Hypermarket je místo předvolebních příběhů

Brandýské Tesco je místo předvolebních příběhů. Stojím v pátek dopoledne před pultem se sýry a salámy, přichází obsluha a mladík se mě ptá, co si dám. Ještě než dořeknu své přání, ozve se vedlestojící senior a začne nadávat, že jsme ho předběhli. Omlouvám se mu, že jsme ho přehlédl a říkám prodavači, ať obslouží nejdříve pána. Tím by teoreticky nedorozumění mohlo skončit, jenže moje provinění je zřejmě závažnější, než jsem mohl kdy domyslet, protože zástupce seniorátu pokračuje ve výlevu na mou hlavu, teď už dost vulgárně, jak že jsem ho to mohl přehlédnout, to jsou doprdele lidi, samej debil.

Vysvětluji, že jsem myslel, že je s paní přede mnou, protože vůbec nestojí ve směru šipky nákupu a tak, ale měl jsem mlčet, protože jen přidává na nadávkách. Vyloženě sympaťák. Konečně je obsloužen, přicházím na řadu já. Senior bohužel pořád postává u pultu a chrlí to svoje “to jsou dneska lidi, hajzlové, ne lidi” a i prodavač vypadá, že má cukání pána přiložit do chlaďáku. Co teprve já, ajťák, který není na tak intenzivní lidskou vřelost zvyklý.

V takových chvílích vždy přemýšlím, co by udělaly moje morální vzory. Asi nejlákavější je přístup, který razil vzor mého dospívání, americký filosof druhé poloviny dvacátého století Rocky Balboa, nejlépe znázorněný v jeho populární sérii filmů věnovaných budování argumentační převahy.

Ve chvíli, kdy pán spustí “a to takový lidi dneska choděj do politiky, to tady pak má vypadat, rozkradený, svinstvo, fuj, volby zase nahovno”, mi to dojde. Otáčím se k němu, na tváři ten nejsladší a nejupřímnější úsměv, jaký zvládnu vykouzlit s hořkostí a adrenalinem v krevním řečišti. Napřahuji k němu pravici a říkám mu “Když už mluvíte o těch volbách a teď jsme se tak hezky seznámili, doufám, že dáte svůj hlas naší kandidátce komunistů, kde mě najdete.” Nadechoval jsem se, abych ještě něco řekl, ale pán zmlkl, jako když utne. Nafukuje se jako žába, pak naprázdno otevírá pusu, pak bere košík a prchá.

Jak říkal další morální vzor mého dospívání Dale Carnegie: “Prohru pro sebe proměňte ve výhru pro národ.” Minus jeden hlas pro komunisty.

Ale zase tak chytrej, jak jsem si myslel, nejsem. Samozřejmě mě mělo napadnout za pánem zavolat, že svůj hlas může hodit i našim koaličním partnerům z ČSSD a ANO…

Takhle my si tu užíváme volby.

A morální ponaučení? Nelez do krámu v čase, ve kterém ho mají některé skupiny obyvatelstva rezervovaný pro sebe.

Proč říct NE Babišovskému ANO a připravit se na hubené čtvrtstoletí

Seděl jsem nedávno na takové diskusní akci s Andrejem Babišem. Vkusně, energicky ten pán z lidu vykládal o tom, jak vidí naši politiku, svět, ba i média. Souzněli jsme si v klidu ševelící klimatizace a já si říkal, že takovému člověku bych v klidu mohl hodit hlas.

A tak mě napadlo se zeptat. Byla to jedna z otázek, u které záleží na všem ostatním, než na odpovědi, protože ta nikdy nemůže být správná. Zeptal jsem se, jak máme poznat, že on je ten, komu máme dát svůj hlas, když takových podnikatelských zachránců tady byla hromada a všechno špatně dopadlo, počínaje Václavem Fischerem přes Okamuru po Víta Bártu.

