Budoucnost médií starých, nových i těch ještě nenarozených

Ptáme-li se (třeba pod vlivem minulého článku), jaká je budoucnost médií, dostává se nám zhusta odpovědi, že je těžké ji předjímat. To ale není tak docela pravda. Trendy, které již dnes jsou zřejmé a ověřené, je již možné odvodit a vztáhnout k budoucnosti.

V tomto případě prakticky bezezbytku platí de Montaignovo  „Všechno, co bylo, už tu není a všechno, co bude, tu ještě není.“ Jenže to, co v mezidobí vzniká, vidíme nyní a vidíme to zřetelně. A v Česku to ještě zvýrazňuje unikátní místní situace.

V materiálu budu poněkud rozlišovat mezi zpravodajskými a zábavními médii. Zatímco zpravodajská média přináší zprávy, zábavní média zábavu, která nemusí a většinou také nemá se zpravodajstvím nic společného. V Česku jsme si to nezvykli rozlišovat, ale Blesk nejsou zpravodajská média založená na zaznamenání a výkladu náhledu na svět, ale médium zábavní, jehož jedinou úlohou je pobavit, ukrátit volnou chvíli. Bulvární média západního stylu, která tento přístup místy kombinují, v Česku neznáme.

Pokračujte ve čtení článku…

Blesk lynčoval Petelíka aneb jak se má Šafrova teze o seriosnosti Blesku

Minulou sobotu vyšel v Blesku článek věnovaný údajnému výroku Jaromíra Petelíka, v němž hlásal věšení pravičáků a vyvlastňování. Zastupitel Prahy 8 Jaromír Petelík je komunista a Blesk si na jeho orientaci i facebookovém výroku smlsnul sérií článků. Jenže se záhy ukázalo, že celá záležitost má háček: Petelík velmi pravděpodobně nikdy kritizovaný výrok na Facebook nenapsal a veřejně se od něj distancoval.

Až sem byla událost běžným mediálním přešlapem, jakých se udá za rok celá řada a které přejdou bez povšimnutí. Jenže Blesk se do téhle chvíle ve věci angažoval velmi intenzivně, rozvířil vody, pranýřoval, zveřejňoval informace o trestních oznámeních a názorech oponentů. Petelíkovi velmi podstatně zkomplikoval pracovní kariéru. Bylo zajímavé sledovat, co Blesk udělá poté, co se ukázalo být spíše jisté, než jen pravděpodobné, že nejde o Petelíkův výrok, ale o podvrh.

Tady malá vsuvka. Když v průběhu letošního roku Mediář publikoval rozhovor Petra Kočího (mého bývalého kolegy z Lupy) se šéfredaktorem Blesku Pavlem Šafrem, zaklínal se P. Šafr seriosností svého média. Již tehdy to budilo spíše úsměv, ale tehdy jsem si říkal, že opravdu mohu mít předsudky a že bude zajímavé sledovat, co se stane, až se „něco stane“. A nyní je dobrá chvíle Šafrem předkládnou teorii o seriosnosti Blesku ověřit.

Poslal jsem tedy počátkem týdne dotazy jak Pavlu Šafrovi, tak Jiřímu Fabianovi, vedoucímu zpravodajství Blesku a (pravděpodobně, nikdy nepotvrdil, ale zkratka pod článkem tomu nasvědčuje) autorovi jednoho z velmi ostře Petelíka napadajícího článku. Šlo mi o to zjistit, jakým způsobem redakce prověřovala autenticitu zprávy, jakým způsobem ji ověřovala a jakou formou poskytla prostor pro vyjádření Petelíkovi. A také, jak se hodlá postavit k situaci nyní, když už je zřejmé, že naletěla na kachnu.

Pavel Šafr neodpověděl, Jiří Fabián v první emailu zřejmě dostal dojem, že mu píše ten, kdo mu tu kachnu podhodil a následně se odmítl k čemukoliv vyjadřovat s tím, že redakce se dohodla nekomentovat to.

Pokud si zrekapitulujeme dostupná fakta, ukazuje se, že kdosi poslal otisk obrazovky do redakce Blesku s inkriminovaným výrokem. Redakce Blesku si měla autenticitu výroku ověřit, jenže to zjevně neudělala, pravděpodobně proto, že jí k tomu chyběly znalosti. Rozhodla se považovat (proti všem zákonům logiky a novinářským pravidlům) anonymní zdroj za důvěryhodný, obrázek za autentický a Petelíka veřejně sejmout, aniž by mu dala příležitost se k tomu vyjádřit. Výmluvou je, že v tu dobu byl Petelík v zahraničí a nedostupný.

Faktem ale je, že Petelík byl sice nedostupný, ale šlo o něco, u čeho nehrozilo zprodlení v jakémkoliv vyjma redakčního zájmu. Petelík není ministr vnitra a netvrdil, že jde věšet hned – odložením vydání zprávy o pár dní, než se podaří jej zkontaktovat a výrok autorizovat, nemohlo ohrozit ani demokracii, ani obyvatelstvo. Proč měla redakce výrok autorizovat? Protože nedošel důvěryhodným kanálem (například nebyl řečen osobně či jej neslyšel někdo, o jehož tvrzení se lze opřít) a nebylo možné jistě tvrdit, že jej skutečně publikoval on. Připomínám, že v pondělí poté měl Petelík na Facebooku několik totožných profilů, které vypadaly autenticky, takže ani při pohledu na Facebookovou stránku nebylo možné stoprocentně spojit stránku s dotyčnou osobou. Dnes se počet petelíkovských profilů na Facebooku smrskl, protože byly smazány, ale je zřejmé, že si řada lidí vyzkoušela, jak snadné je podvrh vytvořit. Příliš snadné.

Silným argumentem proti tezi, že šlo o výrok autentický, je nejenom administrační tužka na screenshotu (upozornil M. Zlatkovský), která značí, že jej pořídil autor výroku (a tedy že do Blesku se sám nabonzoval Petelík, či spíše někdo, kdo screenshot podvrhl). Prošel jsem monitorovací nástroj Radian, který díky dohodě s FB monitoruje veřejný provoz profilů a velmi rychle (v řádu minut) zachytí všechny zprávy. Nezachytil ji (zachytil jen přepisy na jiných profilech mnohem později). Je tedy pravděpodobné, že veřejně se na profil nikdy nedostala, nebo byla záhy smazána, tedy, že šlo jen o kompromitační materiál. Kromě toho není potvrzeno, že by někdo viděl tuto zprávu skutečně na skutečném profilu Petelíka, k dispozici je jen onen screenshot.

