Zemřela Petra Matušínová

Zemřela Petra Matušínová. Nic vám to neřekne, pravděpodobně jste ji neznali. Není to ta dojemná bulvárová smrt celebrity. Však to také nepíšu pro vás, abych vás dojímal, ale pro sebe, abych se s tím vyrovnal, protože jsem přišel o člověka velmi blízkého, kterého jsem znal dvacet let. Protože její smrt je pro mně … symbolem doby, to je asi to skoro správné slovo. Vy, kdož jste ji znali, vzpomeňte na ni prosím se mnou.

Petru jsem poznal v roce 1996. Nastoupila nedávno jako asistentka do Nokia Networks, aby si vydělala nějakou korunku na začátek své umělecké dráhy, než půjde na umprum. A její šéf byl největší nokiácká kapacita na výstavbu mobilních sítí. Postavila s ním první GSM síť Eurotelu. Tak jsme se seznámili. Když výstavba skončila, chvíli byla u nás v Mobil serveru, napsala pár článků o mobilních sítích a smála se tomu, že si ji pletli se mnou, občas se podepisovala jako Převlečený Patrick Zandl. Nevzala si za to ani korunu, chystala se na odchod za šéfem. Pak si ji bývalý šéf vytáhl do Švédska, kde postavila první funkční 3G síť světa. A pak další a další sítě. Včetně třetiny sítě Oskara, dnešního Vodafonu. Hádali jsme se do krve. Křičela na mě na obědě, že jsem o ní napsal, že jsou to čubčáci, kteří staví bez stavebního povolení. Oponoval jsem, že je to pravda, že staví. Položila salát, který mi chtěla vyklopit na hlavu a souhlasila, ale takto to prý nejde.

Síť v Mexiku se stala legendární. Vlastně nevěděla, proč si ji najali, dokud nepřijela do krajiny, kde vládla mafie. Místní narkoboss nesouhlasil s tím, aby po jeho krajině rostly sloupy, jimiž ho jistě CIA špehuje. Potkala se s ním a vysvětlila mu, že mobilní síť je přeci od toho, aby si jeho dealeři mohli domlouvat business a tak vůbec. Síť postavila, u operátora se stala legendou. Muselo to být neuvěřitelné setkání.

Když se vrátila do Čech, chtěla se usadit a začít žít klidněji. Vybudovala Plzeňskou kartu a s touhle zkušeností ji najali do projektu, který nabíral mírné zpoždění a problémy, už se zdálo, že nikdy neodstartuje. Utracené desítky milionů, aniž by bylo cokoliv vidět. Jmenoval se Opencard. Odstartoval. Petře zlomil vaz. Ačkoliv s korupcí kolem projektu neměla nic společného a z hlediska projektového to byl majstrštyk, chvíli to vypadalo, že si ji nikdo na velký projekt nenajme. A jí samotné došlo, že nic takového už dělat nechce. Svoje peníze věnovala dětem v Africe, dala se na dobrovolničení a vždycky, když peníze došly, tak na „bezpečnostní konzultace“, což bylo převlečené označení pro odposlechy.

„Nikdy to nechtěli vyšetřit,“ říkávala. „Kdyby chtěli, první, za kým by se stavili, jsem přeci byla já. Mám všechny podklady. Všude jsem napsaná. Nemohli mě nenajít.“ Když jsem se jí ptal, proč je sama neodnesla někam na policii, namítala, že to je přeci důvěra klienta. Ona sama je nikam neudá, protože o ničem nezákonném najisto neví. Něco jiného by bylo, kdyby se policie zeptala a sama si to poskládala. „Určitě přijdou a zeptají se. Mám to tady,“ šklíbila se zachmuřeně a klepala na svého Macbooka.

