Dostupné bydlení? Máme plán!

Strategie bydlení: k levnému se neprodaníme, musíme zpřehlednit a deregulovat

Často mi píšete, že vás zajímají praktické politické problémy, takže dnes se podíváme na další důležité téma. Je jím cena bydlení. Téma jsme pro vás zpracovali s pirátským kolegou Matoušem Vančou, vedoucím expertního týmu pro místní rozvoj a také středočeským kandidátem v do Poslanecké sněmovny. A pokud chcete, k dispozici je i audioverze tohoto článku.

Jak je to s bydlením, proč je drahé a jak ho udělat levné? Piráti se Starosty k tomu publikovali poměrně obsáhlé programové body (Dostupnější bydlení pro důstojné žitíJednodušší výstavba se zapojením veřejnosti), které si shrneme a rozvedeme.

Bydlení dostupné v 3D: Deregulovat, digitalizovat, diverzifikovat.

Strategii nazývám Bydlení dostupné v 3D: Deregulovat, digitalizovat, diverzifikovat. Ve zkratce? Méně razítek, ta opravdu nutná obíhají digitálně a především více možností, jak, co a kde stavět. A za jaké peníze. Nestačí vám volební heslo? Tak se na to podívejme do detailu!

Pokračujte ve čtení článku…
Developer a jeho fotokouzla.

Zásady výstavby ve městě, které se nechce stát noclehárnou Prahy

Ve středu jsme na zastupitelstvu Brandýsa-Boleslavi schválili Zásady pro výstavbu ve městě, které stanoví rámec spolupráce s developery. Zásady se nevztahují na individiální výstavbu. Na přípravě zásad spolupracovali občanská sdružení Naše Dvojměstí a Podpora Občanů i politické strany Piráti, STAN a ODS a hnutí Pro zdraví a sport. Tato široká spolupráce by měla zajistit, že jde o podmínky dlouhodobé, které se nebudou s každou radnicí měnit. Zároveň Zásady odstraňují dosavadní praxi individuálního sjednávání podobně koncipovaných příspěvků developerů, které bylo netransparentní.

Zásady také reagují na velmi dramatickou situaci města v blízkosti Prahy. Do Brandýsa s 20 tisíci obyvateli se v nebližšších několika letech má přístěhovat cca 8000 nových obyvatel, pro které město není schopné z daňových výnosů a vlastního rozpočtu dostatečně rychle postavit obslužnou infrastrukturu. S nárůstem obyvatel o polovinu prostě není možné v rámci Rozpočtového určení daní vůbec počítat. Zastupitelé tedy stáli před volbou výstavbu bytů úplně zablokovat, zdevastovat kvalitu života ve městě pro stávající obyvatele, nebo kodifikovat a sjednotit kompromisní cestu výběru příspěvků, který je dnes obecnou praxí u nové výstavby.

Podle těchto zásad budou muset developeři (nikoliv individuální stavebníci) zaplatit za každou nově postavenou bytovou jednotku či dům částku podle metrů čtverečních v rozmezí 130 – 260 000 Kč. A u této částky stojí za to se pozastavit. Tato částka se totiž téměř nepochybně promítne do zvýšení ceny bytů a je dobré vysvětlit, proč a nač.

Jaké jsou výhody:

  • developeři jsou si před městem rovni, všichni mají stejné podmínky
  • chceme jim maximálně pomoci s administrativou, pokud podmínky splní
  • ochráníme stávající obyvatele, aby jim noví obyvatelé nesnížili kvalitu života
  • novým spoluobčanům zajistíme příjemné životní prostředí 
  • budeme regulovat množství nové bytové výstavby na úroveň únosnou pro město a jeho obyvatele (nárůst je limitován na 7500 obyvatel)

Proč?

