Proč nejsem politik? Taková mikroúvaha o tom, proč lidé nejdou do politiky.

Co dělat s nastalou vnitropolitickou situací? Na to není lehká odpověď, která by se vám líbila. Pokud jste doufali, že zveřejním číslo účtu, vy pošlete pár stokorun a MY (=já a pár kamarádů) to dáme do kupy, tak vám na rovinu říkám, že by to bylo zase špatně. Asi tak po milionté byste naletěli vlastní lenosti. Vždycky, když čekáte, až se to samo spraví, tak se načekáte. Samo se nic dobrého neudá. Je třeba si to odpracovat. My všichni. To je moje osobní přesvědčení.

A na rovinu vám řeknu, proč já nechci do politiky a všemožně se tomu bráním. Ano, uvědomuju si, že mám dostatek inteligenčního i lidského kapitálu, abych se v době dohledné od momentu rozhodnutí dohrabal na slušné politické místečko. Program, který dostatečně rezonuje, adresář lidí, kterým se můžu připomenout s tradičním „kráčím vysoko, mávej mi, abych ti příznivě kynul, až usednu“ – to je všechno zvládnutelné. Proč tedy nejdu takhle změnit svět a spasit Česko, když na spásu všichni čekají?

Když pominu teologicky vágní úvahu, že Spasitel již přišel a jeho návrat přijde až v den posledního soudu, jsou pro mne důležité pragmatické úvahy.

Tak za prvé, politika je velmi drahá záležitost s nízkým příjmem. Hrubý plat poslance je 70 000 Kč, což vypadá na první pohled dojímavě, pokud máte na kase v Lidlu dvacku, jenže já se pohybuju ve světě IT, kde jsou to běžné peníze programátorů, projekťáků či grafiků.

Výměnou za takový příjem získám naprostý drobnohled nad veškerými příjmy a majetky i smečku slídilů všeho druhu v patách, kteří budou hodnotit všechno včetně oblečení na zahradě. Všichni mě budou kontrolovat a myslet si, že jsem povinen jim skládat účty. Přičemž ve vyšších patrech politiky (i businessu) je těžké s takovým příjmem vyjít, věřte mi, zejména když partner dělá nějakou práci s mizivým finančním hodnocení, třeba právě pokladní v supermarketu nebo profesorku na univerzitě. Počítat na schůzce, jestli si můžete dát aspoň minerálku, natož zda máte odvahu si to dát do nákladů nebo budete v slušném podniku sedět raději na sucho, je trapné, nepříjemné a rozdíl mnoho tisíc korun měsíčně. A bez schůzek a jednání jste voličům k ničemu. To jen pro představu, kde ty peníze mizí a takových děr a pastí (protože každé řešení té situace v sobě skrývá potenciální past) je celá řada…

Ztráta soukromí je příšerná věc a já se musím přiznat, že bych ji nesl obzvláště těžce. Nejde jen o soukromí osobní, pod drobnohledem jsou partneři i děti. Objeví se samozřejmě noví „přátelé“ a také s tím je těžké se vyrovnat. Cokoliv řekněte bude někdy použito a spíše proti vám. Pokud budete jezdit do práce autem, jste neeko, pokud vás bude vozit řidič, abyste využili čas, jste papaláš, pokud jezdíte MHD, mrháte časem, který patří daňovým poplatníkům, na kole jste zasranej sluníčkář a když přespáváte na karimatce na Úřadu vlády, tak dehonestujete republiku.

Specialitou v Česku je okopávání kotníků. Tím jsme si vinni sami z posledních patnácti let (sám na tom mám svůj kousek viny, dělal jsem to taky), jde o takové to nekonečné drobné navážení se do všeho, co nám nemilý politik udělá, jeho věčné osočování a nadávání mu. V podstatě se k tomu přiklonila i značná část českých novinářů, když jim nějaký politik byl nesympatický a neměli, jak jinak se mu dostat pod kůži. Takhle ho snadno vytočili detailním pitváním čehokoliv, co řekl, až začal sám dělat blbosti (všimněte si, jak rozdílně se přijímají ne tolik odlišné bonmoty jednotlivých politiků). A to je jeden z dalších velkých morů České politiky: když jako politik někam přijdete, každý si myslí, že je vám roven a není mu trapné vám tykat, nadávat či osočovat. Je to nesmírně těžké to zvládnout i v light verzi, kterou jsem při některých aktivitách prošel.