Jednu dobu jsme spolu zase pracovali, pomáhala nám připravit projekty v Energomonitoru. Pak vyfičela za zakázkou do slovenského O2 a když se vrátila, odtáhla si věci do nějaké ubytovny s tím, že si najde hezké bydlení a bude se věnovat novému podnikání. Tam ji našla uklizečka. Převoz do nemocnice Na Františku, pak – když si nevěděli rady, do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. „Neví se, je toho nějak moc, a může to být cokoli od tuberkulózy po rakovinu lymfatických uzlin,“ psala mi. To poslední bylo nepravděpodobné, tvrdila mi.

V květnu ji převezli do nemocnice v Ostravě. Tvrdila mi, že kvůli rodině v Kopřivnici. Pak se se mnou rozloučila a přestala se ozývat. Po týdnu mi to začalo být nápadné, nereagovala nijak. Pak ještě nápadnější, přemýšlel jsem otočit se v Ostravě. Přemýšlel jsem pomalu. Zemřela v pondělí na krvácení způsobené metastázami rakoviny lymfatických uzlin. Dozvěděl jsem se to náhodou, když si její sestra všimla mého lajku pod jedním jejím starším příspěvkem a kontaktovala mě.

Až sem to došlo.

Občas jsme se hádali jako koně, občas spolu půl roku nemluvili, jindy si psali ob den. Dvacet let. Najednou stojíte před tím, že o smrti člověka, kterého považujete za tak blízkého, se vlastně dozvídáte jen náhodou. Před faktem, že vlastně neznám její přátele, protože byli rozházení po mnoha zemích světa a vzájemně se znali jen z doslechu. Před uvědoměním si toho, že samota musí být ve smrti horší, než smrt sama. V lítosti nad zmařeným životem. Nad holkou, která vždycky chtěla kreslit a nikdy ne stavět mobilní sítě, to bylo jen na chvíli, jen na první uživení, když kreslení nevydělá, tak aby měla do začátku.

Ta chvíle byla nakonec všechno, co prožila.

Ať ji neprožijeme jako prozatímnost. Jako čekání na lepší budoucnost.

A pokud jste Petru znali, vzpomeňte si na ni v dobrém.

K zákazu kouření: kde selhala samoregulace, udeřil stát

O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.

Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.

Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.

Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.

Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.

Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.

Nejvíce věříme Rusku … tedy to úplně ne, ale proč tolik alternativních pohledů?

Podle průzkumu nejvíce věříme Rusku. Tedy, průzkum to neříká zdaleka takhle, ale řada novin si to interpretovala tímto směrem, což samo o sobě je signál. Na první pohled je to z pražské redakce těžké pochopit. Zkusím vám dát druhý pohled z brandýského záhumenku.

Dva příklady toho, jak stojíme vedle Západu a těžko chápeme jeho pozici. Nalézáme v ní rozpory. Na jedné straně mírotvornost skrze bombardéry, na druhé důraz na ekologii, přičemž selský rozum říká, že stačí spíše méně spotřebovat, než vymýšlet ekologičtější balení.

Nejde o víru v Rusko, ale o chybnosti nad tím, zda západní společnost kráčí směrem, jenž běžný Čech intuitivně považuje za správný. A intuitivní odpověď není v tomto případě nadšený souhlas. Proč, to se většinou vysvětluje těžko a běžně to snadno zavádí vysvětlení do klišké jako „upadli do tenat proruské propagandy“ atd. Jenže by bylo těžké přesvědčit propagandu o alternativní pravdě v zemi, kde pluralita médií a světonázorů ještě nedávno dobře fungovala, kdyby nebyl tak markantní rozdíl mezi proklamovaným a skutečným.