Pokračujte ve čtení článku…

Rozdělená společnost: my dole nejsme jedna země, ale dvojí lidé…

Málokdo asi očekával, že volby prezidenta v Česku budou takový mazec. Zatím jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem, že „to hodím Zemanovi“ a když vyhraje, odstěhuju se do Rakouska a zbytek téhle realityshow dokoukám na ORF. Jenže to přestalo být vtipné. Víc reálné. Proč?

Je nakonec hodně jedno, jestli vyhraje Zeman nebo Schwarzenberg. Oba mají tolik škraloupů, které se nutně v sedmdesáti letech života za čtyř-pěti různých režimů nashromáždilo, že oči přecházejí. Kalouskové, Šloufové, hajlující tcháni či slib komunismu, to je nakonec jedno a jen podle míry své příchylnosti věříte jedné či druhé straně, jak moc to myslí upřímně. Obtížně lze vyvážit vidinu opoziční smlouvy vidinou Kalouska na postu guvernéra ČNB. Těžko lze z vykydané špíny poznat, kde se vyloupne klenot, kde vyroste dobře prohnojená tráva a kde se budou dál prasata válet.

Co je mnohem horší a co přestalo být vtipné, je rozdělení společnosti. Pravda, to nevzniklo kvůli prezidentským volbám, ale poprvé se objevilo ve vší nahotě. Se vší důrazností a negativy, které z toho plynou. Slyším to kolem sebe každý den: jak může někdo volit Zemana? Já vám řeknu, proč ho někdo může volit, je to vcelku jednoduché.

Miloš Zeman není kandidát levice. Je kandidát rukodělně pracujícího člověka. Toho, který dře fyzicky a dnes a denně poslouchá v televizi, že se bude muset uskromnit. Že prožral svou budoucnost, říká mu ministr financí Kalousek. Že mu jako málo kvalifikované síle hrozí nezaměstnanost. Že veškerá jeho budoucnost je nejistá. Těžko se divit voliči (zpravidla postaršímu), že se zachová racionálně, odmítne zemřít, ale místo toho volí někoho, kdo to říká jinak. Kdo to říká tak, jak on to vidí: ti, kdo prožralu budoucnost, jsou bílé límečky. Nemakačenkové, kteří si v ofisu válí šunky, berou velký peníze, šulí daně a dělají ze sebe honoraci. Ti, kteří by nevydrželi den na šachtě, směnu na traktoru, za volantem busu či na pásu ve fabrice. A je to Miloš Zeman, koho lze obdivovat za to, jak tuhle měšťáckou pakáž utře, kdykoliv na ni narazí. Třeba toho namyšleného Moravce, který se jeho – budoucího prezidenta – dovolí hodně ostře zeptat. Takovému namyšlenému pisálkovi, který si myslí, že lejna šalamounova pozřel, dobře padne odpověď začínající slovy „Podívejte se pane redaktore, nebudu vám říkat, že jste úplný hlupák, protože evidentními pravdami se nebudeme zabývat“. Cožpak by takový redaktůrek nedostal po zásluze přes držku, jen co by otevřel dveře hospody a cožpak by mu to stejně neřekl každý z nás, říká si rukodělný volič a volí ze svých řad. Bodrého Zemana s rukami, co se práce neštítily, dvěma bradami a před panstvem neshrbeného, naopak Švejkovsky naladěného, nemakačenky utírajícího.

Karel Schwarzenberg není kandidát pravice. Je kandidát bílých límečků, rukou nepracujících voličů – hlavodělců – zpravidla městské generace, která nepoznala ani fabriky, ani pole. Imponuje tím samým, čím Zeman – jenomže těm svým. I on pojmenovává věci takové, jak jsou viděny. I on oslovuje své publikum jeho jazykem: vypráví historky spíše intelektuální, když je potřeba, dělá si legraci sám ze sebe.