Zjednodušeně řečeno Zásady srovnávají podmínky pro všechny developery. Doposud bylo zvykem, že v rámci tzv. Plánovací smlouvy se developeři zavazovali městu přispět na uhrazení infrastruktury, která souvisela s navýšením počtu obyvatel, jenže v každé smlouvě to bylo jinak. Bylo to stresující pro developery, neměli jasný rámec a bylo to tak, jak kdo co uhádal. A vypadalo to i pro-korupčně a dělalo to zlou krev ve městě. Nově jsou podmínky pro všechny stejné: zaplatíš, stavíš, nezaplatíš, nestavíš. To je snad vcelku pochopitelné.

Nač?

Kardinální otázkou, která není lidem tolik přehledná je, proč by se mělo platit za výstavbu na pozemku, který si developer koupil a zaplatil. Co se tedy skrývá pod oficiálním vysvětlením „příspěvek na infrastrukturu“?

Město má s každým obyvatelem náklad. Když jich do dvacetitisícového města přibudou desítky ročně, není problém a město to vstřebá. Když se postaví sídliště typu Sedmikráskov a najednou přibude 1000 obyvatel a stovky aut, je to problém. A když v příštích letech má přibýt několik tisíc obyvatel, je zaděláno na malér. Je potřeba zvýšit kapacitu silnic, postavit nové chodníky k sídlišti, odvádět z nich dešťovou vodu, platit za její vsakování nebo hůře posílat ji do čističky. Posílit kanalizaci, posílit vodovody. A za tím je jednoduchá matematika. Nová čistička odpadních vod, která umožní vyčistit vodu po dalších 10 000 obyvatelích, bude stát 250 milionů Kč, tedy 25 000 Kč. Pokud počítáme s tím, že v jedné bytové jednotce budou bydlet průměrně 3 lidé (statistika říká, že 2,7, ale takhle se to v příkladě lépe počítá), musí město investovat 75 000 Kč na každý byt. Pokud to neudělá, potečou splašky po silnici. 

A teď třeba školy. Škola pro 500 dětí stojí půl miliardy korun, jedno místo tedy stojí cca 1 milion Kč. Sídliště pro 1000 lidí by za normálního rozložení věkové struktury přineslo spíše malé desítky dětí, jenže starší lidé hypotéku nedostanou a tak se do nových bytů postěhují hlavně mladší a takové sídliště vygeneruje zátěž více jak stovky dětí. Pokud pro sídliště o 300 bytech potřebujete 80 míst ve školách, potřebujete na byt 250 000 Kč na investici do nových míst ve školách. A to jsme nepočítali školky.

A co doktoři? To stojí další peníze. A že budou občané posílat petice, aby na nové sídliště občas zavítali měští strážníci, takže bude potřeba nové přibrat? Dát další dotaci dobrovolným hasičům na techniku? Přistavět nové sportoviště? Obecní důchoďák, alespoň na něj přispět kraji? Sociální programy? To už jsou vlastně jen drobné.

Když si spočítáte, kolik by mělo město utratit na jednu nově vzniklou bytovou jednotku, dostanete se k částkám mezi 500 000 až jedním milionem korun, podle toho, co všechno máte odvahu započítat, v případě Brandýsa – Boleslavi je 750 000 Kč zcela obhajitelná částka.

Zaplaťte to z našich daní! Ne?

Namítnete, že na tohle platíte daně. Ale nalijme si čistého vína. Z daní běžného občana první část vezmou důchody těch, kdo už nepracují. Druhou část vezmou investice do mládeže, která ještě nepracuje. Třetí část jsou průběžné platby zdravotního systému a teprve čtvrtá část je průběžná platba celostátní infrastruktury, kde ovšem mezi sebou bojuje výstavba nové dálnice s přimícháváním biosložky do benzínu nebo Čapím hnízdem. Pro obce zbývá pramálo. Dvacetitisícový Brandýs-Boleslav sice na daňových příjmech získá cca 13.000 Kč na obyvatele, ale většinu z toho obratem povinně vydá (sociální platby, platy ve školství, běžný provoz města atd.) , „volná“ částka je okolo 90 milionů Kč. Z této částky opravujete školy a důchoďáky, stavíte chodníky, čističku, ulice i cyklostezky.  A kolik kilometrů městských silnic postavíte z řekněme pěti milionů ročně? Tak pro představu: kilometr silnice první třídy stojí 100 milionů Kč, kilometr dálnice klidně půl miliardy a u cyklostezky počítejte od dvou milionů za kilometr výše. Na něco z toho je možné získat dotace, ale dotace mají svůj rytmus, který je jiný, než životní rytmus obyvatel. To, že zrovna několik let není dostatek peněz na čističky město nějak vyřešit musí.

