Proč mohou odborníci vyučovat?

Po internetu lítá článek Radka Sárköziho věnovaný školství a Pirátům. Článek zapomněl říct mnoho věcí, takže toto je moje douška na doplnění.

Chystaná novela školství má totiž umožnit vyučovat na školách i lidem, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu a/nebo nemají formální vzdělání v oboru. Změnu v novele podporují a připravují Piráti a to je pro dotyčného pána důvod k nadpisu „Piráti s Plagou a Drahošem chtějí potopit učitelskou profesi„.

Potopení školství má spočívat v tom, že „do škol nastoupí diletantni“, čehož si kvalitní a vzdělaní pedagogové všimnou, „až přijdou o práci, protože je nahradil amatér bez pedagogického vzdělání“.

Když ze článku vyškrtáte emoce, nezbude mnoho, což je škoda, protože se mělo ještě hodně dodat. Musím to tedy udělat za pana Sárköziho před tím, než si něco málo k němu a hlavně jeho podniku nazvanému Pedagogická komora (což je zapsaný spolek, nikoliv profesní komora) řekneme.

1) Přijetí člověka bez patřičného vzdělání musí schválit ředitel školy, jmenovaný zřizovatelem školy. Na spiknutí proti pedagogům by se tedy musel podílet jejich zástupce.

2) Útok odborníků z praxe na školství těžko bude veden za účelem osobního obohacení, protože učitelé nejsou zrovna nejlépe placeni.

3) Odborník si bude muset pedagogické vzdělání doplnit, pokud by chtěl učit delší dobu a nepředstavoval jen kratší záskok.

Nic z toho se do článku nevešlo, přitom to může významně měnit optiku.

Proč tedy tedy připustit do škol i lidi bez pedagogického vzdělání?

Starší novelou, která vyžadovala povinné pedagogické vzdělání, došlo k rozsáhlé destrukci u řady předmětů, například u pokročilé výuky jazyků i odborných předmětů. Co vám pomůže, že jste renomovaný překladatel z italštiny nebo skvělý programátor, který se živí komerčními kurzy a ze soucitu (pro peníze opravdu ne) byste odkroutit dvě vyučovací hodiny týdně na gymplu vašich dětí, když to nemůžete udělat bez pedagogického vzdělání. Státní školy se tehdy rozdělily do dvou oblastí: na ty, kde na to vedení rezignovalo a předměty omezilo a pak na ty, které ustanovení obcházejí jak se dá i za cenu vyšších nákladů. A pak samozřejmě na školy soukromé, které si to zaplatí. Že vás programovat v Pythonu nebo italsky ba dokonce anglicky nenaučí dlouholetá pedagožka, si lze domyslet. Léta tu vzniká systém trojích škol. Soukromých placených, státních zdarma, kde se ředitel umí postarat a pak ty ostatní. Svědčí to školství? Těžko.

A tím se dostáváme k druhému problému. Pojem „dlouholetá pedagožka“ není dehonestační, ale záměrný. České školství trpí výrazně věkovou a generační skladbou. Řada pedagogů je v předdůchodovém věku, což znamená, že budou ve vlně odcházet do důchodu. Jejich pozice přitom mladí absolventi pedagogických fakult nejsou schopni v počtech nahradit.

Přístupů je více, žádný ale není samospásný. Samozřejmě lze motivovat absolventy pedagogických fakult, kteří odešli mimo vzdělávací sféru, aby se do ní vrátili. Lze prodlužovat odchody do důchodů a tlačit na přesluhování, což je pochopitelné především u dobrých, osvědčených pedagogů. Ale lze také připustit alespoň dočasné posílení novou krví, tedy lidmi, kteří se ve dvaceti letech svého věku nerozhodli vystudovat „pajdák“, ale nyní k tomuto poslání dorostli. Jen už nevidí životní perspektivu trávit léta na pedagogické fakultě. Že bude potřeba umést všechny tři cestičky, aby české školství nešlo s kvalitou ještě výrazněji dolů, je asi zřejmé.

