Jak akcelerovat ekonomický růst a podpořit podnikání v Česku

Tohle téma je taková Bartošová české politiky – vrací se pořád dokola, debatuje se o tom, všichni se tváří nadšeně, ale ve skutečnosti to snad ani nechtějí. Vláda nás tu a tam ohromí prohlášením o podpoře ekonomického růstu a podnikání, na což už vlastně ani nemá smysl reagovat, protože většinou je to buďto rovnou snůška nesmyslů nebo něco, co víc, než podporu, připomíná buzeraci navíc.

Pokračujte ve čtení článku…

Od Kašpárkových parazitů k poptávce po korupci v médiích

Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek „Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci“ je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.

Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.

Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd – to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.

Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. „Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?“ ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: „Ti druzí, samozřejmě.“

Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.

Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.

Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: „Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit.“ Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.

Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.

Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.

Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a „za příplatek“. Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají – často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).

Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď „in“. Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům. 

Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.

Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.

Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří „méně vinní“ (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.

Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.

A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.

 

Tabu kolem nás a tabu v nás

Byl jsem na věru zajímavé debatě. Kubánská blogerka Yoani Sanches ve Francouzském institutu v rámci festivalu Jeden svět vlastně křtila film sama o sobě a o dalších persekuovaných blogerech nazvaný Zakázané hlasy. Film byl hodně silný a emotivní zážitek, to už tyhle dokumenty bývají. A už, když jsem se zdvihal ze sedadla a přemisťoval se do diskusního panelu, přemýšlel jsem, co na to říct. Žádná moje zkušenost nebyla ani vzdáleně poměřitelná s tím, co Yoani zažila.

Yoani Sanchez

Yoani je vlastně blogerská a novinářská celebrita oceněná nejenom pozorností, ale i cenami a pochvalnými zmínkami od řady aktivistů i politiků, samozřejmě vyjma vlastních. Marigoldímu čtenáři její vliv asi nejlépe přiblíží fakt, že má na Twitteru více jak 400 000 sledujících, přičemž na samotné Kubě má Twitter 120 uživatelů.

O tom ale mluvit tolik nechci. Nerozumím kubánským problémům, vím o nich povrchně a zprostředkovaně, ačkoliv síla sdělení i osobnosti na mne udělala hluboký dojem, neumím k tomu nic zasvědceného dodat. Ale použiju to jako dobrý odrazový můstek pro naše problémy.

Diskusní panel se právem soustředil na Yoani, ta ale hodně přehrávala pozornost k nám dvěma českým spoludiskutérům (já a Martin Marek) a ptala se nás na české zkušenosti. Například, jaká máme blogerská a novinářská tabu.

Máme? Zamyslete se nad tím.

Víme první i poslední o úplatcích, milenkách i sexuální orientaci . I o politice si můžeme žvanit a psát, co nám je libo. V tomhle mi přišla zkušenost naše a její naprosto neporovnatelná.

Ale svá tabu skutečně máme. Naši minulost. Ne tu osobní, ale národní. Žijeme obklopeni mýty a bílými místy, která se neodvažujeme zaplnit. Jakákoliv debata o komunistické éře je u nás zakázána autocenzurou, nebo se omezuje na povrchní konstatování, že “oni byli ti špatní”. Ale konkrétní role jednotlivců? Našich přátel a rodičů? Co byl legitimní odpor, co přisluhovačství, co přežívání, co se dalo a mělo dělat, co bylo nutnost a zbabělost? O tom radši mlčíme. Ze strachu před vinou vlastní a našich blízkých. Když jsem to tu nakousl na Marigoldu, byl jsem sepsut, co že to vytahuji, že je to jasné. Vypískán.

Naše blízká minulost je naše tabu.

