Jak moc vymknutá je doba z normality, když je pozvánka na snídani problém?

Dostal jsem email. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z emailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuju revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém Československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (=vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali to samé? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tom samém stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuju EET za průšvih,

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuju, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě, že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejenom velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je potřeba to obhajovat. Jsme už dost praštěná?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuju.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza, jako slepé zlo, věřte mi.

Na co asi myslel šéf Finanční správy Janeček, když vydal tenhle blábol…

Přemýším, co se líhne v hlavě lidem, když jdou vydat za státní instituci nějakou podobnou zprávu. V tomto případě co se asi tak honilo v hlavě šéfovi Finanční správy Janečkovi, jenž se výslovně opřel do Michal Blaha tímhle způsobem. Když si tu zprávu přečtete, názor může oscilovat jen na dvou pólech: „chci rychle spáchat sebevraždu“ a „nějakej póvl občanskej tu nebude držkovat, tak aby pochopil, za co dostal za uši, až ho teď sejmu“. Tu první polohu chápu, tu druhou moc ne, protože narozdíl od pana Janečka Michala Bláhu znám nějakých dvacet let a naběhnout na něj s takovou bandurskou, to si na vás vysloveně smlsne, protože to bude považovat za důkaz toho, že systémově jste špatně vy, ne on. Jestli v tom Janeček a Finanční správa spatřovala nějakou mezipolohu, tak mi to není vůbec jasný. Komu by asi tak člověk měl věřit? Michalovi, který tu vybudoval a zpeněžil (a zdanil) pár firem a je tady dvacet let transparentním člověkem, o jehož názor se můžete opřít, nebo úředníkovi, který celý život pracuje ve státní správě s roční výjimkou v nějaké chemičce po škole a o kterém nevíte ani zbla, kromě toho, že jím vedený státní úřad ve spěchu připravil implementaci pofidérního projektu, který nápadně připomíná projekt zvoraný, jímž kriminalizuje kohokoliv, kdo měl ještě nějakou chuť platit daně? Doufám, že ještě pořád jsme země, kde tahle otázka je řečnická.

Já vím, že o EET nepíšu, natrápil jsem se s ním v polovině roku dost a dost, neúspěšnou aktivitou a nechce se mi to rozebírat. Ale souhlasím se vším, co kolem toho Michal Bláha říká a všechny jeho výhrady jsou i moje výhrady. Chci to říct veřejně, aby to nevypadalo, že je v tom Michal sám. EET je marný projekt, který ničí tuhle zemi a lidi v ní. Možná vydělá pár korun, ale rozhodně ne tolik, kolik dobré vůle a vztahů zničil. A těžko tolik, kolik peněz ve skutečnosti stojí. Pane Janečku, jste mrzký člověk. Moje daňové povinnosti, na kterých se budete mstít, si snad dohledáte sám… #sorryjako

Letošní Silvestr v Kolíně nad Rýnem (mikropoznámka)

Němci dali menší kouř policii za nezvládnutí letošního silvestra v Kolíně nad Rýnem. Tentokráte nedošlo na znásilnění, ale policejní mluvčí ve tweetu o  průběhu silvestra použil označení „nafris“ pro lidi původem ze Severní Afriky, což se někomu zdálo poněkud urážlivé. Za policii se postavila celá řada politiků, kteří konstatovali, že když je to jediný problém ze silvestra, tak to byl fajn silvestr a mluvčí policie se omluvil s tím, že potřeboval do tweetu zkrátit slovo, což pochopil i zatvrzelý zelený. No a kdyby vás zajímalo, jakým masakrem zpacifikovala safrikány německá policie, tak to byly preventivní lustrace. Tisícovku jich rovnou před dómem lustrovala a několik stovek vyvedla (neměli doklady v pořádku) a zároveň je upozornila, že když se něco stane, mají jejich záznamy a budou předvoláni (což v Německu také znamená případně i předvedeni), aby podali zprávu o tom, co viděli. Zdá se, že to k pochopení dotyčným stačilo. Je příjemné, že v Evropě existuje společenství lidí, které je schopné o problému racionálně uvažovat a řešit jej. A zároveň blahopřeji Uherskému Brodu ke zrušení vánočních trhů z důvodů obav před terorismem.

