Trvalá pohotovost, soustředění a multitasking života i práce

Multitasking života a práce. Jestli nějaké slovní spojení může charakterizovat změny, jež přineslo poslední desetiletí, tak právě tohle. Nikdy před tím nedocházelo k tak rozsáhlému prolínání práce a osobního života, jako v posledním desetiletí. To, co se ještě před pár lety týkalo jen vrcholových manažerů či politiků, tedy nutnost být v případě potřeby na příjmu a řešit problém ohrožující život korporace či státu, je najednou běžná samozřejmost pro každého. Zatím to považujeme za výhodu nebo to neřešíme. Dostali jsme přeci v práci chytrý mobilní telefon zapůjčený zdarma. Notebook. No a že šéf píše o víkendu? Tak si to přečteme a když tak do pondělí promyslíme. Nic závadného to přeci není.

Problémy jsou dva. Tím prvním je multitasking, tím druhým trvalá pohotovost. Do téhle chvíle jsme měli svět práce a soukromí ve většině případů geograficky oddělený, pracovalo se jinde, než se žilo. Najednou, s chytromobilem v kapse, je práce tam, kde jste vy.

Pokračujte ve čtení článku…

Foodnáckové čili cesta ode zdi ke zdi

Rasismus, čili terapie formou dojmu nadřazenosti funguje i v intelektuálním prostředí. Tedy tam, kde se zpravidla nehodí vyjadřovat se k tomu, že „nic proti cigánům nemáte, ale všichni víme, jak to je“. Jen má zakořeněná netolerance zákeřejnější formy. Například foodnáckovství.

Vlna zájmu o jídlo běží v čechách už tak půl desetiletí. Dříve chvályhodná obnova zdravých stravovacích návyků, odbourání socialistického šlendriánu, který nezlikvidovala ani (či spíše natož) malá privatizace, se bohužel zvrhává na druhou stranu. Tedy do napadání těch, kteří nepodléhají aktuálnímu trendu běhu k druhé zdi.

Dobře je to vidět na kávě a kávové kultuře. Ještě před pěti lety bylo vrcholem tuzemské kávy segafredo a český turek s mlíčkem ve skle byl takový slušný standard, podstandard byly polské polorozpustné směsi, u nichž nebylo zřejmé, zda blemtavá zrníčka měla evokovat dojem mleté kávy, nebo šlo prostě jen o nerozpustné pojivo. Starbucks jsme znali z akčních filmů, espresso z romantických a tureckou kávu od Kary ben Nemsího při toulkách divokým Kurdistánem.

Je logické, že pár lidem se z toho zdvihal kotel. Někteří z nich, jako třeba já, situaci řešili privátně – koupili si nějaký přístroj z ciziny a kávu si rovněž vozili z ciziny. Jiní se rozhodli, že je to prostor pro vstup na trh a začali s tím dělat něco veřejně. Pražili kafe tak, jak se má, otevírali echtovní kavárny na různý způsob. A za posledních pět let šla opravdu česká kavárenská scéna neuvěřitelně nahoru.

Po průkopnících přišli agilní následovači. To jsou ti, co se o nich občas říká, že poturčenec horší turka (a tím se nemyslí kafe). Někteří následovači měli prostou radost z kávy jako zvládnutého řemesla, jiní v tom viděli umění a ti poslední náboženství. Zatímco první dvě skupiny jsou vcelku tolerantní, ta poslední dává zahulit. Ještě před dvěmi lety neznala rozdíl mezi robustou a arabikou, ale teď jsou připraveni mi do komentárů napsat, že co tenhle může vědět o kávě, když ani nepobral, že arabica se píše vždycky jen s C. A že chodit do starbaxu je fujtaxl. Slazená voda.

Dva příklady: sedím si tak v jedné té „echtovní“ pražské kavárně, kde jedině jednodruhová káva od těch nejlepších, proškolená baristka, které to odsejpá a zjevně to nedělá proto, že ji v Tesku nevzali na kasu. Sedím kousek od pultu, takže se nedá přeslechnout rozhovor. Doráží pár, mladý muž zřejmě chce dělat dojem – a protože podnik není v Karlíně, nemohl ho udělat tím, že by venku na celý náměstí zařval „černý huby, kde jste“ (a to už jsme si vysvětlili, že se v některých kruzích nenosí). Takže alespoň skrze baristku v kavárně. Čumí na vystavený zrnka kávy a odborně praví, že jsou světlý. Baristka jemně upozorňuje, že to se tak dělá. Mladík oponuje, že to znamená, že jsou nedopražený a že by měly být pořádně tmavý. Baristka zjevně přemýšlí, zda má povyprávět o tom, že kvalitní zrnka se nemusí přepražit, aby se srovnaly odchylky a že světlejší pražení je naopak v tomto případě při vyrovnané barvě známka kvality. Pak jí patrně dochází, že ukázka moudra není ani tak určena jí, jako té slečně a situaci urovnává nějakými neutrálními výroky.