Dám dva příklady. Nedávno se šéf pirátů Ivan Bartoš vyslovil s jistou zdrženlivostí a opatrností o NATO (a jeho kolega o dost placatěji a blběji, jak to už chodí všude). Od „pražské kavárny“ dostal okamžitě virtálních pár facek, aniž by byl brán v potaz důvod jeho virtuálně zdviženého ukazováčku (zatím ještě nikoliv prostředníčku). Dlužno ovšem říct, že NATO (tedy včetně USA) v posledních dvaceti letech převedlo to, že umí dokonale a za minimálních ztrát vyhrávat minulou válku. Co vyhrát neumí, je nynější mír. Pochybnost o tom, zda zásah v Iráku, Bosně, Afghanistánu či Libyi byl situaci nejprospěšnější, není otázka vůbec marná. Neměly být vedeny tyto intervence jinak? Časový odstup intervencí i jejich minimální reflexe mezi členy NATO a změna postupu napovídají, že jsme se nepoučili, přičemž poučení z vlastních chyb je považována za nejdůležitější součást inteligentního organismu. Na jednu stranu vykládáme o světovém míru, na stranu druhou jej vynucujeme válkou a bombardováním, což je těžké dialekticky skloubit a pochopit. Zakládá to pochybnosti, které by snad bylo možné obejít teoriemi o preventivních úderech, kdyby to byly pochybnosti jediné. Nejde o to, že by NATO bylo zpochybnitelné jako garant bezpečnosti na evropském kontimentu, ale o to, že vystupuje pochybně mimo něj a nezdá se, že by probíhala reflexe těchto pochybností. Jak toto skloubit? Humanitárními ohledy, které společně s pošuky v regionu proměníme v humanitární krizi?

Tím druhým příkladem je stav masivního konzumu v kapitalistické společnosti. Na konzumní společnost jsme za socialismu nebyli zvyklí, pravda hlavně proto, že nebylo co konzumovat. Pak přišel boom konzumu, invaze západního blahobytu a štěstí vytvářeného spotřebním zbožím. A pak vystřízlivění. Česko není dost bohaté na to, aby si konzum mohlo dovolit vždy a všude. Dostavila se očekávatelná reakce u těch, kteří si to začali uvědomovat a u těch, kteří si chtěli udržet nějakou sebeúctu: konzum se začal označovat za rozmařilost. Asketičnost je ctností. Jako si nemůžete přisednout ke stolu štamgastů ve venkovském pajzlu, když nejste jeden z nich, ať jste sebebohatší, je těžké směňovat peníze za sebeúctu a sociální reputaci tam, kde peníze nejsou běžné a jejich původ bývá vnímán jako pochybný a úctu vylučující. V zemi, kde se ze slova podnikatel stala nadávka, by to nemělo překvapovat. To je ta odvrácená strana mince, vyhranit se proti konzumu, na jehož budování se v práci tentýž člověk podílí. I to nás ve vlastních očích vystrkává na periferii Západu: západní konzum nás živí, ale sami se z něj vylučujeme dříve, než se stane zjevným, že na něj nemáme prostředky.

Jsou to dva malé příklady, těžké k pochopení z centra velkoměsta a budete mi za ně jistě nadávat. Pochybnost o cestě neznamená ji zavrhnout, ale lépe studovat mapu.

A bonusový příběh: běžel jsem daleko od Brandýsa, bylo horko, voda v softflašce mi dávno došla. Na dohled vesnická hospůdka. Splavený vcházím do dveří a poroučím si půllitr. Hospodský na mě kouká a pak mi říká, že to není hospoda, ale soukromý klub a musím být členem, což obnáší zaregistrovat se. K tomu je třeba občanka. Tu s sebou na běhu nemám. „Tak to leda by vás někdo pozval,“ říká hospodský a pán od stolu mává, ať mi to natočí na něj. Podávám mu padesátku, aby netratil. „To nech, šak si náš, jak tu tak běháš,“ říká pán a já sedám ke stolu a poslouchám chvíli zkazky o servisní podpoře Johna Deera.

Na detailu při vaření záleží

V sobotu jsme slavili narozeniny mladší dcery Sofie. Dvanáct let, to je věk, kdy oslavu narozenin budou dívky s psychoanalytikem dlouho rozebírat, takže bylo třeba se vytáhnout. Lapsus první, čtvrteční security incident na internetu oslavu posunul na sobotu, ale to se dalo ještě omluvit. Bod druhý, žena vyrazila se studenty na terénní praxi. Bod třetí: tím jsem s dětmi osiřel, naštěstí umím perfektně vařit a obstarat děti díky svojí Ajťákově příručce pro kontakt s humanoidními entitami.