Už krátké Googlování a práce s Facebookem umožnila výrok připisovaný Petelíkovi ztotožnit mnohem spíše s Daliborem Špidlou. Tolik práce si ale nikdo v žádné redakci, přes kterou se fáma šířila, nedal. Další prokazování nyní nechme stranou, shrnout můžeme tak, že je nyní mnohem pravděpodobnější, že Blesk (a další) naletěl na fámu, než že šlo o výrok, který Petelík opravdu dal na svoji zeď na Facebooku. Nechci také spekulovat o tom, kdo tak učinil a proč, to není pro pozici Blesku nyní podstatné.

Podstatné je, že redakce měla od prvního okamžiku chápat, že jde o podezřelou záležitost. Prostředník nebyl spolehlivý, zdroj nebyl ověřitelný, údajný autor výroku nebyl k zastižení. Přesto Blesk reagoval okamžitě a údajného autora výroku veřejně, brutálně a záštiplně dehonestoval, aniž by mu dal možnost se bránit a aniž by existovalo riziko zprodlení.

Následně, když se ukázalo, že jde o kachnu, se Blesk ani neomluvil, nesnažil se situaci napravit, jen postupem času zjemnil rétoriku a začal psát o „údajných výrocích“ – to v momentě, kdy i ostatní média už neměla příliš pochyb o tom, že jde o podvrh.

Sečteno a podtrženo: Blesk naprosto selhal. Nejenom, že redakce nemá žádný spolehlivý mechanismus na ověřování jí vydávaných zpráv, nemá ale ani dostatel morální zodpovědnosti a slušnosti, za své chyby se omluvit. Blesk se v kritické chvíli ukázal být pouhým bulvárem, který snadno naletěl na málo rafinovaný podvrh a jeho redakce se rozhodla přejít zničení pověsti člověka mlčením. Potvrdilo se tak jen to, co kritici Blesku a Pavlu Šafrovi připisovali: bulvár bez cti, věrohodnosti a slušnosti. Nyní na tuto hromadu přibyl i autor článku, zatím anonymní.

PS: A protože v českém Ringieru to nikdo řešit nechce, rozhodl jsem se využít dávných kontaktů a všechny podklady přeložit a poslat jinému Ringierovi. Michaelu. Možná by mohl vědět, jak to jeho místní pobočka vede a jsem si skoro jistý, že takové detaily, jako že jeho média někdo používá k nepodloženému napadání politiků, se k němu jinou cestou nedostávají. Snad si to alespoň se zájmem přečte.

K tématu rovněž podotýká Michal Bláha, že to na pikaču bylo i jinde, nejen Blesk.

Tři novináři na vrub korupce

Ještě, než jsem v srpnu jel na dovolenou, vydal Jakub Turek na serveru Horydoly článek Tři novináři vzali dnes úplatek od Nikonu. A v diskusi dostával, co proto. Už tehdy jsem si říkal, že v tomhle střetu by neměl zůstat osamocen a protože to rezonuje s tím, co jsem v poslední době psal na Marigolda, tak se k tématu vracím. Je to dobře ilustrativní nejenom o médiích, ale především o nás samých.

Článek popisuje vcelku banální historku. Na tiskové konferenci firma vylosuje tři novináře, kterým dá fotoaparáty (spíše levnější, žádný hi-end, ale ani žádný šunt). Odmítá jediný z nich, místo něj je vylosován náhradník. Ten jeden o tom napíše článek s nadpisem “úplatek od Nikonu” – ano, je to Jakub Turek. A v diskusích pod článkem se strhne mazec, protože Jakub Turek to nenapíše jen tak obecně “někdo si vzal”, ale uvede jména, média, firmy. A klíčové slovo úplatek. Doslova všechny zúčastněné osolí.

Z těch čtyřech novinářů znám jen (alespoň si to myslím), jen Jakuba Turka, spolupracovali jsme spolu mírně a vzdáleně v MF Dnes, jeho bratr Ondřej byl obchodním ředitelem mojí firmy. Tolik pro pořádek. Znám ho jako novináře svědomitého a na některé jevy alergického – zkuste mu ukázat odbytý test a se zlou se potážete.

Novinář má být na korupci alergický, i na vlastní

Jedním z těch jevů, na které je třeba být v novinařině alergický, je právě korupce a pokud tady je třeba říct, že se článkem souhlasím v míře plné. Novináři neměli žádný dárek přijmout, protože to je jedno ze základních pravidel novinařiny: “žádné dárečky”. Možná bych je já nenapálil takhle článkem, možná bych to řešil s nimi nebo s jejich šéfem, ale veskrze bych jednal hodně podobně.

Proč? Copak je foťák za dva-tři litry nějaký úplatek? Inu, je. Není to krabice se sedmičkou od vína, ale je to její začátek. Je to první ústupek pravidlům, který vede nakonec k tomu, že napíšete článek na zakázku a někoho vědomě poškodíte nebo pochválíte, protože “by to udělal někdo jiný” či “byste byl blbý to nevzít”. A tohle je vyzkoušené pravidlo. Funguje. Malé morální ústupky jsou to, co “našeptává ďábel”, vezmeme-li si k ruce biblickou terminologii. Salámovou metodou se ukrajuje pravidlo za pravidlem, rozvolňuje jeden morální předpoklad za druhým, až vám není blbý koupit nový registrační systém jen kvůli úplatku. Byli byste blbí, kdybyste to neudělali.

Tak, jako všude jinde platí i v novinařině, že se nemá začínat ani s málem. Proto mají redakce své předpisy stran dárečků a ty seriosní je vymáhají. Proto, aby bylo jasně řečeno, kde je hranice mezi neškodnou tiskovou zprávou poslanou na USBčku, lahví vína “protože se to tak k vánocům dělá” a úplatkem. Třeba Lupa (a Internet Info obecně) má jasně řečeno, že hranice je 250 Kč ceny dárku a lahev vína je v pohodě (to, abyste trapně negooglovali, co ta flaška stojí). Co je nad to, se posílá zpět. Hranice je jasná. Podobně je to v jiných redakcích, které jsou profesionální, potíže samozřejmě bývají ve vymáhání tohoto pravidla u redaktorů, ale je to na redakci a jasně víte, co je špatně.

