Letošní Silvestr v Kolíně nad Rýnem (mikropoznámka)

Němci dali menší kouř policii za nezvládnutí letošního silvestra v Kolíně nad Rýnem. Tentokráte nedošlo na znásilnění, ale policejní mluvčí ve tweetu o  průběhu silvestra použil označení „nafris“ pro lidi původem ze Severní Afriky, což se někomu zdálo poněkud urážlivé. Za policii se postavila celá řada politiků, kteří konstatovali, že když je to jediný problém ze silvestra, tak to byl fajn silvestr a mluvčí policie se omluvil s tím, že potřeboval do tweetu zkrátit slovo, což pochopil i zatvrzelý zelený. No a kdyby vás zajímalo, jakým masakrem zpacifikovala safrikány německá policie, tak to byly preventivní lustrace. Tisícovku jich rovnou před dómem lustrovala a několik stovek vyvedla (neměli doklady v pořádku) a zároveň je upozornila, že když se něco stane, mají jejich záznamy a budou předvoláni (což v Německu také znamená případně i předvedeni), aby podali zprávu o tom, co viděli. Zdá se, že to k pochopení dotyčným stačilo. Je příjemné, že v Evropě existuje společenství lidí, které je schopné o problému racionálně uvažovat a řešit jej. A zároveň blahopřeji Uherskému Brodu ke zrušení vánočních trhů z důvodů obav před terorismem.

Spadnout do exekucí je jednoduché a promítá se to do celé společnosti

Dnešní téma sociálních sítí je chudoba a exekuce. A silácké řeči, jak do problémů přijdou jen nemakačenkové a lidé hloupí, kteréžto nikoho ostatně nepotřebujeme.

Zajímavostí české verze exekucí je pro mne to, jak snadno do nich spadnete. Nepatřím mezi úplné sociální případy a ačkoliv mi na tomto světě patří jen naděje na spásu, neřekl bych, že někdy do exekuce spadnu. Stalo se, dvakrát. První případ probírat nebudu, ten je zajímavý právně a vztahově, ale ten druhý, to je takový dobrý příklad toho, jak to funguje, byť byl na moji firmu, ne přímo na mne. Pokračujte ve čtení článku…

A co jste dělali vy, když zvolili Trumpa?

Dneska nás všichni budou oblažovat nářky nad výsledky voleb v USA. Volič intuitivně ztrestal ty, kdož mu stále dokola vysvětlovali, koho má volit ve svůj prospěch tím, že si zvolil jiného ke své škodě, ale vědomě. Jestli z toho bude konec světa, jak ho známe, nevím. Ale pro každý pád si zaznamenám, jak jsem trávil tu chvíli, když jsem se to dozvěděl, jako jsem si ji zaznamenal naposledy, když se něco takového stalo.

Probudil mě Vojta, který přiletěl do ložnice s tím, že mu zoubková víla dala pod polštář figurku žirafy, sušenku a časopis Hrana. Chvíli poté začali jako každou středu lomozit popeláři, probudila se Mariánka, šel jsem dolů přichystat jim čaje ke snídani a nakrájet buchtu, na kterou se těšili od včerejška. Než se mi uvařila voda na kávu, vzal jsem si mobil a přečetl jsem si zprávy. Nepřekvapily mě, na vítězství Trumpa bych si vsázel, protože rozčarování voličů bylo hmatatelné i přes oceán.

A protože mi stálo za to, hned poté, co jsem děti vyexpedoval do školky, dát auto do pneuservisu a přezout na zimní, neočekávám konec světa v příštím pololetí. Beru to jako lekci. Cennou zpětnou vazbu běžného voliče k “elitám země”. Teď jde o to, kdo tu zpětnou vazbu vyhodnotí správně a v intencích demokracie. Hlasy “lůza volila” zaznívají i u nás a jsou spolehlivým znamením nepochopení.

Pro lepší vnímání situace doporučuji sledovat seriál Mladý papež.

Dovolte mi rovněž, abych se staženým hrdlem poblahopřál panu Miloši Zemanovi ke zvolení ve druhém volebním období.