Kdo chápete a rozumíte Schwarzenbergovi, nemůžete chápat a rozumět Zemanovi. A opačně. Proto jedna i druhá strana se ptá, kdo za debila by volil toho druhého. Nu, je to jednoduché. Ti druzí. Ti, které nepotkáváte. Ti neviditelní. Ve vašem případě pravděpodobně ten autobusák, co vás vezl ráno do práce a kterého nevnímáte. Prodavačka, co vám namarkovala svačinu. Ten blbec z posypového vozu, co se někde válel a protáhl cestu až tak pozdě. Ti, kdo vyrobili jídlo, co jste dneska jedl. Jsou to pro vás zbyteční lidé. To samé mohl vyrobit někdo v Číně a tu samou práci mohl udělat ukrajinec, či dokonce slovák. Je éra globalizace a když někdo chce obstát, musí se pro vás roztrhnout, je tak?

Propast, která ve společnosti vznikla mezi takzvanou „pravicí“ a „levicí“, je děsivá. Nevážíme si nejenom svého politického přesvědčení, svých názorů, ale pomalu a viditelně ani sebe jako lidí navzájem. Jsme navzájem přesvědčeni o své postradatelnosti, zbytnosti. Zatímco autobusáka by mohl nahradit ukrajinský řidič a brzy už i Google autobusy, menedžra z fabriky, toho hlavodělce – nemakačenka, co celý den kulové dělá a jen se vybavuje s německým zákazníkem, by měli vydlažbit úplně, toho ani není třeba nahrazovat. Jsme si navzájem sobě zbytní. Neříkáme to nahlas, k tomu nám ještě pár mentálních bloků zbylo, ale jsme o tom přesvědčeni uvnitř.

V takovéhle chvíli není možná rozumná dohoda, kompromis. Bude to jen silou vyhraná volba, která druhému nevyhovuje vůbec. Následek polarizované společnosti.

Je to následek mnohého, především politiky posledních dvaceti let. Hnali jsme se kupředu, neohlíželi jsme se zpět, jenže kdo nezajišťuje trén, přichází o frontu. Nechali jsme tápat starou generaci v nejistotě, však ten marast byla její vina. Zapomněli jsme, že mají volební práva a neuvědomili jsme si, že jsou to lidé, kteří mají své pocity. Jedním z nich může být i frustrace. Politika posledních dvaceti let neprovedla nic podstatného stran vytvoření únosné budoucnosti. Vzdělávání, sociální reformy, zdravotnictví, to všechno nás utvrzuje v dojmu, že lépe už bylo. Někdo se chytil a stal se novým proletariátem, z kubikulu openspace kanceláří se považuje za příslušníka střední třídy a tím za vyhraněně pravicového voliče. Někdo se vyšvihl mezi finanční elitu, jenže česká praxe potvrzuje pravdivost Marxovy myšlenky, že za kumulací velkého kapitálu vždy v počátku stála nějaká zlodějina. Ostatní jsou jen kanonenfutr, mazivo v soukolí českého kapitalismu, které lze přeci kdykoliv nahradit. A těch pár spravedlivých … rozkoukávají se, vykuleně zírají na to, co se stalo s jejich milovanou zemí a dělají nejrůznější zoufalé positivní vlny evoluce, které je tak těžké pochopit, jako je těžké brát vážně. Ostatní se jejich dobré vůli smějí, protože nemají, jak ji pochopit.