Ani o tom pan Sárközi nemluvil. A teď k tomu, za koho mluví. Jméno Sárközi je čtenářům povědomé. Právem, je to jméno někdejšího francouzského prezidenta a lidem tohle dobře spíná, někde jsme to jméno už slyšeli. Náš český Radek Sárközi si založil spolek Pedagogická komora, který se snaží vydávat za profesní sdružení pedagogů. Není jím. Reprezentuje malý počet pedagogů, skutečné číslo nelze ověřit a vlastní proklamace cca 3000 členů (ze 135 tisíc pedagogů regionálního školství) jsou nedoložitelné. Výhodou takto pojmenované instituce je, že se snáze dostanete do médií i k dotacím. Ve skutečnosti ale pedagogy pan Sárközi nereprezentuje a na internetu najdete řadu článků na toto téma. Nicméně pro mě je to zajímavý pokus, zda jeden člověk dokáže vhodně zvolenou rétorikou změnit školství do svého směru, v tomto případě bohužel do směru utrakonzervativního.

Závěrem?

Je nesporné, že lidé bez pedagogického vzdělání by neměli řešit pedagogické problémy s žáky. Neměli by řešit jejich dlouhodobé kázeňské problémy, neměli by jim poskytovat psychologické či pedagogické vedení, ale rozhodně jim mohou předávat informace z oboru, ve kterém jsou odborníci. Jejich invazi do vzdělávání spolehlivě brání nastavení platové ohodnocení, ředitelé škol a jejich zřizovatelé.

Mnoho jevů v dnešním školství by se dalo označit profesi potápějících, ale tohle ne.

Postřehy z lokální politiky 1: tribalismus, starousedlíci, náplavy a pasivní

Ze zatím krátkého, stále neintenzivního a velmi povrchního působení v lokální politice jsem si odnesl pár postřehů. Nedělám si nárok na pravdu, nutné zevšeobecnění také stejně nutně znepřesňuje, takže k tomuhle souhrnu prosím přistupujte tolerantně a pozitivně, snažil jsem se postihnout hlavně problémy, nikoliv pozitiva. Berte to jako moje pozorování a názory.
Dnes o trojím lidu řeč.

Pokračujte ve čtení článku…

Česká dvě procenta pro NATO aneb Kdo řekl, že král je nahý?

Tohle eskaluje rychle. Mikuláš Torrent Ferjenčík napíše ve facebookovém statusu, že 2% z HDP na obranu jsou v nejbližší době nedosažitelné při  udržení ostatních závazků vlády. A najednou se vyrojí hromada všech těch liberálních i konzervativních politků, kteří ho začínají natírat za to, že zpochybnil naše závazky k NATO. Naše závazky k NATO zpochybňuje fakt, že je neplníme. A neplníme je dlouhodobě. Mně osobně žlučí hnul bývalý ministr obrany Alexandr Vondra, který na Twitteru Mikuláš Ferjenčíka napálil, přiložil nálepky „neomarxismus“ atd. Přitom to byl on, za jehož ministrování obrany dosáhly procentta výdajů na obranu lokálního minima, nikdy před ním nebyly nižší.

Takže zpět na zem. Realita je taková, že při současných závazcích (mezi něž třeba počítat platy učitelů, důchodů, zlevněného cestování a asi tak miliardu jiných vládních slibů) se k těm 2% požadovaným NATO nedohrabeme. Dovadní politika byla, že to neřešíme a doufáme, že NATO to nebude stát za to vyhazovat nás. Jsme černý pasažér. No a někdo nahlas řekl, že král je nahý. Kdyby to udělal někdo z liberální kavárny, kdo je volebně nevýznamný, byl by potlesk. Jenže tu pravdu nakonec řekl Pirát :

Je to tenhle doublethink, který české politice ubližuje. Protože část voličů je spíše citlivá na jméno nositele zprávy a část voličů je spíše citlivá na zprávu samu. Čímž se obě skupiny nikdy nemohou pochopit.

A než se případně zeptáte: K NATO vydali Piráti hodně oficiálních prohlášení a jsou snadno k dohledání. Ve zkratce: NATO ano, zvýšit výdaje na obranu ano, jenže ne tak rychle, jak to slibuje (a  neplní) ANO, ale tak, jak je realistické v našem rozpočtu. Kromě toho překontrolovat metodiku výpočtu těch procent a sjednotit ji napříč NATO, protože ji státy používají rozdílně. Modernizovat armádu ano, ale hlavně směrem, kterým se očekává moderní válka.

A k tomu jestřábímu pohledu na zbrojení ve stylu „Vyzbrojíme se a všechno zvládneme, budeme tvrdí a neústupní“.