Tím se samozřejmě nedá říct, že když si jednou zadáte, jste automaticky korupčník. Není to, jako být “trochu těhotný’ů, je to jako mít rakovinu. Pravděpodobně všichni v sobě ložiska máme, ale většina z nás zemře na něco jiného a za jejich života nepropukne. Řada dalších lidí setkání s rakovinou rozchodí, jiní jí podlehnou. Hranice není zřetelná.

Trojici novinářů se dostalo klepnutí přes prsty, diagnozy, že když si nedají pozor, půjde to s nimi z kopce. Nejde o pitomý foťák, ten vem čert. Jde o to, kam přijímání dárečků vede.

Abych nemluvil do větru a netepal jen do ostatních pro poučení mohu sáhnout do vlastní zahrádky – k tomu, jak jsem naletěl já. To jsem začínal s Mobil serverem a firma, která nebyla v mobilech nijak moc aktivní (jinak elektronický gigant) nás pozvala na představení nového mobilu do přímořského letoviska. Všechno hraženo, luxusní hotel, popovídání s managementem, konstruktéry. Byl jsem mladý, pitomý a naletěl jsem ihned. Několik novinářů odcestovalo, užilo si golf, koupačku, dvě hodinky presentací vizí o mobilech.

Když jsem se vrátil, sepsal jsem článek, mobily jsem pochválil a všechno bylo v pořádku.

Došlo mi to asi až za půl roku. Možná dřív. Vždyť jsem napsal o své vlastní vůli článek o něčem, čemu jsem nevěřil. Napsal jsem článek o výrobě mobilů ve firmě, jíž jsem nevěřil, že je zvládne vyrábět atraktivní. Přitom jsem jí věnoval stejný rozsah, jako tehdejším špičkovým mobilům. Nevynášel jsem ji do nebes, konstatoval jsem, že první mobil není žádný velký šlágr, ale také jsem uvedl, že roadmapa je velmi nadějná. Jen na bázi toho, že jsem někam atraktivně vyjel, nechal se pohostit, jsem firmu zcela nevědomky odpresentoval na stejné úrovni, jako se presentovaly mobilní špičky. Přitom jsem sám nevěřil nijak příliš tomu, že firma s mobily zásadně uspěje (neuspěla, za dva roky to zabalila) – ale věnoval jsem jí prostor. Ve čtenářích jsem vzbudil zdání, že je to důležité jen tím, že jsem tomu ten prostor věnoval. Nešlo o chválení, nešlo o jásání, šlo jen o to, že opticky firma vypadala jako stejně silný hráč v mobilech budoucnosti, jako Nokia.

Tak vzniklo pravidlo, které tyto cesty řadilo mezi dárečky a napříště bylo možné na podobné presentace cestovat jen za své. A každou výjimku bylo třeba tvrdě obhájit. Vím, že je to těžké, vím, že první námitka redaktorů je “znevýhodní nás to, ostatní pojedou”, ale klade to dobrou protiotázku: “je ta akce tak důležitá, abychom na ni jeli za dvacku v nákladech a pak o ní reportovali?” Pokud ne, není třeba tam jezdit ani za peníze, ani zadarmo.

A o tom to je. O ďáblovi. Nejenom v novinařině. Ne o tom, nepřeťápnout, ale poučit se. Nepodstupovat rizika, o kterých víme, že nevedou k dobrému. Když se člověk poučí, dopadá to už úsměvněji, třeba takhle

K čemu je nám novin a zpráv zapotřebí

V komentáři pod jedním z článku se Yuhů ptá, zda je potřeba vůbec noviny nějak financovat. “Nechme prostě noviny psát ty, které to baví a budou to dělat, i když je za to nikdo platit nebude. Jasně, je možné, že novin bude málo nebo žádné nebudou. Ale není to lepší než současný stav?” ptá se Dušan Janovský a je to otázka, která si žádá odpověď. Potřebujeme noviny a novinařinu?

První, tomu předcházející otázkou je, zda potřebujeme informace a zprávy. Novinařina není nijak staré řemeslo, což lze svést na nedostatečně rychlý vývoj tisku, papíru a řadu dalších technikálií, jenže tak jednoduché to není. Podstata novinařiny (té klasické) tkví v tom, že čtenář jest informován a tedy je zpráva tvořena s ohledem na něj, na jeho zájmy. Což byl koncept velmi nový, průlomový. Od pradávna totiž “publikování informací” bylo vedeno zcela jiným zájmem: snahou deklarovat nějakou mocenskou pozici, nikoliv snahou informovat čtenáře o eventualitách. Kosmova kronika nebyla psána za účelem informování obyvatelstva českých zemí o skutečném stavu věcí, ale vedena snahou ukázat vyvolený přemyslovský rod a panovníka (Břetislava) v příznivém světle. Z dnešního pohledu jde spíše o legendy, než o skutečný popis událostí, s čímž se také při analýze Kosmase historici potýkají. Copak si přibarvil, kde si “přitáhl deku” a kde psal pravdu?

Literatura do vzniku novinařiny byla ponejvíce propagandistická záležitost. A až do vzniku klasické novinařiny to tak zůstalo: četli jste oslavné texty aka kroniky, srážky názorů, traktáty jednotlivých myslitelů připisované mecénášům, ale až na výjimky neexistovaly jejich kritické rozbory. Ty přinesla až doba osvícení, kdy se pochybování, ptaní se a pátrání stalo součástí vědeckého diskursu stejně tak, jako kritická rozprava.

A to jsou také kořeny novinařiny takové, jaká by měla být. Když se říká, že novináři jsou hlídací psi demokracie, není to jen fráze, ale konstatování nutnosti. Je-li totiž demokracie vládou všech prostřednictvím volených zástupců, je třeba, aby se také všichni seznamovali s prací volených zástupců a s problémy, s nimiž je třeba se vypořádat proto, aby bylo možno zvolit ty zástupce, kteří budou schopni se s nimi vypořádat. Jenže to není možné z propagandistických spisků, ale jen z kritických rozborů, analýz a nezaujatých zpráv.

Zprávy se neberou jen tak někde, neplynou samy, ze vzduchu, ty musí někdo vytvořit – buďto novinář nebo PR oddělení a podle toho se s nimi také musí nakládat dále. Myšlenka, že vznikne “občanská žurnalistika” a zprávy se začnou rodit jen tak z občanské tvorby, je nereálná a je to jen objevování kola nebo tvorba drbů. Občanský žurnalista, pokud bude vnímavý a chytrý, se stejně jen dobere k postupům, které novinařina formálně používá, nebo bude jen tvořit drby, byť třeba zábavné. Jenže podstatou zprávy není být zábavná, ale být vyzdrojovaná, ověřené a kriticky analyzovaná. A k tomu je nám zapotřebí novináře, tedy někoho, kdo toto provede za nás, protože my sami na to čas mít nebudeme. A stejně, jako instalatér, doktor nebo programátor, by měl novinář odvést svou práci dobře a precizně.

