České zprávy na internetu? Info.cz zajímavý, Seznam Zprávy zatím problémy se závažností témat

České zpravodajství na internetu? iHned za peníze, takže nemohu posoudit jinak, než z novin, kde to vypadá jako ekonom-komix. iDnes a Lidovky opravdu citelný příklon k majiteli. Aktuálně po odchodu základních lidí citelně dolů. Info.cz mě příjemně překvapilo a nadchlo do momentu, ale vždycky mě sejme článek z Reflexu (příšerný časák). Seznam Zprávy by byl dobrý, ale lineup hlavní stránky je zamořený krimizprávami a pitominami, takže to zajímavé mi tu uteče. Echo příliš stručné a často povrchní tam, kde to nerad, ale často se tam najdou zajímavé věci. Forum24 už nestíhám brát. Obecně jsou česká média (čtená z mobilu) strašně negativní, takže na ně nelezu, když nemusím, protože bych si to jinak hodil. Prý je dobrý web Rozhlasu a České televize, ale já audiovizuální obsah už konzumovat nestihám a nechci, takže tam ani nelezu.

Takže nakonec zůstávám u Flipboardu, Sueddeutsche, Guardianu a hlavně doslechu od známých a přátel, kteří témata sledují a někde je propíchnou, když vyjde něco zajímavého…

Lidovky o kreténismu článkem, který názorně ukazuje, jak média fungovat nemají

Jestli chcete nějaký příklad, proč jsou mainstreamová média v krizi, tenhle článek v Lidových novinách je dobrý příklad. Nejde zdaleka jen o text článku, ale i o celý mechanismus kolem, což je fail na fail. Pokračujte ve čtení článku…

Agent 067

Když jsem odcházel z Lupy, řada lidí téměř automaticky předpokládala, že moje další štace budou zase nějaká ta média. Nabízelo se to, je to něco, co dělám rád a s čím mám nějakou tu zkušenost a kde doba změn nutí ledaskoho k experimentům a najmutí si člověka, o němž je souzeno, že tomu rozumí. A tak se skutečně sešlo pár nabídek, některé i velmi hezké jak po stránce obsahu práce, tak po stránce příjmů.

Všude jsem se nakonec slušně omluvil a nešel jsem do toho. Situaci mi ulehčilo i Aktuálně, které napsalo tak kulantně formulovaný článek, že se z něj dalo usoudit, že jsem nastoupil právě tam a tím pominula potřeba cokoliv vysvětlovat. I když poslední dobou se mne dost lidí soustrastně ptá, zda už mne Bakala také vyrazil. Nevyrazil.

Důvod, proč jsem dal přednost vlastnímu podnikání a založil s Pavlem firmu v odvětví, které dnes obecně nepovažují lidé za podnikání přející, je vlastně prostý. Instinktivně jsem cítil, že média se řítí do problémů a doba, kdy se v nich dalo slušně uživit a ještě udělat kus práce, je ta tam. Jistě, mohl bych „restrukturalizovat“, nastoupit někam jako vyhazovač, jenže já radši rodím, než pohřbívám. A porodů, které vypadají nadějně, bylo mezi pozvánkami málo. Když jsem si teď, po více jak roce procházel všechny ty nabídky, zjistil jsem, že instinkt mne nezklamal. Až na čestné výjimky by šlo o spolu/práce, které by právě končily rozlučkou, ekonomickými nebo morálními dilematy a kompromisy, ke kterým jsem nedospěl.

Čímž se obloukem dostávám k možnosti vytvořit si médium vlastní. Ještě před pár lety se mi zdálo, že je vhodná příležitost k další vlně konsolidace, jenže tu pak provedla Mladá Fronta a další vlna by byla komplikovaná a i inzertně o dost méně zajímavá. Navíc peníze z inzerce už dávno nepatří mezi jednoduché a upřímně: pokud nemáte v týmu někoho, kdo inzerci pořádně umí, je lepší se do toho nemotat. Mám, pravda, jednu firmu, kde provozujeme řadu digitálních médií, ale výnosy z nich neproudí inzercí. Dělat novináře a dělat obchodníka, je setsakra rozdíl. Druhá vlna konsolidace mi sice v hlavě ležela dlouho, ale když jsem vzal do ruky kalkulačku, zjistil jsem, že by byla asi tak výnosná, jako kdybych si udělal další eshop (což, jak vím ze zkušenosti, nechci) a za podstatně více práce.

A tím se obloukem vracím k Petru Koubskému a jeho novému médiu 067. Vezměme si do ruky kalkulačku. Tři pořádné články za dva týdny, to je fulltime režim (je k tomu něco marketingu, něco programování, úřadování atd) jednoho člověka. Aby to mělo smysl, měl by to být ekvivalent práce, na jakou by Petr dosáhl, dovolte mi od stolu říci že milion korun ročně (nezapomínejme, že část sežerou daně, nájmy, vývoj, overhead kolem firmy), aby to nebyla vysloveně low-cost záležitost a i uživatel měl profi dojem.