Námi opuštěné křesťanství hlásalo, že cesta je důležitější, než cíl. My víme, že to tak není. Co je na účtě, to se počítá, po původu se nikdo neptá a když už někdo, pak jen proto, aby získal svůj podíl. Ale najednou se probouzíme do světa, který je za hranou toho, co jsme byli ochotni unést, kolik jsme byli ochotni slevit ze svých zásad. Do světa, kde už se významně projevilo, že ekonomika etiky (či jak Sedláček říká, ekonomika dobra a zla), má své opodstatnění. Že náklady externalit dobrých skutků jsou v dlouhodobém měřítku nižší, než u skutků špatných. Čili, že dobro se skutečně vyplatí. Jenže jsme až po krk ve zlu. Po krk v ústupcích, kterým by církev bez rozpaků dala nálepku dáblova pokušení, kdyby ji ještě někdo bral vážně. Bylo nám jedno, že se porušují zákony, kumuluje moc mediální, prolíná s politickou, pak už se zákony neporušovaly jen trochu, ale rovnou ohýbaly a chybělo jen málo, aby se ohnula i Ústava. Opoziční smlouva, pravicová arogance á la ODS a Klaus, rozštěpení společnosti. Deformace našeho právního i etického vědomí do ještě větší hrůznosti, než za komunismu, kdy jsme věděli, že tak to dobré není, ale nesmí se to říkat veřejně. Teď víme, že se to takhle vyplatí vždy.

Těžko s tím v pátek a v sobotu něco uděláme, ať vybereme kohokoliv. Musíme se začít poslouchat. Přemýšlet o důvodech, proč někdo zastává postoje, jaké zastává a být si jisti, že odpověď „je to debil“, není správná. Být přesvědčení, že takzvaná pravicoví i levicová politika nakonec musí konvergovat k jednomu a to k tomu, aby se všem lépe žilo. že nelze žít na úkor ostatních a že k tomu jednostranné uvažování svádí.

Když bych nakonec sám za sebe měl shrnout, komu dám svůj hlas, bude to – přes miliardy výhrad – Karel Schwarzenberg. Důvod je jeden: tam, kde mluvil, nelhal. Nikdy se neukázalo, že by lhal o privatizaci, o svém minulém vztahu k dekretům, nikomu nepřibájil nacistické hrady, či nás nelakoval s opoziční smlouvou. Nepomlouval, neosočoval. Nerozděloval. Čeho se bojím, je to, o čem mlčel, jenže téhož se bojím u Zemana.

Koho zvolíte vy, je vaše věc. Neexistuje menší zlo, v tom je ta pointa. Zlo je zlo – jen se v různé míře děje vám a ostatním. Volte tak, aby se nedělo vám a těm, na kterých vám záleží. Nic lepšího nevymyslíte.

Snad jen tolik jsem chtěl říct, že čím na větším počtu lidí vám záleží, tím je to lépe pro všechny. Ale to nelze ovlivnit teď, v předvečer voleb. To musí být ve vás.

Aktualizace: 

Dlouho jsem o rozdělené společnosti nechtěl psát. Nemám to tak promyšlené, některé věci ještě neumím zformulovat. Vidím to rozdělení, cítím ho, umím jej ukazovat na jednotlivostech, ale aby z toho bylo dobře vyargumentované téma pro článek, na to bylo ještě brzy.

Samozřejmě jsem za svůj včerejší post dostal čočku. Mnoho lidí rozdělení nevidí. Vidí jen svou stranu a ty křupany na straně druhé, což bych si skoro dovolil považovat za důkaz mého tvrzení. Co je oprávněně kritizovatelné, je ta dělící čára. Nazvat ji křupani versus noblesa, jak vyplývá z některých názorů, se mi nechce. To ji determinuje a diskusně zabaluje. Když někoho budete označovat za křupana, dialogu to nepomůže. A dialogu je třeba. Jistěže řada rukodělných nepodporuje Zemana. Jistě, že řada hlavoudělných ano. Promítá se sem vzdělání, ale podle mně do značné míry i to, zda je dotyčný zaměstnanec, OSVČ, freelancer nebo člen managementu.

Skvěle mi v přemýšlení pomohla kniha Paula Krugmana (blog) Skoncovat s krizí. Konkrétně kapitola 5 Druhý zlatý věk popisuje příjmovou diferenciaci a to, co z ní vyplývá ekonomicky i politicky. Naprosté odtržení třídy superbohatých od zájmů těch ostatních. Kamarád pravil, že autor je debil. Možná je, ale jednak jeho myšlenky vysvětlují hodně z toho, kam jsem se já zabrousit neodvážil, protože ekonomika je široké pole, jednak ho dovedly až k Nobelově ceně, což se počítá.