Spadnout do exekucí je jednoduché a promítá se to do celé společnosti

Dnešní téma sociálních sítí je chudoba a exekuce. A silácké řeči, jak do problémů přijdou jen nemakačenkové a lidé hloupí, kteréžto nikoho ostatně nepotřebujeme.

Zajímavostí české verze exekucí je pro mne to, jak snadno do nich spadnete. Nepatřím mezi úplné sociální případy a ačkoliv mi na tomto světě patří jen naděje na spásu, neřekl bych, že někdy do exekuce spadnu. Stalo se, dvakrát. První případ probírat nebudu, ten je zajímavý právně a vztahově, ale ten druhý, to je takový dobrý příklad toho, jak to funguje, byť byl na moji firmu, ne přímo na mne. Pokračujte ve čtení článku…

A co jste dělali vy, když zvolili Trumpa?

Dneska nás všichni budou oblažovat nářky nad výsledky voleb v USA. Volič intuitivně ztrestal ty, kdož mu stále dokola vysvětlovali, koho má volit ve svůj prospěch tím, že si zvolil jiného ke své škodě, ale vědomě. Jestli z toho bude konec světa, jak ho známe, nevím. Ale pro každý pád si zaznamenám, jak jsem trávil tu chvíli, když jsem se to dozvěděl, jako jsem si ji zaznamenal naposledy, když se něco takového stalo.

Probudil mě Vojta, který přiletěl do ložnice s tím, že mu zoubková víla dala pod polštář figurku žirafy, sušenku a časopis Hrana. Chvíli poté začali jako každou středu lomozit popeláři, probudila se Mariánka, šel jsem dolů přichystat jim čaje ke snídani a nakrájet buchtu, na kterou se těšili od včerejška. Než se mi uvařila voda na kávu, vzal jsem si mobil a přečetl jsem si zprávy. Nepřekvapily mě, na vítězství Trumpa bych si vsázel, protože rozčarování voličů bylo hmatatelné i přes oceán.

A protože mi stálo za to, hned poté, co jsem děti vyexpedoval do školky, dát auto do pneuservisu a přezout na zimní, neočekávám konec světa v příštím pololetí. Beru to jako lekci. Cennou zpětnou vazbu běžného voliče k “elitám země”. Teď jde o to, kdo tu zpětnou vazbu vyhodnotí správně a v intencích demokracie. Hlasy “lůza volila” zaznívají i u nás a jsou spolehlivým znamením nepochopení.

Pro lepší vnímání situace doporučuji sledovat seriál Mladý papež.

Dovolte mi rovněž, abych se staženým hrdlem poblahopřál panu Miloši Zemanovi ke zvolení ve druhém volebním období.

Politicky nekorektní e-gov, digitální agenda, Průmysl 4.0, inovativní firmy a blahobyt v Česku

Součástí mojí práce na Lupě bylo, jednou za čas vyhodnotit digitální agendu české vlády. Vláda si ji vždy připravila na mnoha stránkách, schválila a veškeré moje vyhodnocení proběhlo za rok, když se ukázalo, že se nestalo nic a co se stalo, stalo se samospádem ve smyslu vědeckotechnického pokroku.

Budu teď říkat nepopulární věci a odložím politickou nekorektnost. Jak se startuje ekonomický růst? Metod je mnoho, ekonomové se rafnou, která je nejlepší, ale když je analyzujete, tak rychle zjistíte, že zásadou je dělat to jinak, než to dělají ostatní a trefit se tam, kam směřuje “doba”. Jestli vsadíte na to, že uděláte zemi hypermoderní, kam se sypou všichni geekové pracovat, nebo naopak rájem divoké přírody, kam jezdí turisté odpočívat, to je tak trochu o tom, jaké možnosti máte, ale obojí je zcela legitimní přístup, který v dobrém provedení vygeneruje růst.

Problém je se zemí, která nedělá nic. Pokud se mne tedy ptáte, kdy Česko dožene Německo, nebo třeba Rakousko, tak mohu sebejistě prohlásit, že do příští velké změny typu evropská válka nedožene. Nemáme strategii. Nerozhodli jsme se někam posouvat, jenom následujeme. To ovšem neznamená, že na tom budeme špatně, jen to znamená, že nikdy nepředstihneme ty, kteří jsou před námi, neboť se ani nesnažíme zkracovat vzdálenost.

