může jít. A který mi chce vysvětlit „ten klikací marketing“ a nedá si to vymluvit.

Občas je to pěkně namáhavé. To když přijde někdo, kdo mi vysvětluje, že to, co chci, chci blbě a mám to chtít jinak. Návrh jednoduchého webu se stává kardinálním problémem a návrh aplikace tragédií, kdy mě někdo tlačí do něčeho, o čem já vůbec nejsem přesvědčen a jeho jediný argument je, že taková je dneska zkušenost a je to jeho znalost. Jakkoliv nerozporuju, že jeho vertikální, lokální znalost může být větší, já mám své dobré důvody, proč něco chci, jak to chci. A očekávám dobrý argument, proč mám názor změnit a rozhodně neberu prohlášení „tak to dnes uživatelé chtějí“. Vždycky se mi chce začít křičet „kurva který? Najdu deset, kteří to chtějí jinak ty vole!“

Dnešní módou je „přesvědčit“. Kašlat na můj názor jako zadavatele. Prosadit svou myšlenku jako onu přidanou hodnotu nad zakázkou. Je to možná skvělý, když zadavatel fakt potřebuje poradit a tápe. Ne, když potřebuje udělat web B2B prodeje sklářských polotovarů, které nakupují nákupčí muži 40+ a navíc já nepochybuji o tom, co chtějí, když je intenzivně známe. Když máme intenzivní znalost toho, co fakt chtějí. A je mi hodně nepříjemné, když musím vysvětlovat, že zkušenost mi nechybí, chybí mi ruce k provedení zakázky a jsou věci, které prostě chci po svém, vím proč a je to moje podnikatelské riziko, ne jeho, takže ať je to po mém.

Je mi to nepříjemné i z toho důvodu, že vidím, jak se dotyčný nepřipravil na schůzku. Že ho ani nenapadlo dát si do Google jména účastníků schůzky, aby věděl, komu chce prodat. Mně by fackovalo, přijít takhle nepřipraven v době, kdy ty možnosti jsou, kdy na netu najdete životopisy, rozhovory i diplomky a disertace. Už mě od zbytečného přehmatu právě tohle zachránilo, informační parita je dnes levně dostupná.

A tak jsou z toho občas roztodivná setkání. A rozporuplné dojmy. Souvisí to s tím, že se blížím prahu dospělosti? Je opravdu dnes standardem neočekávat znalost internetu a technologií u lidí nad čtyřicet?

Dva životní příběhy lidí: boty a těžba kryptoměny

Tento týden jsem potkal dva zajímavé životní příběhy, nebo se mi dokreslily. Oba na téma „jak nezůstat šedivým“, jestli mi rozumíte.

Pokračujte ve čtení článku…

K čemu technologické firmy potřebují antropology

TL;DR: Posledních 15 let výrazně roste zaměstnanost antropologů v technologických firmách. Při návrhu produktu je potřeba někdo, kdo rozumí tomu, jak lidé v různých kulturách mohou chtít zařízení či službu používat. Největší zaměstnavatelé: vláda, Apple, Microsoft. V Česku ale chováme k softskills často opovržení a mezi techniky jsou brány nezřídka jako méněcenné. Pokračujte ve čtení článku…

Zemřela Petra Matušínová

Zemřela Petra Matušínová. Nic vám to neřekne, pravděpodobně jste ji neznali. Není to ta dojemná bulvárová smrt celebrity. Však to také nepíšu pro vás, abych vás dojímal, ale pro sebe, abych se s tím vyrovnal, protože jsem přišel o člověka velmi blízkého, kterého jsem znal dvacet let. Protože její smrt je pro mně … symbolem doby, to je asi to skoro správné slovo. Vy, kdož jste ji znali, vzpomeňte na ni prosím se mnou.

Petru jsem poznal v roce 1996. Nastoupila nedávno jako asistentka do Nokia Networks, aby si vydělala nějakou korunku na začátek své umělecké dráhy, než půjde na umprum. A její šéf byl největší nokiácká kapacita na výstavbu mobilních sítí. Postavila s ním první GSM síť Eurotelu. Tak jsme se seznámili. Když výstavba skončila, chvíli byla u nás v Mobil serveru, napsala pár článků o mobilních sítích a smála se tomu, že si ji pletli se mnou, občas se podepisovala jako Převlečený Patrick Zandl. Nevzala si za to ani korunu, chystala se na odchod za šéfem. Pak si ji bývalý šéf vytáhl do Švédska, kde postavila první funkční 3G síť světa. A pak další a další sítě. Včetně třetiny sítě Oskara, dnešního Vodafonu. Hádali jsme se do krve. Křičela na mě na obědě, že jsem o ní napsal, že jsou to čubčáci, kteří staví bez stavebního povolení. Oponoval jsem, že je to pravda, že staví. Položila salát, který mi chtěla vyklopit na hlavu a souhlasila, ale takto to prý nejde.