To se teprve dostáváme k cílenému politickému boji. Ten u nás už dávno ztratil veškeré kontury gentlemanské konkurence, nejpozději za první Zemanovy a ještě silněji za Paroubkovy vlády. Špatně není lež, pomluva, sběr „kompra“, cílená diskreditace. Stalo se to řadě kamarádů a známých, kteří pracovali jako úředníci či státní zaměstnanci a kterých se někdo potřeboval zbavit. Klasický příklad byla role Stanislava Grosse při zatýkání Krejčíře a čistce v policii. Proti cílené kompromitaci se v podstatě není možné bránit, protože tu prakticky neexistuje vlivný nezávislý a kvalitní tisk (sorry, Reportéra se prodá o 250k výtisků méně, než by mělo) a nefungují soudy (jak dopadl soud ve věci Nečasovy vlády, kterou shodili před… Kolika už lety?). Možnost očisty nula, možnost dostat skutečnost k lidem pramalá, jediná obrana je koupit média nebo zformovat vlastní úderné jednotky jako prevenci, když je pojmenujete SA jako Soukromá Administrativa, nebude to už ani připomínat nevhodný bonmot.

Co bych proti tomu v politice získal? Oficiálně vlastně nic navíc, jen MOC. Za stejný příjem jen nekonečnou pracovní dobu, likvidaci rodinného života, soukromí, osobní dehonestaci na každém kroku. Těžko se divit, že dnešní politik se uzavírá do osobní bubliny, odtrhuje se od běžného života a opájí se mocí, případně hledá dodatečné příjmy, které jako politik nejlépe shromáždí z „dárků od příznivců“ čili zpravidla něčím na hranici korupce a za ní. Proto je česká politika taková, jaká je, protože tímto způsobem jsou do ní vyselektováni takoví lidé. Čest výjimkám, ale je těžké být výjimkou a nepodlehnout pokušení.

Jde to jinak? Jasně, že jde. Jenže se bohužel musíme vrátit na začátek, kde nastala ta chyba a kdy jsme dovolili iracionalitě, neslušnosti a nenávisti vstoupit do politiky. Jistě, že by ministr vlády mohl nastoupit do tramvaje, která ho doveze kousek před ministerstvo. Jistě, že by mohl sedět a pročítat si na tabletu podklady, aniž by ho někdo vyfotil a dal na Twitter s nějaký sžíravým komentářem. Jasně, že by mu někdo řekl „pane ministře, ten nový zákon o střetu zájmů mi nedává smysl v nastavení osobní zodpovědnost“ a byla by chvíle na dvě věty.

Předpokládám, že si z mého elaborátu vyberete, že horuju pro zvýšení platů ústavních činitelů. Pokud ano, asi se mi nepodařilo vysvětlit pointu mého sdělení, což je samozřejmě moje chyba…

Pointa měla být, že si to musíme odpracovat. Každý z nás. Každý nějak. Snad jsem napověděl, kde je dobrý začátek.

PS: Článek psaný v ichformě kvůli pohodlí, nikoliv kvůli ambicím. Zaměňte moje jméno za jméno jakéhokoliv člověka, kterého jste potkali a o němž jste přemýšleli, proč nedělá politiku a bude to zhruba tak stejně sedět.

Velká ponaučení z malého Babišova plakátu

Když jsem včera ráno vstal a udělal práci, prošel jsem si zprávy a sociální sítě, jimž vévodila Babišova akce s plakátem, jímž sugestivně naznačoval, jak se jej snaží ČSSD umlčet. A první, co mě napadlo, že je to skvělá nahrávka na smeč. To muselo někoho v marketingu ČSSD napadnout. Udělat plakát a říct mu, že PROTO. A vyjmenovat ty důvody, přesně ten seznam, na který měl už tolikrát odpovědět.

Pokračujte ve čtení článku…

Proč? Ano, pak bude líp…

Proč? Proto! Ano, bude líp...
Proč? Proto! Ano, bude líp…

Co to zase ta nána plácla o dětech a matkách? Čili lekce z kontextu…

Moje facebublina se může zbláznit ze tří vět, které tento týden někdo prohlásil. Izolované věty vytržené z kontextu a už lítají debilové a odsudky, nevolitelnost, rezignace a tak. Že v Česku nesmíte používat v politice nadsázku natož ironii, Bělobrádek už nepochybně ví a já si to taky zapsal do deníčku. Že vám k aktuálnímu tématu hodí půl roku starou větu, aniž by se vysvětlilo, co a jak, náměstek ministryně školství věděl asi už před tím a teď se jen ujistil. A co chudák Chalánová, podle níž ženy bez partnera nemají nárok na výjimečnou úpravu v zákoně o dětech, což je to, co bylo pro ně ve skutečnosti požadováno? Samozřejmě kráva, dí hlas liberálního lidu, protože matka si přeci může s dítětem dělat, co chce a přivést ho klidně na svět bez jakéhokoliv zajištění.