Stejně tak naše bílá místa. Hrdě se bijeme za starobylost národa, ale nechceme si přiznat, že náš národ je skutečně otázkou dvou století, čímž se nelišíme od jiných, ale na rozdíl od jiných jsme byli jako národ na pokraji zkázy. Hlásíme se k mytizovanému odkazu předků, velkých politiků a válečníků, ale odmítáme si přiznat historické reálie. I to, že samotným se nám do hrdých a vznešených válek už nechce. Hrdě se hlásíme k odkazu Karla IV., ale jakmile někdo připomene, že to byl císař německý, prskáme vzteky. Natož, aby nám připomněl, že jeho politika stála především na výnosnosti českých stříbrných dolů, jejichž produkce dělala více jak polovinu produkce evropské a za jejichž výnos si dvě koruny královské koupil už Václav II. Podívejte se teď do diskuse, kolik lidí mi půjde vysvětlit, že tak to vůbec není…

Považujeme se za národ tolerantní, tím ale zaměňujeme skutečnost, že jsme národ ateistický a bezvěrecký. Ve skutečnosti patří češi (a to myslím vážně a mám to ověřenou dlouhou zkušeností i mnoha rozhovory s lidmi věcí znalých) mezi nejméně tolerantní a snášenlivé národy Evropy. I to je naše tabu. Nemyslíme si to, upřímně si to nemyslíme. Máme rádi kohokoliv, bez výjimky (pokud je stejný, jako my). A platí to až na úroveň osobnosti, neumíme vyjít sami jedni s druhým, jakmile je tu alespoň určitá odlišnost. Chodci nesnáší řidiče, řidiči cyklisty, cyklisti bruslaře, bruslaři pejskaře. Ruší matky s kočárky i matky bez kočárků. Kojící či přikrmující. Jediné, co je nám jedno, zda tak činí v kostele nebo ne. Jsme rozdělený národ – rozdělený ne sociální situací, ale rozdělený po všech liniích, ve kterých se lze lišit. Nejsme ani dvojí lidé, jak jsem dříve napsal – to bychom se ještě mohli a uměli domluvit. Jsme atomizováni, fragmentováni a tím také bezmála paralyzováni. K nedohodnutí. A jen málo z nás se to snaží překonat, jen málo z nás si to připouští, natož uvědomuje. 

Máme svá tabu. Máme své mýty. Třiadvacet let po revoluci jsme svobodnější materiálně, ale ne ve vlastní duši. A je nám i zatěžko si to přiznat, abychom s tím nemuseli nic dělat.

Zlatá éra weblogů 6: od blogů zpravodajských médií přes politblogy k Žít Krno

S blogy si z počátku české zpravodajské portály, natož papírová média, nevěděly rady. Novináři je sice nezřídka používali jako návodný zdroj informací či vysvětlení nebo jiného pohledu na popisovanou událost, zejména, když věděli, že blog píše insider, někdy též žádali blogera o oficiální článek pro své médium, ale jinak žádná spolupráce neexistovala.

Pravda je, že se postupně média shlédla v modelu „naši novináři blogují“ a vznikly nejrůznější formy novinářských zápisníčků, jenže interní redaktoři kladli velmi účinný odpor tvrzením, že mají vlastná práce dost. A tak se vlastně žádný interní blog neuchytil. A naopak vznilo několik blogů neoficiálních, jako třeba Lihové noviny či blog lidí z MF Dnes, kde byly naopak tepány interní nešvary a redakční postupy (na což také rychle dojely). Takové blogy sloužily jako vývěva novinářských frustrací a tak nepřekvapí, že jejich mateřská média měla spíše snahu je potírat, než podporovat.

Pokračujte ve čtení článku…

Rozdělená společnost: my dole nejsme jedna země, ale dvojí lidé…

Málokdo asi očekával, že volby prezidenta v Česku budou takový mazec. Zatím jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem, že „to hodím Zemanovi“ a když vyhraje, odstěhuju se do Rakouska a zbytek téhle realityshow dokoukám na ORF. Jenže to přestalo být vtipné. Víc reálné. Proč?

Je nakonec hodně jedno, jestli vyhraje Zeman nebo Schwarzenberg. Oba mají tolik škraloupů, které se nutně v sedmdesáti letech života za čtyř-pěti různých režimů nashromáždilo, že oči přecházejí. Kalouskové, Šloufové, hajlující tcháni či slib komunismu, to je nakonec jedno a jen podle míry své příchylnosti věříte jedné či druhé straně, jak moc to myslí upřímně. Obtížně lze vyvážit vidinu opoziční smlouvy vidinou Kalouska na postu guvernéra ČNB. Těžko lze z vykydané špíny poznat, kde se vyloupne klenot, kde vyroste dobře prohnojená tráva a kde se budou dál prasata válet.