Smutné je, že tohle nám dnes uniká. Novinářem se zve pisatel do Blesku, ačkoliv jeho dílo s novinařinou nemá nic společného – to je prostě kreativní malometrážní spisovatel. Novinářem se zve pisatel stranických tisků, Halo novin a dalších nátlakových periodik, ačkoliv i to je spíše publicista, ne-li rovnou propagandista. Nerozlišovat tyhle profese je to samé, jako webdesignerovi říkat programátor. Ano, taky je to maník od počítače, ano, taky dělá něco s kódem, ale tím podobnost končí.

Smutné je, že velká část naší společnosti nikdy nezískala schopnost tohle rozlišovat. Proč? Vzrůstající význam technického vzdělání a jeho společenské ocenění (penězi, které dnes jsou ekvivalentem společnského uznání) vynesl nahoru mezi “elity” lidi technicky vzdělané. Což je zajímavá změna, která zde dlouho před tím nebyla. Doposud (myšleno do vědeckotechnické revoluce) intelektuální elity tvořili lidé s humanitním vzděláním. Ostatně, i univerzity byly do té doby především humanitně založené a technické vědy jste mohli studovat až ve chvíli, kdy jste prošli humanitními předměty. To najednou vymizelo.

Pokud jste absolvent technické univerzity, pravděpodobně jste se nikdy nesetkal s řeckou filosofií, aristotelovským diskursem nebo církevními otci. Je to pro vás jen tmářství. Pokud jste intelektuál nové doby, je vaším základním dílem Raymondova Katedrála a tržiště, Gatesův Business rychlostí myšlenky, Jobsův životopis a Stopařův průvodce (podle toho, zda jste technolevice či technopravicové orientace). Ne nadarmo se o lidech technického založení říká, že jsou asociální a nedostatky vzdělání ve společenských vědách tuto asociálnost ještě prohlubují. Černobílé vidění světa, druhdy korigované humanitně vzdělanými elitami, najednou získává navrch. Už to není ani to “každému podle jeho zásluh”, natož “každému dle jeho potřeb”, už je to striktní “Android je skvělý, Apple nepoužitelná sračka, kterou nikdo soudný…” (nebo opačně).

Právě tenhle předěl, právě tahle černobílost, je morem dnešní doby a o to více jí vyhovují nesvědomití novináři (o nichž už víme, že nejsou vlastně novináři), kteří na černobílost přistupují. Kteří nenahlížejí kriticky, neanalyzují, ale postupují černobíle. Reforma školství? Co se o ní bude diskutovat, tak a tak to má být. Korupce? Všechny postřílet. Platy učitelů? Mají dost! Nezaměstnaní? Ať si najdou práci. Cikáni? Ať makají. Daně? Nezvyšovat! Zvýšit!

Tady se projevuje rozdíl mezi těmi, co rozumí a mezi těmi, co ví. Mezi humanisticky a technicky vzdělanými lidmi. To není nadávka, to je prosté konstatování faktu – rozumět a vědět, to je rozdíl. To není více a méně, to je prostě jinak.

Diskuse, kritická analýza, ochota připustit, že problém je komplexnější, že jeho přesné řešení neznáme a budeme ho teprve hledat, to je to, co nám chybí. Pokora naší vlády i nás samých připustit, že na mnoho otázek není nejenom jedna odpověď, ale dokonce ani nevíme, na co se ptáme. Chybí. Ochota připustit si, že bez celospolečenské rozpravy a co nejširší shody na tom, jak věci řešit, nebude naše společnost ani spokojená, ani prosperující. Chybí.

Tolik vám chci říct. Naletěli jste. I po doktorátu na FELu, titulu inženýra či alespoň dvou naprogramovaných frameworcích jste naletěli na ten nejstarší trik všech vlád: rozděluj a panuj.

Aby se nám tohle nestávalo, potřebujeme novináře. Dobré novináře. Ty, kteří kriticky zanalyzují, vyzdrojují, ověřují. Kteří dělají svou práci. I proto potřebujeme vymyslet, jak jim zaplatit, aby ti dobří neodcházeli mimo branži. Potřebujeme je stejně, jako dobré doktory, dobré programátory, dobré horníky.

A také potřebujeme být ochotni je poslouchat i přes to, že někdy nesouhlasíme, někdy se díváme do jiného obrazu světa, než jaký bychom chtěli vidět.

Potřebujeme obnovit své humanitní elity. Potřebujeme vědomí různorodosti. Ne fanatismus.

Na příbuzné téma lze pokračovat články:

Dobrovolné příspěvky na obsah (Marigolda) – zamyšlení

Vrátím se k tématu, které v diskusi znovu nadhodil David Antoš. Dobrovolné příspěvky za provoz média. Abychom se mohli přesunout z roviny dojmů do roviny pojmů, pojďme si udělat menší model.

Za prvé předpokládejme provoz malého média (one man show), protože hned od počátku stavět konkurenci Novinkám je trochu přepálené (na modelování i podnikání). Dobrým výchozím příkladem může být Marigold, kde vidím do čísel.

Návštěvnost Marigolda dnes čítá něco jako 4000 pravidelnějších čtenářů, ten zbytek do statistik návštěvnosti jsou náhodně přišedší, se kterými – myslím – nelze příliš počítat a budou tvořit spíše bonus, než základní operační kapitál.

Provozní náklady Marigolda jsou jeden člověk a jeden server, zbytek lze zatím zanedbat. Měl-li by ten člověk brát běžný plat v branži, měl by se pohybovat někde v rozmezí 20-100 000 Kč dle výše odvodů a vybojovaného místa. Řekněme, že náklad s trochou optimalizace odvodů a daní bude někde kolem 60 000 Kč – všechno je transparentní, tím nutně i pro finančák, takže pod tuhle částku nelze příliš optimalizovat.