Politicky nekorektní e-gov, digitální agenda, Průmysl 4.0, inovativní firmy a blahobyt v Česku

Součástí mojí práce na Lupě bylo, jednou za čas vyhodnotit digitální agendu české vlády. Vláda si ji vždy připravila na mnoha stránkách, schválila a veškeré moje vyhodnocení proběhlo za rok, když se ukázalo, že se nestalo nic a co se stalo, stalo se samospádem ve smyslu vědeckotechnického pokroku.

Budu teď říkat nepopulární věci a odložím politickou nekorektnost. Jak se startuje ekonomický růst? Metod je mnoho, ekonomové se rafnou, která je nejlepší, ale když je analyzujete, tak rychle zjistíte, že zásadou je dělat to jinak, než to dělají ostatní a trefit se tam, kam směřuje “doba”. Jestli vsadíte na to, že uděláte zemi hypermoderní, kam se sypou všichni geekové pracovat, nebo naopak rájem divoké přírody, kam jezdí turisté odpočívat, to je tak trochu o tom, jaké možnosti máte, ale obojí je zcela legitimní přístup, který v dobrém provedení vygeneruje růst.

Problém je se zemí, která nedělá nic. Pokud se mne tedy ptáte, kdy Česko dožene Německo, nebo třeba Rakousko, tak mohu sebejistě prohlásit, že do příští velké změny typu evropská válka nedožene. Nemáme strategii. Nerozhodli jsme se někam posouvat, jenom následujeme. To ovšem neznamená, že na tom budeme špatně, jen to znamená, že nikdy nepředstihneme ty, kteří jsou před námi, neboť se ani nesnažíme zkracovat vzdálenost.

Motory růstu

Je těžké najít něco, co nezkoušejí ostatní a s tím uspět. Motorů růstu je obecně několik, které se liší hlavně rychlostí náběhu a výdrží. Přilákat velké korporace znamená zajistit jednou smlouvou mnoho pracovních míst prakticky obratem, jenže taky mnoho úliteb, úlev, nižších daňových výnosů, rizik korupce a tlaků. Vytvořit vlastní střední podnikatelskou třídu odstraňuje tyto problémy, ale zase to relativně dlouho trvá. K tomu všemu potřebujete fungující školství, systém ochrany a vymahatelnosti práva, celý ten obslužný ekosystém. A zpravidla máte omezenou kasu, takže když lákáte velké firmy na úlevy, abyste zajistili zaměstnanost ještě ve vašem volebním období, nezbude tolik peněz na školství či justici, jimiž byste podpořili zaměstnanost v horizontu generace. Dobrý politik nicméně ví, že nehledět si státních zaměstnanců znamená podkopávat si jistou voličskou základnu, takže se to snaží balancovat, proto je to složitější rovnice a je těžké ji vyřešit.

Dobrým iniciátorem růstu bývá státní sektor. Má zpravidla zajímavé rozpočty a je hybatelný na rozkaz, navíc je tam dostatek věcí, které je potřeba udělat, má smysl je udělat a jsou zužitkovatelné i v privátní sféře. Proto je to zhusta státní sektor, kdo vytyčuje a proinvestovává velké cíle. Za první republiky to bylo rozhýbání stavebního průmyslu a velké státní stavby. Kdo viděl dovnitř, dobře věděl, že za stavebním boomem je bankéř první republiky Jaroslav Preiss a jeho Živnobanka, která vládě ochotně půjčovala na státní stavby, ale bylo za tím intenzivní hledání oboustranně prospěšného soužití. Zaměstnanost šla nahoru a všechny ty peníze nalité do infrastruktury, ale i dolů, znamenaly růst firem, které si rychle našly odběratele i v cizině. Ekonomika rostla, z tehdejšího pohledu v nemodernějším sektoru podnikání, jako byly přesné ocelářské výrobky.

Dnes je všechno jinak. Ocel je pořád dobrý kšeft, ale trh je dost rozebraný. Konkurovat zavedeným mělo snad smysl, dokud bylo čím (a Poldi to nebylo, to bylo ztrátové už za komunismu). V čem se prosadit dnes?

