Tabu kolem nás a tabu v nás

Byl jsem na věru zajímavé debatě. Kubánská blogerka Yoani Sanches ve Francouzském institutu v rámci festivalu Jeden svět vlastně křtila film sama o sobě a o dalších persekuovaných blogerech nazvaný Zakázané hlasy. Film byl hodně silný a emotivní zážitek, to už tyhle dokumenty bývají. A už, když jsem se zdvihal ze sedadla a přemisťoval se do diskusního panelu, přemýšlel jsem, co na to říct. Žádná moje zkušenost nebyla ani vzdáleně poměřitelná s tím, co Yoani zažila.

Yoani Sanchez

Yoani je vlastně blogerská a novinářská celebrita oceněná nejenom pozorností, ale i cenami a pochvalnými zmínkami od řady aktivistů i politiků, samozřejmě vyjma vlastních. Marigoldímu čtenáři její vliv asi nejlépe přiblíží fakt, že má na Twitteru více jak 400 000 sledujících, přičemž na samotné Kubě má Twitter 120 uživatelů.

O tom ale mluvit tolik nechci. Nerozumím kubánským problémům, vím o nich povrchně a zprostředkovaně, ačkoliv síla sdělení i osobnosti na mne udělala hluboký dojem, neumím k tomu nic zasvědceného dodat. Ale použiju to jako dobrý odrazový můstek pro naše problémy.

Diskusní panel se právem soustředil na Yoani, ta ale hodně přehrávala pozornost k nám dvěma českým spoludiskutérům (já a Martin Marek) a ptala se nás na české zkušenosti. Například, jaká máme blogerská a novinářská tabu.

Máme? Zamyslete se nad tím.

Víme první i poslední o úplatcích, milenkách i sexuální orientaci . I o politice si můžeme žvanit a psát, co nám je libo. V tomhle mi přišla zkušenost naše a její naprosto neporovnatelná.

Ale svá tabu skutečně máme. Naši minulost. Ne tu osobní, ale národní. Žijeme obklopeni mýty a bílými místy, která se neodvažujeme zaplnit. Jakákoliv debata o komunistické éře je u nás zakázána autocenzurou, nebo se omezuje na povrchní konstatování, že “oni byli ti špatní”. Ale konkrétní role jednotlivců? Našich přátel a rodičů? Co byl legitimní odpor, co přisluhovačství, co přežívání, co se dalo a mělo dělat, co bylo nutnost a zbabělost? O tom radši mlčíme. Ze strachu před vinou vlastní a našich blízkých. Když jsem to tu nakousl na Marigoldu, byl jsem sepsut, co že to vytahuji, že je to jasné. Vypískán.

Naše blízká minulost je naše tabu.

Stejně tak naše bílá místa. Hrdě se bijeme za starobylost národa, ale nechceme si přiznat, že náš národ je skutečně otázkou dvou století, čímž se nelišíme od jiných, ale na rozdíl od jiných jsme byli jako národ na pokraji zkázy. Hlásíme se k mytizovanému odkazu předků, velkých politiků a válečníků, ale odmítáme si přiznat historické reálie. I to, že samotným se nám do hrdých a vznešených válek už nechce. Hrdě se hlásíme k odkazu Karla IV., ale jakmile někdo připomene, že to byl císař německý, prskáme vzteky. Natož, aby nám připomněl, že jeho politika stála především na výnosnosti českých stříbrných dolů, jejichž produkce dělala více jak polovinu produkce evropské a za jejichž výnos si dvě koruny královské koupil už Václav II. Podívejte se teď do diskuse, kolik lidí mi půjde vysvětlit, že tak to vůbec není…

Považujeme se za národ tolerantní, tím ale zaměňujeme skutečnost, že jsme národ ateistický a bezvěrecký. Ve skutečnosti patří češi (a to myslím vážně a mám to ověřenou dlouhou zkušeností i mnoha rozhovory s lidmi věcí znalých) mezi nejméně tolerantní a snášenlivé národy Evropy. I to je naše tabu. Nemyslíme si to, upřímně si to nemyslíme. Máme rádi kohokoliv, bez výjimky (pokud je stejný, jako my). A platí to až na úroveň osobnosti, neumíme vyjít sami jedni s druhým, jakmile je tu alespoň určitá odlišnost. Chodci nesnáší řidiče, řidiči cyklisty, cyklisti bruslaře, bruslaři pejskaře. Ruší matky s kočárky i matky bez kočárků. Kojící či přikrmující. Jediné, co je nám jedno, zda tak činí v kostele nebo ne. Jsme rozdělený národ – rozdělený ne sociální situací, ale rozdělený po všech liniích, ve kterých se lze lišit. Nejsme ani dvojí lidé, jak jsem dříve napsal – to bychom se ještě mohli a uměli domluvit. Jsme atomizováni, fragmentováni a tím také bezmála paralyzováni. K nedohodnutí. A jen málo z nás se to snaží překonat, jen málo z nás si to připouští, natož uvědomuje. 

Máme svá tabu. Máme své mýty. Třiadvacet let po revoluci jsme svobodnější materiálně, ale ne ve vlastní duši. A je nám i zatěžko si to přiznat, abychom s tím nemuseli nic dělat.