Motory růstu

Je těžké najít něco, co nezkoušejí ostatní a s tím uspět. Motorů růstu je obecně několik, které se liší hlavně rychlostí náběhu a výdrží. Přilákat velké korporace znamená zajistit jednou smlouvou mnoho pracovních míst prakticky obratem, jenže taky mnoho úliteb, úlev, nižších daňových výnosů, rizik korupce a tlaků. Vytvořit vlastní střední podnikatelskou třídu odstraňuje tyto problémy, ale zase to relativně dlouho trvá. K tomu všemu potřebujete fungující školství, systém ochrany a vymahatelnosti práva, celý ten obslužný ekosystém. A zpravidla máte omezenou kasu, takže když lákáte velké firmy na úlevy, abyste zajistili zaměstnanost ještě ve vašem volebním období, nezbude tolik peněz na školství či justici, jimiž byste podpořili zaměstnanost v horizontu generace. Dobrý politik nicméně ví, že nehledět si státních zaměstnanců znamená podkopávat si jistou voličskou základnu, takže se to snaží balancovat, proto je to složitější rovnice a je těžké ji vyřešit.

Dobrým iniciátorem růstu bývá státní sektor. Má zpravidla zajímavé rozpočty a je hybatelný na rozkaz, navíc je tam dostatek věcí, které je potřeba udělat, má smysl je udělat a jsou zužitkovatelné i v privátní sféře. Proto je to zhusta státní sektor, kdo vytyčuje a proinvestovává velké cíle. Za první republiky to bylo rozhýbání stavebního průmyslu a velké státní stavby. Kdo viděl dovnitř, dobře věděl, že za stavebním boomem je bankéř první republiky Jaroslav Preiss a jeho Živnobanka, která vládě ochotně půjčovala na státní stavby, ale bylo za tím intenzivní hledání oboustranně prospěšného soužití. Zaměstnanost šla nahoru a všechny ty peníze nalité do infrastruktury, ale i dolů, znamenaly růst firem, které si rychle našly odběratele i v cizině. Ekonomika rostla, z tehdejšího pohledu v nemodernějším sektoru podnikání, jako byly přesné ocelářské výrobky.

Dnes je všechno jinak. Ocel je pořád dobrý kšeft, ale trh je dost rozebraný. Konkurovat zavedeným mělo snad smysl, dokud bylo čím (a Poldi to nebylo, to bylo ztrátové už za komunismu). V čem se prosadit dnes?

Přijali výzvu a jdou za ní

Je řada oborů, kde jsme daleko a je řada oborů, které se jeví být perspektivní. Povšimněte si, jak se celá řada států hlásí ke konceptům jako Internet věcí, samořiditelná auta, AI a další. Dobrý příklad je Izrael. Stát tady rozhodl, že všechny místní vodárny se musí angažovat na poli úspor vody a nikomu to nepřijde divné, protože voda v Izraeli je téma. Vodárny jsou pobízeny mimo jiné finanční restrikcí za plýtvání strategickou surovinou no a protože to bylo vzato jako proces, nikoliv jako TEĎ HNED něco udělejte, vznikla celá řada firem, které v Izraeli vymýšlejí nejrůznější věci kolem šetření vody a energií obecně. No a protože podobných plánů měl Izrael více a měl k tomu pár dalších předpokladů, stal se z Izraele “startup nation”.

Podobně je to v řadě jiných zemí. Rakousko se rozhodlo, že by rádo obnovitelné energie na bázi biomasy a tak zde vznikla celá řada firem s technologiemi v oboru. Německo to samé v oboru fotovoltaiky a větrné energie. Británie se ostře chytla Interneto věcí jako takového a přetahuje se o něj s USA. Většina IoT akcelerátorů, akcí a soutěží navázaných na IoT je napojena na Londýn. Estonsko se chytlo e-govrnmentu a jelikož ho pojalo pro-uživatelsky, vyrostla celá řada soukromých firem, které se na něm “udělaly” – nikoliv si nahrabaly, ale především vyvinuly technologie na bezpečný digitální oběh dokumentů, komunikaci atd. No a protože v Estonsku stát komunikuje digitálně, vyplatí se všem místním firmám implementovat pro sebe totéž. Stát táhnul poptávku, která se rozlila do soukromého sektoru a o kterou je zájem i jinde.