To by znamenalo, že každý pravidelný čtenář Marigolda by musel přispět částou 15 Kč měsíčně, což je jistě únosné. Rizikem ovšem je, že by nezaplatil každý. Kdyby zaplatil každý čtvrtý, bylo by třeba vybrat 60 Kč, kdyby každý desátý, už 150 Kč měsíčně a když uvážíme, že průměrné počty předplatitelů se obecně pohybovaly v procentních řádech, mohlo by na jednoho vycházet ještě více. To je ovšem spekulace, kterou nelze v Česku potvrdit jinými daty, než Fffilmem, který vybere měsíčně do 30 000 Kč s podstatně širším čtenářským potenciálem, ale také menším potenciálem solventnosti čtenářů. Ovšem, 100 Kč mají asi jak čtenáři Marigolda, tak Fffilmu.

Co za to?

A to je podstatné pro ochotu lidí zaplatit: co za to. Nejsem Dan Dočekal, nepíšu dva články denně, vybírám si témata dost ostře. Dva články týdně jsou zaručitelné maximum, při náladě a dostatku podnětů v průměru tedy něco jako sedm až deset článků měsíčně, cca 70 000 znaků, což je rozsah tak pěti velmi obsáhlých časopiseckých článků – a to je zhruba to, co můžete očekávat od kteréhokoliv zkušeného novináře v případě, že má téma pořádně proprat.

Tolik tedy dostanete za cenu papírového časopisu a s vědomím, že řada ostatních si to zřejmě čte zdarma. Což mi mimochodem přijde obtížné handlovat – to vědomí, že mnoho lidí to čte zdarma a proč právě vy byste měli přispívat autorovi na šedesát litrů měsíčně, když sami máte stěží polovinu? Pomůže do grafu dokreslit, kolik z toho teče státu a na režii (polovina)? Pomůžou apely, že je potřeba tento měsíc přitlačit, jinak bude autor nuzovat? Já nevím.

Témata: média, pro která je jednodušší živit se z dobrovolného předplatného než z reklamy, jsou nutně tématicky okrajová. Marigold je dobrý příklad: internetové a technologické záležitosti, které jsou příliš okrajové pro všechny ostatní. Nejde o to, že by Mobil.cz nechtěl vydat popis LTE sítě, ale o to, že jeho čtenáře by to nezajímalo příliš, takže by za takový článek nezaplatil adekvátně času na tom strávenému. Proto takové články nevydává. Vás souvislosti kolem vysokorychlostních mobilních sítí zajímají? Natolik, že jste ochotni zaplatit si za články, které možná ani nebudete číst, ale budete jenom rádi, že vznikly, protože se to jednou může hodit i vám a teď možná ostatním? Nebo byste platili s vidinou, že můžete ovlivňovat témata, o kterých se bude psát a radši byste si přečetli, čím se pokydal na párty šéf velkého operátora? Nakolik byste si mysleli, že subvencováním provozu takového zpravodajství máte i vliv na to, co se zde bude publikovat? Už jen tohle ošéfovat, je slušná výzva. Nakolik byste prskali nad tím, že se „zase píše o nějakém LTE, které u nás bude kdo ví kdy“ a ne o tom, že T-Mobile automaticky prodlužuje dvouletý kontrakt každému, kdo ho třicet dní předem nevypoví (což je téma spíše pro soud, etickou komisi a veřejné lynčování toho podvodníka ve firmě, kdo to vymyslel a schválil)?

Jsou možná jiné cesty, ale jaké? Platit až dle konkrétního článku? To znamená programový populismus, psát články, které se budou líbit. Jenže důležité je číst i články, které se mi nelíbí – ne zpracováním, ale tím, že se dívají na věc jinak. Znechutím vás tvrzením, že Windows Phone je slušný systém a pro vývojáře je zásadní podporovat jej, nebo jste ajtíci vidící svět černobíle, neochotní nahlédnout jakoukoliv argumentaci, která ho narušuje a pro které autor tímto skončil, protože je zjevné, že je to debil? Přesně tyhle úvahy jsou něco, co vede k autocenzuře. Zveřejňovat dopředu „redakční plán“? To lze bodově, ale dopředu nevíte, co chcete dělat, mohu vám prozradit, že za vaše penízky pojedu na Mobile World Congress, jenže když mě tam nic nezaujme, tak je to zlé. Takže? Takže nakonec budete platit z velké části za jméno. Za to, že už skoro dvacet let čtete Zandlovy články a to vám dává trochu důvod se domnívat, že ještě dalších pár let byste je klidně četli, i když vás každý druhý nezaujme nebo naštve. Ano, to je řešení pro autory publikující řadu let. Co Pepa Novák, který LTE rozumí líp, než já, protože se podílel na jeho vývoji, ale nikdy o něm veřejně nepublikoval? Tomu byste asi nepřispěli, protože ho neznáte. Musel by vás přesvědčit, jenže jak, když by ho to za chvíli kvůli nedostatku peněz přestalo bavit.

Revoluční tržní změny mají dvě jistoty: trh je vždy dovede do správné rovnovážné polohy, jak nám správně tvrdí profesor Klaus. Co nám pan profesor nestihl prozradit, je druhá jistota: usazení do rovnovážné polohy samotným působením trhu nějakou chvíli trvá a nemusí proběhnout za našeho života, takže tím jedna či více generací trpí. Což je nakonec důvod regulací: snaha nápravy dosáhnout rychleji umělým zásahem.

Malé mene tekel: 1000 čtenářů by muselo na provoz jednomužného tématického webu zaplatit měsíčně alespoň 60 Kč. Občas by museli strpět nahánění doplatit rozdíl. Neměli by prakticky vliv na obsah a museli by to relativně často zkousnout. Věděli by, že ostatní si web čtou zdarma a oni za svou účast nemají pravděpodobně nic navíc (vše navíc ještě prodraží provoz). Osobně si myslím, že to není únosný model, protože tolik uvědomělých se dlouhodobě nenajde.

Výše uvedené je důvod, proč jsem momentálně skeptik k tomu, zda lidé v Česku jsou ochotni přispět na provoz média nějakou zásadní částkou.

Redakční žurnalistika kurva není mrtvá!

Přečetl jsem si článek Davida Antoše na téma budoucích metod odměňování autorů zajímavých článků. Jako polemické východisko je to zajímavé, podnětné a dá se debatovat o tom, zda tací autoři budou třít spíš bídu nebo nouzi – například na Marigoldovi jsem aktuálně za měsíc vybral 20 euro na příspěvcích autorů, ač je pravda, že jsem je nijak nevymáhal. Nepraštil jsem dostolu a nezařval: chcete mít jeden článek na blogu za dva-tři dny, celkem deset měsíčně? Tak to musím vybrat 20 kKč měsíčně a na vás vychází 100 Kč.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 4: Chytré agregátory blogů a zpráv

Zastavme se ještě na chvíli u vyhraňování blogů oproti klasickým médiím. V roce 2004 jsme ještě ve fázi, kdy svou pozici vůči mainstreamovým médiím hledaly blogy. Jen o pár let později už tomu bude opačně.

