Konec Prahy aneb stěhování

V Praze jsem prožil, ať počítám jak počítám, nějakých osmnáct let. Což mi dnes přijde neuvěřitelné. Úplně poprvé jsme dorazili na VŠE se spolužákem Jiříkem zvaným Komarkinem, abychom zjistili, že se nedostaneme na kolej, protože nespadáme do kilometrového limitu. Namítli jsme, že kilometrový limit je pěkná věc, ale z našich vesniček prostě autobus k vlaku nejezdí, takže je tu drobný problém. Říkali jsme si, že takový rozumný argument bude stačit.

Stačil. Další dva týdny jsme spali ve stanu před VŠE. Týden si toho nikdo nevšímal, protože to vypadalo jako součást odborářské demonstrace (naproti je Dům odborových svazů), druhý týden nám vyšlo odvolání, protože na Jarovských kolejích nechtěl bydlet každý. My jsme na nich bydleli moc rádi. Byla tu nejvybranější společnost (dnešní spolumajitel banky, nakladatelství, fabriky na špendlíky, cestovatel, hlavoun národní banky, zneuznaný básník, uznaný filmař, nájemný pisálek a tak vůbec). Mimochodem, při stěhování jsem na recepci nechal Atari ST a už jsem si ho nestihl vyzdvihnout, jestli tam ještě leží, dejte mi echo, nostalgicky se mi po něm stýská.

Vlastně jsem za těch osmnáct let měl jedinou roční pauzu, kdy jsem studoval venku a nepobýval v Praze. Prošel jsem v Praze vším možným bydlením. Od kolejí, přes hnusný panelák (kde nám uřízli kandelábr, protože jsme na něj měli vyvedenou anténu, kterou jsme se rozhodli vysílat pirátské rádio, jímž jsme vymazali Evropu 2 ve Stodůlkách z etéru) po docela hezký panelák, který jsem později prodal ruským mafiánům, kteří se mě vyptávali, zda tam nebydlí nějací podezřelí lidé …

Prošel jsem jak sídliště stará, tak nová, tak staré bytové čtvrti, bydlel ve vilce, dokonce i na Staroměstském náměstí v úžasném domě, v němž, když jsem vrtal do zdi díru na ethernetový kabel, tak mi nestačil metrový vrták, protože to přeci byla původní nosná zeď… To bylo kouzelné bydlení, jen ten randál, co tam byl ve dne v noci, ten nebyl k vydržení.

Teď bydlíme na Výtoni. Hezký podskalský činžák, jenže se vším tím negativem Prahy. Sice klidná ulice, ale hluk stále ke slyšení, prach z aut, špína. Sice všude blízko, ale když mám děti vypustit na hřiště, dostávají mnoho minut školení, jak se přes tu jednu silnici mají rozhlídnout.

Jistě, v Praze je kultura, řada přátel tu bydlí, spousta firem, podniků. Přemýšleli jsme doma, kolik těchto „benefitů“ využíváme. Pramálo. Zábavu máme vlastní, když už jdeme na nějakou akci, tak to není jednak tak často, jednak bývají ty akce zhusta mimopražské. Přátelé se často stavují u nás a lepší, než je nechat spát na gauči, bude mít pro ně pokoj a moci je uhostit na zahradě.

A tak před nějakou dobou padlo rozhodnutí, že se postěhujeme zase. A najdeme si něco klidnějšího, většího na obývání. A mimo Prahu. Důvodů je celá řada. Tak především prostředí. Chceme čistější, klidnější, tišší. Lepší pro děti, lepší pro nás.

Kolik jsem našaškoval s hlukovými a emisními mapami v realitkách, to se nedá vypovědět. Skvělé je, že dnes je máme online, včetně map ekologických zátěží a řady dalších ukazatelů.

Kromě toho se mi Praha nějak přejedla. Jsem háklivý na neustálé skandály, rozkrádačky, korupce – a zoufalý z toho, že nevidím nic, co by se s tím dalo dělat. Je mi protivné v tom žít, vidět to – a vidět, jak to huntuje lidi, jak je to mění k horšímu. Tak, jak já bych dopadnout nechtěl.

Nakonec vyhrál Branýs nad Labem. Úplně původně tedy vyhrála Stará Boleslav, která sice nomenklaturně s Brandýsem tvoří dvojměstí, v praxi jsou to ale dvě jiná města rozdělená řekou. Markéta má to město v oblibě z dob, kdy tu bydlela na koleji, já z dob, kdy jsem studoval rané přemyslovce a jezdil jsem do zdejšího kostela vypozorovat, jak zavraždili svatého Václava.

Právě ta zmíněná jinost … tady vznikly problémy. Mezi Boleslaví a Brandýsem je most. Tedy byl, teď se opravuje. Už několik let a dalších několik let se opravovat bude. To, jak to dvě části „jednoho města“ změnilo, je fascinující. Boleslav (do které se teď nedostanete od Prahy vlastně jinak, než po dálnici), šla dramaticky dolů. Obchody pochcípaly, i vietnamští prodejci se stěží drží. Lidé, kteří by chtěli prodávat své domy, na jejich opravu a údržbu léta nic nedávali, protože do poslední chvíle doufali, takže to, co je k prodeji, je spíše před totální rekonstrukcí. A to já nechtěl.

Nezapomeňte na oblíbené realitní triky ve stylu „domu se otevírá fascinující výhled do údolí“ – pokud budete fascinováni dálnicí, která údolí půlí, jistě si užijete. Naštěstí je Brandýs – Boleslav na StreetView, což mi ušetřilo nejedno zklamání a marný výjezd.

Takže místo Staré Boleslavi, kterou most ničí, jsme zvolili Brandýs. Snad, pro dobro celého dvojměstí, se to s mostem jednou a v dohledné době vyřeší…

Nakonec jsme tedy našli malý, příjemný a zrekonstruovaný domek , na němž už snad chybí drobnosti. Stěhování bude trochu hektické, ale když to dobře půjde, do začátku září z Prahy zmizíme. Největší drama budou knihy, kterých máme s Markétou po různých úložištích opravdu hodně. Opravdu hodně. I proto jsem příznivec elektronické knihy. I proto si večer zase nostalgicky pohladím hřbet papírové knihy.

Mnoho míst z Prahy mi přirostlo k srdci a budou mi chybět. Skoro každodenní toulky Vyšehradem, vysedávání na lavičkách s notebookem nebo útěk do kostela před deštěm, inspirace pro psaní nasávaná přes tisíciletou historii. A … hm…

Snad i ta nadcházející léta budou zajímavá éra.