Na téma pádu Goldee: hardware startup je zatraceně těžký

Dostal jsem pár dotazů ke konci slovenského startupu Goldee a když už jsem se psal s odpovědmi, dám to veřejně v plen.

Proč skutečně Goldee skončilo, netuším. Zda hlavní hybatel projektu odrbal investory cíleně nebo to jen upřímně nezvládli či cokoliv mezi tím, fakt nevím. Nemám žádné zákulisní informace. V Energomonitoru jsme Goldee zachytili, jenže jejich téma se nás moc netýkalo a ani jsme tomu moc nevěřili. Ovládat chytrá světla je z hlediska úspor energií neatraktivní, pro nás to spadá do kategorie gadgetů, hračiček, které nejsou k ničemu jinému, než pro radost a to je jiný styl obchodu. Takže do toho nejdeme. Říkali jsme si, že se časem pravděpodobně seznámíme, když to oba vydýcháme dost dlouho, protože nepochybně budou řešit věci, které řešíme i my. Ale k tomu už nedošlo.

Pokračujte ve čtení článku…

Zoot uspěl se značkami, jen bylo potřeba vykašlat se na ty odpadkové

Když jsem tak před čtyřmi lety psali na Lupě o Zootu, namítal jsem Láďovi Trpákovi, že fandit značkám, který tam má, si neumím představit. To byl původní koncept Zootu: zadáváte značky, který máte rádi a ono vám to doporučuje jejich akce. Až na to, že tam byly samé takové ty junk-brands, spotřební odpady jako CocaCola, věci od Unileveru či Kraft Foods atd. Těm je člověk schopen fandit v osmnácti, ale pak rychle dojde na to, jaký je to póvl – a pokud ne, tak si akce na ně najde na slevovém letáku nejbližšího supermarketu, kde je ob týden jedou za polovic. O něco později jsem ten původní koncept Zootu označil za propadák roku 2010

Pokračujte ve čtení článku…

Když vyslyšíte cílovou skupinu, která jí není, je to průšvih

Má-li zaznít kritika, tak je nejlepší ukázat ji na vlastních pochybeních. Když jsem psal o „lean startupu“, snažil jsem se vysvětlit, že jejich metodika stálého testování vlastně není metodikou, jen temným příkázáním. Což je nepříjemné ve chvíli, kdy nevíte, jak se testování a průzkumy dělají, přičemž Riesův “lean” se na ně opravdu hodně odvolává. Snadno se pak necháte svést na zcestí, protože neodhadnete, co a kdo je vaše cílová skupina či jaký je její rozměr nebo dynamika. A už vůbec nebudete schopni odvodit z reakcí, jaké bude skutečné přijetí novinky, se kterou trh nemá zkušenosti.

Takže k našemu příkladu…

Pokračujte ve čtení článku…

Lean Startup aneb jak se propivotovat do pekla

Musím říct, že kniha Lean Startup Erika Riese mě nechávala dlouho chladným, z části i proto, že jsem si říkal, že jí zřejmě i kvůli kulturním rozdílům zle chápu. Jenže jak se tak v poslední době toulám po investorech a startupech, tu a tam narazím na otázku, zda jedeme podle lean principu. Přiznávám, že jsem dlouho z kontextu odvozoval, že anglické „lean“ znamená líný, takže jsem po pravdě odpovídal, že ne. Náš startup zřejmě není dost dobrý startup, protože nápadně připomíná ostrou práci. Nu, ale přeci jen jsem si říkal, že když má lean startup tolik obdivovatelů, je dobré se k tomu vrátit a zjistit, zda jsme neminuli poklad.

Po pravdě: neminuli. Teorie lean startup je něco jako metodika, jak se metodou postupných iterací dopracovat k funkčnímu produktu a společnosti, na což mimochodem existuje celá řada již ověřených metodik. Asi největším přínosem knihy je, že metodiku zpřístupňuje dnešnímu čtenáři. Nepoužívají se zde tisíciletí staré příklady jako Ford, GM a Toyota, úspěchy se ukazují na moderních firmách, které se dopracovaly miliardových hodnot tím, že vynalezly nástroj na komfortnější sdílení obrázků či tvorbu avatarů. To je samozřejmě pro plynulost výkladu osvobozující: nemuset u Toyoty řešit nakladňování dílů znamená oprostit se od velké části opruzu, jímž logistika fyzického zboží je. A souvisejícího výkladu. Jenže bez logistiky (a tojoťáckého principu just-in-time) se auto blbě vyrábí.