V jednu chvíli se zdálo, že budoucností digitálních médií je chytrý agregátor, který bude třídit a skládat stránky z blogů podle toho, jaká témata vás zajímají. Ostatně, podobných pokusů se od roku 2002, kdy Google představil „výstřižkovou“ službu News (v podobě Zprávy od roku 2007 i v češtině) objevila v zahraničí celá řada.

Pokračujte ve čtení článku…

Drazí programátoři, kdybyste nevěděli, jak pomoct novinářům, tady je pár tipů

Na Twitteru se umí programátoři hezky odvázat, když jde o to, nakydat na novináře hnůj. A tak mě napadlo, že bych mohl programátorům, kteří touží být společensky užiteční, nabídnout pár tipů, jak ulehčit život novinářům, kteří se o to snaží taktéž. Ne, psaním článků to nebude. Ale pomůže udělat rozhraní mezi státními službami a novinářem.

Asi nejlepší příklad je Justice, bohatý zdroj všech informací, ale poskládaných tak, že jsou zbytečně málo použitelné pro běžného i velmi IT vzdělaného novináře, ovšem nekušeného se scriptováním, perlem, PHP a bash shellem. Vy, programátoři, lidé chytří a užiteční, to spíchnete předpokládám za pár minutek. Co novinář potřebuje dostat z Justice?

Tak především by rád dostal emailem avízo, když se u nějaké firmy cokoliv v Obchodním rejstříku nebo Sbírce listin na Justici změní. Změní se majitel, společník, založí se výsledovka? Udělejte službu, kde umožníte novinářům zadat IČ firem a vaše služba ohlídá změny. Když změna nastane, dostane novinář informaci a jde si na web prohlédnout, co se stalo. Proč? Dneska novinář nemá šanci to uhlídat. Já mám na Google Docs tabulku se jmény/IČ cca 50 firem, které jednou za měsíc procházím, co se u nich změnilo, je to pěkný opruz. Většina novinářů to, soudím, nedělá vůbec, dívá se do Justice hodně nahodile. Přidejte totéž pro Insolvenční rejstřík (vše najdete na justice.cz) a službu udržte v chodu, ačkoliv provozovatelé Justice dělají všechno pro to, aby s ní roboti nemohli právě tohle dělat. Budete mít pěknou službu pro cca stovku novinářů a další hromadu lidí, kteří to sledují ze zájmu – návštěvnost nula, ale celospolečenský přínos obrovský. A to myslím smrtelně vážně. Nabídněte web rozhraní, kde se budou moci tyto změny centrálně sledovat po přihlášení, na titulku vypište poslední změnu u kterékoliv sledované společnosti, budete mít moc hezkou službu, za kterou vám utrhá pár novinářů ruce.

A další tip? Když už jste na té Justici, udělejte rozhraní, kde si vyplním Jméno, příjmení a rodné číslo člověka a ono mi to hlídá změny – jak ve statutárních orgánech firem, tak založení nových. Propojte to s možností hlídat změny v těchto firmách. Skvělá věc.

Proč? Zkuste si hlídat změny ve firmách nebo kolem osob, když k tomu teoreticky máte skvělý nástroj, jako Justice.cz, ale práce s větším množstvím dat s ním není vůbec jednoduchá. Tohle je příležitost pro vás, kde podat pomocnou ruku v čištění českého chléva. Věnujte tomu ten čas, který trávíte nadáváním na českou politiku v diskusích (ty komenty dejte klidně do zdrojáku) – a ještě se zasloužíte …

PS: Stejně se nudící webdesigneři a UX mistři se pak mohou podílet na designu a ergonomii vaší služby…

Jeden z mnoha příkladů, kdy blogy mění novinařinu (a zrovna ten negativní): průběžné, versus komplexní informování

Když začínal „fenomén blogů“, ozývala se řada hlasů, že to naprosto změní novinařinu, přinese to její občanské, svobodné pojetí oproštěné od diktátu žurnalistických pseudoelit. Tehdy jsem, poučen mnoha jinými revolucemi, smířlivě namítal, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. S odstupem doby se ukazuje, že spíše ty chladnější hlavy měly pravdu, i když mnoho vlivu blogy zanechaly. Často, pravda, ne nejlepšího. A o tom bude tenhle příklad.

Něco jsme nedávno napsali. Bylo to vcelku jasné, navíc informace, která se obecně rychle znárodní a v oboru, kde máme řadu konkurentů, takže nebylo s čím otálet, ihned jsme ji vydali. Je jedno, co to bylo. Záhy se ovšem ozvala dotyčná (a dle svého vyjádření i dotčená) firma, jejíž PR oddělení se podivovalo, že jsme je nekontaktovali s žádostí o vyjádření a chtělo mi dát přenášku o tom, že to se musí, to se má. Podotýkám, že informace pocházela z oficiálního komunikačního kanálu firmy k zákazníkům, ovšem ne z kanálu k novinářům, tedy žádná spekulace.

Vyslechl jsem si přednášku a pravil jsem, že informace je dneska cenné zboží, pokud jsme s ní první. A v našem ranku působí hromada blogů a webů, které se s žádným vyjadřováním párat nebudou a nepárají. Takže je mi líto, ale jestli nechci být poslední a jako bonus pro zákazníky přidat nějaký oficiální textík, není na co čekat. Informace přišla a jde obratem ven.

A skutečně to tak bylo. Za půl hodiny byla informace jinde, pak se přidaly další a další weby, v tu chvíli už bylo naše „první“ nepodstatné, jepičí život. A ještě v tu chvíli bychom čekali na oficiální vyjádření, které, když přišlo, dle očekávání mnoho nového nepřineslo.

Co s tím? Blogy nenaučily novináře pracovat o mnoho rychleji. Jen je donutily práci urychlit rozložením na prvočinitele. Místo klasického postupu „informace se dají na hromadu a pak se uvidí, jak hromada vypadá“, se informace sbírají jedna za druhou a jedna po druhé se také publikují, nikoliv v jednom článku, ale v mnoha notickách po sobě. Místo komplexní zprávy máte zprávu průběžnou a sami si ji musíte poskládat. Z toho vznikají taková ta nejrůznější podivná tvrzení, která jsou pravdě vzdálena: dotyčný se neprohrabal všema zprávičkama, skončil v nějakém levelu, kde ta informace ještě platila.