Co je mnohem horší a co přestalo být vtipné, je rozdělení společnosti. Pravda, to nevzniklo kvůli prezidentským volbám, ale poprvé se objevilo ve vší nahotě. Se vší důrazností a negativy, které z toho plynou. Slyším to kolem sebe každý den: jak může někdo volit Zemana? Já vám řeknu, proč ho někdo může volit, je to vcelku jednoduché.

Miloš Zeman není kandidát levice. Je kandidát rukodělně pracujícího člověka. Toho, který dře fyzicky a dnes a denně poslouchá v televizi, že se bude muset uskromnit. Že prožral svou budoucnost, říká mu ministr financí Kalousek. Že mu jako málo kvalifikované síle hrozí nezaměstnanost. Že veškerá jeho budoucnost je nejistá. Těžko se divit voliči (zpravidla postaršímu), že se zachová racionálně, odmítne zemřít, ale místo toho volí někoho, kdo to říká jinak. Kdo to říká tak, jak on to vidí: ti, kdo prožralu budoucnost, jsou bílé límečky. Nemakačenkové, kteří si v ofisu válí šunky, berou velký peníze, šulí daně a dělají ze sebe honoraci. Ti, kteří by nevydrželi den na šachtě, směnu na traktoru, za volantem busu či na pásu ve fabrice. A je to Miloš Zeman, koho lze obdivovat za to, jak tuhle měšťáckou pakáž utře, kdykoliv na ni narazí. Třeba toho namyšleného Moravce, který se jeho – budoucího prezidenta – dovolí hodně ostře zeptat. Takovému namyšlenému pisálkovi, který si myslí, že lejna šalamounova pozřel, dobře padne odpověď začínající slovy „Podívejte se pane redaktore, nebudu vám říkat, že jste úplný hlupák, protože evidentními pravdami se nebudeme zabývat“. Cožpak by takový redaktůrek nedostal po zásluze přes držku, jen co by otevřel dveře hospody a cožpak by mu to stejně neřekl každý z nás, říká si rukodělný volič a volí ze svých řad. Bodrého Zemana s rukami, co se práce neštítily, dvěma bradami a před panstvem neshrbeného, naopak Švejkovsky naladěného, nemakačenky utírajícího.

Karel Schwarzenberg není kandidát pravice. Je kandidát bílých límečků, rukou nepracujících voličů – hlavodělců – zpravidla městské generace, která nepoznala ani fabriky, ani pole. Imponuje tím samým, čím Zeman – jenomže těm svým. I on pojmenovává věci takové, jak jsou viděny. I on oslovuje své publikum jeho jazykem: vypráví historky spíše intelektuální, když je potřeba, dělá si legraci sám ze sebe.

Kdo chápete a rozumíte Schwarzenbergovi, nemůžete chápat a rozumět Zemanovi. A opačně. Proto jedna i druhá strana se ptá, kdo za debila by volil toho druhého. Nu, je to jednoduché. Ti druzí. Ti, které nepotkáváte. Ti neviditelní. Ve vašem případě pravděpodobně ten autobusák, co vás vezl ráno do práce a kterého nevnímáte. Prodavačka, co vám namarkovala svačinu. Ten blbec z posypového vozu, co se někde válel a protáhl cestu až tak pozdě. Ti, kdo vyrobili jídlo, co jste dneska jedl. Jsou to pro vás zbyteční lidé. To samé mohl vyrobit někdo v Číně a tu samou práci mohl udělat ukrajinec, či dokonce slovák. Je éra globalizace a když někdo chce obstát, musí se pro vás roztrhnout, je tak?