Odložme liberalismus vypěstovaný v hodnotných facebookových diskusích a podívejme se na důvod, proč se děti bez tatínků netolerovaly dříve. Důvod byl prostý, ekonomický. Dítě bez otce mělo podstatně menší šanci, že se dožije produktivního věku, kdy bude společnosti k užitku. Přesněji řečeno v průměru poloviční. To je také ekonomický a společenský důvod, proč má dítě dva rodiče: má nejenom dva zdroje poznatků a vědomostí (to už určuje i genetika), ale i zajištění. Pokud o jednoho rodiče přijde, postará se druhý.

Pokud přijde dítě o matku a otce nemá, musí se postarat společnost, tedy širší rodina a pak my ostatní. Tím, že povolíme snížit zajištění dětí na polovinu tedy na sebe přebíráme zodpovědnost za to, že se postaráme o ty děti, kteří přijdou i o tu matku (ne, zabíjet sirotky nebudeme, na tom se snad shodneme).

Takových nezajištěných dětí (v ústavní péči) je dnes v česku kolem pěti tisíc, tedy kolem 0,125% nezletilců. Zajištění jednoho stojí cca 15000 Kč (a to je spíše málo). To jsou zatím spíše směšná čísla, za kterými je výrazně lepší bezpečnostní i zdravotní situace a jsou bez debaty nejlepší v české historii za posledních 500 let, kam sahají čísla a odhady. Můžeme si tedy teď svobodně říci, že věříme, že situace se bude už jen zlepšovat a pár případných sirotků od matek bez otce nás už nezatíží a dáme to ze svého.

A co je další bod k úvaze: kvalita výchovy dítěte v úplné rodině, v částečné rodině a v náhradní rodině či ústavu je odlišná. V průměru si tedy snížíme kvalitu společnosti a její konkurenceschopnost vůči jiným společnostem.

Tohle jsou dva základní důvody, které autory prvních scifi románů (Jozue, Marek, Matouš, Lukáš, Jan, Pavel z Tarsu, Tomáš z Akviny a Isaac z Asimova) vedly k postulaci předpokladu, že právo jednotlivce musí ustoupit nárokům společnosti na přežití a že dítě má být počato tehdy, má-li dva rodiče, kteří se o něj budou starat. To byl důvod, proč všechny pozdější společnosti svobodné matky ostrakizovaly: ne proto, že šlo o tu jednu matku, ale proto, že šlo o varování těm potenciálním matkám, které by chtěly udělat totéž.

Samozřejmě můžeme dojít o názoru, že se doba změnila, ale byl bych raději, kdybychom k tomu názoru došli o něco pozvolnějším procesem, než jedním výkřikem na Facebooku.

Úvaha: EET narušilo křehkou rovnováhu venkova a řešení nemáme

Dejme ještě jednu šanci přemýšlení nad EET. Řada restaurací zdražila (hlavně polední menu) a to je fakt. Z části pro vyšší náklady a opruz s EET, z části promítla jednorázově dlouhodobé cenové změny vstupů, z další části nepochybně promítla menší možnost daňových optimalizací. Jak kdo, jak kde, jak kolik.

Obecné dělítko je ale „venkov“. Prodat pivo za pade ve vesnické hospodě nejde tak snadno, jako na Staromáku v Praze. Jelikož je to podle všeho hodně plošný jev spojený s chudšími regiony, lze z toho usoudit, že existoval značný „skrytý dluh“ v těchto regionech, který se zatím řešil obcházením daní. Něco tedy drželo nižší ceny na úkor něčeho jiného, v tomto případě daní. A to je nepopiratelná pravda. V regionech je prokazatelně mnohem vyšší infrastrukturní skrytý dluh, ale třeba i dluh v údržbě nemovitostí atd.

Teď byla odbourána jedna z možností, kterou venkovské hospody tenhle skrytý dluh adresovaly. I z venkovských hospod postupně mizí meníčka za šedesát, protože za to s daní prostě neuvaříte fakt skoro nic. To je na jednu stranu dobře, srovnávají se šance podnikání. Nebylo jistě fér, aby zákony někdo obcházel a jiný dodržoval.