My jsme si vybrali jen EET

Co my v Česku? Ze státních akcí tu proběhl Internet do škol před mnoha lety. V jeho rámci nevzniklo nic, co by stálo za řeč, kromě nákupu přepálených počítačů od Autocontu a internetu od Telecomu/O2. Teď máme EET a charakterizuje ho znovu značný spěch, ve kterém se nedá systém ani zavést, i je obtížné o něm jakkoliv prokreativně přemýšlet. Na druhou stranu, kdo z českých podnikatelů přemýšlel o EET jako o skutečné příležitosti? Ne tak, že se jen dodá to nejnutnější, ale že se nabídne něco, co přinese užitek i provozovateli, když už povinně digitalizuje? Našel jsem jedno hezké řešení, jehož základem je vydávání papírků s číslem a digitální repozitory účtenek, abyste nemuseli být online. Skvělé, ale technologický průlom to není. Proč nikdo EET nevzal jako příležitost místo toho, vzít ho jako “voser”? Protože se počítá s tím, že až ze scény odejde Babiš, vypaří se i EET? Nebo na to nemáme, takhle uvažovat?

EET po pravdě není dobrý příklad, protože ztotožnit se s myšlenkou EET je těžké stejně, jako nedívat se skrz prsty na revizory v metru. Jenže jiný celospolečenský úkol jsme si nevymysleli. Ani sami, ani naše politická representace. A tak stojíme, přešlapujeme a nadáváme.

Kdybychom si něco vybrali, začali šlapat do moderního školství, udělali patnáctiletý plán jeho modernizace, přizvali české firmy, otevřeli data, trhy, podmínky, ministerstva … měli bychom pár firem, které by se dostaly dost daleko na to, aby obstály v zahraničí a mohly dodávat něco do ciziny. Kdybychom zavedli bitcoin jako druhou státní měnu. Kdybychom uzákonili možnost používat samořiditelná auta mimo města. Kdybychom zkusili cokoliv z toho, co před námi nikdo neměl koule vyzkoušet, měli bychom šanci někoho dohánět. Takhle následujeme z bezpečného povzdálí to, co udělali ostatní.

Nejsme jako naši dědové. Oni tu odvahu měli.

Jak se vyjádřit jako společensky přijatelný nácek v oblečku Hugo Boss

Onřej Neff dneska tematicky jako nácek ve slušivém obleku Huggo Boss. U něj by mě to kdysi překvapilo, v poslední době bohužel standard. Takže co je na níže uvedeném tvrzení špatně?

„Ale časem by i dobrodějové měli pochopit, že bezbřehým přijímáním migrantům zaděláváme Evropě strašlivý sociální problém ne na desítky, ale na stovky let dopředu. Ty lidi odsud už nikdo nedostane a jejich stoprocentní asimilace je nepředstavitelná. Zatím nic z dosavadních zkušeností neukazuje, že by byla možná.
Podívejme se, co se děje v Americe – tam pykají za barbarský dovoz lidského zboží dodnes.“
Zdroj.

Za prvé vůbec nevíme, jaké sociální dopady příliv imigrantů mít bude (víme jen, že se jej snažíme kontrolovat, ale je to z velké části nad naše možnosti). Většina předpokladů lidí, kteří problematice rozumějí (sociologové, etnologové atd) vychází z toho, že ke změnám ve společnosti dojde, došlo by k nim tak jako tak, ale nebudou zase tak závratné. Větší změny než uprchlíci způsobuje spíš globalizace nebo technologický pokrok. Možná mírně stoupne míra religiozity evropské společnosti, což mimochodem je jev, který by jí spíše prospěl. Stejně tak nevíme, jaké dopady by mělo, kdybychom imigranty neřešili – ať už, že by problém s nimi vůbec nevznikl (což už je dnes nemožné) nebo kdybychom je stříleli na hranici (fakt chcete žít v zemi, kde většina spoluobčanů nemá problém střílet do lidí?).