Na sobotu chystám dort a slavnostní menu. Po zralé úvaze se rozhoduji pro kiš koláč, medovník a nápoj demi glas (doufám, že tento výraz znamená Ve skleničce).

Recept na kiškoláč řeším na internetu. Objevuje se jich nápadné množství, které si vzájemně odporují a používají ženskou logiku. Heleďte, když někam napíšete „3-4 vejce“, uvědomujete si, že je to rozdíl čtvrtiny, tedy nikoliv zanedbatelný? Importuju recepty do TensorFlow, abychom si to nějak ujednotili pomocí umělé inteligence a daří se mi vyextrahovat otagované XML, kterému se už dá rozumět. Ukazuje se, že některé položky receptu, které mi byly podezřelé, jsou zástupné, například ředit smetanu mlékem z některých receptů je podle umělointeligenční klasifikace převzato z receptů ze západní evropy, kde smetana obsahuje 30%, zatímco ta česká má 10% tuku (za zhruba stejnou cenu) a není třeba (ani záhodno) ji mlékem ředit. Ajťákova převaha v kuchyni pomocí datové analytiky!

Kiš koláč vyšel luxusně. Teď je potřeba rychle upéct medovník. I s tím si lze snadno poradit ještě před tím, než děti zasednou ke stolu. Vyndávám ho z trouby, ukazuju Sofce, jak krásně se nám propekl a jak báječně nadýchaný vyšel. Sofka (nezapomínejme, že je to moje dcera) již má jisté (a samozřejmě nepodložené) podezření, kouká na ten medovník, který tahám z trouby a chválí mi jej „Skvěle se ti tati podařil. Výborně propečený. Ani ta igelitová fólie s cenovkou na něm se ti nepřipekla!“
Snažím se nohou zakopnout bednu od medovníku pod linku…
Všechno nejlepší Sofíku 🙂

Tajné ingredience rituálů pro děti

Mám rád naše společné rituály s dětmi. A vidím, že děti to (tedy do jistého věku) baví. Tak například smažení palačinek. Původně to vzniklo jako ryze praktická záležitost: abych uvařil dětem místo ženy. A Vojta chtěl samozřejmě pomáhat, to mu byly tak tři roky. A samozřejmě hromada mouky a mléka byla po lince i podlaze. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám seřvat, seřezat nebo obojí, ale protože jsem zrovna lezl do skříně se skleničkama, vyndal jsem panáka, nalil si ho plný rumu a oklopil ho do sebe. Vojta hned chtěl vědět, co dělám. Pravil jsem, že zkouším, zda se nezkazila naše tajná přísada. A nalil jsem na dno panáka a vyklopil jsem ho do těsta. “Pst, to nikdo nesmí vědět, to je rodinné tajemství,” přiložil jsem si prst na ústa a Vojta kýval hlavou, že jasně, že tajemství. No a po decce rumu už mi tak nevadilo, že mouka je všude, marmeláda taky a tak vůbec, Vojta vesele pomáhal, pak jsem ho osprchoval a všem bylo blaze bez křiku.
Od té doby se z palačinek stala ritualizovaná tradice. Dělám je zpravidla v úterý, když děti přijedou z angličtiny, všechno už má zavedený postup, přesný proces včetně použitých nástrojů. Čtyřletá Mařenka samozřejmě chce také pomáhat, protože už rituál zná od mala. To jsem ji držel v náručí, míchal jsem těsto, obracel palačinky a vymysleli jsme si, že má funkci Hladiče, tedy někoho, koho při vaření kdykoliv můžeme požádat, aby nás pohladila a ona nás mile pohladí. Teď už je Míchač a někdy i Nalévač, míchá nebo nalévá těsto a za další rok, dva, když se bude pilně učit, bude možná i Obraceč, šéfmistr, který umí otočit palačinku. Stojíme u plotny, někdy i se Sofkou nebo Lídou, děláme kopec palačinek, na který jsem po letech precizoval recept – a Vojta vždycky křičí, jestli jsme tam dali tajnou přísadu a já vždycky přechutnávám, jestli se nezkazila.
“Jak jsi na to přišel, dávat tam tu tajnou přísadu?” ptal se včera (jako skoro vždycky) Vojta. “To mám od svojí babičky, tvojí prabáby,” vysvětloval jsem pohotově.
“A ta to má odkud?”
“Ta zase od svojí báby a ta od svojí báby a tak dál, až jedna z nich to měla od svého otce, který přivezl rum z Nového světa na Santa Marii, lodi, podle níž se jmenuje Maří,” směju se (a ponechávám jako návodné k prohlédnutí skazky, že Santa Maria ve skutečnosti ztroskotala).
“Je dobře, že ho vždycky ochutnáš, aby nezkazil ty palačinky. Úžasně po něm nesáknou olej,” dodává vědoucně Vojta, zatímco Mariánka se už dávno cpe palačinkama a já kývám hlavou, protože přesně tak to je. Rituál se musí dodržovat, protože je naprosto optimalizovaný a jediná součást se nesmí vynechat.
Dobrou chuť.

