Závěrečná zpráva z boje o umístění syna do školy

Aby byl report z boje o synovo umístění na základní školu úplný, dám sem (snad) závěr. Pokračujte ve čtení článku…

Zápis do soukromé školy (a návod, jak vypadnout v prvním kole)

Vojta včera u zápisu do soukromé školy. Berou 15 dětí, hlásí se cca 120. Když porozprávěl o významu Pluta ve Sluneční soustavě, ještě jsem tomu dával šanci. Když obšírně zodpověděl otázku, kolik má sourozenců, naděje klesly (kolonka cigoš). No a když žena po pravdě zodpověděla otázku „jste ochotni ihned bez rozmýšlení podepsat smlouvu na devět let“, tak jsem si vzpomněl na otázku z amerického vízového dotazníku „máte kontakty na teroristy“ a dovětek „kladná odpověď neznamená automaticky zamítnutí víza“. Markétka tvrdí, že tím je to vyřízeno (kolonka hnidopišný socky). Já chovám naději, že ta otázka byla inteligenční test, aby vyřadili imbecilní rodiče, co smlouvy podepisují bez rozmyslu, čtení a hned, takže kolonka zodpovědný rodič. Máme ještě dva pokusy, jinak si příští rok otevírám domácí školu… 😀

Role knowhow při fakturaci běhu

Občas je role knowhow a natož přemýšlení ošidná. Nedávno po mně jeden člověk žádal vysvětlit, jak stanovuju ceny, které fakturuju​. A že prý si fakturuju desítku za něco, co jsem vyřešil jedním desetiminutovým telefonátem. Namítl jsem, že to řešení mu ušetřilo mnoho peněz a na těch penězích jsme se předem dohodli. Trval na svém, že by chtěl mé služby rozepsat.
Poslal jsem tedy fakturu takto:
10 minut telefonátu: 300 Kč
Vědět komu zavolat: 9700 Kč
Plus DPH samozřejmě.

Proč nad tím teď přemýšlím? Protože v poslední době se mi nejlíp přemýšlí v běhu. Kdy jindy bych vzal dvě hodiny soustředění bez přerušení. Ještě, že už jsem jen zaměstnanec, fakturovat dvě hodiny běhu by mi asi už vůbec neprošlo. Možná i to je důvod, proč existují fakturovatelné výrazy jako brainstorming…

Jak moc vymknutá je doba z normality, když je pozvánka na snídani problém?

Dostal jsem email. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z emailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuju revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém Československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (=vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali to samé? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tom samém stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuju EET za průšvih,

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuju, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě, že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejenom velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je potřeba to obhajovat. Jsme už dost praštěná?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuju.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza, jako slepé zlo, věřte mi.

Lekce ze stereotypů

Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel.
Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí.
„Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá vágus. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis.
Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.

Poezie majoritní tvorby

Do autobusu nastupuje paní v letech a já si povzdechnu, že ji zase pustím sednout jen já. Jenže se mnou se vymrštil nějaký mladík a paní si sedá na jeho místo. Rozjímám o tom, že ta mladá generace není úplně tak zkažená a dávám se s tím sympatickým mladíkem do řeči. Ukázalo se, že je to nějakej cizáckej čurák z Ukrajiny… #poeziemajoritnivolby

S Turrisem na CeBit

Balím se na CeBIT. Naposledy jsem na něm byl ještě někdy v Mobil serveru, tak kolem roku 2003 řekl bych. A poprvé v životě tam budu vystavovat. Naše routery Turris se vmáčkly mezi stánek Telefonica, ZTE a japonský robotický pavilon v hale 12. Jsem zvědav, co všechno se změnilo. Jo tohle třeba: já jedu vlakem. Z Prahy do Hannoveru s přestupem v Berlíně za šest a půl hodiny, to je dost dobrý. Nic, jdu si prostudovat témata, o kterých nesmím mluvit a země, do kterých se router nesmí prodávat, ale počítejte s tím, že budu příštích pár dní s cebitem otravovat…

