Proč mohou odborníci vyučovat?

Po internetu lítá článek Radka Sárköziho věnovaný školství a Pirátům. Článek zapomněl říct mnoho věcí, takže toto je moje douška na doplnění.

Chystaná novela školství má totiž umožnit vyučovat na školách i lidem, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu a/nebo nemají formální vzdělání v oboru. Změnu v novele podporují a připravují Piráti a to je pro dotyčného pána důvod k nadpisu „Piráti s Plagou a Drahošem chtějí potopit učitelskou profesi„.

Potopení školství má spočívat v tom, že „do škol nastoupí diletantni“, čehož si kvalitní a vzdělaní pedagogové všimnou, „až přijdou o práci, protože je nahradil amatér bez pedagogického vzdělání“.

Když ze článku vyškrtáte emoce, nezbude mnoho, což je škoda, protože se mělo ještě hodně dodat. Musím to tedy udělat za pana Sárköziho před tím, než si něco málo k němu a hlavně jeho podniku nazvanému Pedagogická komora (což je zapsaný spolek, nikoliv profesní komora) řekneme.

1) Přijetí člověka bez patřičného vzdělání musí schválit ředitel školy, jmenovaný zřizovatelem školy. Na spiknutí proti pedagogům by se tedy musel podílet jejich zástupce.

2) Útok odborníků z praxe na školství těžko bude veden za účelem osobního obohacení, protože učitelé nejsou zrovna nejlépe placeni.

3) Odborník si bude muset pedagogické vzdělání doplnit, pokud by chtěl učit delší dobu a nepředstavoval jen kratší záskok.

Nic z toho se do článku nevešlo, přitom to může významně měnit optiku.

Proč tedy tedy připustit do škol i lidi bez pedagogického vzdělání?

Starší novelou, která vyžadovala povinné pedagogické vzdělání, došlo k rozsáhlé destrukci u řady předmětů, například u pokročilé výuky jazyků i odborných předmětů. Co vám pomůže, že jste renomovaný překladatel z italštiny nebo skvělý programátor, který se živí komerčními kurzy a ze soucitu (pro peníze opravdu ne) byste odkroutit dvě vyučovací hodiny týdně na gymplu vašich dětí, když to nemůžete udělat bez pedagogického vzdělání. Státní školy se tehdy rozdělily do dvou oblastí: na ty, kde na to vedení rezignovalo a předměty omezilo a pak na ty, které ustanovení obcházejí jak se dá i za cenu vyšších nákladů. A pak samozřejmě na školy soukromé, které si to zaplatí. Že vás programovat v Pythonu nebo italsky ba dokonce anglicky nenaučí dlouholetá pedagožka, si lze domyslet. Léta tu vzniká systém trojích škol. Soukromých placených, státních zdarma, kde se ředitel umí postarat a pak ty ostatní. Svědčí to školství? Těžko.

A tím se dostáváme k druhému problému. Pojem „dlouholetá pedagožka“ není dehonestační, ale záměrný. České školství trpí výrazně věkovou a generační skladbou. Řada pedagogů je v předdůchodovém věku, což znamená, že budou ve vlně odcházet do důchodu. Jejich pozice přitom mladí absolventi pedagogických fakult nejsou schopni v počtech nahradit.

Přístupů je více, žádný ale není samospásný. Samozřejmě lze motivovat absolventy pedagogických fakult, kteří odešli mimo vzdělávací sféru, aby se do ní vrátili. Lze prodlužovat odchody do důchodů a tlačit na přesluhování, což je pochopitelné především u dobrých, osvědčených pedagogů. Ale lze také připustit alespoň dočasné posílení novou krví, tedy lidmi, kteří se ve dvaceti letech svého věku nerozhodli vystudovat „pajdák“, ale nyní k tomuto poslání dorostli. Jen už nevidí životní perspektivu trávit léta na pedagogické fakultě. Že bude potřeba umést všechny tři cestičky, aby české školství nešlo s kvalitou ještě výrazněji dolů, je asi zřejmé.