Proč nejsem politik? Taková mikroúvaha o tom, proč lidé nejdou do politiky.

Co dělat s nastalou vnitropolitickou situací? Na to není lehká odpověď, která by se vám líbila. Pokud jste doufali, že zveřejním číslo účtu, vy pošlete pár stokorun a MY (=já a pár kamarádů) to dáme do kupy, tak vám na rovinu říkám, že by to bylo zase špatně. Asi tak po milionté byste naletěli vlastní lenosti. Vždycky, když čekáte, až se to samo spraví, tak se načekáte. Samo se nic dobrého neudá. Je třeba si to odpracovat. My všichni. To je moje osobní přesvědčení.

A na rovinu vám řeknu, proč já nechci do politiky a všemožně se tomu bráním. Ano, uvědomuju si, že mám dostatek inteligenčního i lidského kapitálu, abych se v době dohledné od momentu rozhodnutí dohrabal na slušné politické místečko. Program, který dostatečně rezonuje, adresář lidí, kterým se můžu připomenout s tradičním „kráčím vysoko, mávej mi, abych ti příznivě kynul, až usednu“ – to je všechno zvládnutelné. Proč tedy nejdu takhle změnit svět a spasit Česko, když na spásu všichni čekají?

Když pominu teologicky vágní úvahu, že Spasitel již přišel a jeho návrat přijde až v den posledního soudu, jsou pro mne důležité pragmatické úvahy.

Tak za prvé, politika je velmi drahá záležitost s nízkým příjmem. Hrubý plat poslance je 70 000 Kč, což vypadá na první pohled dojímavě, pokud máte na kase v Lidlu dvacku, jenže já se pohybuju ve světě IT, kde jsou to běžné peníze programátorů, projekťáků či grafiků.

Výměnou za takový příjem získám naprostý drobnohled nad veškerými příjmy a majetky i smečku slídilů všeho druhu v patách, kteří budou hodnotit všechno včetně oblečení na zahradě. Všichni mě budou kontrolovat a myslet si, že jsem povinen jim skládat účty. Přičemž ve vyšších patrech politiky (i businessu) je těžké s takovým příjmem vyjít, věřte mi, zejména když partner dělá nějakou práci s mizivým finančním hodnocení, třeba právě pokladní v supermarketu nebo profesorku na univerzitě. Počítat na schůzce, jestli si můžete dát aspoň minerálku, natož zda máte odvahu si to dát do nákladů nebo budete v slušném podniku sedět raději na sucho, je trapné, nepříjemné a rozdíl mnoho tisíc korun měsíčně. A bez schůzek a jednání jste voličům k ničemu. To jen pro představu, kde ty peníze mizí a takových děr a pastí (protože každé řešení té situace v sobě skrývá potenciální past) je celá řada…