Mimo jiné postup „jedna po druhé“ neumožňuje příliš informaci zasadit do kontextu, protože když to uděláte, tak je kontext zpravidla špatně, zatímco samotná izolovaná informace by mohla obstát s tím, že ji doplní další a další informace. Pro čtenáře veskrze nevýhodný postup. Co mu to ale dává, je pocit, že je u zrodu, že má prst na tepu doby, že do toho svítí. Nesvítí, jen má ten dojem.

Nechci tím říct, že blogerský přístup je špatný. To ne, je zajímavý pro lidi, kteří tématu mohou věnovat tolik prostoru. Je zajímavý pro mě v řadě oblastí telekomunikací, kde mám plošně určitou orientaci a umím si kontext vyvozovat sám. Pro mě není zajímavý například v oblasti důchodové reformy, kde moje orientace je mnohem omezenější. Kde si neumím v hlavě rychle srovnat, zda systém v Benghází a postsovětském rusku spojuje rychlá likvidita nebo naopak nutná amortizace emisního ážia. Kde bych to měl radši v klidu, v pohodě na podnosu, klidně o pár dní později.

Tož tak.

Předvolební marnotracení žurnalistovo spojené s lamentací o státním rozpočtu

Honza Simkanič publikoval text s nadpisem Tragika české politické žurnalistiky, čímž rozehrál moji myšlenku a stal se předjezdcem tohoto zápisku. Můj postřeh bude z jiné strany, z jiného úhlu, ač stejně plačtivý.

Rozhodl jsem se být předvolebně zodpovědným občanem a prostudovat státní rozpočet. Podle článků, které jsem četl, jsem vyrozuměl, že zákon o státním rozpočtu je věc složitá, kterou bude zatěžko pochopit i promovanému ekonomovi. Nicméně volby se blíží, zodpovědnost k druhé vlasti především a nad osobní pohodlí. Do termosky nalil jsem kávu, připravil si drobné občerstvení, vygoogloval jsem si zákon ke státním rozpočtu a jal se číst.

Tady někde nastala první zrada. Pravda, zákon má cca 150 stran, což je na počtení docela husto textu a především tabulek. Omáčky kolem toho je jedna strana, zbytek jsou tabulky. Jenže ouha. Rozpočet v zákoně vypadá tak, že se řekne, kolik se přijme (a to se v zákoně říká s neoblomnou jistotou, která mi imponuje, kéž bych to uměl u rozpočtu firemního) a kolik se vydá. Mne zajímaly hlavně ty výdaje. A ty jdou po takzvaných kapitolách, což jsou ve skutečnosti ministerstva a jiné státní úřady jako Český statistický úřad, NKÚ a další. Takových „kapitol“ je v rozpočtu na rok 2010 celkem 41, přičemž příjmy z nich jsou 1,022  bilionů (doufám, že jsem trefil řád, prostě 1022 miliard, tyhle čísla už běžně nepočítám), zatímco výdaje jsou 1,184 bilionů, tedy o 162 miliard vyšší. To je onen schodek a je to banální matematika, když si vyhledáte názvy těch řádů.

Po tomhle dvoutabulkovém výčtu příjmů a výdajů jednotlivých kapitol následují „Ukazatele kapitol“, kde jsou rozpočty jednotlivých ministerstev a úřadů, tedy oněch jedenačtyřiceti organizací. A tady nastává první zádrhel. Vezměme si například rozpočet Ministerstva dopravy. Tak nějak implicitně jsem předpokládal, že se z něj dozvím, kolik peněz se proinvestuje do opravy dálnice, řekněme takové D1. Ne, nedozvíte. Ukazatel kapitoly 327 je jedna tabulka, která „vysvětluje“, jak se proinvestuje 71 miliard korun. Najdete tu platy a pojištění zaměstnanců ministerstva, ale položku D1 nikde… To byste chtěli moc.

Takže pokračujeme v bádání. Jedním ze čtyř výdajů (!) ministerstva dopravy mimo personálie a granty jsou „pozemní komunikace“ – 426 milionů na rok 2010 a Dotace pro Státní fond dopravní infrastruktury, 55,2 miliard. Účelem Fondu je rozvoj, výstavba, údržba a modernizace silnic a dálnic, železničních dopravních cest a vnitrozemských vodních cest. Tady by se tedy měla asi najít ta rozpočtová položka „Dálnice D1 – opravy“. Jenže v zákoně o státním rozpočtu už to není. Nelze se ze zákona „prokliknout hlouběji“.

Přejdeme tedy na web SFDI a pokračujeme v hledání. Tedy hledání… vyhledávací okénko na SFDI pro jistotu nefunguje, protože chybí script pro hledání. Nakonec se proklikávám k rozpočtu. Na stránce 14 se dozvídám, že pro opravy a údržby dálnic a silnic první třídy je v rozpočtu 7,344 mld Kč, které má dostat Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD).

Pár věcí z rozpočtu detailně nechápu, jsem v tom začátečník. Například, proč v rozpočtu SFDI se pláče nad tím, že se rozpočet zkrátil příjmově za 36,1 mld Kč, když státní rozpočet ve výše uvedeném zákoně počíta s cca 55 mld Kč, asi jsem někde něco přehlédl nebo prořízl, čert to teď vem.

Až tady, úplně na závěr, je barevná tabulka, ve které najdete, kolik se vynaloží na jednotlivé silnice a další dopravní instrastrukturu. V našem hypotetickém příkladě najdete dvě položky týkající se stavby dálnice D1, například D1 v úseku Kroměříž východ–Říkovice. Na tu se letos vynaloží 100 milionů, pro příští rok se očekává 50 milionů Kč. Dalších 1,8 mld Kč sem nacpe EU v rámci programu OPD (Operační program doprava) Celkový rozpočet 6,6 miliardy Kč. Takže se tu ještě chvilku stavět bude.