Ani o tom pan Sárközi nemluvil. A teď k tomu, za koho mluví. Jméno Sárközi je čtenářům povědomé. Právem, je to jméno někdejšího francouzského prezidenta a lidem tohle dobře spíná, někde jsme to jméno už slyšeli. Náš český Radek Sárközi si založil spolek Pedagogická komora, který se snaží vydávat za profesní sdružení pedagogů. Není jím. Reprezentuje malý počet pedagogů, skutečné číslo nelze ověřit a vlastní proklamace cca 3000 členů (ze 135 tisíc pedagogů regionálního školství) jsou nedoložitelné. Výhodou takto pojmenované instituce je, že se snáze dostanete do médií i k dotacím. Ve skutečnosti ale pedagogy pan Sárközi nereprezentuje a na internetu najdete řadu článků na toto téma. Nicméně pro mě je to zajímavý pokus, zda jeden člověk dokáže vhodně zvolenou rétorikou změnit školství do svého směru, v tomto případě bohužel do směru utrakonzervativního.

Závěrem?

Je nesporné, že lidé bez pedagogického vzdělání by neměli řešit pedagogické problémy s žáky. Neměli by řešit jejich dlouhodobé kázeňské problémy, neměli by jim poskytovat psychologické či pedagogické vedení, ale rozhodně jim mohou předávat informace z oboru, ve kterém jsou odborníci. Jejich invazi do vzdělávání spolehlivě brání nastavení platové ohodnocení, ředitelé škol a jejich zřizovatelé.

Mnoho jevů v dnešním školství by se dalo označit profesi potápějících, ale tohle ne.

Je něco ve vzdělávacím systému špatně, když mládež chodí i na gympl a humanitní obory?

Vladimír Dlouhý se sugestivně ptá, zda opravdu potřebujeme tolik gymnázií, poskytujících všeobecné střední vzdělání, když je málo řemeslníků? Prezident Hospodářské komory a bývalý prominentní komunista nám sugeruje, že je něco ve vzdělávacím systému špatně, když mladí preferují gympl před učňákem a když existují vysokoškolské humanitní obory.

Pokračujte ve čtení článku…

České školství je dobrý příklad místní schopnosti budovat paralelní struktury

Můj minulý příspěvek o českém školství vzbudil nebývalý ohlas a vlnu reakcí všeho druhu. Původně jsem navíc chtěl psát o něčem mírně jiném. Totiž, že mě fascinuje česká schopnost okamžitě začít budovat paralelní struktury a vypořádat se s problémem mimo hlavní dějovou linku. Dědictví komunismu? Spíš nejenom toho. Pokračujte ve čtení článku…

Vaše děti a naše školství: obojí bez budoucnosti

Smiřte se s tím, že vaše děti jsou tvorové bez budoucnosti. Leda byste byli připraveni vyklopit pět až deset tisíc měsíčně. Takhle naplacato a natvrdo řečeno je současná situace v českém školství a zkrácená verze následujícího. Pokud nebudete schopni zaplatit svým dětem „nadstandardní“ vzdělání, dostane se jim vzdělání, které se neposunulo za třicet let od toho, jak jste ho znali vy (a jak ho ustavila josefinská reforma), přičemž za tu dobu přibralo problémy nové, aniž bych se zbavilo starých. Zahodíte všechny talenty dětí, ustane jejich zvídavost, stanou se Šedivými.

Pokračujte ve čtení článku…

Jak letět na Mars nebo-li skoro praktické zamyšlení nad vzděláváním dětí

Když jsem se tu nedávno rozepsal o tom, kolik programátorů je třeba na vesmírný bitevní křižník, dostal jsem na to obrovské množství reakcí počínající slušným výběrem na trhu dostupných sedativ přes nadšený souhlas a otázky, co s tím. Tak vytáhnu podobně těžký kalibr – bohužel již také mnohem méně promyšlený. Nebo spíše: hodně promyšlený, ale nezrealizovaný.