V praxi tak z přerozdělení daní dostávají některé obce velmi málo a souvisí to navic s trvalým bydlištěm, které si lidé nemění. Respektive jen tři věci ovlivňují příjmy města – počet obyvatel, počet žáků ve školách a rozloha města. 

Přitom požadavky i očekávání občanů jsou vysoká. Dlouhá léta se situace řešila narůstáním infrastrukturního dluhu: zvyšovaly se počty žáků v základních školách, čeká se hodiny ve frontě u praktického doktora, zanedbávala se údržba silnic i mostů (až ten v Brandýse spadl a dalších mnoho let se řešil) nebo se za sportem chodí do přírody místo na stadion, který není. Situace navíc není všude stejná, zdaleka nejhorší je v obcích takzvaného Železného pasu, tedy kolem Prahy, kam se vystěhovali ti, kdo pracují v Praze a na bydlení v Praze nemají šanci dosáhnout či chtěli něco jiného. Obce ani finanční legislativa nejsou schopny takový prudký nárůst zvládnout..

Brandýs-Boleslav tedy stál před rozhodnutím, zda dále prohlubovat infrastrukturní dluh a snižovat kvalitu života stávajících občanů, nebo nechat nové zájemce o bydlení ve městě zaplatit alespoň část podílu na nákladech. Zvolil druhou cestu.

Třetí cesta je mimo možnosti zastupitelů města. Restrukturalizovat daňové přesuny, nevynakládat státní peníze za nesmysly, zohlednit skutečné místo bydlení lidí do daňových transferů. To je správná cesta, kterou bude možné projít až po říjnových volbách. Do té doby má vládní prioritu přimíchávání biosložky nad školou pro vaše děti – ale to už jste asi tušili.

Proč mohou odborníci vyučovat?

Po internetu lítá článek Radka Sárköziho věnovaný školství a Pirátům. Článek zapomněl říct mnoho věcí, takže toto je moje douška na doplnění.

Chystaná novela školství má totiž umožnit vyučovat na školách i lidem, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu a/nebo nemají formální vzdělání v oboru. Změnu v novele podporují a připravují Piráti a to je pro dotyčného pána důvod k nadpisu „Piráti s Plagou a Drahošem chtějí potopit učitelskou profesi„.

Potopení školství má spočívat v tom, že „do škol nastoupí diletantni“, čehož si kvalitní a vzdělaní pedagogové všimnou, „až přijdou o práci, protože je nahradil amatér bez pedagogického vzdělání“.

Když ze článku vyškrtáte emoce, nezbude mnoho, což je škoda, protože se mělo ještě hodně dodat. Musím to tedy udělat za pana Sárköziho před tím, než si něco málo k němu a hlavně jeho podniku nazvanému Pedagogická komora (což je zapsaný spolek, nikoliv profesní komora) řekneme.

1) Přijetí člověka bez patřičného vzdělání musí schválit ředitel školy, jmenovaný zřizovatelem školy. Na spiknutí proti pedagogům by se tedy musel podílet jejich zástupce.

2) Útok odborníků z praxe na školství těžko bude veden za účelem osobního obohacení, protože učitelé nejsou zrovna nejlépe placeni.

3) Odborník si bude muset pedagogické vzdělání doplnit, pokud by chtěl učit delší dobu a nepředstavoval jen kratší záskok.

Nic z toho se do článku nevešlo, přitom to může významně měnit optiku.

Proč tedy tedy připustit do škol i lidi bez pedagogického vzdělání?