Přijali výzvu a jdou za ní

Je řada oborů, kde jsme daleko a je řada oborů, které se jeví být perspektivní. Povšimněte si, jak se celá řada států hlásí ke konceptům jako Internet věcí, samořiditelná auta, AI a další. Dobrý příklad je Izrael. Stát tady rozhodl, že všechny místní vodárny se musí angažovat na poli úspor vody a nikomu to nepřijde divné, protože voda v Izraeli je téma. Vodárny jsou pobízeny mimo jiné finanční restrikcí za plýtvání strategickou surovinou no a protože to bylo vzato jako proces, nikoliv jako TEĎ HNED něco udělejte, vznikla celá řada firem, které v Izraeli vymýšlejí nejrůznější věci kolem šetření vody a energií obecně. No a protože podobných plánů měl Izrael více a měl k tomu pár dalších předpokladů, stal se z Izraele “startup nation”.

Podobně je to v řadě jiných zemí. Rakousko se rozhodlo, že by rádo obnovitelné energie na bázi biomasy a tak zde vznikla celá řada firem s technologiemi v oboru. Německo to samé v oboru fotovoltaiky a větrné energie. Británie se ostře chytla Interneto věcí jako takového a přetahuje se o něj s USA. Většina IoT akcelerátorů, akcí a soutěží navázaných na IoT je napojena na Londýn. Estonsko se chytlo e-govrnmentu a jelikož ho pojalo pro-uživatelsky, vyrostla celá řada soukromých firem, které se na něm “udělaly” – nikoliv si nahrabaly, ale především vyvinuly technologie na bezpečný digitální oběh dokumentů, komunikaci atd. No a protože v Estonsku stát komunikuje digitálně, vyplatí se všem místním firmám implementovat pro sebe totéž. Stát táhnul poptávku, která se rozlila do soukromého sektoru a o kterou je zájem i jinde.

My jsme si vybrali jen EET

Co my v Česku? Ze státních akcí tu proběhl Internet do škol před mnoha lety. V jeho rámci nevzniklo nic, co by stálo za řeč, kromě nákupu přepálených počítačů od Autocontu a internetu od Telecomu/O2. Teď máme EET a charakterizuje ho znovu značný spěch, ve kterém se nedá systém ani zavést, i je obtížné o něm jakkoliv prokreativně přemýšlet. Na druhou stranu, kdo z českých podnikatelů přemýšlel o EET jako o skutečné příležitosti? Ne tak, že se jen dodá to nejnutnější, ale že se nabídne něco, co přinese užitek i provozovateli, když už povinně digitalizuje? Našel jsem jedno hezké řešení, jehož základem je vydávání papírků s číslem a digitální repozitory účtenek, abyste nemuseli být online. Skvělé, ale technologický průlom to není. Proč nikdo EET nevzal jako příležitost místo toho, vzít ho jako “voser”? Protože se počítá s tím, že až ze scény odejde Babiš, vypaří se i EET? Nebo na to nemáme, takhle uvažovat?

EET po pravdě není dobrý příklad, protože ztotožnit se s myšlenkou EET je těžké stejně, jako nedívat se skrz prsty na revizory v metru. Jenže jiný celospolečenský úkol jsme si nevymysleli. Ani sami, ani naše politická representace. A tak stojíme, přešlapujeme a nadáváme.

Kdybychom si něco vybrali, začali šlapat do moderního školství, udělali patnáctiletý plán jeho modernizace, přizvali české firmy, otevřeli data, trhy, podmínky, ministerstva … měli bychom pár firem, které by se dostaly dost daleko na to, aby obstály v zahraničí a mohly dodávat něco do ciziny. Kdybychom zavedli bitcoin jako druhou státní měnu. Kdybychom uzákonili možnost používat samořiditelná auta mimo města. Kdybychom zkusili cokoliv z toho, co před námi nikdo neměl koule vyzkoušet, měli bychom šanci někoho dohánět. Takhle následujeme z bezpečného povzdálí to, co udělali ostatní.

Nejsme jako naši dědové. Oni tu odvahu měli.