Ztráta soukromí je příšerná věc a já se musím přiznat, že bych ji nesl obzvláště těžce. Nejde jen o soukromí osobní, pod drobnohledem jsou partneři i děti. Objeví se samozřejmě noví „přátelé“ a také s tím je těžké se vyrovnat. Cokoliv řekněte bude někdy použito a spíše proti vám. Pokud budete jezdit do práce autem, jste neeko, pokud vás bude vozit řidič, abyste využili čas, jste papaláš, pokud jezdíte MHD, mrháte časem, který patří daňovým poplatníkům, na kole jste zasranej sluníčkář a když přespáváte na karimatce na Úřadu vlády, tak dehonestujete republiku.

Specialitou v Česku je okopávání kotníků. Tím jsme si vinni sami z posledních patnácti let (sám na tom mám svůj kousek viny, dělal jsem to taky), jde o takové to nekonečné drobné navážení se do všeho, co nám nemilý politik udělá, jeho věčné osočování a nadávání mu. V podstatě se k tomu přiklonila i značná část českých novinářů, když jim nějaký politik byl nesympatický a neměli, jak jinak se mu dostat pod kůži. Takhle ho snadno vytočili detailním pitváním čehokoliv, co řekl, až začal sám dělat blbosti (všimněte si, jak rozdílně se přijímají ne tolik odlišné bonmoty jednotlivých politiků). A to je jeden z dalších velkých morů České politiky: když jako politik někam přijdete, každý si myslí, že je vám roven a není mu trapné vám tykat, nadávat či osočovat. Je to nesmírně těžké to zvládnout i v light verzi, kterou jsem při některých aktivitách prošel.

To se teprve dostáváme k cílenému politickému boji. Ten u nás už dávno ztratil veškeré kontury gentlemanské konkurence, nejpozději za první Zemanovy a ještě silněji za Paroubkovy vlády. Špatně není lež, pomluva, sběr „kompra“, cílená diskreditace. Stalo se to řadě kamarádů a známých, kteří pracovali jako úředníci či státní zaměstnanci a kterých se někdo potřeboval zbavit. Klasický příklad byla role Stanislava Grosse při zatýkání Krejčíře a čistce v policii. Proti cílené kompromitaci se v podstatě není možné bránit, protože tu prakticky neexistuje vlivný nezávislý a kvalitní tisk (sorry, Reportéra se prodá o 250k výtisků méně, než by mělo) a nefungují soudy (jak dopadl soud ve věci Nečasovy vlády, kterou shodili před… Kolika už lety?). Možnost očisty nula, možnost dostat skutečnost k lidem pramalá, jediná obrana je koupit média nebo zformovat vlastní úderné jednotky jako prevenci, když je pojmenujete SA jako Soukromá Administrativa, nebude to už ani připomínat nevhodný bonmot.

Co bych proti tomu v politice získal? Oficiálně vlastně nic navíc, jen MOC. Za stejný příjem jen nekonečnou pracovní dobu, likvidaci rodinného života, soukromí, osobní dehonestaci na každém kroku. Těžko se divit, že dnešní politik se uzavírá do osobní bubliny, odtrhuje se od běžného života a opájí se mocí, případně hledá dodatečné příjmy, které jako politik nejlépe shromáždí z „dárků od příznivců“ čili zpravidla něčím na hranici korupce a za ní. Proto je česká politika taková, jaká je, protože tímto způsobem jsou do ní vyselektováni takoví lidé. Čest výjimkám, ale je těžké být výjimkou a nepodlehnout pokušení.

Jde to jinak? Jasně, že jde. Jenže se bohužel musíme vrátit na začátek, kde nastala ta chyba a kdy jsme dovolili iracionalitě, neslušnosti a nenávisti vstoupit do politiky. Jistě, že by ministr vlády mohl nastoupit do tramvaje, která ho doveze kousek před ministerstvo. Jistě, že by mohl sedět a pročítat si na tabletu podklady, aniž by ho někdo vyfotil a dal na Twitter s nějaký sžíravým komentářem. Jasně, že by mu někdo řekl „pane ministře, ten nový zákon o střetu zájmů mi nedává smysl v nastavení osobní zodpovědnost“ a byla by chvíle na dvě věty.