Starší novelou, která vyžadovala povinné pedagogické vzdělání, došlo k rozsáhlé destrukci u řady předmětů, například u pokročilé výuky jazyků i odborných předmětů. Co vám pomůže, že jste renomovaný překladatel z italštiny nebo skvělý programátor, který se živí komerčními kurzy a ze soucitu (pro peníze opravdu ne) byste odkroutit dvě vyučovací hodiny týdně na gymplu vašich dětí, když to nemůžete udělat bez pedagogického vzdělání. Státní školy se tehdy rozdělily do dvou oblastí: na ty, kde na to vedení rezignovalo a předměty omezilo a pak na ty, které ustanovení obcházejí jak se dá i za cenu vyšších nákladů. A pak samozřejmě na školy soukromé, které si to zaplatí. Že vás programovat v Pythonu nebo italsky ba dokonce anglicky nenaučí dlouholetá pedagožka, si lze domyslet. Léta tu vzniká systém trojích škol. Soukromých placených, státních zdarma, kde se ředitel umí postarat a pak ty ostatní. Svědčí to školství? Těžko.

A tím se dostáváme k druhému problému. Pojem „dlouholetá pedagožka“ není dehonestační, ale záměrný. České školství trpí výrazně věkovou a generační skladbou. Řada pedagogů je v předdůchodovém věku, což znamená, že budou ve vlně odcházet do důchodu. Jejich pozice přitom mladí absolventi pedagogických fakult nejsou schopni v počtech nahradit.

Přístupů je více, žádný ale není samospásný. Samozřejmě lze motivovat absolventy pedagogických fakult, kteří odešli mimo vzdělávací sféru, aby se do ní vrátili. Lze prodlužovat odchody do důchodů a tlačit na přesluhování, což je pochopitelné především u dobrých, osvědčených pedagogů. Ale lze také připustit alespoň dočasné posílení novou krví, tedy lidmi, kteří se ve dvaceti letech svého věku nerozhodli vystudovat „pajdák“, ale nyní k tomuto poslání dorostli. Jen už nevidí životní perspektivu trávit léta na pedagogické fakultě. Že bude potřeba umést všechny tři cestičky, aby české školství nešlo s kvalitou ještě výrazněji dolů, je asi zřejmé.

Ani o tom pan Sárközi nemluvil. A teď k tomu, za koho mluví. Jméno Sárközi je čtenářům povědomé. Právem, je to jméno někdejšího francouzského prezidenta a lidem tohle dobře spíná, někde jsme to jméno už slyšeli. Náš český Radek Sárközi si založil spolek Pedagogická komora, který se snaží vydávat za profesní sdružení pedagogů. Není jím. Reprezentuje malý počet pedagogů, skutečné číslo nelze ověřit a vlastní proklamace cca 3000 členů (ze 135 tisíc pedagogů regionálního školství) jsou nedoložitelné. Výhodou takto pojmenované instituce je, že se snáze dostanete do médií i k dotacím. Ve skutečnosti ale pedagogy pan Sárközi nereprezentuje a na internetu najdete řadu článků na toto téma. Nicméně pro mě je to zajímavý pokus, zda jeden člověk dokáže vhodně zvolenou rétorikou změnit školství do svého směru, v tomto případě bohužel do směru utrakonzervativního.

Závěrem?

Je nesporné, že lidé bez pedagogického vzdělání by neměli řešit pedagogické problémy s žáky. Neměli by řešit jejich dlouhodobé kázeňské problémy, neměli by jim poskytovat psychologické či pedagogické vedení, ale rozhodně jim mohou předávat informace z oboru, ve kterém jsou odborníci. Jejich invazi do vzdělávání spolehlivě brání nastavení platové ohodnocení, ředitelé škol a jejich zřizovatelé.

Mnoho jevů v dnešním školství by se dalo označit profesi potápějících, ale tohle ne.

Postřehy z lokální politiky 1: tribalismus, starousedlíci, náplavy a pasivní

Ze zatím krátkého, stále neintenzivního a velmi povrchního působení v lokální politice jsem si odnesl pár postřehů. Nedělám si nárok na pravdu, nutné zevšeobecnění také stejně nutně znepřesňuje, takže k tomuhle souhrnu prosím přistupujte tolerantně a pozitivně, snažil jsem se postihnout hlavně problémy, nikoliv pozitiva. Berte to jako moje pozorování a názory.
Dnes o trojím lidu řeč.