Jak se vyjádřit jako společensky přijatelný nácek v oblečku Hugo Boss

Onřej Neff dneska tematicky jako nácek ve slušivém obleku Huggo Boss. U něj by mě to kdysi překvapilo, v poslední době bohužel standard. Takže co je na níže uvedeném tvrzení špatně?

„Ale časem by i dobrodějové měli pochopit, že bezbřehým přijímáním migrantům zaděláváme Evropě strašlivý sociální problém ne na desítky, ale na stovky let dopředu. Ty lidi odsud už nikdo nedostane a jejich stoprocentní asimilace je nepředstavitelná. Zatím nic z dosavadních zkušeností neukazuje, že by byla možná.
Podívejme se, co se děje v Americe – tam pykají za barbarský dovoz lidského zboží dodnes.“
Zdroj.

Za prvé vůbec nevíme, jaké sociální dopady příliv imigrantů mít bude (víme jen, že se jej snažíme kontrolovat, ale je to z velké části nad naše možnosti). Většina předpokladů lidí, kteří problematice rozumějí (sociologové, etnologové atd) vychází z toho, že ke změnám ve společnosti dojde, došlo by k nim tak jako tak, ale nebudou zase tak závratné. Větší změny než uprchlíci způsobuje spíš globalizace nebo technologický pokrok. Možná mírně stoupne míra religiozity evropské společnosti, což mimochodem je jev, který by jí spíše prospěl. Stejně tak nevíme, jaké dopady by mělo, kdybychom imigranty neřešili – ať už, že by problém s nimi vůbec nevznikl (což už je dnes nemožné) nebo kdybychom je stříleli na hranici (fakt chcete žít v zemi, kde většina spoluobčanů nemá problém střílet do lidí?).

Za druhé ani není zřejmé, jak USA pykají za dovoz černochů kdysi. Studie na tohle téma spíše hovoří o tom, že díky jejich práci se společnosti podařilo vytvořit ze země velmoc a pak se černoši dostali z části do roviny frustrované menšiny, která vzniká vždy a všude podle stavu majoritní společnosti, z části se přizpůsobili oni, z části společnost. Vznikl jazz jako viditelná manifestace jejich vlivu na společnost a pak hromada těch neviditelných, jako je větší inklinace k prospěchu společnosti jako celku, než jednotlivce, což USA poněkud sblížilo s Evropou. Otázka je, jak (rychle a do jaké míry) by se to stalo i bez nich, tyhle trendy ve společnosti existovali (jen ten jazz by asi zněl jinak). Takže černoši jsou zástupným problémem, ne tím skutečným a rozhodně ne argumentem proti směšování kultur.

Čili za třetí, ten názor Ondřeje Neffa je plytký blábol založený na emocích, nikoliv na faktech. Do stoupy s ním, je to jen tahání strašáků na veřejnosti, opakování „obecních a obecných pravd“ za účelem generování rozhodnutého voliče, nikoliv vytváření úspěšných řešení.

Uprchlíci a problémy s nimi (malá rodinná příhoda)

Rakousko. Spolková země Vorarlberg. Tak trochu konec světa, údolí v Alpách. Ptám se manžela sestřenice na uprchlíky. Prý mají, asi čtyřicet, ve vesnici s čtrnácti sty obyvateli. Ptám se na problémy. Hluboce se zamýšlí, pak říká, že jo, že jsou. Že si berou vždycky pár lidí do stavební firmy kde dělá a že se pořád točí, dlouho jim tam nezůstanou. Takže se musí pořád zaučovat noví. Což je škoda, prý jsou šikovní. A to je problém, je to práce navíc ty nové pořád školit. O vesnici vedle jsou nastalo, netočí se jim. Proč se takhle točí? Prý se zkouší, co bude lépe fungovat, mají na to nevládní organizaci, která vyhodnocuje, který z přístupů se nejlépe osvědčuje …

Kolik uprchlíků máme prý my? Říkám, že asi tak stovku, ale že většina už se vrátila domů. Kývá hlavou, že je to dobrý na tak malý město jako je Brandýs, takové výsledky s integrací. Radši mlčím a situaci neupřesňuju…

Nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých

Včerejším příspěvkem o Indech v metru jsem chtěl říct jednu (pro mne dost podstatnou) věc: nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých. Tím se nespraví nic, jen se zvýší obecná hladina nasranosti. Jo, nebaví mě islámský fanatismus, ale držkovat na osmahnuté chlapíky ztracené v metru, tím se válka s terorismem rozhodně nevyhraje.