Politická korektnost nebo slušnost je rozumný návrat

Dávám si závazek. Vracím se k systému politické korektnosti. Budu se snažit neříkat „zloděj“, ale pan ministr Babiš nebo „zkurvenej lhář“ namísto „pan prezident Zeman“. Ani Kadel místo Karel Schwarzenberg, Pitomio místo Tomio a tak dál. Má to smysl, soudím. Vadí mi, jak se ze společnosti vytrácí jakákoliv úcta a rychle se do ní vkrádá pohrdání, agresivita, brutalita, buranství. Nechci k tomu přispívat ještě já. Pochybuju, že kohokoliv přesvědčí o státutvorné problematičnosti dotyčného politika, když budu politikovi nadávat. Vím, že mi pravděpodobně budou dál nadávat do zasranýho vítacího sluníčka (ať už to znamená cokoliv) nebo tak něco, ale stejně se mi nechce se na tuhle úroveň snižovat jen proto, aby můj hlas byl kompatibilní s hlasem většiny společnosti. Nechci. Od kdy o tom přemýšlím? Dlouho, ale intenzivně tak dva týdny. Od té doby, co jsem běžel domů, přede mnou zakvílely brzdy luxusního vozu, z něj vylítnul pán a začal na mě řvát „ty čůráku, já ti dám přes držku“. A to se ukázalo, že jsem mu jen rukou když mě před chvílí míjel naznačil, že by mohl zpomalit a nemíjet mě ve vzdálenosti dvaceti čísel. Takže jsem tak stál nad jeho tělem a přemýšlel, kam až jsme to došli. Zkuste to taky. Nic v politice to nezmění, ale zase budeme moct žít alespoň sami se sebou, když to s politikama je na levačku, jako to bylo vždycky…

Za jak dlouho se člověk naučí z voleje programovat, když to před tím nikdy nedělal?

Dneska se tolik nakecá o tom, že lidi, kteří dělají práci, za kterou se neplatí dost, mají přesedlat. Jenže je to taková legrace? Dokonce v Česku přeškolují horníky na programátory. Tohle je něco, čím si sám jen tak ze zájmu lámu hlavu – zvládl bych to? Začít zase programovat? Fakt je možné se naučit programovat z voleje za nějakou rozumnou dobu, když jste to nikdy nedělali, abyste byli schopni třeba spáchat takový normální web (když někdo jiný dodá HTML kód, jak je dneska zvykem)? Tady to „Minaříkovic úderka“ zkouší na hornících, ale netřeba chodit tak daleko, jen mi připomněli, že by mě zajímal kvalifikovaný názor. Kupříkladu jak bych na tom byl já sám.

Občas si říkám, že bych se rád naučil jen tak pro legraci programovat si weby. Myslím jako moderně, soudobě. Umím velmi obstojně Fortran, slušně Cobol, samozřejmě Basic a Pascal z doby, kdy TCP/IP používalo šest lidí na světě (a já to nebyl). Samozřejmě, že to jde naučit, ale jak rychle? Samozřejmě, že otevřu knihu Pythonu a zhruba jsem schopen se nadrtit základy za pár dní, jenže rozhodně ne používání všech těch frameworků, které se dnes používají k tomu, aby web vypadal hezky a data se hrabala tam, kde se hrabat mají. Už vůbec netuším, kolik času zabere zorientování se v běžné algoritmizaci – v tom, co má programátor, který to dělá posledních pár let svého života naprosto přirozeně v paži.Navíc jsem nějak nenašel knihy, které by vás provedly programováním v moderním jazyku včetně právě všech těch věcí okolo, které už jsou nutností k tomu, aby to všechno k něčemu vypadalo a slušně fungovalo.

Má na to někdo z programátorů kvalifikovaný názor, jak dlouho může člověku trvat naučit se Python, PHP či co já vím co (Haskel třeba) tak, aby byl schopen třeba rutinně modifikovat nějaký opensource eshop pro klienty?

Predátoři vašich lajků v socsítích a nutnost chránit se před nimi

Přečetl jsem si rozhovor s Josefem ŠlerkouCambridge Analytica – firmě, která měla skvělými destilačními algoritmy ze sociálních sítí rozhodnout volby ve prospěch Trumpa. Mám stejné latentní podezření: firma spíše skvěle prodává sebe, než prodala Trumpa. Jedna věc je rozškatulkovat voliče, jiná věc je vytvořit zprávu a tu věrohodně doručit, to všechno za efektivních nákladů.