Síť v Mexiku se stala legendární. Vlastně nevěděla, proč si ji najali, dokud nepřijela do krajiny, kde vládla mafie. Místní narkoboss nesouhlasil s tím, aby po jeho krajině rostly sloupy, jimiž ho jistě CIA špehuje. Potkala se s ním a vysvětlila mu, že mobilní síť je přeci od toho, aby si jeho dealeři mohli domlouvat business a tak vůbec. Síť postavila, u operátora se stala legendou. Muselo to být neuvěřitelné setkání.

Když se vrátila do Čech, chtěla se usadit a začít žít klidněji. Vybudovala Plzeňskou kartu a s touhle zkušeností ji najali do projektu, který nabíral mírné zpoždění a problémy, už se zdálo, že nikdy neodstartuje. Utracené desítky milionů, aniž by bylo cokoliv vidět. Jmenoval se Opencard. Odstartoval. Petře zlomil vaz. Ačkoliv s korupcí kolem projektu neměla nic společného a z hlediska projektového to byl majstrštyk, chvíli to vypadalo, že si ji nikdo na velký projekt nenajme. A jí samotné došlo, že nic takového už dělat nechce. Svoje peníze věnovala dětem v Africe, dala se na dobrovolničení a vždycky, když peníze došly, tak na „bezpečnostní konzultace“, což bylo převlečené označení pro odposlechy.

„Nikdy to nechtěli vyšetřit,“ říkávala. „Kdyby chtěli, první, za kým by se stavili, jsem přeci byla já. Mám všechny podklady. Všude jsem napsaná. Nemohli mě nenajít.“ Když jsem se jí ptal, proč je sama neodnesla někam na policii, namítala, že to je přeci důvěra klienta. Ona sama je nikam neudá, protože o ničem nezákonném najisto neví. Něco jiného by bylo, kdyby se policie zeptala a sama si to poskládala. „Určitě přijdou a zeptají se. Mám to tady,“ šklíbila se zachmuřeně a klepala na svého Macbooka.

Jednu dobu jsme spolu zase pracovali, pomáhala nám připravit projekty v Energomonitoru. Pak vyfičela za zakázkou do slovenského O2 a když se vrátila, odtáhla si věci do nějaké ubytovny s tím, že si najde hezké bydlení a bude se věnovat novému podnikání. Tam ji našla uklizečka. Převoz do nemocnice Na Františku, pak – když si nevěděli rady, do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. „Neví se, je toho nějak moc, a může to být cokoli od tuberkulózy po rakovinu lymfatických uzlin,“ psala mi. To poslední bylo nepravděpodobné, tvrdila mi.

V květnu ji převezli do nemocnice v Ostravě. Tvrdila mi, že kvůli rodině v Kopřivnici. Pak se se mnou rozloučila a přestala se ozývat. Po týdnu mi to začalo být nápadné, nereagovala nijak. Pak ještě nápadnější, přemýšlel jsem otočit se v Ostravě. Přemýšlel jsem pomalu. Zemřela v pondělí na krvácení způsobené metastázami rakoviny lymfatických uzlin. Dozvěděl jsem se to náhodou, když si její sestra všimla mého lajku pod jedním jejím starším příspěvkem a kontaktovala mě.

Až sem to došlo.

Občas jsme se hádali jako koně, občas spolu půl roku nemluvili, jindy si psali ob den. Dvacet let. Najednou stojíte před tím, že o smrti člověka, kterého považujete za tak blízkého, se vlastně dozvídáte jen náhodou. Před faktem, že vlastně neznám její přátele, protože byli rozházení po mnoha zemích světa a vzájemně se znali jen z doslechu. Před uvědoměním si toho, že samota musí být ve smrti horší, než smrt sama. V lítosti nad zmařeným životem. Nad holkou, která vždycky chtěla kreslit a nikdy ne stavět mobilní sítě, to bylo jen na chvíli, jen na první uživení, když kreslení nevydělá, tak aby měla do začátku.

Ta chvíle byla nakonec všechno, co prožila.

Ať ji neprožijeme jako prozatímnost. Jako čekání na lepší budoucnost.

A pokud jste Petru znali, vzpomeňte si na ni v dobrém.

K zákazu kouření: kde selhala samoregulace, udeřil stát

O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.

Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.

Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.

Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.

Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.

Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.