Pokračujte ve čtení článku…

Česká dvě procenta pro NATO aneb Kdo řekl, že král je nahý?

Tohle eskaluje rychle. Mikuláš Torrent Ferjenčík napíše ve facebookovém statusu, že 2% z HDP na obranu jsou v nejbližší době nedosažitelné při  udržení ostatních závazků vlády. A najednou se vyrojí hromada všech těch liberálních i konzervativních politků, kteří ho začínají natírat za to, že zpochybnil naše závazky k NATO. Naše závazky k NATO zpochybňuje fakt, že je neplníme. A neplníme je dlouhodobě. Mně osobně žlučí hnul bývalý ministr obrany Alexandr Vondra, který na Twitteru Mikuláš Ferjenčíka napálil, přiložil nálepky „neomarxismus“ atd. Přitom to byl on, za jehož ministrování obrany dosáhly procentta výdajů na obranu lokálního minima, nikdy před ním nebyly nižší.

Takže zpět na zem. Realita je taková, že při současných závazcích (mezi něž třeba počítat platy učitelů, důchodů, zlevněného cestování a asi tak miliardu jiných vládních slibů) se k těm 2% požadovaným NATO nedohrabeme. Dovadní politika byla, že to neřešíme a doufáme, že NATO to nebude stát za to vyhazovat nás. Jsme černý pasažér. No a někdo nahlas řekl, že král je nahý. Kdyby to udělal někdo z liberální kavárny, kdo je volebně nevýznamný, byl by potlesk. Jenže tu pravdu nakonec řekl Pirát :

Je to tenhle doublethink, který české politice ubližuje. Protože část voličů je spíše citlivá na jméno nositele zprávy a část voličů je spíše citlivá na zprávu samu. Čímž se obě skupiny nikdy nemohou pochopit.

A než se případně zeptáte: K NATO vydali Piráti hodně oficiálních prohlášení a jsou snadno k dohledání. Ve zkratce: NATO ano, zvýšit výdaje na obranu ano, jenže ne tak rychle, jak to slibuje (a  neplní) ANO, ale tak, jak je realistické v našem rozpočtu. Kromě toho překontrolovat metodiku výpočtu těch procent a sjednotit ji napříč NATO, protože ji státy používají rozdílně. Modernizovat armádu ano, ale hlavně směrem, kterým se očekává moderní válka.

A k tomu jestřábímu pohledu na zbrojení ve stylu „Vyzbrojíme se a všechno zvládneme, budeme tvrdí a neústupní“.

Jenže to má malá ale:
1) za posledních 100 let jsme vedli dvě útočné války (proti Maďarsku a Polsku, daly by se označit za obranné, to podle politické příslušnosti mluvčího) a jednou jsme byli okupováni spojencem (SSSR). Jednou u nás byly umístěna vojska našeho spojence/ochránce/okupanta (Německo, slovo dle nálady mluvčího). Ať jsme měli jakoukoliv armádu, nebyla nám mnoho platna a spíše jsme měli dojem, že nás ze všeho vyseká, čímž jsme podcenili vztahy se sousedy.
2) naše stávající armáda se chce nějak vyzbrojit, ale nedá se zbavit dojmu, že se vyzbrojuje na minulou válku. Budeme mít asi dostatek transportérů a opravených tanků, ale málo PVO, nemluvě o dronech, nemluvě o kyberarmádě.

Takže jakkoliv se horuje pro investice do armády, nelze se zbavit dojmu, že pro svoji obranu uděláme nejvíce tehdy, když zvýšíme vzdělanost obyvatelstva. To za prvé. Za druhé, když se nám podaří vymyslet strategii obrany odpovídající současným metodám válek, což zemanovská generalita zjevně schopna není (to už by to udělala) a tudíž ani není důvod, jí poskytovat mnoho peněz na války staré.