Co se stane teď? Je to jako s tou žábou, kterou vaříte ve studené vodě. Legenda praví, že se uvaří. Neuvaří. V jednu chvíli prostě vyskočí. Stejně tak strávník v hospodě do ní prostě v jednu chvíli přestane úplně chodit a najde jiné řešení trávení času s přáteli a obědů. Obědy si začne nosit z domova, na večeře rezignuje, pivo bude pít s kamarády na zahradě.
Co s tím nadělá hospoda? Buďto zavře, nebo si požádá o dotace. Můžete mít krásnou vesničku, kam by snad rádi jezdili turisti, ale co s tím, když hospoda zavřela a neotevírá skoro nikdy, protože kdo by hlídal, jestli zrovna nebude hezký víkend a lufťáci náhodou neprovětraj bicykl.

Tady se musíme rozhodnout. Buďto platí daňová rovnost a tedy život ve „vedlejších“ regionech uděláme tak nesnesitelný, že všechny žáby vyskáčou. Samozřejmě, že fakticky ne všichni, ne každý má šanci, odvahu či možnost, ale už pár procent migrantů stačí na to, aby se problémy staly pro zemi nepříjemnými a deset na to, aby byly nesnesitelné. Představte si, jak se do „velkoměst“ (a ty máme stěží jedno) stěhuje deset procent obyvatel českého venkova. Český venkov, to jsou dva miliony obyvatel (na polovině rozlohy státu!) – představte si, že najednou vnitrostátní migrace vzroste o 200 000 lidí, kteří půjdou za lepším.

Nebo budeme dělat to, co dělá každá rozvinutá společnost, budeme se snažit situaci regionů nějak kompenzovat. Čím? Daňovými úlevami? Z čeho, když v regionech je málo práce? Pobídkami a dotacemi, na které je běžná česká veřejnost vysazená a je z nich nepříčetná? Kromě těchto dvou věcí už zbývá jen zázrak nebo zvýšení mzdové úrovně na venkově, což je samo o sobě na hranici zázraku, protože s tím nikdo nic nedělá a rychle ani nenadělá.

To je jedna rovina EET v regionech. Co ta druhá rovina, až místo podvádění s daněmi přijdou žádosti o dotace, protože to je jediná další reálná možnost? S čím se bude v regionu žít lépe? S hospodou, jejíž majitel dobře ví, že ho její štamgasté mohou kdykoliv udat, nebo s hospodou, kterou může potopit neudělená dotace, o níž rozhoduje úředník? Která hospoda bude lépe komu sloužit?

Jaká bude typická česká třetí cesta z problému? Jako vždy: neudělá se nic, protože výkopem EET do života vůle řešit problémy, které se ukážou při jeho implementaci, tradičně skončí. Každý bude ponechán svým dopadům negativních externalit a situace se „nějak vyvrbí“. Život v regionech se stane zase mírně nesnesitelnějším, možná se časem prolobují nějaké dotace, které to mírně napraví a situaci pokřiví zase jinak. Jedni budou nadávat na Babiše, druzí na Kalouska, třetí na všechny.

Je fér si říct, že vinni jsme si sami. Nezajímalo nás to. Neuvažovali jsme o tom. Neptali jsme se.
Jenže když se něco nepromýšlí a neustále nevaliduje, tak se to nepovede. Nikdy, leda náhodou. Každou takovou akci je třeba naplánovat, sledovat, vyhodnocovat a plán upravovat. A to nám v Česku vážně nejde.

Přemýšlejme o tom…

Jak moc vymknutá je doba z normality, když je pozvánka na snídani problém?

Dostal jsem email. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z emailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuju revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém Československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (=vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali to samé? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tom samém stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuju EET za průšvih,

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuju, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě, že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejenom velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je potřeba to obhajovat. Jsme už dost praštěná?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuju.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza, jako slepé zlo, věřte mi.