Druhý for v jiné (už podstatně méně proslulé, leč skvělé) kavárně. Pán si chce koupit kávu s sebou a zjistí z popisku, že je to stoprocentní arabika. I upozorní baristu, že pořádná espresso směs by měla mít přídavek robusty, aby se udělala pořádně pěna. Vzniká neproduktivní rozhovor, kdy barista oponuje, že čerstvá a dobře zpracovaná arabika taky udělá fajnovou pěnu, zatímco pán to označuje za mýtus. Nevede to k ničemu: k mému překvapení si pán beztak bere sáček kávy, místo aby ten hnus štítivě od sebe odstrčil.

Dlužno dodat, že pravdu měl v obou případech (a asi nepříliš překvapivě) barista – v tom druhém snad s výhradou, že někteří míchači kávy opravdu kvůli chuti přidávají robustu – jenže to je věc chuti a receptury. A samozřejmě, velkopražírny přidávají robustu proto, aby ve směsi vůbec pěna byla, protože nekvalitní arabika ji holt neudělá.

Káva – podobně jako řada dalších problémů – není věc zas tak jednoduchá, jak se na první pohled a po pročetení článku v lifestylovém časopisu může zdát. Řada lidí si už podobně jako já, prošla dlouhou cestu od zeleného a modrého Jákobse, přes koriandr a džezvu, až po různé formy espressa. Je pak těžké vynucovat si něco jako jedinou přípustnou úpravu kávy a tvářit se přitom povýšeně a jako expert, zejména, když narážíte na rozsáhlejší zkušenosti. A jsem na rozpacích, zda to zafunguje v případě, kdy stejně tvrdě dotyčný nastoupí na obsluhu motýlku, v němž servírka kromě roznosu stovky obědových jídel ještě imituje baristku.

Abyste mi dobře rozuměli, neprotestuju proti snaze kaváren zvyšovat kvalitu kávy. Toho jsem dalek. Neprotestuju proti snahám zvyšovat povědomí o tom, jak připravovat dobrou kávu na nejrůznější způsoby. Ale míchne mne vnucování a vynucování toho jediného způsobu a pohrdání způsoby jinými. Zejména tam, kde to není podloženo znalostí, ale jen zběžným přičichnutím k tématu.

Nakonec, to je taky ten důvod, proč bych si nedovolil se s baristou dohadovat o způsobu pražení kávy. Předpokládám automaticky, že o tom bude vědět více, než já. Což nezastírá fakt, že mi to u něj nemusí chutnat, jenže pak zahlasuji nohama – leda by to bylo flagrantní porušení „žánru“, chyba v technologickém postupu přípravy danné varianty kávového nápoje. Tvrdit mu, že jsem hogofogo znalec kafe jen proto, že jsem ho chlastal na čtyřech kontinentech a četl o něm ve Spáji, mi přijde na hlavu padlý. Jako cesta ode zdi ke zdi.

PS: Dobrá zpráva na konec. Tak to bývá vždy u sociologických jevů. Ode zdi ke zdi čili vlastně zákon akce a reakce. Nakonec se všechny cesty odpinknou do toho tolerančního prostředka, jen to mezidobí nebývá úplně příjemné. A krátké.

PPS: A to jsem si myslel, že debaty Mac versus PC nebo Windows vs. Linux už jsou za náma…  

 

 

Tabu kolem nás a tabu v nás

Byl jsem na věru zajímavé debatě. Kubánská blogerka Yoani Sanches ve Francouzském institutu v rámci festivalu Jeden svět vlastně křtila film sama o sobě a o dalších persekuovaných blogerech nazvaný Zakázané hlasy. Film byl hodně silný a emotivní zážitek, to už tyhle dokumenty bývají. A už, když jsem se zdvihal ze sedadla a přemisťoval se do diskusního panelu, přemýšlel jsem, co na to říct. Žádná moje zkušenost nebyla ani vzdáleně poměřitelná s tím, co Yoani zažila.