Propast, která ve společnosti vznikla mezi takzvanou „pravicí“ a „levicí“, je děsivá. Nevážíme si nejenom svého politického přesvědčení, svých názorů, ale pomalu a viditelně ani sebe jako lidí navzájem. Jsme navzájem přesvědčeni o své postradatelnosti, zbytnosti. Zatímco autobusáka by mohl nahradit ukrajinský řidič a brzy už i Google autobusy, menedžra z fabriky, toho hlavodělce – nemakačenka, co celý den kulové dělá a jen se vybavuje s německým zákazníkem, by měli vydlažbit úplně, toho ani není třeba nahrazovat. Jsme si navzájem sobě zbytní. Neříkáme to nahlas, k tomu nám ještě pár mentálních bloků zbylo, ale jsme o tom přesvědčeni uvnitř.

V takovéhle chvíli není možná rozumná dohoda, kompromis. Bude to jen silou vyhraná volba, která druhému nevyhovuje vůbec. Následek polarizované společnosti.

Je to následek mnohého, především politiky posledních dvaceti let. Hnali jsme se kupředu, neohlíželi jsme se zpět, jenže kdo nezajišťuje trén, přichází o frontu. Nechali jsme tápat starou generaci v nejistotě, však ten marast byla její vina. Zapomněli jsme, že mají volební práva a neuvědomili jsme si, že jsou to lidé, kteří mají své pocity. Jedním z nich může být i frustrace. Politika posledních dvaceti let neprovedla nic podstatného stran vytvoření únosné budoucnosti. Vzdělávání, sociální reformy, zdravotnictví, to všechno nás utvrzuje v dojmu, že lépe už bylo. Někdo se chytil a stal se novým proletariátem, z kubikulu openspace kanceláří se považuje za příslušníka střední třídy a tím za vyhraněně pravicového voliče. Někdo se vyšvihl mezi finanční elitu, jenže česká praxe potvrzuje pravdivost Marxovy myšlenky, že za kumulací velkého kapitálu vždy v počátku stála nějaká zlodějina. Ostatní jsou jen kanonenfutr, mazivo v soukolí českého kapitalismu, které lze přeci kdykoliv nahradit. A těch pár spravedlivých … rozkoukávají se, vykuleně zírají na to, co se stalo s jejich milovanou zemí a dělají nejrůznější zoufalé positivní vlny evoluce, které je tak těžké pochopit, jako je těžké brát vážně. Ostatní se jejich dobré vůli smějí, protože nemají, jak ji pochopit.

Námi opuštěné křesťanství hlásalo, že cesta je důležitější, než cíl. My víme, že to tak není. Co je na účtě, to se počítá, po původu se nikdo neptá a když už někdo, pak jen proto, aby získal svůj podíl. Ale najednou se probouzíme do světa, který je za hranou toho, co jsme byli ochotni unést, kolik jsme byli ochotni slevit ze svých zásad. Do světa, kde už se významně projevilo, že ekonomika etiky (či jak Sedláček říká, ekonomika dobra a zla), má své opodstatnění. Že náklady externalit dobrých skutků jsou v dlouhodobém měřítku nižší, než u skutků špatných. Čili, že dobro se skutečně vyplatí. Jenže jsme až po krk ve zlu. Po krk v ústupcích, kterým by církev bez rozpaků dala nálepku dáblova pokušení, kdyby ji ještě někdo bral vážně. Bylo nám jedno, že se porušují zákony, kumuluje moc mediální, prolíná s politickou, pak už se zákony neporušovaly jen trochu, ale rovnou ohýbaly a chybělo jen málo, aby se ohnula i Ústava. Opoziční smlouva, pravicová arogance á la ODS a Klaus, rozštěpení společnosti. Deformace našeho právního i etického vědomí do ještě větší hrůznosti, než za komunismu, kdy jsme věděli, že tak to dobré není, ale nesmí se to říkat veřejně. Teď víme, že se to takhle vyplatí vždy.

Těžko s tím v pátek a v sobotu něco uděláme, ať vybereme kohokoliv. Musíme se začít poslouchat. Přemýšlet o důvodech, proč někdo zastává postoje, jaké zastává a být si jisti, že odpověď „je to debil“, není správná. Být přesvědčení, že takzvaná pravicoví i levicová politika nakonec musí konvergovat k jednomu a to k tomu, aby se všem lépe žilo. že nelze žít na úkor ostatních a že k tomu jednostranné uvažování svádí.