Za druhé ani není zřejmé, jak USA pykají za dovoz černochů kdysi. Studie na tohle téma spíše hovoří o tom, že díky jejich práci se společnosti podařilo vytvořit ze země velmoc a pak se černoši dostali z části do roviny frustrované menšiny, která vzniká vždy a všude podle stavu majoritní společnosti, z části se přizpůsobili oni, z části společnost. Vznikl jazz jako viditelná manifestace jejich vlivu na společnost a pak hromada těch neviditelných, jako je větší inklinace k prospěchu společnosti jako celku, než jednotlivce, což USA poněkud sblížilo s Evropou. Otázka je, jak (rychle a do jaké míry) by se to stalo i bez nich, tyhle trendy ve společnosti existovali (jen ten jazz by asi zněl jinak). Takže černoši jsou zástupným problémem, ne tím skutečným a rozhodně ne argumentem proti směšování kultur.

Čili za třetí, ten názor Ondřeje Neffa je plytký blábol založený na emocích, nikoliv na faktech. Do stoupy s ním, je to jen tahání strašáků na veřejnosti, opakování „obecních a obecných pravd“ za účelem generování rozhodnutého voliče, nikoliv vytváření úspěšných řešení.

Uprchlíci a problémy s nimi (malá rodinná příhoda)

Rakousko. Spolková země Vorarlberg. Tak trochu konec světa, údolí v Alpách. Ptám se manžela sestřenice na uprchlíky. Prý mají, asi čtyřicet, ve vesnici s čtrnácti sty obyvateli. Ptám se na problémy. Hluboce se zamýšlí, pak říká, že jo, že jsou. Že si berou vždycky pár lidí do stavební firmy kde dělá a že se pořád točí, dlouho jim tam nezůstanou. Takže se musí pořád zaučovat noví. Což je škoda, prý jsou šikovní. A to je problém, je to práce navíc ty nové pořád školit. O vesnici vedle jsou nastalo, netočí se jim. Proč se takhle točí? Prý se zkouší, co bude lépe fungovat, mají na to nevládní organizaci, která vyhodnocuje, který z přístupů se nejlépe osvědčuje …

Kolik uprchlíků máme prý my? Říkám, že asi tak stovku, ale že většina už se vrátila domů. Kývá hlavou, že je to dobrý na tak malý město jako je Brandýs, takové výsledky s integrací. Radši mlčím a situaci neupřesňuju…

Nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých

Včerejším příspěvkem o Indech v metru jsem chtěl říct jednu (pro mne dost podstatnou) věc: nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých. Tím se nespraví nic, jen se zvýší obecná hladina nasranosti. Jo, nebaví mě islámský fanatismus, ale držkovat na osmahnuté chlapíky ztracené v metru, tím se válka s terorismem rozhodně nevyhraje.

Mám podobné případy z odlišných konců spektra. Před rokem jsem bloudil Letňanama a paní s kočárkem se mě rusky ptala, jak se dostane do nějaké ulice. Kouknul jsem do mobilu do mapy a poradil jí, načež okoloprocházející starší paní na mne houkla, jak jí můžu radit, když jsou to okupanti. Paní asi myslela Ukrajinu a jistě to myslela dobře.

Jindy jsem zase studoval popisek na máslu v Tescu u nás v Brandýse a agilní postarší pár mě upozornil, že ho nemám kupovat, protože je to polský máslo. Na to jsem tehdy neměl dobrou odpověď krom toho, že jsem ho koupil.

Cesta do pekla je dlážděna, znáte to. Lepší svět nevznikne tím, že zprudíte nezúčastněné, jen se stanete součástí té horší strany světa. Kde je odvaha a principiální postoj v tom, poslat do prdele ruského či indického turistu? Měli bychom tu sílu a morál stejně tak poslat do prdele Putina nebo Abu Bakra, kdyby se z kapoty opancéřovaného vozu zeptali na cestu k sídlu vlády gubernie či kalifátu na Hradčanech?