Možná, jednou, se mi podaří dotáhnout to do projekce na naši společnost a vysvětlit pochopitelně, kde rozdělení vidím a čím nám škodí. Zatím jsem ze sebe vydal tolik, kolik jsem uměl v době, kdy se mi zdálo důležité to zmínit. Abychom byli pamětlivi toho, že nejsou my a oni. Že žijeme každý sami za sebe stejně tak, jako každý za všechny ostatní. Že zodpovědnost, morálka a etika nejsou vyprázdněné pojmy, jak nám tvrdí Václav Klaus, ale součást nejenom slušných životů, ale i ekonomické prosperity. A že když se necháme vmanévrovat do rozdělení národa tak primitivními kecy, jaké v těchto volbách slýcháme, uškodíme jen sami sobě.

Snad to z toho alespoň někdo pochopil…

Za prezidenta budu volit Táňu Fischerovou

Vysvětlit, proč někomu člověk chce dát hlas v nadcházejících prezidentských volbách, je úkol nevděčný. Na každý arugment se najde řada protiargumentů, tu špatných a smyšlených, tu jen nedomyšlených, někdy i pravdivých. 

Prezidentský post má v České republice tradičně spíše korekční nádech, tedy výsadu korigovat přehmaty, kterých se dopustila vláda či jiné státní orgány. Například amnestií. Není to moc výkonná, není to moc zákonodárná, ale spíše representativní a určitý morální opěrný bod. Zatímco representaci, věřím, zvládnou s pomocí vizážistů a detoxikačního pracoviště všichni uchazeči, o morální zodpovědnosti mám spíše pochybnosti a proto jsem škrtal u papírově nejsilnějších uchazečů, jako je Zeman (Opoziční smlouva), Fischer (Kriminální provedení podpory obnovitelných zdrojů a členství v KSČ) a Schwarzenberg (Kalousek). 

Nakonec mi zůstala dvě jména. Táňa Fischerová a  Vladimír Franz. A proč jsem se nakonec rozhodl pro Táňu Fischerovou? Znám ji osobně, z kdysi dávna, pamatovat se na mne nebude, proč taky. Ale zanechala ve mně (a pozdější prací prohlubovala) dojem spravedlivé a cílevědomé ženy, která se zasazuje o slabší a o to, aby morálka nezůstala jen prázdným slovem, neužitečným ekonomicky nepodloženým termínem, jaký z něj dělá Václav Klaus. 

A to je to, co chci po našem prezidentovi. Aby byl tím, kdo by byl ochoten nahlas říct, že tohle není politika, ale nemorální kšeft. Abychom měli někoho, kdo nám pomůže odlišit dobré od zlého, abychom neměli neustálý dojem, že žijeme v říši za zrcadlem. Abychom se nedozvídali, že špinavé peníze neexistují, že korupce neexistuje.

Může být, že s tím sama nic nenadělá a je to velmi pravděpodobné. Jednotlivec nemůže sám změnit směr dějin. Ale může ostatním pomoci probudit se ze sna. Už to by byl obrovský impuls. 

A to je ten důvod, proč Táňu Fischerovou volím. Pro naději, že i někdo nahoře a někdo slyšitelný uvidí zemi takovou, jakou ji vidíme my dole.

Uznávám, že se do druhého kola asi nedostane. Slýchám názory, že takto svůj hlas zahodím ve prospěch toho či onoho. Co naplat. Radši ho zahodím, než abych volil místo dobra jedno z menších zel.  Je tedy docela pravděpodobné, že pokud do druhého kola postoupí Fischer a Zeman, už volit nepůjdu. Neumím zvolit dobro ze dvou zel. 

A vám přeju, abyste při volbě našli svoje dobro.