Když jsem byl malý, byl jsem si vcelku jistý, že poletím na Mars. Někdy zhruba touhle dobou, spíš o pět let dříve. Dnes, o tři desetiletí později, je celkem jisté, že na Mars už nepoletím. Moje letové okno se uzavírá rychleji, než se otevírají možnosti naší kosmonautiky. Poletí-li někdo na Mars, budou to mnohem spíše moje děti. Naše děti. Pokud.

Pokud co? Pokud budou schopny plán takového rozsahu zrealizovat. Pokud budou něco více, než dělníci v montovně. A tady už se vracíme k našemu starému tématu – vzdělávání. Jedna z otázek, kterou jsem dostal, se týkala toho, jak učím své děti programovat. Nu. Nijak. Pár pokusů o skutečné programování bylo, ale minuly se účinkem. Dostupný výukový software je nebaví. Karel byl dobrý, ale rychle se vyčerpal. Baltazar a Baltík už nezaujaly vůbec. Pár pokusů na škole ukázalo, že nic lepšího není a většina výuky IT končí u psaní ve Wordu. Království za Excel a pár presentací v PowerPointu. Někdy je to samozřejmě chyba učitelů, jenže rychle zjistíte, že velký výběr nemají. Existují robotické stavebnice přímo dělané k výuce, jako jsou sady Lego Mindstorm, jenže o tom ví málokterý učitel a navíc vybavit tím třídu na úrovni je tak za dvacet kKč. Navíc je to málo.

A někde v tomhle simplexním bodě jsem si uvědomil, že tohle je něco, co nemůžeme nechat na škole. Dokonce je to ostuda, nechat to na škole. Je nás tu chytrých lidí, jak … vy víte co. Umíme řídit obrovské projekty, designovat je, programovat je, administrovat, umíme to tlačit klasicky, objektově, skrumově, agilně i chaoticky, v Javě, Ruby, Céčku, Perlu, Plusku či Pajtnu, jak se nám za chce. A to je něco, co těžko můžeme chtít po základních školách a v co těžko můžeme doufat u ministerstva školství, kterému by z toho nic za provizi nekoukalo. Pokud mají naše děti mít šanci, že za dvacet třicet let poletí na Mars nebo budou dělat cokoliv jiného smysluplného, musíme se o to postarat sami. Jiná konstelace momentálně není na dohled. A tady je moje představa, jak na to.

V prvé řadě: jde o hru. V řadě druhé, o hru s přesahem do reality. V řadě třetí o hru s přesahem do reality, která propojuje děti přes web s jejich vrstevníky i s experty. O hru, která není povinná a které se může účastnit kdokoliv, koho rodiče přihlásí nebo nějaký dospělý doporučí. Proč? Protože ten dospělý bude jeho tutor, někdo, komu se bude dítě zodpovídat. A co je cílem hry? Jak jinak, než letět na Mars.

Jak se letí na Mars? Nu, postaví se raketa, sežene se kosmodrom, vycvičí se kosmonauti a už se letí. Když se nad tím váš analytický mozek zamyslí, už se vcelku jednoduchý úkol jako „postavit raketu“ rozpadá na řadu podúkolů, jako: co ji pohání, z čeho se postaví, jak komunikuje se Zemí, kolik kyslíku a Harribo medvídků musí vést sebou a jiné důležité otázky. A tady začíná to učení. Děti mají své úkoly, které jim rozdělují vedoucí týmů z řad dospělých. Vidí, na čem jako tým pracují, komunikují spolu videokonferencemi, interním komunikačním systémem, účastní se porad a představují to, na co přišli. Musí připravovat podklady, procházet a vyhledávat nejrůznější údaje, postupují ostatním výsledky své práce. Učí se o aerodynamice stejně, jako o chemických sloučeninách, vše alespoň zhruba rozvrstveno tak, aby mladší nebyli zásadně znevýhodněni před staršími.