Na co asi myslel šéf Finanční správy Janeček, když vydal tenhle blábol…

Přemýším, co se líhne v hlavě lidem, když jdou vydat za státní instituci nějakou podobnou zprávu. V tomto případě co se asi tak honilo v hlavě šéfovi Finanční správy Janečkovi, jenž se výslovně opřel do Michal Blaha tímhle způsobem. Když si tu zprávu přečtete, názor může oscilovat jen na dvou pólech: „chci rychle spáchat sebevraždu“ a „nějakej póvl občanskej tu nebude držkovat, tak aby pochopil, za co dostal za uši, až ho teď sejmu“. Tu první polohu chápu, tu druhou moc ne, protože narozdíl od pana Janečka Michala Bláhu znám nějakých dvacet let a naběhnout na něj s takovou bandurskou, to si na vás vysloveně smlsne, protože to bude považovat za důkaz toho, že systémově jste špatně vy, ne on. Jestli v tom Janeček a Finanční správa spatřovala nějakou mezipolohu, tak mi to není vůbec jasný. Komu by asi tak člověk měl věřit? Michalovi, který tu vybudoval a zpeněžil (a zdanil) pár firem a je tady dvacet let transparentním člověkem, o jehož názor se můžete opřít, nebo úředníkovi, který celý život pracuje ve státní správě s roční výjimkou v nějaké chemičce po škole a o kterém nevíte ani zbla, kromě toho, že jím vedený státní úřad ve spěchu připravil implementaci pofidérního projektu, který nápadně připomíná projekt zvoraný, jímž kriminalizuje kohokoliv, kdo měl ještě nějakou chuť platit daně? Doufám, že ještě pořád jsme země, kde tahle otázka je řečnická.

Já vím, že o EET nepíšu, natrápil jsem se s ním v polovině roku dost a dost, neúspěšnou aktivitou a nechce se mi to rozebírat. Ale souhlasím se vším, co kolem toho Michal Bláha říká a všechny jeho výhrady jsou i moje výhrady. Chci to říct veřejně, aby to nevypadalo, že je v tom Michal sám. EET je marný projekt, který ničí tuhle zemi a lidi v ní. Možná vydělá pár korun, ale rozhodně ne tolik, kolik dobré vůle a vztahů zničil. A těžko tolik, kolik peněz ve skutečnosti stojí. Pane Janečku, jste mrzký člověk. Moje daňové povinnosti, na kterých se budete mstít, si snad dohledáte sám… #sorryjako

Letošní Silvestr v Kolíně nad Rýnem (mikropoznámka)

Němci dali menší kouř policii za nezvládnutí letošního silvestra v Kolíně nad Rýnem. Tentokráte nedošlo na znásilnění, ale policejní mluvčí ve tweetu o  průběhu silvestra použil označení „nafris“ pro lidi původem ze Severní Afriky, což se někomu zdálo poněkud urážlivé. Za policii se postavila celá řada politiků, kteří konstatovali, že když je to jediný problém ze silvestra, tak to byl fajn silvestr a mluvčí policie se omluvil s tím, že potřeboval do tweetu zkrátit slovo, což pochopil i zatvrzelý zelený. No a kdyby vás zajímalo, jakým masakrem zpacifikovala safrikány německá policie, tak to byly preventivní lustrace. Tisícovku jich rovnou před dómem lustrovala a několik stovek vyvedla (neměli doklady v pořádku) a zároveň je upozornila, že když se něco stane, mají jejich záznamy a budou předvoláni (což v Německu také znamená případně i předvedeni), aby podali zprávu o tom, co viděli. Zdá se, že to k pochopení dotyčným stačilo. Je příjemné, že v Evropě existuje společenství lidí, které je schopné o problému racionálně uvažovat a řešit jej. A zároveň blahopřeji Uherskému Brodu ke zrušení vánočních trhů z důvodů obav před terorismem.

Spadnout do exekucí je jednoduché a promítá se to do celé společnosti

Dnešní téma sociálních sítí je chudoba a exekuce. A silácké řeči, jak do problémů přijdou jen nemakačenkové a lidé hloupí, kteréžto nikoho ostatně nepotřebujeme.

Zajímavostí české verze exekucí je pro mne to, jak snadno do nich spadnete. Nepatřím mezi úplné sociální případy a ačkoliv mi na tomto světě patří jen naděje na spásu, neřekl bych, že někdy do exekuce spadnu. Stalo se, dvakrát. První případ probírat nebudu, ten je zajímavý právně a vztahově, ale ten druhý, to je takový dobrý příklad toho, jak to funguje, byť byl na moji firmu, ne přímo na mne. Pokračujte ve čtení článku…

A co jste dělali vy, když zvolili Trumpa?

Dneska nás všichni budou oblažovat nářky nad výsledky voleb v USA. Volič intuitivně ztrestal ty, kdož mu stále dokola vysvětlovali, koho má volit ve svůj prospěch tím, že si zvolil jiného ke své škodě, ale vědomě. Jestli z toho bude konec světa, jak ho známe, nevím. Ale pro každý pád si zaznamenám, jak jsem trávil tu chvíli, když jsem se to dozvěděl, jako jsem si ji zaznamenal naposledy, když se něco takového stalo.