Co je mezipointou mého povídání? Především to, že neexistuje žádný přehledný sumář toho, co obsahuje ve skutečnosti státní rozpočet. Co se za ty peníze postaví, koupí, pořídí. Musíte zoufale hledat, procházet podřízené organizace. Abyste se dobrali toho, co znamená rozpočet na dopravu (ve skutečnosti!), tak musíte projít rozpočty SFDI, ŘSD, SŽDC (to jsou železniční cesty), ŘVC (ředitelství vodních cest) a teoreticky i TSK (technická správa komunikací). V rozpočtech narazíte na nesrovnalosti, které plynou za prvé z toho, že dokumenty nejsou synchronní, mohli jste se dostat k publikované předběžné verzi, která nezahrnuje změny související se schválením státního rozpočtu v prosinci 2009, mohli jste něco přehlédnout a nepochopit. Dobrat se konkrétní informaci ze státem a jeho institucemi publikovaných informací prakticky nejde. Navíc narazíte na nezájem: vyžádal jsme si například emailem rozpočet ŘSD – a kašlou na mne. Jsem zvědav, co řeknou, až jim zavolám…

Úkolem novin by mělo být tohle všechno absolvovat a nám, čtenářům, představit podrobnou a předemletou verzi výše uvedeného. Měli bychom se koupí novin krátce po schválení rozpočtu dozvědět, kolik peněz příští rok připadne na opravu dálnice D1, kolik na nákupy nových zbraní pro vojáky a kolik to bylo v letech minulých. Jenže já si nevybavuju, že by něco takového v novinách bylo. Píše se o porcování medvěda a kolik si kdo z poslanců přihrál do vesničky. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale upřímně, jsou to drobné, které tam někdo nechal porcovat kvůli odvedení pozornosti poslanců i médií. Funguje to mocky moc dobře, jak vidno.

Pak se napíše souhrnná zpráva, že na dopravu jde letos více či méně, než vloni. Jenže na jakou dopravu, ptám se? Co když v hlubinách toho rozpočtu je, že se vyhodili všichni úředníci a ušetřené peníze jdou na opravu silnic? Nebo že přestaneme stavět silnice a budeme stavět jen železnice nebo jezdit dopravou vodní? To jsou ty podstaty oné rozpočtové změny – jenže nic z toho se z novin nedozvídáme v komprimované podobě. Až v narážkách v průběhu času, když nebohý opravář dálnice vysvětluje, proč i letos bude připomínat tankodrom…

Jde to dělat jinak? Jde. Třeba v USA je projednávání federálního rozpočtu celospolečenské téma, protože lidé vidí jednotlivé jeho podoblasti. Média vydávají infografiky, lze se přehledně dobrat toho, čeho se rozpočet ve skutečnosti týká. Moje oblíbená je infografika WallStats, kterou si můžete objednat i jako plakát o rozměru šesti čtverečních stop. V ní najdete federální budget přehledně, po odděleních i jejich hlavních programech, například takhle je to vidět u námořnictva a jeho vývoje:

 

Rozpočet USA v přehledné infografice
Uznejte, není to přehledné? Chcete jinou verzi, černobílou, jinak uspořádanou, abyste viděli, že nejde o ojedinělá dílka?
No a co máme v Čechách?

Aktuálně.cz: nic, jen komentáře. iDnes.cz – sbírka pojmů a dojmů, alespoň něco. Finance.cz – alespoň přehledové tabulky celku, jinak nic. Euro – nic, kromě komentářů. Oficiální server Czech.cz – no to si dělají legraci? Hospodářky a iHned – hezká infografika, která je bohužel na houby, protože o ničem nevypovídá, jen o tom, že máme dluh, ale jednooký dnes kralovati může. K tomu přidaly komentáře profesí, jichž se změny týkaly, to mi přijde spíš populitiscké, ale opět lepší něco, než nic. Pojem Nic znamená, že se nedalo nic najít přes vyhledávač webu a přes Google, ani jem na to nenarazil v tištěné verzi.

Asi tady bych se odpíchl ve věci lamentace nad úrovní novinářské práce. Abych neteoretizoval, vyzkoušel jsem si to minulý týden v praxi. Ano, vytvořit komplexní podklady, které budou o něčem vypovídat, by dalo tři týdny práce elévovi, který by všechno obvolal, postahoval, přepsal do Excelu a nenechal se odbýt. Většinu práce zahrnuje to „nenechal se odbýt“ – tedy vydolovat data a věnovat trochu úsilí o to, najít je. Mít mírnou zkušenost s googlováním. Mírně rozumět ekonomice v rovině rozlišení pojmů výnosy/zisk. Nic závažného.
Nikde nic. Laciné pošťuchování novinářů, osamocené výkřiky bez kontextu. Zhodnocení, kdo pro co hlasoval, aniž by bylo zřejmé, že novinář pochopil podstatu toho, co se odhlasovalo. Analýza veškerá žádná. Já vím, že by dala práci. I v jednotlivém segmentu by dala práci. Jenže ta práce měla být udělána.
Taky vím, že jsou objektivní kritéria, proč se tak nestalo: v redakcích jsou podstavy, je dost jiné práce. Sepsat pár povrchních výkřiků a zhodnocení dá méně práce a zabere to skoro stejně znaků. Napsat, že školství dostalo méně a že to učitelé odserou, dá méně práce, než projít rozpočet a zjistit, kdo ve skutečnosti dostane méně a jaké jsou pro to důvody.
Takže ano, novináři odvedli mizernou práci. A nebyl to první případ, kde to pozoruju. Jenže víte, co mne na tom děsí nejvíce? Stručným průzkumem mezi poslanci jsem pojal podezření, že podobně mizernou práci odvedla i většina poslanců. Že málokdo z nich do detailu tuší, o co vlastně hlasoval. Ano, chápu princip, že na to strana má experty, kteří zanalyzují rozpočet a dají instrukce, jak má kdo hlasovat. Chápu, že v rámci strany je práce rozdělena. Ale stejně se bojím důsledků, které z toho plynou, když většina nerozumí tomu, o čem se vlastně hlasuje…
Má-li článek mít nějaký závěr, tak jen smutné konstatování, že občasné žehrání politiků na povrchnost novinářů, je v některých případech pravdivé. Což neznamená, že ve všech. Jenže vinu na tom mají sami politici. Letošní volební kampaň a nakonec i ta v roce 2006 se dostala z roviny věcné do roviny osobní. Pere se špína, padají nesmyslné sliby. Těžko v takovém marastu novinářům vyčítat, že se přesunuli do téže argumentační roviny a místo fakt hodnotí občas dojmy. Ku cti jim slouží, že to nedělají často a snaží se o nestrannost, ale velké analýzy od nich čekat jen těžko.  Už proto, že čtenářská poptávka po nich je také pramalá. Čest výjimkám a svědomitým lidem v obou táborech.