Hra prochází od prvního náboru účastníků projektu, kteří vstupují do jednotlivých výzkumných týmů, přes první dílčí návrhy až do stadia, kdy jsou hotové plány lodi a kdy je třeba začít pracovat na letovém plánu. Vzdělat se v astronomii, vymyslet dráhu letu, ale také naprogramovat přistávací modul, navigaci či komunikaci lodi a sledovat simulaci letu. Samozřejmě v nějakém prostředí pro děti uzpůsobeném, ale s reálnými parametry a jen nutným stupněm zjednodušení.

A konec? Po roce, možná po dvou. Vyhodnocení přínosů jednotlivých týmů. Připravený projekt, vytištěný ve formě knihy pro všechny účastníky. A především: zkušenost s tím, jak vyvinout, spolupracovat a koordinovat obrovský projekt, v němž musíte od každého trochu. Kde využijete každou znalost, jaké jste byli schopni dosáhnout. Kde se naučíte znalosti získávat a kombinovat je se znalostmi ostatních. Na první pohled je to málo, ale ve skutečnosti mnoho. Velmi mnoho.

Celou hrou děti provází odborníci. Profesionálové, kteří si na to udělali čas už třeba proto, že jejich děti se účastní. Nebo proto, že je ukecáme, však jich všichni známe kolem hodně. Astronom připraví kurz o nebeské mechanice. Zkušený letecký konstruktér přiblíží teorii projektování. Sociolog udělá úvod do komunikace s neznámými etniky. Programátoři budou provádět vývojem software a dozorovat jej. Jaderný fyzik vyloží zádrhely atomových pohonů nebo nebezpeční explozí na Slunci pro cestování vesmírem. Nic praktického, co by pomohlo zlepšit prospěch ve škole, ale zato něco, co pomůže dětem ujasnit si, co je zajímá a zda setkání s expertem na dannou věc jim nepomůže o obor najít zájem. Najít se.

Už jsem říkal, že pro hru se používají nejmodernější internetové technologie. Videokonference, webové služby, simulační rozhraní v prohlížeči, ovšem i mobil. Ale zároveň je to doplněno o korespondenci, poštou zasílané formuláře i SMS. A taky osobní setkání: návštěva na hvězdárně, v ocelárně, elektrárně, prostě všude tam, kde na člověka může dýchnout něco z praxe. Jde o to, naučit děti komunikovat všemi kanály, nevylučovat je ze hry jen proto, že jim něco nevyhovuje a také pro to, naučit je, pro který typ komunikace je která technologie nejlepší. Zorientovat se.

Z popisu asi všichni jasně cítíme, že to nebude ani levná věc, ani organizačně jednoduchá. Nelevná je kupodivu menší problém – těch pár stovek tisíc na poslepování a nakreslení mashupu, který udělá dětem radost, se vždycky najde. To bych si troufnul. Ostatně soudím, že by si rodiče hru pro své děti zaplatili v řádu tisícikorun ročně, i fond pro chudší talentované by tu mohl vzniknout.

Horší je ta organizační věc. Není to malé rozsahem a co je zádrhel, chce to někoho, kdo rozumí tomu, jak a co děti kterého věku lze učit. Začít do nich hustit integrály asi nemá smysl, dobře zjednodušit to, je základ celé hry. A to je něco, kam si netroufám.

Tady někde představa končí. Myšlenka hry, která možná pár desítek nebo stovek dětí postrčí od toho, dělat autolakýrníky k tomu, nová auta na vodíkový pohon konstruovat. Jak ale sami uznáte, tohle je něco, co ministerstvo školství nikdy neuskuteční.

Jediná šance je, že si pomůžeme sami.

Jenže myšlenku už nosím v hlavě … nu, dva tři roky. A stále nic. Málo času, málo sebemotivace. Takže ji vykopnu dál. Třeba nás to všechny někam posune a najde se motor, spínač. Nebo nic. Je to lepší, než zapomenout. A tak to prosím i berte.