Probudil mě Vojta, který přiletěl do ložnice s tím, že mu zoubková víla dala pod polštář figurku žirafy, sušenku a časopis Hrana. Chvíli poté začali jako každou středu lomozit popeláři, probudila se Mariánka, šel jsem dolů přichystat jim čaje ke snídani a nakrájet buchtu, na kterou se těšili od včerejška. Než se mi uvařila voda na kávu, vzal jsem si mobil a přečetl jsem si zprávy. Nepřekvapily mě, na vítězství Trumpa bych si vsázel, protože rozčarování voličů bylo hmatatelné i přes oceán.

A protože mi stálo za to, hned poté, co jsem děti vyexpedoval do školky, dát auto do pneuservisu a přezout na zimní, neočekávám konec světa v příštím pololetí. Beru to jako lekci. Cennou zpětnou vazbu běžného voliče k “elitám země”. Teď jde o to, kdo tu zpětnou vazbu vyhodnotí správně a v intencích demokracie. Hlasy “lůza volila” zaznívají i u nás a jsou spolehlivým znamením nepochopení.

Pro lepší vnímání situace doporučuji sledovat seriál Mladý papež.

Dovolte mi rovněž, abych se staženým hrdlem poblahopřál panu Miloši Zemanovi ke zvolení ve druhém volebním období.

Politicky nekorektní e-gov, digitální agenda, Průmysl 4.0, inovativní firmy a blahobyt v Česku

Součástí mojí práce na Lupě bylo, jednou za čas vyhodnotit digitální agendu české vlády. Vláda si ji vždy připravila na mnoha stránkách, schválila a veškeré moje vyhodnocení proběhlo za rok, když se ukázalo, že se nestalo nic a co se stalo, stalo se samospádem ve smyslu vědeckotechnického pokroku.

Budu teď říkat nepopulární věci a odložím politickou nekorektnost. Jak se startuje ekonomický růst? Metod je mnoho, ekonomové se rafnou, která je nejlepší, ale když je analyzujete, tak rychle zjistíte, že zásadou je dělat to jinak, než to dělají ostatní a trefit se tam, kam směřuje “doba”. Jestli vsadíte na to, že uděláte zemi hypermoderní, kam se sypou všichni geekové pracovat, nebo naopak rájem divoké přírody, kam jezdí turisté odpočívat, to je tak trochu o tom, jaké možnosti máte, ale obojí je zcela legitimní přístup, který v dobrém provedení vygeneruje růst.

Problém je se zemí, která nedělá nic. Pokud se mne tedy ptáte, kdy Česko dožene Německo, nebo třeba Rakousko, tak mohu sebejistě prohlásit, že do příští velké změny typu evropská válka nedožene. Nemáme strategii. Nerozhodli jsme se někam posouvat, jenom následujeme. To ovšem neznamená, že na tom budeme špatně, jen to znamená, že nikdy nepředstihneme ty, kteří jsou před námi, neboť se ani nesnažíme zkracovat vzdálenost.

Motory růstu

Je těžké najít něco, co nezkoušejí ostatní a s tím uspět. Motorů růstu je obecně několik, které se liší hlavně rychlostí náběhu a výdrží. Přilákat velké korporace znamená zajistit jednou smlouvou mnoho pracovních míst prakticky obratem, jenže taky mnoho úliteb, úlev, nižších daňových výnosů, rizik korupce a tlaků. Vytvořit vlastní střední podnikatelskou třídu odstraňuje tyto problémy, ale zase to relativně dlouho trvá. K tomu všemu potřebujete fungující školství, systém ochrany a vymahatelnosti práva, celý ten obslužný ekosystém. A zpravidla máte omezenou kasu, takže když lákáte velké firmy na úlevy, abyste zajistili zaměstnanost ještě ve vašem volebním období, nezbude tolik peněz na školství či justici, jimiž byste podpořili zaměstnanost v horizontu generace. Dobrý politik nicméně ví, že nehledět si státních zaměstnanců znamená podkopávat si jistou voličskou základnu, takže se to snaží balancovat, proto je to složitější rovnice a je těžké ji vyřešit.