Mám podobné případy z odlišných konců spektra. Před rokem jsem bloudil Letňanama a paní s kočárkem se mě rusky ptala, jak se dostane do nějaké ulice. Kouknul jsem do mobilu do mapy a poradil jí, načež okoloprocházející starší paní na mne houkla, jak jí můžu radit, když jsou to okupanti. Paní asi myslela Ukrajinu a jistě to myslela dobře.

Jindy jsem zase studoval popisek na máslu v Tescu u nás v Brandýse a agilní postarší pár mě upozornil, že ho nemám kupovat, protože je to polský máslo. Na to jsem tehdy neměl dobrou odpověď krom toho, že jsem ho koupil.

Cesta do pekla je dlážděna, znáte to. Lepší svět nevznikne tím, že zprudíte nezúčastněné, jen se stanete součástí té horší strany světa. Kde je odvaha a principiální postoj v tom, poslat do prdele ruského či indického turistu? Měli bychom tu sílu a morál stejně tak poslat do prdele Putina nebo Abu Bakra, kdyby se z kapoty opancéřovaného vozu zeptali na cestu k sídlu vlády gubernie či kalifátu na Hradčanech?

A naposledy o pekle, co si děláme sami. Minulého úterý jsem autem jel z Olomouce do Prahy. Za Hradcem jsem sjel na Benzinu koupit si kafe. Vlezu tam, přijde ke mně chlápek a začne mi sprostě nadávat. Záhy se vyjasnilo, že je to pán, který mě na dálnici problikával, ať se okamžitě zařadím do fronty mezi kamiony a nepřekážím mu v rychlém pruhu. Vysvětluju pánovi zdvořile, že jsem předjížděl kamiony, navíc maximální povolenou rychlostí a řadit se mezi ně, když nenechávají mezeru, to se mi fakt nechtělo. Navíc mě nemá co problikávat a má si držet odstup, takže silniční pravidla porušil on, ne já. Pán mi vysvětlil, že vůbec nemůžu vědět, jestli nemá právo prioritní jízdy, ačkoliv nemá maják, takže mě může problikávat a já mám vypadnout. Zdvořile se ptám, zda takové právo má, že nevypadá na spěchajícího, když má čas poflakovat se na kafi. Do toho mi prý nic není, to nemůžu vědět, mám se na jeho pokyn zařadit z pruhu. Ptám se ho, jestli ho napadlo, že i já můžu mít právo prioritní jízdy a jen nemít maják. Řve na mě, že nic takového nemám. Odpovídám, že to nemůže vědět a odcházím, neboť chuť prioritně ho odbavit skrze sklo obchodu je příliš velká a personál mi zjevně fandí.

Jsme příliš přesvědčeni o hodnotě vlastních práv. Buďme pamětlivi toho, že i ostatní mají práva. Třeba se zeptat na cestu. Třeba chtít jet bezpečně autem.

Možná si tu hru se cvičkama pamatujete ze základní školy

Možná si tu hru pamatujete ze základní školy: sebrat spolužákovi pytlík s přezůvkama nebo čepici a rychle to hodit dál, než doběhne. Pokračovat, dokud nedorazí učitelka nebo nezazvoní, pak rychle hodit pytlík či čepici na drátěnou střechu šatny a zdrhat na hodinu. Velká bžunda.

Jako každý budoucí ajťák jsem tuhle hru na základce hrával často, nikoliv však rád. Rychle jsem odhalil pár triků a zákonitostí, především pak to, že se nedala vyhrát. Přezůvky hozené vysokým obloukem se prakticky nikdy nedaly chytit a k druhému chytajícímu se nedalo doběhnout včas. Byla to cenná lekce z oblasti fyzikálních zákonitostí pohybu, setrvačnosti, elevace a hybnosti. Brečení nepomohlo. A další ponaučení: i když jsem byl silnější a ze svého pohledu oběť, zmydlit házejícího nebo chytajícího bylo učitelským sborem vnímáno jako zásadní prohřešek. Nakonec poradila moudrá třídní učitelka: “Nech je, za chvíli je to přestane bavit.”