A naposledy o pekle, co si děláme sami. Minulého úterý jsem autem jel z Olomouce do Prahy. Za Hradcem jsem sjel na Benzinu koupit si kafe. Vlezu tam, přijde ke mně chlápek a začne mi sprostě nadávat. Záhy se vyjasnilo, že je to pán, který mě na dálnici problikával, ať se okamžitě zařadím do fronty mezi kamiony a nepřekážím mu v rychlém pruhu. Vysvětluju pánovi zdvořile, že jsem předjížděl kamiony, navíc maximální povolenou rychlostí a řadit se mezi ně, když nenechávají mezeru, to se mi fakt nechtělo. Navíc mě nemá co problikávat a má si držet odstup, takže silniční pravidla porušil on, ne já. Pán mi vysvětlil, že vůbec nemůžu vědět, jestli nemá právo prioritní jízdy, ačkoliv nemá maják, takže mě může problikávat a já mám vypadnout. Zdvořile se ptám, zda takové právo má, že nevypadá na spěchajícího, když má čas poflakovat se na kafi. Do toho mi prý nic není, to nemůžu vědět, mám se na jeho pokyn zařadit z pruhu. Ptám se ho, jestli ho napadlo, že i já můžu mít právo prioritní jízdy a jen nemít maják. Řve na mě, že nic takového nemám. Odpovídám, že to nemůže vědět a odcházím, neboť chuť prioritně ho odbavit skrze sklo obchodu je příliš velká a personál mi zjevně fandí.

Jsme příliš přesvědčeni o hodnotě vlastních práv. Buďme pamětlivi toho, že i ostatní mají práva. Třeba se zeptat na cestu. Třeba chtít jet bezpečně autem.

Možná si tu hru se cvičkama pamatujete ze základní školy

Možná si tu hru pamatujete ze základní školy: sebrat spolužákovi pytlík s přezůvkama nebo čepici a rychle to hodit dál, než doběhne. Pokračovat, dokud nedorazí učitelka nebo nezazvoní, pak rychle hodit pytlík či čepici na drátěnou střechu šatny a zdrhat na hodinu. Velká bžunda.

Jako každý budoucí ajťák jsem tuhle hru na základce hrával často, nikoliv však rád. Rychle jsem odhalil pár triků a zákonitostí, především pak to, že se nedala vyhrát. Přezůvky hozené vysokým obloukem se prakticky nikdy nedaly chytit a k druhému chytajícímu se nedalo doběhnout včas. Byla to cenná lekce z oblasti fyzikálních zákonitostí pohybu, setrvačnosti, elevace a hybnosti. Brečení nepomohlo. A další ponaučení: i když jsem byl silnější a ze svého pohledu oběť, zmydlit házejícího nebo chytajícího bylo učitelským sborem vnímáno jako zásadní prohřešek. Nakonec poradila moudrá třídní učitelka: “Nech je, za chvíli je to přestane bavit.”

Vyzkoušel jsem to. Příště jsem si bez zájmu sedl na lavičku, když mi sebrali přezůvky a přihlížel jsem, jak je po chvíli hodili na klec šatny. Odešli, já je vydoloval. Výsledek stejný, jen méně trapný pro mně. Po několika takových neúspěšných pokusem vyprovokovat mne hra skončila, mimo jiné i proto, že jsem zájemcům na oplátku odepřel věci, které se zase líbily jim, například pokus s hypermanganem ve školním záchodě a jiné cenné školní aktivity. A pozval ty, kteří se hry neúčastnili.

Proč je to poučné? Se současnými teroristickými útoky je to velmi podobné. Není toho mnoho, co bychom mohli proti nim dělat a bylo to viditelné a úspěšné na první pohled. Teroristům hraje do not to pištění a pobíhání, které přiživuje zájem médií i to, že jsou předem nerozpoznatelní od normálních lidí nebo i jen neškodných bláznů. Drastická opatření typu “postřílíme všechny čmoudy” se snadno říkají, ale ani metodické Německo s velkou logistickou podporou půlky Evropy (včetně nás) to před nějakou dobou nezvládlo. Vystěhovat je? Podobný problém, nehledě na všechnu tu nespravedlnost, když už by nám byla lhostejná, jako že řadě lidí lhostejná není.