A to jsou dva dobré důvody, proč mít pacifisty: aby vám připomněli, že není jen jeden pohled na věc a že se pravděpodobně chystáte udělat blbost, byť vedeni dobrými úmysly. Abyste měli možnost se zamyslet nad tím, zda to, co děláte, je opravdu promyšlené a správné. Abyste si mohli položit otázku, kde jsou naše investice do kyberbojiště…

PF 2019 (od někoho, kdo neumí hezké animované GIFy…)

Rok 2018 byl rokem, kdy se definitivně ukázalo být vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jen další z fake news. Ba naopak. Přihrát si malou domů je dnes znamení přičinlivosti, šidit na daních ve velkém je starostlivostí zodpovědného hospodáře vlevo i vpravo na politickém spektru a lež už má tak krátké nohy, že se věrohodně usalašila mezi námi a nehodlá se od nás hnout.

Tím jsme se zase o krok přiblížili zpět k byzantinskému světu založeném na známostech, úplatcích, zkrátka vyznání se v tlačenici. Zpět ke světu, ze kterého jsme doufali před třiceti lety definitivně prchnout. Jak jsme byli naivní. Vždycky se najde někdo, komu větší prospěch přinese spíš než zaměření se na vyšší cíle a budoucí rozvoj hlavně kupčení s chudobou a ujišťování vlastních lidí, že být mezi zeměmi třetího světa je vlastně výhra. A to je další poznání z minulých let: nenašlo se dost politické přesvědčivosti, abychom smělé vize a jejich realizaci vyměnili za laciné a nejtuctovější národovectví. Takové národovectví, které nás přesvědčuje, že není třeba bažit po moderních a vyšších metách společnosti, že stačí v informačním věku mít píky, hadry a žebřiňáky, neboť to stačilo našim dědům. A toto jest prý také pravý odraz našich národoveckých tradic, na nichž setrvat je lepší, než přijmout cokoliv z myšlenek cizáckých, do záhuby pohodlného života nás vedoucích.

Rok 2018 je rokem, kdy se definitivně ukázalo rovněž to, že není problém v tom, poslouchat rady moudrých, ale ujistit se, kdo jsou ti moudří. Kdy se právem ptáme, zda existuje alternativa, která by nás přesvědčila, kudy z bludného kruhu. Ano, už víme, že většina z nás v roce 1989 klíči necinkala pro politické svobody, ale proto, že chtěli klíčky od embéček vyměnit za klíčky vozů zvučnějších značek.

Nemám dnes jiný recept, než jsem měl včera a předevčírem. Práci, společnou práci. Přestat teoretizovat na sítích a jít TO dělat. Každý, co umí a čím přispěje ke společnému dílu. Nemusíte se hned stát poslancem, ba naopak. Začít v malém: vést místní skauty či pomáhat trénovat místní sportovce. Uklidit místní černou skládku, opravit za své lavičku v parku. Uspořádat výstavu obrazů, čtení knih pro děti či divadelní představení pro důchodce. Uspořádat brigádu nebo se jí zúčastnit. Cokoliv, co neděláte jen pro sebe a svou rodinu, ale i pro ostatní. Cokoliv z toho má větší cenu, než litování se po sociálních sítích a věčné nadávání na aktuálního babišoklausozemanokalouska. Vybudovat alternativní místa ukázek toho, jak by společnost mohla fungovat, kdyby šlo o většinový systém.

Rok 2019 bude rokem, kdy se takováto místa odporu a pozitivní deviace budou šířit. Což je milou zprávou z let loňských: mnoho lidí na to přišlo. Tam, kde se politická společnost ukázala být zoufalou a zablokovanou cestou, se občanská společnost navzdory aktivnímu odporu politiků stává výbornou alternativou. Po celé zemi vznikají sportovní i umělecká sdružení běžící mimo systém sportovních přídělů. Školky i školy, které obcházejí nejrůznějšími způsoby státní regulaci a direktivismus. Občanské počiny, které ignorují jakoukoliv spoluúčast politiků a přesto prospívají a dělají mnoha lidem radost. Dějiny nakonec zapomenou na ty, co jen pokřikovali na sociálních sítích a vzpomenou těch, kdo se věnovali skutečné práci. Protože jen ta se počítá a jen ta něco znamená.