Vyzkoušel jsem to. Příště jsem si bez zájmu sedl na lavičku, když mi sebrali přezůvky a přihlížel jsem, jak je po chvíli hodili na klec šatny. Odešli, já je vydoloval. Výsledek stejný, jen méně trapný pro mně. Po několika takových neúspěšných pokusem vyprovokovat mne hra skončila, mimo jiné i proto, že jsem zájemcům na oplátku odepřel věci, které se zase líbily jim, například pokus s hypermanganem ve školním záchodě a jiné cenné školní aktivity. A pozval ty, kteří se hry neúčastnili.

Proč je to poučné? Se současnými teroristickými útoky je to velmi podobné. Není toho mnoho, co bychom mohli proti nim dělat a bylo to viditelné a úspěšné na první pohled. Teroristům hraje do not to pištění a pobíhání, které přiživuje zájem médií i to, že jsou předem nerozpoznatelní od normálních lidí nebo i jen neškodných bláznů. Drastická opatření typu “postřílíme všechny čmoudy” se snadno říkají, ale ani metodické Německo s velkou logistickou podporou půlky Evropy (včetně nás) to před nějakou dobou nezvládlo. Vystěhovat je? Podobný problém, nehledě na všechnu tu nespravedlnost, když už by nám byla lhostejná, jako že řadě lidí lhostejná není.

Přesto řada opatření je možná a dokonce se realizuje, jen to nezní tak hezky, jako “zastřelit na místě” a ti, kdo podupávají netrpělivostí, to dávají Evropě sežrat. Rychle, rychle, musíme jednat rychle, nebezpečí je tady.

Je. Bylo tu dlouho. Dlouho se na něj upozorňovalo a vůle společnosti jej řešit dříve, než se nebezpečí stane fatálním, nebyla. V Sýrii se bojuje pět roků, Kaddáfí vydíral uprchlíky ještě o něco dříve, ale varování neslyšel nikdo. Jenže tak to bývá, ani Turky před Vídní nezastavila dlouhodobá vojenská strategická spolupráce Evropy, jako osobní udatenství a v té době již znatelná celková převaha evropských zemí.

I teď pomáhá to, o čem se mluví a co se mělo dělat dlouhodobě a dříve. Integrační a vzdělávací programy, stejně jako snaha identifikovat ty nebezpečné, radikalizované a pošahané. Jenže i to je kámen úrazu. Nebezpečné lokalizovat dříve, než nebezpečí způsobí, to se netýká jen přistěhovalců, ale všech. Všech? Měl by jít do “detenčního zařízení” taky Okamura? Vandas? Halík? Sokol? Najde se řada lidí, kteří by je označili za “národu či společnosti nebezpečné”. Jak nastavíme ostří ocamovy břitvy? Podle koho? To je zajímavý problém, který první dva jmenovaní rozhodně nemají kapacitu vyřešit, druzí dva na to mají kapacitu, zkušenosti i tituly, ale zase jim to zatím nekvantifikovaná část národa nevěří. Nebojujeme jen s nebezpečím cizích mezi námi, ale znovu a zase s nebezpečím v nás samých.

I teď by pomohlo to, co se mělo udělat dříve: vojenská intervence a drtivá porážka Islámského státu. Důsledné odepření požitků, které sebou Západ nese. Opravdu by to šlo? V době nepřátelského Ruska a lavírující Číny?

I teď by pomohlo mluvit o tom, co by pomohlo teď. Zkusit o tom mluvit s rozvahou, bez předpojatosti a s ohledem na to, že bez rozsáhlé celospolečenské shody se nic z toho nezrealizuje a to bude ta nejhorší varianta.

Zmasit všechny, to vím, že nefunguje. Jestli to nevíte vy, měli jste na základce víc hrát hlavní roli ve hře s přezůvkama.