Pokračujte ve čtení článku…

Lekce z Piictu

Piictu v podstatě končí. A zavírá krám docela nesympatickým způsobem, na svém blogu lakonicky oznamuje, že kdo chcete data, máte si o ně napsat emailem. Respektive nekončí, vcucává se do jakéhosi utajeného projektu Kandu od firmy Betaworks, což je jedna ze společností, které zainvestovali Piictu v první fázi investic.

Proč je to zajímavé. Piictu má i své české kořeny, spolupodílníkem (jestli jsem dobře pochopil náznaky a mlhu) a produktovým designerem v něm je/byl i Robin Raszka, který na to téma dal řadu článků a rozhovorů, takže osudy Piictu se daly dobře sledovat. A pro mne je to zajímavé memento obchodním přístupem: Piictu nikdy nemělo žádný obchodní model, spoléhalo (alespoň podle RR) na to, že firmu si koupí nějaký velký hráč za miliony dolarů proto, že bude takový produkt chtít. Což je přesně něco, čemu jsem nikdy nevěřil. To se stává ve výjimečných případech a u služeb, které to někam výjimečně daleko dotáhly, jako je v poslední době Tumblr nebo Waze či Instagram. Jenže Piictu nikdy nedokázalo vygenerovat obsáhlejší zájem.

Piictu byla jednou z aplikací na sdílení fotografií. Šla na to jinak, než Instagram, ale nebylo na tom nic moc tak úchvatného, aby to přitáhlo davy. Byla to prostě variace, které se nepodařilo dovariovat k něčemu obecně zajímavějšímu, než jak na tom byl originál.

Pak, na krátký čas, světlo do Piictu přinesl Google, když v červenci 2011 spustil vlastně nachlup stejnou aplikaci Photovine. Ve skutečnosti to byl dost postranní produkt jeho programátorů, jenže podobnost s Piictu byla až zarážející a tak o tom každý napsal včetně Techcrunche

Pak v září Google Photovine zařízl. Jak to tak bývá, bez vysvětlení, která se ale rojila kolem: od uvědomění si přešlapu přes obavy ze soudního sporu až po podle mne nejrealističtější – firma si uvědomila, že tudy cesta nevede a soustředila se na vývoj Google Plus, které uvedla o rok později. Nechtěla tříštit síly nárazovým vypuštěním aplikace, na kterou neměla strategii a jiné užití, než být při tom.

Mezi tím ale Piictu situaci vytěžilo, získalo investici kolem milionu dolarů a v září vystoupilo z betaprovozu, pak v lednu 2012 přišlo dalších třičtvrtě mega, takže celkem investice měla dosáhnout 1,7 milionu dolarů. 

A tím světla nad Piictu zhasla. Co s aplikací, o kterou Google neměl zájem a která nerostla nijak zajímavě (na US poměry). Další zprávy ze serverů jako je TechCrunch jsou až o ukončení provozu Piictu, které je registrováno spíše jako útrpná smrt a zajímavé na tom je hlavně to, jak se odlévá zájem od sdílecích obrazových aplikací někam jinam. A také k otázce, co bude Betaworks, jeden z investorů Piictu dělat a co má být projekt Kandu.

Piictu je podle mne dobrým příkladem přehnané víry v nafukování bubliny. Nulový obchodní model, víra v to, že firma exituje prodejem do Google nebo jiné internetové megakorporace, hlavně se nezdržovat přemýšlením o finanční soběstačnosti. Pamatuji si, jak to Robin Raszka propagoval jako nový obchodní model pro zakládání startupů. Ano, bylo by to krásné, kdyby to nebylo až příliš rizikové. Zatímco fungující business od vás většinou někdo koupí za rozumné peníze, když vás to jako investora přestane bavit, takováhle bublina se vyfukuje bez jakékoliv finanční satisfakce. Takže bylo pro mne zajímavé sledovat, zda se to Piictu povede. Nepovedlo. Ověřilo, že ani když se uplacírujete mezi silikony (tedy vycestujete do Silikon Valley), nemusíte to ubrečet, když nemáte produkt, který by vypadal sexy déle, než jedno léto a než velké firmy přejde prvotní impulsivní myšlenka, že „tohle musí mít“.

Tím samozřejmě neříkám, že to bylo k ničemu. Lidem, kteří se na projektu odpíchli, to nepochybně pomůže hodně a Robin Raszka s tím získal zkušenosti, které mu můžeme závidět a které ho někam posouvají a ještě posunou. Ale jako business plán, bez zvláštních podmínek, to prostě nefungovalo.