Když bych nakonec sám za sebe měl shrnout, komu dám svůj hlas, bude to – přes miliardy výhrad – Karel Schwarzenberg. Důvod je jeden: tam, kde mluvil, nelhal. Nikdy se neukázalo, že by lhal o privatizaci, o svém minulém vztahu k dekretům, nikomu nepřibájil nacistické hrady, či nás nelakoval s opoziční smlouvou. Nepomlouval, neosočoval. Nerozděloval. Čeho se bojím, je to, o čem mlčel, jenže téhož se bojím u Zemana.

Koho zvolíte vy, je vaše věc. Neexistuje menší zlo, v tom je ta pointa. Zlo je zlo – jen se v různé míře děje vám a ostatním. Volte tak, aby se nedělo vám a těm, na kterých vám záleží. Nic lepšího nevymyslíte.

Snad jen tolik jsem chtěl říct, že čím na větším počtu lidí vám záleží, tím je to lépe pro všechny. Ale to nelze ovlivnit teď, v předvečer voleb. To musí být ve vás.

Aktualizace: 

Dlouho jsem o rozdělené společnosti nechtěl psát. Nemám to tak promyšlené, některé věci ještě neumím zformulovat. Vidím to rozdělení, cítím ho, umím jej ukazovat na jednotlivostech, ale aby z toho bylo dobře vyargumentované téma pro článek, na to bylo ještě brzy.

Samozřejmě jsem za svůj včerejší post dostal čočku. Mnoho lidí rozdělení nevidí. Vidí jen svou stranu a ty křupany na straně druhé, což bych si skoro dovolil považovat za důkaz mého tvrzení. Co je oprávněně kritizovatelné, je ta dělící čára. Nazvat ji křupani versus noblesa, jak vyplývá z některých názorů, se mi nechce. To ji determinuje a diskusně zabaluje. Když někoho budete označovat za křupana, dialogu to nepomůže. A dialogu je třeba. Jistěže řada rukodělných nepodporuje Zemana. Jistě, že řada hlavoudělných ano. Promítá se sem vzdělání, ale podle mně do značné míry i to, zda je dotyčný zaměstnanec, OSVČ, freelancer nebo člen managementu.

Skvěle mi v přemýšlení pomohla kniha Paula Krugmana (blog) Skoncovat s krizí. Konkrétně kapitola 5 Druhý zlatý věk popisuje příjmovou diferenciaci a to, co z ní vyplývá ekonomicky i politicky. Naprosté odtržení třídy superbohatých od zájmů těch ostatních. Kamarád pravil, že autor je debil. Možná je, ale jednak jeho myšlenky vysvětlují hodně z toho, kam jsem se já zabrousit neodvážil, protože ekonomika je široké pole, jednak ho dovedly až k Nobelově ceně, což se počítá.

Možná, jednou, se mi podaří dotáhnout to do projekce na naši společnost a vysvětlit pochopitelně, kde rozdělení vidím a čím nám škodí. Zatím jsem ze sebe vydal tolik, kolik jsem uměl v době, kdy se mi zdálo důležité to zmínit. Abychom byli pamětlivi toho, že nejsou my a oni. Že žijeme každý sami za sebe stejně tak, jako každý za všechny ostatní. Že zodpovědnost, morálka a etika nejsou vyprázdněné pojmy, jak nám tvrdí Václav Klaus, ale součást nejenom slušných životů, ale i ekonomické prosperity. A že když se necháme vmanévrovat do rozdělení národa tak primitivními kecy, jaké v těchto volbách slýcháme, uškodíme jen sami sobě.