Ale před časem mě tento (a podobný) monitoring socsítí přivedl k jiné myšlence. Na každou zbraň se časem začne poptávat protizbraň. Jenže jak udělat protizbraň na něco, co sleduje vaše chování, vychytává vaše slabiny a připravuje maximální možný úder do slabých míst? Inu, to byste potřebovali osobní firewall. Něco, co „podvrhne“ vaše chování, například to bude vystupovat velmi transparentně a přesvědčivě vůči sociálním sítím a „lajkovat“ za vás témata, která ve skutečnosti vůbec nelajkujete. Jen proto, aby to zmátlo váš osobnostní profil u takových predátorů, jako je CamAn – a donutilo je to vygenerovat plonkové kampaně na vaši osobu, které se netrefí do vašich slabin.

Na první pohled je to jednoduché. Na ten druhý už ne tolik. Za prvé je potřeba, aby takové lajkování vypadalo věrohodně, aby ho Facebook neodfiltroval (ačkoliv to se CamAn nemusí v první chvíli dozvědět, později by ty data FB jistě přepustil). Musí se tedy takové podvržené lajkování schovat do běžného provozu. Zároveň je potřeba vyfiltrovat z notifikací upozornění na aktualizace podvržených lajků, aby se uživatel nedivil a nebyl zahlcený. To z HTTPS přenosu není extra easy.

Když o tom tak přemýšlím, chtělo by to mít možnost instalovat podobný ochranný software třeba na router, ten by zajišťoval maskovací lajky. V prohlížeči či přímo na routeru by zase plugin odklikával notifikace ze stránek, které ve skutečnosti uživatel nelajkoval, aby uživatele nemátly (už by byly vybalené z HTTPS).

Napadá někoho lepší postup?

Teď už jenom někde sehnat router zaměřený na bezpečnost a dostatečně otevřený pro to, provést na něm takovou bezpečnostní úpravu… 🙂

České zprávy na internetu? Info.cz zajímavý, Seznam Zprávy zatím problémy se závažností témat

České zpravodajství na internetu? iHned za peníze, takže nemohu posoudit jinak, než z novin, kde to vypadá jako ekonom-komix. iDnes a Lidovky opravdu citelný příklon k majiteli. Aktuálně po odchodu základních lidí citelně dolů. Info.cz mě příjemně překvapilo a nadchlo do momentu, ale vždycky mě sejme článek z Reflexu (příšerný časák). Seznam Zprávy by byl dobrý, ale lineup hlavní stránky je zamořený krimizprávami a pitominami, takže to zajímavé mi tu uteče. Echo příliš stručné a často povrchní tam, kde to nerad, ale často se tam najdou zajímavé věci. Forum24 už nestíhám brát. Obecně jsou česká média (čtená z mobilu) strašně negativní, takže na ně nelezu, když nemusím, protože bych si to jinak hodil. Prý je dobrý web Rozhlasu a České televize, ale já audiovizuální obsah už konzumovat nestihám a nechci, takže tam ani nelezu.

Takže nakonec zůstávám u Flipboardu, Sueddeutsche, Guardianu a hlavně doslechu od známých a přátel, kteří témata sledují a někde je propíchnou, když vyjde něco zajímavého…

České školství je dobrý příklad místní schopnosti budovat paralelní struktury

Můj minulý příspěvek o českém školství vzbudil nebývalý ohlas a vlnu reakcí všeho druhu. Původně jsem navíc chtěl psát o něčem mírně jiném. Totiž, že mě fascinuje česká schopnost okamžitě začít budovat paralelní struktury a vypořádat se s problémem mimo hlavní dějovou linku. Dědictví komunismu? Spíš nejenom toho. Pokračujte ve čtení článku…

Po čistce zase v práci

Vloni jsem se rozhodl, že je potřeba pár věcí udělat od základu jinak. Že už to nejde jen „vylepšovat“. Typicky uspořádání života a práce. Za léta se mi nahromadila řada aktivit, které jsem dělal prostě proto, že jsem je vždycky dělal, kdysi z nějakého důvodu, ale ten už se dávno vytratil, přitom jsem kvůli nim nemohl dělat jiné. Často šlo o věci s drobným generovaným příjmem, které mi bylo možná kvůli tomu líto opustit, nebo to někomu prospívalo a dělalo radost. Do toho bylo potřeba připustit že každodenní provoz v Energomonitoru neutáhnu, protože přijet někam na porady po čtyřech hodinách ve vlaku a takhle to otočit ideálně několikrát, je dost záhul. A bude lepší ponechat to na mladších a na lidech v místě. Moje chyba, že jsem si to nepřiznal dříve, trvalo mi to tak o půl roku déle, než muselo.

Pokračujte ve čtení článku…