Předpokládám, že si z mého elaborátu vyberete, že horuju pro zvýšení platů ústavních činitelů. Pokud ano, asi se mi nepodařilo vysvětlit pointu mého sdělení, což je samozřejmě moje chyba…

Pointa měla být, že si to musíme odpracovat. Každý z nás. Každý nějak. Snad jsem napověděl, kde je dobrý začátek.

PS: Článek psaný v ichformě kvůli pohodlí, nikoliv kvůli ambicím. Zaměňte moje jméno za jméno jakéhokoliv člověka, kterého jste potkali a o němž jste přemýšleli, proč nedělá politiku a bude to zhruba tak stejně sedět.

Co to zase ta nána plácla o dětech a matkách? Čili lekce z kontextu…

Moje facebublina se může zbláznit ze tří vět, které tento týden někdo prohlásil. Izolované věty vytržené z kontextu a už lítají debilové a odsudky, nevolitelnost, rezignace a tak. Že v Česku nesmíte používat v politice nadsázku natož ironii, Bělobrádek už nepochybně ví a já si to taky zapsal do deníčku. Že vám k aktuálnímu tématu hodí půl roku starou větu, aniž by se vysvětlilo, co a jak, náměstek ministryně školství věděl asi už před tím a teď se jen ujistil. A co chudák Chalánová, podle níž ženy bez partnera nemají nárok na výjimečnou úpravu v zákoně o dětech, což je to, co bylo pro ně ve skutečnosti požadováno? Samozřejmě kráva, dí hlas liberálního lidu, protože matka si přeci může s dítětem dělat, co chce a přivést ho klidně na svět bez jakéhokoliv zajištění.

Odložme liberalismus vypěstovaný v hodnotných facebookových diskusích a podívejme se na důvod, proč se děti bez tatínků netolerovaly dříve. Důvod byl prostý, ekonomický. Dítě bez otce mělo podstatně menší šanci, že se dožije produktivního věku, kdy bude společnosti k užitku. Přesněji řečeno v průměru poloviční. To je také ekonomický a společenský důvod, proč má dítě dva rodiče: má nejenom dva zdroje poznatků a vědomostí (to už určuje i genetika), ale i zajištění. Pokud o jednoho rodiče přijde, postará se druhý.

Pokud přijde dítě o matku a otce nemá, musí se postarat společnost, tedy širší rodina a pak my ostatní. Tím, že povolíme snížit zajištění dětí na polovinu tedy na sebe přebíráme zodpovědnost za to, že se postaráme o ty děti, kteří přijdou i o tu matku (ne, zabíjet sirotky nebudeme, na tom se snad shodneme).

Takových nezajištěných dětí (v ústavní péči) je dnes v česku kolem pěti tisíc, tedy kolem 0,125% nezletilců. Zajištění jednoho stojí cca 15000 Kč (a to je spíše málo). To jsou zatím spíše směšná čísla, za kterými je výrazně lepší bezpečnostní i zdravotní situace a jsou bez debaty nejlepší v české historii za posledních 500 let, kam sahají čísla a odhady. Můžeme si tedy teď svobodně říci, že věříme, že situace se bude už jen zlepšovat a pár případných sirotků od matek bez otce nás už nezatíží a dáme to ze svého.

A co je další bod k úvaze: kvalita výchovy dítěte v úplné rodině, v částečné rodině a v náhradní rodině či ústavu je odlišná. V průměru si tedy snížíme kvalitu společnosti a její konkurenceschopnost vůči jiným společnostem.