Snad to z toho alespoň někdo pochopil…

Na naši odtažitost vůči Evropě si vzpomeňme, až Evropa bude odtažitá vůči nám

Poslední debata o záchraně Eura mi připomíná debaty, které se vedly už mnohokrát a které Čechy (Moravu a Země koruny) pasovaly mezi neužitečné blby Evropy. Na Twitteru jsem si v tomto smyslu posteskl, že máme na své chování vůči záchraně Eura pamatovat ve chvíli, až budeme prožívat nějaký náš Mnichov. Nešlo o doslovné srovnání, ačkoliv o jeho doslovnost se pár diskutujících na Twitteru opřelo. Mnichov nám nehrozí, Mnichov teď Evropě vracíme, komu jsme ublížili před Mnichovem… a tak dále.

Za Mnichov v Česku zvykujeme označovat cokoliv, kde se o rozhodne proti nám bez nás. Ale možná je také, přes oponu slz ublíženosti, vhodné připomenout, co tomu předcházelo. Když na sklonku první světové války vznikalo Československo, šlo vlastně o zázračně slepený politický útvar, který od doby pomyslného Bouga / Velké Moravy neměl obdoby. K Česku, Moravě, částem Slezska, Chebsku, Těšínsku, přibyly Horní Uhry, tedy vlastně Slovensko a část Podkarpatské Rusi, k níž byl přidán zbytek dnešního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Státy, které spolu neměly nic společného kromě vědomí (hlavně jejich politických elit), že nechtějí žít ve státě, ve kterém žijí, dohromady to nějak půjde a ostatním to bylo doslova jedno vyjma Rakouska a Německa, kteří ovšem s tím mnoho nenadělali.

Tohle je něco, co nás ve škole komunistická historie neučila. Náš stát vznikl v tradičních národních hranicích, říkala nám pančitelka. Kulové. Slovenským bratrům jsme v té době prakticky nerozuměli (a dneska už jim zase prakticky nerozumíme), Podkarpatská Rus byla spíš podkarpatská a hlavně Rus. Kde byla Lužice, kde bylo Slezsko, problematické zůstávalo Těšínsko, zkrátka tradiční Země české koruny, které jsme v průběhu let poztráceli, se v Československé republice neobjevily. Proč? Protože Německo se, přes všechny problémy, udrželo jednotné a mocnosti neměly zájem jej rozbrakovat. Že šlo o princip národnostní, říkala pančitelka? No, to bychom nedrželi Eger ani Reichenberg a oblasti označované za Sudety, jimž málokdo z obyvatel říkal těmi divnými názvy Cheb a Liberec. Sudety, oblasti, kde žilo převážně německé obyvatelstvo, představovaly cca čtvrtinu území státu a řadu jeho průmyslového potenciálu a pro první republiku také trvalý zdroj problémů z toho důvodu, že zdejších obyvatel se nikdo neptal, zda se chtějí stát součástí Československa a navíc prvorepubliková politika vůči němcům nebyla nijak vstřícná. Jen pro porovnání, vzpomeňme si, jak vzniklo Kosovo v roce 2008 – na území Srbské republiky došlo k odtržení části, jež byla historickou součástí Srbska, ale žili na ní kosovští albánci a jak těžko se s tím evropští intelektuálové smiřovali.

Mnichov byl odporná zrada našich do-té-doby-spojenců, říkala pančitelka. A já byl na základce v letech osmdesátých, tak ještě dodávala, že jediný, kdo se za nás postavil, byl Sovětský svaz, ale o pomoc jsme ho nakonec nepožádali. Veškerá světová inteligence byla proti, říkala. O paktu Riebbentrop-Molotov, věřil bych tomu, nevěděla.

Jenže i tady to bylo maličko jinak. Když si pročtete dobový zahraniční tisk, zjistíte, že proti byla inteligence levicová, ovšem z principu. Těm ostatním přišlo docela pochopitelné, že se napravilo špatné uspořádání vzniklé ve zmatku první světové války, když se teď Německu vrátilo území obývané němci a čechům zůstalo to jejich, bude všechno v pořádku. Ostatně, připomínal dobový tisk, když se na celoevropské úrovni řešila ekonomická krize ve třicátých letech, bylo to Československo, kdo se odmítlo účastnit koordinace postupu na zmírnění krize, protože jí samo bylo zasaženo relativně málo a pálit si prsty za ostatní nechtělo. Využilo k tomu silného protekcionismu domácího trhu a faktu, že řada německých fabrik i v té době úzce kooperovala s částmi, které po roce 1918 zůstaly v Sudetech, tedy Československu a tedy mladému státu zajišťovaly export. Byli jsme hrdinové, ale jen ve vlastních očích a v očích Internacionály, protože jsme zasadili ránu kapitálu.