Dobrým iniciátorem růstu bývá státní sektor. Má zpravidla zajímavé rozpočty a je hybatelný na rozkaz, navíc je tam dostatek věcí, které je potřeba udělat, má smysl je udělat a jsou zužitkovatelné i v privátní sféře. Proto je to zhusta státní sektor, kdo vytyčuje a proinvestovává velké cíle. Za první republiky to bylo rozhýbání stavebního průmyslu a velké státní stavby. Kdo viděl dovnitř, dobře věděl, že za stavebním boomem je bankéř první republiky Jaroslav Preiss a jeho Živnobanka, která vládě ochotně půjčovala na státní stavby, ale bylo za tím intenzivní hledání oboustranně prospěšného soužití. Zaměstnanost šla nahoru a všechny ty peníze nalité do infrastruktury, ale i dolů, znamenaly růst firem, které si rychle našly odběratele i v cizině. Ekonomika rostla, z tehdejšího pohledu v nemodernějším sektoru podnikání, jako byly přesné ocelářské výrobky.

Dnes je všechno jinak. Ocel je pořád dobrý kšeft, ale trh je dost rozebraný. Konkurovat zavedeným mělo snad smysl, dokud bylo čím (a Poldi to nebylo, to bylo ztrátové už za komunismu). V čem se prosadit dnes?

Přijali výzvu a jdou za ní

Je řada oborů, kde jsme daleko a je řada oborů, které se jeví být perspektivní. Povšimněte si, jak se celá řada států hlásí ke konceptům jako Internet věcí, samořiditelná auta, AI a další. Dobrý příklad je Izrael. Stát tady rozhodl, že všechny místní vodárny se musí angažovat na poli úspor vody a nikomu to nepřijde divné, protože voda v Izraeli je téma. Vodárny jsou pobízeny mimo jiné finanční restrikcí za plýtvání strategickou surovinou no a protože to bylo vzato jako proces, nikoliv jako TEĎ HNED něco udělejte, vznikla celá řada firem, které v Izraeli vymýšlejí nejrůznější věci kolem šetření vody a energií obecně. No a protože podobných plánů měl Izrael více a měl k tomu pár dalších předpokladů, stal se z Izraele “startup nation”.

Podobně je to v řadě jiných zemí. Rakousko se rozhodlo, že by rádo obnovitelné energie na bázi biomasy a tak zde vznikla celá řada firem s technologiemi v oboru. Německo to samé v oboru fotovoltaiky a větrné energie. Británie se ostře chytla Interneto věcí jako takového a přetahuje se o něj s USA. Většina IoT akcelerátorů, akcí a soutěží navázaných na IoT je napojena na Londýn. Estonsko se chytlo e-govrnmentu a jelikož ho pojalo pro-uživatelsky, vyrostla celá řada soukromých firem, které se na něm “udělaly” – nikoliv si nahrabaly, ale především vyvinuly technologie na bezpečný digitální oběh dokumentů, komunikaci atd. No a protože v Estonsku stát komunikuje digitálně, vyplatí se všem místním firmám implementovat pro sebe totéž. Stát táhnul poptávku, která se rozlila do soukromého sektoru a o kterou je zájem i jinde.

My jsme si vybrali jen EET

Co my v Česku? Ze státních akcí tu proběhl Internet do škol před mnoha lety. V jeho rámci nevzniklo nic, co by stálo za řeč, kromě nákupu přepálených počítačů od Autocontu a internetu od Telecomu/O2. Teď máme EET a charakterizuje ho znovu značný spěch, ve kterém se nedá systém ani zavést, i je obtížné o něm jakkoliv prokreativně přemýšlet. Na druhou stranu, kdo z českých podnikatelů přemýšlel o EET jako o skutečné příležitosti? Ne tak, že se jen dodá to nejnutnější, ale že se nabídne něco, co přinese užitek i provozovateli, když už povinně digitalizuje? Našel jsem jedno hezké řešení, jehož základem je vydávání papírků s číslem a digitální repozitory účtenek, abyste nemuseli být online. Skvělé, ale technologický průlom to není. Proč nikdo EET nevzal jako příležitost místo toho, vzít ho jako “voser”? Protože se počítá s tím, že až ze scény odejde Babiš, vypaří se i EET? Nebo na to nemáme, takhle uvažovat?

EET po pravdě není dobrý příklad, protože ztotožnit se s myšlenkou EET je těžké stejně, jako nedívat se skrz prsty na revizory v metru. Jenže jiný celospolečenský úkol jsme si nevymysleli. Ani sami, ani naše politická representace. A tak stojíme, přešlapujeme a nadáváme.

Kdybychom si něco vybrali, začali šlapat do moderního školství, udělali patnáctiletý plán jeho modernizace, přizvali české firmy, otevřeli data, trhy, podmínky, ministerstva … měli bychom pár firem, které by se dostaly dost daleko na to, aby obstály v zahraničí a mohly dodávat něco do ciziny. Kdybychom zavedli bitcoin jako druhou státní měnu. Kdybychom uzákonili možnost používat samořiditelná auta mimo města. Kdybychom zkusili cokoliv z toho, co před námi nikdo neměl koule vyzkoušet, měli bychom šanci někoho dohánět. Takhle následujeme z bezpečného povzdálí to, co udělali ostatní.