Zda bude rok 2019 rokem, kdy pozitivní deviace převáží a probudí i většinovou společnost, to nevím. Rozhodně ale bude jedním z těch roků, při kterém si později řekneme, že jsme měli šanci. A zůstane na nás všech, zda té šanci dáme šanci.

Vše nejlepší do nového roku 2019.
A děkuji všem, kdo se starají nejenom o sebe a o své.

Chodník není ani pravý, ani levý (mýty komunální politiky)

Chodník není ani pravý, ani levý (neboli dělba pravice/levice není mrtvá) – pozor, je to delší

Na některá tvrzení z komunální politiky se rychle stávám alergický. Zejména na floskuli „chodník není ani pravý, ani levý“. Tím dotyčný zpravidla chce vyjádřit, že je (samozřejmě narozdíl od vás) apolitický, jeho rozhodování je nezastřené politikou a tak dále a tak okolo.

Pokračujte ve čtení článku…

Po krku si v politice jdou nejvíce ti, co mají nejvíce společného

Jeden z mnoha problémů dnešní politické scény je, že po krku si jdou nejvíce ti, kteří mají nejvíce společného. A naopak protiklady se tolik nedusí. Třeba komunisté: existuje v Česku několik komunistických stran, ale jsou marginální, pro neobornou veřejnou existuje jen KSČM a prakticky to i tak je. A ta se tedy nepotřebuje vymezovat proti marginálním komunistickým stranám – pokud se chcete realizovat jako komunista, je pro vás mnohem zajímavější dělat nějakou frakci v rámci KSČM, než si zakládat jinou komunistickou stranu.
Pokračujte ve čtení článku…

Rozdělená společnost: příkopy, které si hloubíme sami

Dlouhou dobu jsem se věnoval a věnuji ruské dezinformační scéně a osvětě ve věci hybridní války Ruska. Kromě věcí, které jsou už dnes obecně známé mne zaujalo tohle: všichni se mne neustále ptají, zda mohu vyjmenovat ty, kdo za tím stojí a ukázat na jejich ruské financování. A to je ten háček. Nejsou to nějací ONI, kdo by za tím vším stál – nějací cizinci, které sem dovezla ruská armáda jako speciální výsadek. Jsme to my, jsou to naši vlastní lidé. Ti, kteří jsou latentně nespokojení a zpravidla upřímně věří tomu, že jejich cesta je lepší nebo je alespoň dobré vytvářet protiváhu proti oficiální politice. A proto je velmi obtížné s tímto přesvědčením bojovat. Nelze zformovat digitální armádu a „střílet digitální agenty cizích mocností“. Maximem možného byl seznam ruských agentů včetně kulturního atašé ruské ambasády, který byl předložen (znovu a znovu) české vládě ve Skripalově aféře, aby se z nich jako maximum možného poslali domů tři „odborníci na kulturu“.

Napsat článek na tohle téma je nesmírně nebezpečné a téměř zbytečné. Dostane se mi hromadného odsouzení ze všech stran. K tomu se ještě dostaneme. Pokud se rozhodnete číst dále, pokuste se tak činit s otevřenou myslí. Pokračujte ve čtení článku…

Kde se vzaly dva miliony voličů Miloše Zemana

Kde se vzaly ty dva miliony lidí, kteří dali hlas Miloši Zemanovi? Otázka v mojí bublině i v médiích, na kterou přicházejí hodně zjednodušené odpovědi. Je to ta méně vzdělaná část národa, zkrachovalci, ti hloupí. Vesničani. Rozhodli se kvůli svojí hlouposti.

Ne. Ukážu vám na jednom konkrétním příkladu ze stovek existujících problémů, že šlo o velmi racionální volbu lidí, kteří se dostali mimo systém a volí nesystémové lidi.

Měl jsem tu čest s výzkumem mezi Zemanovými příznivci. Hlavním důvodem výzkumu byla sice kyberbezpečnost, ale sociodemo se nedalo okecat. Pokračujte ve čtení článku…