Dětské počítačovánky v josefinském školství

Dlouhou dobu nosím v hlavě jednu věc, nad kterou mě mrzí čím dál více, že na ni nezbyl čas. Programování pro děti. Abyste mi rozuměli, považuji za velký handicap našeho školství, jak přistupuje ke vzdělávání ve výpočetní technice. A pro své vlastní (a zřejmě i vaše) děti považuji za velkou nevýhodu, že se nedostanou brzy a dobře k pochopení počítačů, zatímco se jím servírují eukariotické buňky či přemyslovští králové, o nichž se stejně na vysoké (pokud si specializaci vyberou) dozví, že už je to dávno jinak. Přitom je zřejmé, že na počítače ještě nějakou chvíli narážet budou, k základnímu vzdělání to ale kupodivu nepatří.

A znovu. Vím, že na školách něco jako Výpočetní technika, Základy počítačů atd existuje. Jenže to má velmi různorodou úroveň většinou danou tím, že to vyučuje učitelka, která sama příliš hluboko nevidí a neví, odkud to uchopit. Je sice lepší něco, než nic, když se děti učí napsat email či zvětšovat písmo ve Wordu, ale cožpak by nestálo za to, říct jim něco o principu fungování emailu, základech typografie nebo skladbě vyhledávacích slov? Když už nic, alespoň by se nevkusné teenagerovské blogísky změnily na vkusné teenagerovské blogísky, i to by pagerank české domény jistě zdvihlo.

Otázka je, kde začít. Nemůže to být jen programování, ačkoliv základy algoritmizace by se hodily. Nemůže to být jen historie počítačů, ta děti nebaví. Musí to být názorné, musí to být soutěživé. Může to být po internetu, děti se předhánějí v řešeních úkolů různé složitosti dle věku a když to dobře dopadne, odnášejí si do života alespoň základní návyky a znalosti, které v praxi upotřebí.

Vím, že existuje celá řada pokusů na tohle téma, jenže jsou to koncepty devadesátých let. Také jsem děti okouzloval Karlem, jenže Baltík už nám tolik cool nepřišel a Karel se rychle přejedl. Najednou nebylo, kam jít dál. Kde pokračovat. Nejde o to, že bych si nemohl vzpomenout na programování v Pascalu nebo PHP a začít to do dětí hrnout sám, ale neměl jsem vůbec představu, co mohou sami zvládnout a co je na ně moc. Sám rodič je bezradný, protože nezná příliš měřítka dětské světa. Což znamená příliš mnoho vztekání na to, aby to obě strany za chvíli nepřestalo bavit.

Když o tom přemýšlím, v jasnějších chvílích vidím web, který dětem zadává a hodnotí úkoly, které mohou putovat i poštou, aby s tím byla trocha legrace, kreativity a papírování. Kde se soutěží, kde se předhánějí třídy a školy. Kde se spolupracuje na „velkých projektech“ počínaje sepsáním SWOT analýzy (jasně, že se jmenuje Brumbálův raport a ne SWOT), přes uspořádávání týmů, rozdílení prací pod dohledem tutorů, realizaci krátkých algoritmů či rešeršování referátů z historie. Prostě to všechno, s čím se děti jednou kolem počítačů potkají.

Přiznám se, že nevím, kudy z toho ven. Od státního školství nečekám, že by na takovou potřebu reagovalo, zdá se mi naopak, že je to něco, kde by mohla vzniknout soukromá, rodičovská aktivita. Že máme kolem sebe více chytrých počítačáků, než celé ministerstvo čar, školství a kouzel dohromady. Že bychom přeci něco takového mohli dát dohromady, protože to bude to nejlepší, co lidé od počítačů svým dětem nakonec odkáží.

Ale pořád nevím, kudy z toho ven, protože na to jeden člověk nestačí a přijde mi, že jsem zase jediný, koho to trápí.

PS: Ano, znám Scratch, jenže k němu není nic jako česká učebnice, cvičebnice nebo řešené příklady… A jako každý jazyk to nemá zase tak strmou programovací křivku, aby to mohli všichni bez backgroudnu a motivace zvládnout. Je třeba takovéhle šikovné nástroje posbírat, vytvořit k nim pozadí jak vzdělávací, tak soutěžní…