Takže až budete zakládat startup, jestli se váš strejda nejmenuje Larry Page, zůstaňte při zemi a přemýšlejte o tom, kde z toho ty peníze jednou potečou. Nová ekonomika stále ještě zůstává založená na starých penězích. I kdyby to byly bitcoiny 🙂

PS: Petr Reichl z Tapmates / Piictu reaguje na svém blogu. V zásadě tomu rozumím tak, že Piictu bylo jako méně úspěšný produkt vcucnuto do jiného, podobného, vznikajícího v rámci téže investiční skupiny. Přemýšlím, jestli to zní jako odklad ověření toho, že funkční business model dneška je čekat, že to Google koupí… (ale takhle na první ránu mi to moc jako odklad nepřijde).

Kdo bude český Kickstarter?

Americký Kickstarter asi znáte. Vymyslíte si kreativní nápad, třeba svůj nový film, hru nebo novou technickou hračku, uděláte si rozpočet, plány, naházíte to sem a když se najde dost lidí, kteří to budou ochotni za zveřejněných podmínek podpořit a vyberete požadovanou částku, můžete se do toho pustit. Takhle už světlo světa spatřila řada zajímavých nápadů – často se zmiňují třeba hodinky Peble, jenže taky je pravda, že ty by našly investora asi i klasickou cestou. Jenže, proč ne – je to zajímavý kanál na marketing a pro kreativní lidi zajímavé. Nu a v Česku se také objevilo pár takových serverů. 

Přiznám se, že nemám čas ty „české kickstartery“ porovnat detailně. Přijdou mi funkčně hodně podobné. Nabízejí založení projektu, jeho popsání, přidání multimédií a hlavně balíčků nabídek, které si může zájemce koupit. Ale taky mě čeká, jeden z nich vyzkoušet a přemýšlím, který. Zkoumali jste to někdo? 

Asi nejnadějněší se mi jeví trio KreativciSobě.czStartovač.cz a HitHit.com (com doména na lokální projekt se mi moc nelíbí). 

Nějaké zkušenosti? Drby a zákulisní info? 🙂

Jsme nebo nejsme startup?

Prý jestli je energomonitor startup. Nevím. Řadu znaků máme: přicházíme s něčím novým, začínáme z nuly a tak i rychle rosteme. Ambice. V jiném nejsme úplně typický tuzemský startup: přehoupnuti přes první desítku lidí, kteří na tom pracují. Záměrně nezřejmý záměr, kde budou peníze, ale jeho silné vědomí. Vlastní peníze, hodně a zase málo.

Vlastně jsem tu otázku pochopil, až když k ní bylo vyčítavě dodáno, že se málo družíme s ostatními startupy. Tož, to máte tak. Víme, co chceme. Víme, co děláme. Momentálně nechceme nahánět investory, ani nechceme uchvacovat lidi, kteří nebudou naši zákazníci. Chceme se soustředit na to, co potřebujeme primárně. Rozvíjet produkt v bodech, které ho prodávají. Zlepšovat samotný prodej. Připravovat body, které budou vydělávat. Zlepšovat logistiku – a logistika zboží vyráběného na dvou kontinentech není zrovna jednoduchá.

Odpověděl jsem, že proto. Řekl bych, že chceme klid na práci, kdyby nějaká část naší práce kdy probíhala v klidu … probíhá v kvasu, v neustálém tvoření a dynamice, jenže (snad) řízeně.

Prý bychom ale měli využívat zpětnou vazbu od komunity. Zjistit její názory. Potíž je v tom, že na startupových podujatích v Česku jsme jediní, koho energetika zajímá. Odezva je spíše na bázi toho, proč kombinujeme modrou a oranžovou barvu a to mi fakt připadá jako menší z našich problémů. Zapříst přínosnou debatu o odchylce v elektřině se daří výjimečně. Výměna zkušeností nám tu moc nepomůže. 

A to je jedna vada řady takových startuperských podujatí. Málo se tu kombinuje starý a nový svět. Internetových lidiček je kolem hromada, ale naprostá většina byznysu je pořád ve starých komoditách a offline světě. Jestli mi dnes něco dává smysl, pak je to „onlajnizace“ toho, co dosud není propojeno. Vymýšlet způsoby, jak dosud offline produkty a procesy pomocí internetu a chytrých postupů zrychlit, zlevnit, zefektivnit či zpříjemnit. Nejlépe všechno dohromady. A i takových lidí je tu velmi málo. Když jsou, potkám se s nimi nakonec tu a tam u kafe. Většinou v zahraničí, kde se tohoto postřehu dobrali a kde využívají rozměrů trhu a místní podpory k tomu, aby to zkoušeli.