Yoani Sanchez

Yoani je vlastně blogerská a novinářská celebrita oceněná nejenom pozorností, ale i cenami a pochvalnými zmínkami od řady aktivistů i politiků, samozřejmě vyjma vlastních. Marigoldímu čtenáři její vliv asi nejlépe přiblíží fakt, že má na Twitteru více jak 400 000 sledujících, přičemž na samotné Kubě má Twitter 120 uživatelů.

O tom ale mluvit tolik nechci. Nerozumím kubánským problémům, vím o nich povrchně a zprostředkovaně, ačkoliv síla sdělení i osobnosti na mne udělala hluboký dojem, neumím k tomu nic zasvědceného dodat. Ale použiju to jako dobrý odrazový můstek pro naše problémy.

Diskusní panel se právem soustředil na Yoani, ta ale hodně přehrávala pozornost k nám dvěma českým spoludiskutérům (já a Martin Marek) a ptala se nás na české zkušenosti. Například, jaká máme blogerská a novinářská tabu.

Máme? Zamyslete se nad tím.

Víme první i poslední o úplatcích, milenkách i sexuální orientaci . I o politice si můžeme žvanit a psát, co nám je libo. V tomhle mi přišla zkušenost naše a její naprosto neporovnatelná.

Ale svá tabu skutečně máme. Naši minulost. Ne tu osobní, ale národní. Žijeme obklopeni mýty a bílými místy, která se neodvažujeme zaplnit. Jakákoliv debata o komunistické éře je u nás zakázána autocenzurou, nebo se omezuje na povrchní konstatování, že “oni byli ti špatní”. Ale konkrétní role jednotlivců? Našich přátel a rodičů? Co byl legitimní odpor, co přisluhovačství, co přežívání, co se dalo a mělo dělat, co bylo nutnost a zbabělost? O tom radši mlčíme. Ze strachu před vinou vlastní a našich blízkých. Když jsem to tu nakousl na Marigoldu, byl jsem sepsut, co že to vytahuji, že je to jasné. Vypískán.

Naše blízká minulost je naše tabu.

Stejně tak naše bílá místa. Hrdě se bijeme za starobylost národa, ale nechceme si přiznat, že náš národ je skutečně otázkou dvou století, čímž se nelišíme od jiných, ale na rozdíl od jiných jsme byli jako národ na pokraji zkázy. Hlásíme se k mytizovanému odkazu předků, velkých politiků a válečníků, ale odmítáme si přiznat historické reálie. I to, že samotným se nám do hrdých a vznešených válek už nechce. Hrdě se hlásíme k odkazu Karla IV., ale jakmile někdo připomene, že to byl císař německý, prskáme vzteky. Natož, aby nám připomněl, že jeho politika stála především na výnosnosti českých stříbrných dolů, jejichž produkce dělala více jak polovinu produkce evropské a za jejichž výnos si dvě koruny královské koupil už Václav II. Podívejte se teď do diskuse, kolik lidí mi půjde vysvětlit, že tak to vůbec není…

Považujeme se za národ tolerantní, tím ale zaměňujeme skutečnost, že jsme národ ateistický a bezvěrecký. Ve skutečnosti patří češi (a to myslím vážně a mám to ověřenou dlouhou zkušeností i mnoha rozhovory s lidmi věcí znalých) mezi nejméně tolerantní a snášenlivé národy Evropy. I to je naše tabu. Nemyslíme si to, upřímně si to nemyslíme. Máme rádi kohokoliv, bez výjimky (pokud je stejný, jako my). A platí to až na úroveň osobnosti, neumíme vyjít sami jedni s druhým, jakmile je tu alespoň určitá odlišnost. Chodci nesnáší řidiče, řidiči cyklisty, cyklisti bruslaře, bruslaři pejskaře. Ruší matky s kočárky i matky bez kočárků. Kojící či přikrmující. Jediné, co je nám jedno, zda tak činí v kostele nebo ne. Jsme rozdělený národ – rozdělený ne sociální situací, ale rozdělený po všech liniích, ve kterých se lze lišit. Nejsme ani dvojí lidé, jak jsem dříve napsal – to bychom se ještě mohli a uměli domluvit. Jsme atomizováni, fragmentováni a tím také bezmála paralyzováni. K nedohodnutí. A jen málo z nás se to snaží překonat, jen málo z nás si to připouští, natož uvědomuje. 

Máme svá tabu. Máme své mýty. Třiadvacet let po revoluci jsme svobodnější materiálně, ale ne ve vlastní duši. A je nám i zatěžko si to přiznat, abychom s tím nemuseli nic dělat.