Tohle jsou dva základní důvody, které autory prvních scifi románů (Jozue, Marek, Matouš, Lukáš, Jan, Pavel z Tarsu, Tomáš z Akviny a Isaac z Asimova) vedly k postulaci předpokladu, že právo jednotlivce musí ustoupit nárokům společnosti na přežití a že dítě má být počato tehdy, má-li dva rodiče, kteří se o něj budou starat. To byl důvod, proč všechny pozdější společnosti svobodné matky ostrakizovaly: ne proto, že šlo o tu jednu matku, ale proto, že šlo o varování těm potenciálním matkám, které by chtěly udělat totéž.

Samozřejmě můžeme dojít o názoru, že se doba změnila, ale byl bych raději, kdybychom k tomu názoru došli o něco pozvolnějším procesem, než jedním výkřikem na Facebooku.

Závěrečná zpráva z boje o umístění syna do školy

Aby byl report z boje o synovo umístění na základní školu úplný, dám sem (snad) závěr. Pokračujte ve čtení článku…

Zápis do soukromé školy (a návod, jak vypadnout v prvním kole)

Vojta včera u zápisu do soukromé školy. Berou 15 dětí, hlásí se cca 120. Když porozprávěl o významu Pluta ve Sluneční soustavě, ještě jsem tomu dával šanci. Když obšírně zodpověděl otázku, kolik má sourozenců, naděje klesly (kolonka cigoš). No a když žena po pravdě zodpověděla otázku „jste ochotni ihned bez rozmýšlení podepsat smlouvu na devět let“, tak jsem si vzpomněl na otázku z amerického vízového dotazníku „máte kontakty na teroristy“ a dovětek „kladná odpověď neznamená automaticky zamítnutí víza“. Markétka tvrdí, že tím je to vyřízeno (kolonka hnidopišný socky). Já chovám naději, že ta otázka byla inteligenční test, aby vyřadili imbecilní rodiče, co smlouvy podepisují bez rozmyslu, čtení a hned, takže kolonka zodpovědný rodič. Máme ještě dva pokusy, jinak si příští rok otevírám domácí školu… 😀

Role knowhow při fakturaci běhu

Občas je role knowhow a natož přemýšlení ošidná. Nedávno po mně jeden člověk žádal vysvětlit, jak stanovuju ceny, které fakturuju​. A že prý si fakturuju desítku za něco, co jsem vyřešil jedním desetiminutovým telefonátem. Namítl jsem, že to řešení mu ušetřilo mnoho peněz a na těch penězích jsme se předem dohodli. Trval na svém, že by chtěl mé služby rozepsat.
Poslal jsem tedy fakturu takto:
10 minut telefonátu: 300 Kč
Vědět komu zavolat: 9700 Kč
Plus DPH samozřejmě.

Proč nad tím teď přemýšlím? Protože v poslední době se mi nejlíp přemýšlí v běhu. Kdy jindy bych vzal dvě hodiny soustředění bez přerušení. Ještě, že už jsem jen zaměstnanec, fakturovat dvě hodiny běhu by mi asi už vůbec neprošlo. Možná i to je důvod, proč existují fakturovatelné výrazy jako brainstorming…

Jak moc vymknutá je doba z normality, když je pozvánka na snídani problém?

Dostal jsem email. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z emailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuju revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém Československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (=vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali to samé? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tom samém stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuju EET za průšvih,

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuju, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě, že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejenom velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je potřeba to obhajovat. Jsme už dost praštěná?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuju.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza, jako slepé zlo, věřte mi.

Lekce ze stereotypů

Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel.
Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí.
„Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá vágus. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis.
Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.

Poezie majoritní tvorby

Do autobusu nastupuje paní v letech a já si povzdechnu, že ji zase pustím sednout jen já. Jenže se mnou se vymrštil nějaký mladík a paní si sedá na jeho místo. Rozjímám o tom, že ta mladá generace není úplně tak zkažená a dávám se s tím sympatickým mladíkem do řeči. Ukázalo se, že je to nějakej cizáckej čurák z Ukrajiny… #poeziemajoritnivolby