Jenže to má malá ale:
1) za posledních 100 let jsme vedli dvě útočné války (proti Maďarsku a Polsku, daly by se označit za obranné, to podle politické příslušnosti mluvčího) a jednou jsme byli okupováni spojencem (SSSR). Jednou u nás byly umístěna vojska našeho spojence/ochránce/okupanta (Německo, slovo dle nálady mluvčího). Ať jsme měli jakoukoliv armádu, nebyla nám mnoho platna a spíše jsme měli dojem, že nás ze všeho vyseká, čímž jsme podcenili vztahy se sousedy.
2) naše stávající armáda se chce nějak vyzbrojit, ale nedá se zbavit dojmu, že se vyzbrojuje na minulou válku. Budeme mít asi dostatek transportérů a opravených tanků, ale málo PVO, nemluvě o dronech, nemluvě o kyberarmádě.

Takže jakkoliv se horuje pro investice do armády, nelze se zbavit dojmu, že pro svoji obranu uděláme nejvíce tehdy, když zvýšíme vzdělanost obyvatelstva. To za prvé. Za druhé, když se nám podaří vymyslet strategii obrany odpovídající současným metodám válek, což zemanovská generalita zjevně schopna není (to už by to udělala) a tudíž ani není důvod, jí poskytovat mnoho peněz na války staré.

A to jsou dva dobré důvody, proč mít pacifisty: aby vám připomněli, že není jen jeden pohled na věc a že se pravděpodobně chystáte udělat blbost, byť vedeni dobrými úmysly. Abyste měli možnost se zamyslet nad tím, zda to, co děláte, je opravdu promyšlené a správné. Abyste si mohli položit otázku, kde jsou naše investice do kyberbojiště…

PF 2019 (od někoho, kdo neumí hezké animované GIFy…)

Rok 2018 byl rokem, kdy se definitivně ukázalo být vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jen další z fake news. Ba naopak. Přihrát si malou domů je dnes znamení přičinlivosti, šidit na daních ve velkém je starostlivostí zodpovědného hospodáře vlevo i vpravo na politickém spektru a lež už má tak krátké nohy, že se věrohodně usalašila mezi námi a nehodlá se od nás hnout.

Tím jsme se zase o krok přiblížili zpět k byzantinskému světu založeném na známostech, úplatcích, zkrátka vyznání se v tlačenici. Zpět ke světu, ze kterého jsme doufali před třiceti lety definitivně prchnout. Jak jsme byli naivní. Vždycky se najde někdo, komu větší prospěch přinese spíš než zaměření se na vyšší cíle a budoucí rozvoj hlavně kupčení s chudobou a ujišťování vlastních lidí, že být mezi zeměmi třetího světa je vlastně výhra. A to je další poznání z minulých let: nenašlo se dost politické přesvědčivosti, abychom smělé vize a jejich realizaci vyměnili za laciné a nejtuctovější národovectví. Takové národovectví, které nás přesvědčuje, že není třeba bažit po moderních a vyšších metách společnosti, že stačí v informačním věku mít píky, hadry a žebřiňáky, neboť to stačilo našim dědům. A toto jest prý také pravý odraz našich národoveckých tradic, na nichž setrvat je lepší, než přijmout cokoliv z myšlenek cizáckých, do záhuby pohodlného života nás vedoucích.

Rok 2018 je rokem, kdy se definitivně ukázalo rovněž to, že není problém v tom, poslouchat rady moudrých, ale ujistit se, kdo jsou ti moudří. Kdy se právem ptáme, zda existuje alternativa, která by nás přesvědčila, kudy z bludného kruhu. Ano, už víme, že většina z nás v roce 1989 klíči necinkala pro politické svobody, ale proto, že chtěli klíčky od embéček vyměnit za klíčky vozů zvučnějších značek.

Nemám dnes jiný recept, než jsem měl včera a předevčírem. Práci, společnou práci. Přestat teoretizovat na sítích a jít TO dělat. Každý, co umí a čím přispěje ke společnému dílu. Nemusíte se hned stát poslancem, ba naopak. Začít v malém: vést místní skauty či pomáhat trénovat místní sportovce. Uklidit místní černou skládku, opravit za své lavičku v parku. Uspořádat výstavu obrazů, čtení knih pro děti či divadelní představení pro důchodce. Uspořádat brigádu nebo se jí zúčastnit. Cokoliv, co neděláte jen pro sebe a svou rodinu, ale i pro ostatní. Cokoliv z toho má větší cenu, než litování se po sociálních sítích a věčné nadávání na aktuálního babišoklausozemanokalouska. Vybudovat alternativní místa ukázek toho, jak by společnost mohla fungovat, kdyby šlo o většinový systém.