Tohle všechno německý politik připomněl. Myslel to upřímně. Jen nedodal, že když oškube Česko o hraniční val, vezme si později i zbytek. Že nebude muset promýšlet tažení přes Polsko a Maďarsko. A že Evropa, až se jednou ohlédne (a pár let jí to bude trvat, než bude mít k ohlédnutí čas), bude litovat, že se tehdy za to divné, neuchopitelné Československo nepostavila. Politik se jmenoval Adolf Hitler (a jeho Mein Kampf jsem kdysi také recenzoval).

Pamatujme na výše uvedené, až se budeme podivovat Evropě, že nepochopila tu naši „Českou Věc“ a připustila další Mnichov, ať již bude mít jakýkoliv formát (vojenské agrese bych se momentálně bál nejméně).

Evropa to dneska ví. Ví, že pomáhat z bryndy malým státům pomáhá jí jako celku. Že když hoří, je třeba přijít hasit, aby se požár nerozšířil i jinam. A dokazuje to. Trvale vysoké subvenční a dotační programy přesunují miliardy euro z bohatých do chudých regionů. A to jsou miliardy, které už dvacet let plynou i do Česka a to i v době, kdy jsme nebyly členem. Evropa to brala jako svou povinnost, závazek společné Evropy, zmírnit následky druhé světové války. Rozumíte dobře, šedesát let po jejím konci jsme se dostali k tomu, abychom zmírňovali následky. Za eurounijní peníze se postavila infrastruktura od silnic přes čističky, opravila se centra měst, přispívalo se na památky, kulturu, zemědělství, na všechno, na co se podíváte, samozřejmě včetně korumpujících a zkorumpovaných, jak už je v Česku zvykem. Což EU přestalo bavit a začalo brzdit patičkami, proto také řada dotací v Česku má potíže, EU najednou chce vědět, kam to šlo a co s tím, když nemůžete ty peníze najít… I tak léta letoucí ze společné pokladny více bereme, než do ní dáváme. Jsme chudí.

Teď se po nás chce podobný akt solidarity. Abychom vytáhli z pokladny 90 miliard (z našich v přepočtu 800 miliard Kč devizových rezerv) a zachraňovali tím loď, na které jsme taky a která má potíže. A nám se najednou nechce. Je nám to za těžko. My jsme to nezpůsobili, křičíme (s naším deficitním rozpočtem). No, ale to nikoho nezajímá. Buďto jsme Evropa a pak platíme evropské problémy, nebo nejsme Evropa – a pak si jen odskáčeme její problémy bez ohledu na to, zda se na nich podílíme, bude ale také spravedlivé nenatahovat ruku, až přijde na rozdávání a výhody. A že těch výhod máme požehnaně, aniž bychom si to uvědomovali.

Máme příležitost se osvědčit. Jednu z mála, jednu z prvních. Máme příležitost si budovat morální kredit, nikoliv chtít službu na úvěr. A já bych pořád raději byl Východní Evropa, než Západní Rusko. Nic mezi tím nám zatím nešlo – ani s těmi dnešními, ani s těmi předchozími politiky. Čtyři století jsme byli od mezinárodní politiky izolováni, uměli jsme myslet jen na sebe, víc nám nešlo. A nejde nám to ani dnes. Náš prezident je nejcitovanější v souvislosti s krádeží pera a útoky v Norsku, kde se na něj odvolává masový vrah. Inu, máme, co máme – ale to, že nás nemůže inspirovat vlastní politická „elita“ neznamená, že se k tomu nemůžeme sami propracovat.

PS: při té příležitosti mi nedá nevzpomenout na novinové články z britských a francouzských novin, které v roce 1914 brilantně argumentovaly, že situace v Evropě vylučuje jakoukoliv válku mezi mocnostmi.