Proč říct NE Babišovskému ANO a připravit se na hubené čtvrtstoletí

Seděl jsem nedávno na takové diskusní akci s Andrejem Babišem. Vkusně, energicky ten pán z lidu vykládal o tom, jak vidí naši politiku, svět, ba i média. Souzněli jsme si v klidu ševelící klimatizace a já si říkal, že takovému člověku bych v klidu mohl hodit hlas.

A tak mě napadlo se zeptat. Byla to jedna z otázek, u které záleží na všem ostatním, než na odpovědi, protože ta nikdy nemůže být správná. Zeptal jsem se, jak máme poznat, že on je ten, komu máme dát svůj hlas, když takových podnikatelských zachránců tady byla hromada a všechno špatně dopadlo, počínaje Václavem Fischerem přes Okamuru po Víta Bártu.

Pokračujte ve čtení článku…

Jak akcelerovat ekonomický růst a podpořit podnikání v Česku

Tohle téma je taková Bartošová české politiky – vrací se pořád dokola, debatuje se o tom, všichni se tváří nadšeně, ale ve skutečnosti to snad ani nechtějí. Vláda nás tu a tam ohromí prohlášením o podpoře ekonomického růstu a podnikání, na což už vlastně ani nemá smysl reagovat, protože většinou je to buďto rovnou snůška nesmyslů nebo něco, co víc, než podporu, připomíná buzeraci navíc.

Pokračujte ve čtení článku…

Od Kašpárkových parazitů k poptávce po korupci v médiích

Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek „Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci“ je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.

Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.

Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd – to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.

Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. „Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?“ ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: „Ti druzí, samozřejmě.“

Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.

Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.

Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: „Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit.“ Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.

Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.

Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.

Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a „za příplatek“. Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají – často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).

Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď „in“. Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům. 

Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.

Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.

Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří „méně vinní“ (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.

Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.

A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.

 

Tabu kolem nás a tabu v nás

Byl jsem na věru zajímavé debatě. Kubánská blogerka Yoani Sanches ve Francouzském institutu v rámci festivalu Jeden svět vlastně křtila film sama o sobě a o dalších persekuovaných blogerech nazvaný Zakázané hlasy. Film byl hodně silný a emotivní zážitek, to už tyhle dokumenty bývají. A už, když jsem se zdvihal ze sedadla a přemisťoval se do diskusního panelu, přemýšlel jsem, co na to říct. Žádná moje zkušenost nebyla ani vzdáleně poměřitelná s tím, co Yoani zažila.

Yoani Sanchez

Yoani je vlastně blogerská a novinářská celebrita oceněná nejenom pozorností, ale i cenami a pochvalnými zmínkami od řady aktivistů i politiků, samozřejmě vyjma vlastních. Marigoldímu čtenáři její vliv asi nejlépe přiblíží fakt, že má na Twitteru více jak 400 000 sledujících, přičemž na samotné Kubě má Twitter 120 uživatelů.

O tom ale mluvit tolik nechci. Nerozumím kubánským problémům, vím o nich povrchně a zprostředkovaně, ačkoliv síla sdělení i osobnosti na mne udělala hluboký dojem, neumím k tomu nic zasvědceného dodat. Ale použiju to jako dobrý odrazový můstek pro naše problémy.

Diskusní panel se právem soustředil na Yoani, ta ale hodně přehrávala pozornost k nám dvěma českým spoludiskutérům (já a Martin Marek) a ptala se nás na české zkušenosti. Například, jaká máme blogerská a novinářská tabu.

Máme? Zamyslete se nad tím.

Víme první i poslední o úplatcích, milenkách i sexuální orientaci . I o politice si můžeme žvanit a psát, co nám je libo. V tomhle mi přišla zkušenost naše a její naprosto neporovnatelná.

Ale svá tabu skutečně máme. Naši minulost. Ne tu osobní, ale národní. Žijeme obklopeni mýty a bílými místy, která se neodvažujeme zaplnit. Jakákoliv debata o komunistické éře je u nás zakázána autocenzurou, nebo se omezuje na povrchní konstatování, že “oni byli ti špatní”. Ale konkrétní role jednotlivců? Našich přátel a rodičů? Co byl legitimní odpor, co přisluhovačství, co přežívání, co se dalo a mělo dělat, co bylo nutnost a zbabělost? O tom radši mlčíme. Ze strachu před vinou vlastní a našich blízkých. Když jsem to tu nakousl na Marigoldu, byl jsem sepsut, co že to vytahuji, že je to jasné. Vypískán.