Přesto řada opatření je možná a dokonce se realizuje, jen to nezní tak hezky, jako “zastřelit na místě” a ti, kdo podupávají netrpělivostí, to dávají Evropě sežrat. Rychle, rychle, musíme jednat rychle, nebezpečí je tady.

Je. Bylo tu dlouho. Dlouho se na něj upozorňovalo a vůle společnosti jej řešit dříve, než se nebezpečí stane fatálním, nebyla. V Sýrii se bojuje pět roků, Kaddáfí vydíral uprchlíky ještě o něco dříve, ale varování neslyšel nikdo. Jenže tak to bývá, ani Turky před Vídní nezastavila dlouhodobá vojenská strategická spolupráce Evropy, jako osobní udatenství a v té době již znatelná celková převaha evropských zemí.

I teď pomáhá to, o čem se mluví a co se mělo dělat dlouhodobě a dříve. Integrační a vzdělávací programy, stejně jako snaha identifikovat ty nebezpečné, radikalizované a pošahané. Jenže i to je kámen úrazu. Nebezpečné lokalizovat dříve, než nebezpečí způsobí, to se netýká jen přistěhovalců, ale všech. Všech? Měl by jít do “detenčního zařízení” taky Okamura? Vandas? Halík? Sokol? Najde se řada lidí, kteří by je označili za “národu či společnosti nebezpečné”. Jak nastavíme ostří ocamovy břitvy? Podle koho? To je zajímavý problém, který první dva jmenovaní rozhodně nemají kapacitu vyřešit, druzí dva na to mají kapacitu, zkušenosti i tituly, ale zase jim to zatím nekvantifikovaná část národa nevěří. Nebojujeme jen s nebezpečím cizích mezi námi, ale znovu a zase s nebezpečím v nás samých.

I teď by pomohlo to, co se mělo udělat dříve: vojenská intervence a drtivá porážka Islámského státu. Důsledné odepření požitků, které sebou Západ nese. Opravdu by to šlo? V době nepřátelského Ruska a lavírující Číny?

I teď by pomohlo mluvit o tom, co by pomohlo teď. Zkusit o tom mluvit s rozvahou, bez předpojatosti a s ohledem na to, že bez rozsáhlé celospolečenské shody se nic z toho nezrealizuje a to bude ta nejhorší varianta.

Zmasit všechny, to vím, že nefunguje. Jestli to nevíte vy, měli jste na základce víc hrát hlavní roli ve hře s přezůvkama.

Proč říct NE Babišovskému ANO a připravit se na hubené čtvrtstoletí

Seděl jsem nedávno na takové diskusní akci s Andrejem Babišem. Vkusně, energicky ten pán z lidu vykládal o tom, jak vidí naši politiku, svět, ba i média. Souzněli jsme si v klidu ševelící klimatizace a já si říkal, že takovému člověku bych v klidu mohl hodit hlas.

A tak mě napadlo se zeptat. Byla to jedna z otázek, u které záleží na všem ostatním, než na odpovědi, protože ta nikdy nemůže být správná. Zeptal jsem se, jak máme poznat, že on je ten, komu máme dát svůj hlas, když takových podnikatelských zachránců tady byla hromada a všechno špatně dopadlo, počínaje Václavem Fischerem přes Okamuru po Víta Bártu.

Pokračujte ve čtení článku…

Jak akcelerovat ekonomický růst a podpořit podnikání v Česku

Tohle téma je taková Bartošová české politiky – vrací se pořád dokola, debatuje se o tom, všichni se tváří nadšeně, ale ve skutečnosti to snad ani nechtějí. Vláda nás tu a tam ohromí prohlášením o podpoře ekonomického růstu a podnikání, na což už vlastně ani nemá smysl reagovat, protože většinou je to buďto rovnou snůška nesmyslů nebo něco, co víc, než podporu, připomíná buzeraci navíc.

Pokračujte ve čtení článku…

Od Kašpárkových parazitů k poptávce po korupci v médiích

Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek „Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci“ je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.

Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.

Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd – to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.

Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. „Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?“ ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: „Ti druzí, samozřejmě.“

Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.

Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.

Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: „Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit.“ Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.

Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.

Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.

Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a „za příplatek“. Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají – často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).

Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď „in“. Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům. 

Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.

Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.

Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří „méně vinní“ (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.

Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.

A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.