Až bude akce, kde se bude výrobní šéf fabriky hádat s interneťákama o tom, zda by se mu výrobní linka neovládala lépe přes tablet či něčem podobně trendovém, dejte mi vědět. Rád si to přijdu poslechnout a vezmu si flašku whisky, protože střízlivět se bude na všech stranách 🙂

Na druhou stranu, buďme v klidu. Teď jsem byl na elektrikářském veletrhu Amper a tam je to zase to samé z druhé strany. Fabrika, která začla vyrábět něco na bázi toho, že podobné zařízení vyrábí pro průmyslové účely a říkala si, že to rozstřílí domácnostem, když to v emerice tak frčí. Tušíte někdo, kde se to mohlo zadrhnout?

Akcí „starých“ i „nových“ firem je hodně. Zatraceně málo je těch „přeshraničních“. Odlište se někdo, udělejte ji. Týpky, co by tam chtěli presentovat databázi babysitterek, nechte na baru. Nechte tam rafnout se taxikáře s maníkem, co programuje supercoool klon Uberu. Týpka, co prohlásí „nechám si vyrobit ve fabrice dvacet prototypů našeho zařízen“ třeba s maníkem z Jablopcb. Aby všechny ty sny dostaly … jasné kontury … namísto poplácávání se. Je dobré někoho poplácat, pochválit, namotivovat ho ke startu. Ale teď to chce i něco dalšího. 

PS: Možná mi nějaká akce tohoto formátu utekla. Omlouvám se, nechodím všude, nepročítám všechny programy, neříkám, že všechny akce jsou špatné, naopak mnoho z nich je dobrých, ale pro jiný segment trhu, než představujeme. Mě tu chybí tahle. Ale možná jsem zákaznická skupina sám pro sebe 🙂

Dáme jídlo nebo nedáme?

Několik mých poznámek k nově spuštěnému projektu DámeJídlo.cz. Není to ani první pokus a asi ani poslední, rozeběhnout v Česku donášku jídla přes internet a kdyby za ním nestál Slevomat, asi by mnoho vzrušení nevzbudil. Přes to, že je hezky udělaný. Prostě to není oblast, kde jsme zvyklí vidět peníze, což nemusí znamenat, že tam nejsou.

Měl jsem před cca pěti lety možnost sledovat velmi z blízka vstup nadnárodního donáškového systému (jmenovat asi nechci) do Česka a načerpal jsem při tom pár poznatků, které si každý přeberte po svém. 

Pokračujte ve čtení článku…

Startupy na vrcholu hype křivky

Podívat se do tváře českým startupům chce v poslední době stále více odvahy. Spolu s tím, jak o “startupy” začal být zájem nejenom mediální, ale i investiční, se staly samy o sobě produktem, tedy došly do stavu, kdy není třeba vygenerovat produkt startupu a ten úspěšně zhodnotit, ale sám startup je produktem, který je zhodnocen. Vypadá to, jako formální, drobná změna, nicméně toto posunutí zhodnocení o jeden krok také znamená, že z onoho zhodnocení vypadají všichni po tomto kroku následující, například investoři. A to je (minimálně pro ně) špatná zpráva.

Jistou alergii na startupy jsem si vypěstoval v Lupě záhy po spuštění přílohy Startupy. Bylo obtížné, ne-li nemožné dostatečně často najít startupy, které by vypadaly životaschopně či alespoň z nich zůstat pozitivně naladěn. Neopakovat pořád do kola těch několik, které se uchytily a stoupají když ne k závratním sanfranciským výšinám, tak alespoň ke smíchovskému docenění. Bylo příliš časté, že jsem se setkával s představami tak naivními a přitom tak houževnatě hájenými spolu s výčitkou, že jsem negativista a nechci podat pomocnou ruku. Asi nejlépe se to projevilo v momentě, kdy padla první otázka z tradiční triády: “A jak máte rozmyšlený marketing produktu?”.

Rozumějte dobře – u startupu ani tak není podstatné, zda redaktor věří produktu, ale zda uvěří tomu, jak se bude produkt marketovat, obchodovat a substituovat. To, že je produkt totální békovina, není nutně podstatné. Již při počátcích experimentů s televizí v USA (to bylo ještě ranné dvacáté století) se objevovaly oprávněné pochybnosti renomovaných odborníků o tom, zda pro něj bude možné sehnat dost uživatelů, protože je zhola nemyslitelné, aby se americká rodina večer shromáždila u takové bedýnky. Takže první otázka zní, jak bude dotyčný startuper produkt (o němž víme, že není podstatné, o co jde) marketovat?