Naše blízká minulost je naše tabu.

Stejně tak naše bílá místa. Hrdě se bijeme za starobylost národa, ale nechceme si přiznat, že náš národ je skutečně otázkou dvou století, čímž se nelišíme od jiných, ale na rozdíl od jiných jsme byli jako národ na pokraji zkázy. Hlásíme se k mytizovanému odkazu předků, velkých politiků a válečníků, ale odmítáme si přiznat historické reálie. I to, že samotným se nám do hrdých a vznešených válek už nechce. Hrdě se hlásíme k odkazu Karla IV., ale jakmile někdo připomene, že to byl císař německý, prskáme vzteky. Natož, aby nám připomněl, že jeho politika stála především na výnosnosti českých stříbrných dolů, jejichž produkce dělala více jak polovinu produkce evropské a za jejichž výnos si dvě koruny královské koupil už Václav II. Podívejte se teď do diskuse, kolik lidí mi půjde vysvětlit, že tak to vůbec není…

Považujeme se za národ tolerantní, tím ale zaměňujeme skutečnost, že jsme národ ateistický a bezvěrecký. Ve skutečnosti patří češi (a to myslím vážně a mám to ověřenou dlouhou zkušeností i mnoha rozhovory s lidmi věcí znalých) mezi nejméně tolerantní a snášenlivé národy Evropy. I to je naše tabu. Nemyslíme si to, upřímně si to nemyslíme. Máme rádi kohokoliv, bez výjimky (pokud je stejný, jako my). A platí to až na úroveň osobnosti, neumíme vyjít sami jedni s druhým, jakmile je tu alespoň určitá odlišnost. Chodci nesnáší řidiče, řidiči cyklisty, cyklisti bruslaře, bruslaři pejskaře. Ruší matky s kočárky i matky bez kočárků. Kojící či přikrmující. Jediné, co je nám jedno, zda tak činí v kostele nebo ne. Jsme rozdělený národ – rozdělený ne sociální situací, ale rozdělený po všech liniích, ve kterých se lze lišit. Nejsme ani dvojí lidé, jak jsem dříve napsal – to bychom se ještě mohli a uměli domluvit. Jsme atomizováni, fragmentováni a tím také bezmála paralyzováni. K nedohodnutí. A jen málo z nás se to snaží překonat, jen málo z nás si to připouští, natož uvědomuje. 

Máme svá tabu. Máme své mýty. Třiadvacet let po revoluci jsme svobodnější materiálně, ale ne ve vlastní duši. A je nám i zatěžko si to přiznat, abychom s tím nemuseli nic dělat.

Zlatá éra weblogů 6: od blogů zpravodajských médií přes politblogy k Žít Krno

S blogy si z počátku české zpravodajské portály, natož papírová média, nevěděly rady. Novináři je sice nezřídka používali jako návodný zdroj informací či vysvětlení nebo jiného pohledu na popisovanou událost, zejména, když věděli, že blog píše insider, někdy též žádali blogera o oficiální článek pro své médium, ale jinak žádná spolupráce neexistovala.

Pravda je, že se postupně média shlédla v modelu „naši novináři blogují“ a vznikly nejrůznější formy novinářských zápisníčků, jenže interní redaktoři kladli velmi účinný odpor tvrzením, že mají vlastná práce dost. A tak se vlastně žádný interní blog neuchytil. A naopak vznilo několik blogů neoficiálních, jako třeba Lihové noviny či blog lidí z MF Dnes, kde byly naopak tepány interní nešvary a redakční postupy (na což také rychle dojely). Takové blogy sloužily jako vývěva novinářských frustrací a tak nepřekvapí, že jejich mateřská média měla spíše snahu je potírat, než podporovat.

Pokračujte ve čtení článku…