Rok 2019 bude rokem, kdy se takováto místa odporu a pozitivní deviace budou šířit. Což je milou zprávou z let loňských: mnoho lidí na to přišlo. Tam, kde se politická společnost ukázala být zoufalou a zablokovanou cestou, se občanská společnost navzdory aktivnímu odporu politiků stává výbornou alternativou. Po celé zemi vznikají sportovní i umělecká sdružení běžící mimo systém sportovních přídělů. Školky i školy, které obcházejí nejrůznějšími způsoby státní regulaci a direktivismus. Občanské počiny, které ignorují jakoukoliv spoluúčast politiků a přesto prospívají a dělají mnoha lidem radost. Dějiny nakonec zapomenou na ty, co jen pokřikovali na sociálních sítích a vzpomenou těch, kdo se věnovali skutečné práci. Protože jen ta se počítá a jen ta něco znamená.

Zda bude rok 2019 rokem, kdy pozitivní deviace převáží a probudí i většinovou společnost, to nevím. Rozhodně ale bude jedním z těch roků, při kterém si později řekneme, že jsme měli šanci. A zůstane na nás všech, zda té šanci dáme šanci.

Vše nejlepší do nového roku 2019.
A děkuji všem, kdo se starají nejenom o sebe a o své.

Chodník není ani pravý, ani levý (mýty komunální politiky)

Chodník není ani pravý, ani levý (neboli dělba pravice/levice není mrtvá) – pozor, je to delší

Na některá tvrzení z komunální politiky se rychle stávám alergický. Zejména na floskuli „chodník není ani pravý, ani levý“. Tím dotyčný zpravidla chce vyjádřit, že je (samozřejmě narozdíl od vás) apolitický, jeho rozhodování je nezastřené politikou a tak dále a tak okolo.

Pokračujte ve čtení článku…

Po krku si v politice jdou nejvíce ti, co mají nejvíce společného

Jeden z mnoha problémů dnešní politické scény je, že po krku si jdou nejvíce ti, kteří mají nejvíce společného. A naopak protiklady se tolik nedusí. Třeba komunisté: existuje v Česku několik komunistických stran, ale jsou marginální, pro neobornou veřejnou existuje jen KSČM a prakticky to i tak je. A ta se tedy nepotřebuje vymezovat proti marginálním komunistickým stranám – pokud se chcete realizovat jako komunista, je pro vás mnohem zajímavější dělat nějakou frakci v rámci KSČM, než si zakládat jinou komunistickou stranu.
Pokračujte ve čtení článku…

Rozdělená společnost: příkopy, které si hloubíme sami

Dlouhou dobu jsem se věnoval a věnuji ruské dezinformační scéně a osvětě ve věci hybridní války Ruska. Kromě věcí, které jsou už dnes obecně známé mne zaujalo tohle: všichni se mne neustále ptají, zda mohu vyjmenovat ty, kdo za tím stojí a ukázat na jejich ruské financování. A to je ten háček. Nejsou to nějací ONI, kdo by za tím vším stál – nějací cizinci, které sem dovezla ruská armáda jako speciální výsadek. Jsme to my, jsou to naši vlastní lidé. Ti, kteří jsou latentně nespokojení a zpravidla upřímně věří tomu, že jejich cesta je lepší nebo je alespoň dobré vytvářet protiváhu proti oficiální politice. A proto je velmi obtížné s tímto přesvědčením bojovat. Nelze zformovat digitální armádu a „střílet digitální agenty cizích mocností“. Maximem možného byl seznam ruských agentů včetně kulturního atašé ruské ambasády, který byl předložen (znovu a znovu) české vládě ve Skripalově aféře, aby se z nich jako maximum možného poslali domů tři „odborníci na kulturu“.

Napsat článek na tohle téma je nesmírně nebezpečné a téměř zbytečné. Dostane se mi hromadného odsouzení ze všech stran. K tomu se ještě dostaneme. Pokud se rozhodnete číst dále, pokuste se tak činit s otevřenou myslí. Pokračujte ve čtení článku…

Kde se vzaly dva miliony voličů Miloše Zemana

Kde se vzaly ty dva miliony lidí, kteří dali hlas Miloši Zemanovi? Otázka v mojí bublině i v médiích, na kterou přicházejí hodně zjednodušené odpovědi. Je to ta méně vzdělaná část národa, zkrachovalci, ti hloupí. Vesničani. Rozhodli se kvůli svojí hlouposti.

Ne. Ukážu vám na jednom konkrétním příkladu ze stovek existujících problémů, že šlo o velmi racionální volbu lidí, kteří se dostali mimo systém a volí nesystémové lidi.