Nejsme jako naši dědové. Oni tu odvahu měli.

Jak se vyjádřit jako společensky přijatelný nácek v oblečku Hugo Boss

Onřej Neff dneska tematicky jako nácek ve slušivém obleku Huggo Boss. U něj by mě to kdysi překvapilo, v poslední době bohužel standard. Takže co je na níže uvedeném tvrzení špatně?

„Ale časem by i dobrodějové měli pochopit, že bezbřehým přijímáním migrantům zaděláváme Evropě strašlivý sociální problém ne na desítky, ale na stovky let dopředu. Ty lidi odsud už nikdo nedostane a jejich stoprocentní asimilace je nepředstavitelná. Zatím nic z dosavadních zkušeností neukazuje, že by byla možná.
Podívejme se, co se děje v Americe – tam pykají za barbarský dovoz lidského zboží dodnes.“
Zdroj.

Za prvé vůbec nevíme, jaké sociální dopady příliv imigrantů mít bude (víme jen, že se jej snažíme kontrolovat, ale je to z velké části nad naše možnosti). Většina předpokladů lidí, kteří problematice rozumějí (sociologové, etnologové atd) vychází z toho, že ke změnám ve společnosti dojde, došlo by k nim tak jako tak, ale nebudou zase tak závratné. Větší změny než uprchlíci způsobuje spíš globalizace nebo technologický pokrok. Možná mírně stoupne míra religiozity evropské společnosti, což mimochodem je jev, který by jí spíše prospěl. Stejně tak nevíme, jaké dopady by mělo, kdybychom imigranty neřešili – ať už, že by problém s nimi vůbec nevznikl (což už je dnes nemožné) nebo kdybychom je stříleli na hranici (fakt chcete žít v zemi, kde většina spoluobčanů nemá problém střílet do lidí?).

Za druhé ani není zřejmé, jak USA pykají za dovoz černochů kdysi. Studie na tohle téma spíše hovoří o tom, že díky jejich práci se společnosti podařilo vytvořit ze země velmoc a pak se černoši dostali z části do roviny frustrované menšiny, která vzniká vždy a všude podle stavu majoritní společnosti, z části se přizpůsobili oni, z části společnost. Vznikl jazz jako viditelná manifestace jejich vlivu na společnost a pak hromada těch neviditelných, jako je větší inklinace k prospěchu společnosti jako celku, než jednotlivce, což USA poněkud sblížilo s Evropou. Otázka je, jak (rychle a do jaké míry) by se to stalo i bez nich, tyhle trendy ve společnosti existovali (jen ten jazz by asi zněl jinak). Takže černoši jsou zástupným problémem, ne tím skutečným a rozhodně ne argumentem proti směšování kultur.

Čili za třetí, ten názor Ondřeje Neffa je plytký blábol založený na emocích, nikoliv na faktech. Do stoupy s ním, je to jen tahání strašáků na veřejnosti, opakování „obecních a obecných pravd“ za účelem generování rozhodnutého voliče, nikoliv vytváření úspěšných řešení.

Uprchlíci a problémy s nimi (malá rodinná příhoda)

Rakousko. Spolková země Vorarlberg. Tak trochu konec světa, údolí v Alpách. Ptám se manžela sestřenice na uprchlíky. Prý mají, asi čtyřicet, ve vesnici s čtrnácti sty obyvateli. Ptám se na problémy. Hluboce se zamýšlí, pak říká, že jo, že jsou. Že si berou vždycky pár lidí do stavební firmy kde dělá a že se pořád točí, dlouho jim tam nezůstanou. Takže se musí pořád zaučovat noví. Což je škoda, prý jsou šikovní. A to je problém, je to práce navíc ty nové pořád školit. O vesnici vedle jsou nastalo, netočí se jim. Proč se takhle točí? Prý se zkouší, co bude lépe fungovat, mají na to nevládní organizaci, která vyhodnocuje, který z přístupů se nejlépe osvědčuje …

Kolik uprchlíků máme prý my? Říkám, že asi tak stovku, ale že většina už se vrátila domů. Kývá hlavou, že je to dobrý na tak malý město jako je Brandýs, takové výsledky s integrací. Radši mlčím a situaci neupřesňuju…