Zlatá éra weblogů 3: Příchod politického a společenského aktivismu

Jedním ze zajímavých rysů české weblogerské scény v ranném období (2002-2003) byla její vyhraněnost. Z velké části šlo o weblogy zaměřené na webdesign, diskutující témata validity, kaskádových stylů a rozvoje prohlížečů v rámci ACID testů. Je to ale logické, jen technicky orientovaní lidé schopní tvorby vlastního HTML vzhledu a instalace potřičných nástrojů, mohli začít blogovat.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 2: Flashmob v Carrefour

Chvilkové okouzlení „subkulturou weblogů“ vedlo až k tomu, že někteří alternativní optimisté je začali považovat za nový projev občanské společnosti či novou formu kultury a intelektuálního projevu, který prosakuje i mimo internet. Nejnižší demonstrací takových tužeb byly weblogerské formy řetězovek, kdy bylo třeba zodpovědět pár otázek či přepsat dvacátou větu dvacáté stránky rozečtené knihy a poslat štafetu dále, tedy vyzvat další blogery, aby udělali totéž.

To byla ta jednodušší varianta. Složitější variantou byly právě průniky weblogů do reality. Jedním z prvních viditelnějších byl příběh Flashmobu v Carrefoure, dnešním Tescu na Novém Smíchově. V září roku 2003 se několik autorů weblogů nadchlo pro zahraniční flasmoby, tedy náhlé akce, jejichž účastníci činili něco legitimního, nicméně podivného. Například se prostřednictvím internetu vyzvali lidé, aby přišli do obchodního domu a žádali si k vyzkoušení postel, jak se jim v nich bude ležet. Jeden po druhém přicházeli a zkoušeli.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů I. – počátky weblogů v Česku

Tichý skon českého blogovacího systému Bloguje.cz připomněl, že blogování jako fenomén internetové publicistiky je tu s námi už docela dlouho. Zažil strmý vzestup plný nadějí ve zrod občanské žurnalistiky, pak vystřízlivění, kdy se ukázalo, že novinářem nebude každý, kdo sežene klávesnici, pak vytlačování sociálními sítěmi a nakonec – a asi i u nás – prožívá určitou renesanci.

Pokračujte ve čtení článku…

Jeden z mnoha příkladů, kdy blogy mění novinařinu (a zrovna ten negativní): průběžné, versus komplexní informování

Když začínal „fenomén blogů“, ozývala se řada hlasů, že to naprosto změní novinařinu, přinese to její občanské, svobodné pojetí oproštěné od diktátu žurnalistických pseudoelit. Tehdy jsem, poučen mnoha jinými revolucemi, smířlivě namítal, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. S odstupem doby se ukazuje, že spíše ty chladnější hlavy měly pravdu, i když mnoho vlivu blogy zanechaly. Často, pravda, ne nejlepšího. A o tom bude tenhle příklad.

Něco jsme nedávno napsali. Bylo to vcelku jasné, navíc informace, která se obecně rychle znárodní a v oboru, kde máme řadu konkurentů, takže nebylo s čím otálet, ihned jsme ji vydali. Je jedno, co to bylo. Záhy se ovšem ozvala dotyčná (a dle svého vyjádření i dotčená) firma, jejíž PR oddělení se podivovalo, že jsme je nekontaktovali s žádostí o vyjádření a chtělo mi dát přenášku o tom, že to se musí, to se má. Podotýkám, že informace pocházela z oficiálního komunikačního kanálu firmy k zákazníkům, ovšem ne z kanálu k novinářům, tedy žádná spekulace.

Vyslechl jsem si přednášku a pravil jsem, že informace je dneska cenné zboží, pokud jsme s ní první. A v našem ranku působí hromada blogů a webů, které se s žádným vyjadřováním párat nebudou a nepárají. Takže je mi líto, ale jestli nechci být poslední a jako bonus pro zákazníky přidat nějaký oficiální textík, není na co čekat. Informace přišla a jde obratem ven.

A skutečně to tak bylo. Za půl hodiny byla informace jinde, pak se přidaly další a další weby, v tu chvíli už bylo naše „první“ nepodstatné, jepičí život. A ještě v tu chvíli bychom čekali na oficiální vyjádření, které, když přišlo, dle očekávání mnoho nového nepřineslo.

Co s tím? Blogy nenaučily novináře pracovat o mnoho rychleji. Jen je donutily práci urychlit rozložením na prvočinitele. Místo klasického postupu „informace se dají na hromadu a pak se uvidí, jak hromada vypadá“, se informace sbírají jedna za druhou a jedna po druhé se také publikují, nikoliv v jednom článku, ale v mnoha notickách po sobě. Místo komplexní zprávy máte zprávu průběžnou a sami si ji musíte poskládat. Z toho vznikají taková ta nejrůznější podivná tvrzení, která jsou pravdě vzdálena: dotyčný se neprohrabal všema zprávičkama, skončil v nějakém levelu, kde ta informace ještě platila.

Mimo jiné postup „jedna po druhé“ neumožňuje příliš informaci zasadit do kontextu, protože když to uděláte, tak je kontext zpravidla špatně, zatímco samotná izolovaná informace by mohla obstát s tím, že ji doplní další a další informace. Pro čtenáře veskrze nevýhodný postup. Co mu to ale dává, je pocit, že je u zrodu, že má prst na tepu doby, že do toho svítí. Nesvítí, jen má ten dojem.

Nechci tím říct, že blogerský přístup je špatný. To ne, je zajímavý pro lidi, kteří tématu mohou věnovat tolik prostoru. Je zajímavý pro mě v řadě oblastí telekomunikací, kde mám plošně určitou orientaci a umím si kontext vyvozovat sám. Pro mě není zajímavý například v oblasti důchodové reformy, kde moje orientace je mnohem omezenější. Kde si neumím v hlavě rychle srovnat, zda systém v Benghází a postsovětském rusku spojuje rychlá likvidita nebo naopak nutná amortizace emisního ážia. Kde bych to měl radši v klidu, v pohodě na podnosu, klidně o pár dní později.

Tož tak.