Měl jsem tu čest s výzkumem mezi Zemanovými příznivci. Hlavním důvodem výzkumu byla sice kyberbezpečnost, ale sociodemo se nedalo okecat. Pokračujte ve čtení článku…

5G Jobs Offloading čili mizení práce kvůli sítím 5G

Infrastruktura mění pracovní příležitosti v místě, kde je – i kde není. Pozorovali jsme to u dálnic a víme, že je to obousečná zbraň. Dálnice přinese do kraje pracovní příležitosti, jenže nejenom ty lepší, ale i ty prekariátní, jakou nesou sklady, výrobní haly a montovny. Místo, kde dálnice není, může naopak těžit z odlehlosti a stát se rájem luxusnější verze turismu. Dopady jsou těžko odhadnutelné v globálu a zhusta záleží na lokální připravenosti, podmínkách a aktivitě místních lidí či existenci někoho osvíceného, kdo se do záležitosti ponoří a pohne ji svým směrem.

Pokračujte ve čtení článku…

Koho budu volit letos já a proč? Ty, co aspoň přemýšlejí i o výzvách budoucnosti. Piráty.

Internet se začíná plnit nesmiřitelnými vzkazy, kdo je nevolitelný a koho rozhodně může volit jen debil. Tak jsem si řekl, že popíšu, koho budu volit a proč bez nároku na to, shodit vaši vlastní preferenci.

České volby jsou pro mne utrpení. Zatímco v rakouské politice vcelku bezproblémů identifikuju, koho volit a jehož program i osobnosti jsou mi sympatické, v té české, kde mám taktéž volební právo, jsou to posledních patnáct let volby s výhradami, v horším případě menší zlo. Nejinak letos.

Protříděním toho, co se označuje program, jsem dospěl k volbě Pirátů. Proč? Pojmenovávají skutečně aktuální témata a uvažují nad nimi. U robotizace práce, AirBnB nebo Uberu nepřejímají nekriticky argumentaci ani jedné strany, ale uvažují tak, jak by měli: o přínosech a negativech. Nejenom, že mají názor, ale ještě před tím vědí, že mají mít názor a mají téma uchopit. To je strašně důležité: identifikovat téma, které se dostává k hranici důležitosti a je nutno mu věnovat pozornost.

Piráti jsou pro mě prototyp moderní evropské levice, aniž by se tak sami samozřejmě označovali, protože to by byl v Česku polibek smrti. Snaží se trefit do smířlivé politiky vyvažující práva slabších se svobodami, tedy něco, co je mi sympatické a co považuji za esenci moderní evropské „lehké levice“ (ne, komunismus není levice, to je zločin, abychom si to ujasnili). To je pravděpodobně ten důvod, proč o jejich volbě uvažuje stále více lidí.

Samozřejmě mají svou odvrácenou stránku a samozřejmě tu a tam dostanou nakládačku od novináře, který volí jinak a dává to znát. Neumějí v tom úplně chodit, i to je pro mě spíš dobrý signál. Podivné osobnosti – ty mají všude. Ano, nerozhodnost šéfa pirátů Bartoše v rozhovoru k otázce NATO je dnes otazník na obě strany, ale naprosto ho chápu. Jsme součást NATO, ale nechceme být nekritická součást NATO. Pro mě také je NATO obranný mechanismus, nikoliv nástroj k prosazování mocenské politiky v zahraničí a vést debatu o tom, co je v globalizovaném světě obrana a co útok je zcela legitimní, pokud se to děje věcně (což zrovna Bartoš ustál).

Dnes se stalo módou poukazovat pár excentrických jedinců a křičet, že kvůli tomu je strana nevolitelná. Kroužkujte na kandidátkách, ať signalizujete problém. Ale ideální stranu nenajdete.

Pro mě je nakonec řešením volit ty, kdo nabízejí když ne odpovědi, tak alespoň zamyšlení na otázky, které jsou podle mě podstatné a které tak mohou zviditelnit, přinést je tím na politickou mapu. Smutné je, že není větší nabídka a tak musím sáhnout po kompromisu, dobré je, že alespoň někdo se najde.

Na závěr dvojsmyslný vtípek pochycený od mé ženy: Piráty volí ten, kdo chce mít v gulagu wifinu. I proto jsou volbou pro mne, v tom gulagu, co nám tu Babiš vybuduje, bych alespoň tu wifinu jako světélko naděje chtěl mít. 

K zákazu kouření: kde selhala samoregulace, udeřil stát

O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.

Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.

Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.

Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.

Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.

Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.