Správné odpovědi se mohou významně lišit. Váš bratr může být Miroslav Kalousek, takže se produkt zavede jako povinná součást videoloterijních terminálů. Mohli jste se domluvit s idnesáky či seznamáky, že to budou propagovat ve svých službách nebo máte dvacet mega na reklamu. Případně máte financování na pět let dopředu a jak vám, tak investorovi je počet uživatelů fuk. To všechno jsou smysluplné odpovědi (i když u nich vznikají podotázky, jako co když Kalouska vyhodí nebo co když investora přestane bavit dělat pět let charitativního vola – to tehdy, když není odpověď založena na čistě náklad-výnos orientované rovině, ale těžko replikovatelné výhodě).
Potíž je v tom, že většina startupistů má prvotní představu “napíšete o tom přeci na Lupě”, doplněnou o “komunita si o tom dá vědět”. Jaká komunita? Jak to zajistíte? Vy se znáte s tím týpkem z Engadget či TechCrunche? Nebo máte ponětí, jak jim natlačíte právě to své, když podobných avíz dostávají desítky denně? Opravdu je ten váš produkt tak cool, aby se sami přetrhli o vás napsat?

I druhá otázka triády má řadu správných odpovědí. Jak dotyčný produkt vydělá, jestli dostatečným množstvím předplatitelů, reklamou nebo tím, že se o pár let později střelí zvučné a po něm šílící velkofirmě, je vlastně fuk a víra v jednotlivé odpovědi vyjadřuje hlavně víru a ne/zkušenost investora s tou kterou metodou zhodnocení. Jistě, i dnes lze vydělávat na reklamě, když víte, jak. I dnes lze střelit krávovinu velkozvučné firmě, když máte kontakty a vyčíhnete dobu i produkt. I dnes lze prodávat službu za předplatné, když víte, jak to prodávat tak, aby náklady na prodej a akvizici zákazníka nepřevýšily výnosy z takové akce. Řada českých startupistů si nejenom neuvědomuje, že by měli mít rozmyšleny a zmapovány úskalí svého modelu financování, ale často ani to, že by nějaký model vůbec mít měli. A že není ani tak důležité vymyslet převratný model, jako jej dobře, kvalitně uplatnit. Jenže něco takového těžko vysvětlit, protože slovní spojení “dobře a kvalitně uplatnit” si já i dotyčný rádobystartupista představujeme úplně jinak. On vyvěšením nápisu 4,95 USD/monthly, já ve formě kvalitně zpracovaného modelu prodeje, CRM, zákazníckou podporu, billing a všechno mezi tím.

Do třetice substituce. Uvědomuje si dotyčný začínající podnikatel, jaký produkt chce nahradit, jaké přinese proti nahrazovanému výhody a jaký produkt může potenciálně nahrazovat ten jeho? Tedy to, jaké jsou bariéry přijetí nového produktu a na jaké frontě se válčí? Kdo je konkurence přímá, nepřímá a tedy i to, jaké výhody zviditelnit a jaké faktory potlačit, protože budou nevýhodou? Zpravidla o ničem z toho nemá dotyčný páru. V lepším případě se dozvím o pár podobných konkurentech aplikace na vyhledávání taxiků v okolí, jen málo úvahy je věnováno tomu, proč bych měl použít právě tuhle aplikaci místo prostého zatelefonování na dispečink.

Tápání v těchto třech základních okruzích pro mne bezpečně znamená, že celá záležitost je odsouzena k neúspěchu, i když zázraky se nevylučují. Prošel jsem namátkou projekty, které jsem za poslední dva roky potkal a které onu váhavost nad triádou vykazovaly. Většina z nich je ve stavu klinické smrti, menšina k ní směřuje. Jak poznáte u startupu směřování ke klinické smrti? Snadno: nic se neděje, nic se nemění. To, že službu stále někdo používá, není podstatné, podstatné je, že zákazníci nerostou exponenciálně, ale lineárně.

Startupy jsou principiálně riziková věc. Většina z nich neuspěje a to je danné i u těch amerických. Hloupé je, že by měly neuspět ne kvůli nezvládnutí či snad absenci základních obchodních mechanismů, ale kvůli tomu, že jejich revoluční myšlenka byla až příliš revoluční, doba na ni nenazrála nebo s ní uspěl někdo rychlejší, dynamičtější, šťastnější.

Proč se tak stalo? Abych řekl pravdu, soudím, že je na vině přílišná podpora okolí spojená s webtržnickou mentalitou “to bude stačit, to někdo koupí”. Poptávka po startupech převyšuje nabídku, laťka jde dolů. Vypořádat se s tím budeme muset větší ostražitostí, zvýšením laťky, obezřetností vůči bullshitům. Smyslem není generovat startupery, ale funkční startupy, které se stanou funkčními společnostmi.

Čest těm, které k tomu míří i u nás…