Při 900 Kč ročního předplatného nám dává 1111 předplatitelů, kteří jsou potřeba. To na první pohled není moc. Insider patřící pod Aktuálně za rok nasbíral 1400 předplatitelů. Měl více tarifů, více klientských možností (mobilní klienti a tak). A fungoval na trhu, kde je fest konkurence, tedy politické zpravodajství. A taky větší zásah, teoreticky.

067 vstoupilo na trh inteligentního čtení o techno-společnosti, kde kromě anglického Wired v češtině nic není (to není vtip!). Média IDG jsou mrtvoly, Chip a PC Extra či jak se to jmenuje, sem rozhodně nemíří. 067 je zaštítěno jménem Petra Koubského, který v tomto žánru publicistiky patří ke špičce a k těm lidem, kteří jsou schopni přitáhnout další jména, neb s každým vyjde. Pokud si chcete odpočinout od Dana Dočekala na Lupě, nebudete mít mnoho jiných možností, po čem sáhnout.

Záleží samozřejmě na tématech. První číslo by mě nepřesvědčilo, že jde o čtení pro mne. Úvodník Petra Koubského přináší zajímavé postřehy a paraboly, jenže je to úvodník. Článek o čučení na letadla je pro mne hobby článek o „fenoménu“, který znám a který mne jako „fenomén“ nezajímá. A do čísel za „fenoménem“ nás nahlédnout nenechá, což by mne už zase zajímalo. Jakkoliv je hezky zpracovaný, je to jen stoplusjedna zahraniční zajímavost. Do třetice Kašpárkův slovník nových interesantních pojmů je taková všehochuť, sice čtivá, ale nic, z čeho bych měl dojem ponoru do hloubky, jen vkusně sestavené inteligentní výplně. K tomu se ve Wired také používá, na leitmotiv magazínu je to málo.

Všeho všudy, když odečtu úvodník a výplň, zbyl mi jeden hobby článek o hobby, jemuž neholduju. Nic, co by se mi protínalo do businessu, co by mi otevíralo nové světy a kladlo hlubší souvislosti či nároky na mne jako čtenáře. A smůla je, že jako řada náročných čtenářů si nemohu dovolit na takové hobby články utrácet svůj čas. Kdyby mne pán ponořil do světa sledování letadel s čísly návštěvností webů, sledování letadel miliardářů či výhledů na pracovní místa a netradiční morální/ekonomická dilemata, bylo by to něco jiného. Ačkoliv bych v tom podnikat nechtěl, byl by to pro mne zajímavý zvonek.

Z jednoho čísla zdarma neradno dělat hlubší závěry, zejména, když se pohybujeme na ledě přetvářejícího se mediálního průmyslu. Zjevně si i Petr Koubský uvědomuje, že to chce onu pověstnou „one more thing“ – jíž je v tomto případě Zeď po způsobu Milionové homepage s logy předplatitelů. A jistě budou další „one more“, pokud a kam peníze dovolí.

Vypočítat, zda se 067 zaplatí, dopředu nejde, to je ta pointa pointa podnikání. Ale lze odhadnout trend. V lepším případě ano, zaplatí se a nebude jej autor dotovat svou prací. V nejlepším vznikne nový magazín, který se v průběhu deseti let etabluje a bude i něco vydělávat. Na víc současná česká mediální scéna v rozvratové krizi a bez prostředků i agresivního přístupu nemá.

A to je nakonec důvod, proč jsem od novinařiny zase odešel. Je tu jen velmi málo prostoru na to, slušně se tu uživit. To je první vada. A prestiž novinářského povolání klesla tak hluboko, že i při smalltalku v taxíku na otázku, co dělám, radši říkám, že prodávám smaltované hrnce důchodcům. Vzbuzuje to pozitivnější emoce.

Bylo by na dlouho říkat, proč to tak je, šetření v médiích a protiútok politků i ne-profi (čili czech-like) píáristů by v tom hrálo prim. Za téhle situace ztratíme celou řadu novinářů, kteří prostě rodinu z platu neuživí, už nepomůže ani vedlejšák po večerech a do toho se přidává otázka po smyslu toho, co děláme. Všimněte si při té příležitosti, kam odcházejí lidé z redakcí, kde se nyní láme chleba (a uhlí). Zhusta mimo branži. A to je průser. Zvyšuje se počet pendlerů, externistů. To znamená nestabilitu na obou stranách a zejména názorovou pružnost. To, že dobrá novinařina výrazně vymizela, je fakt, který známe. Teď se k tomu dozvídáme, že se nemá odkud objevit, zrestituovat. Snad za dvacet let, při příští generační obměně, až dorostou noví novináři, kteří se řemeslu přiučí v cizině a vrátí se sem dojati zájmem o ně a jejich celospolečenskou potřebností.

Z počinu 067 se tak stává spíše spasitelské dílo, spasitelské v jiné rovině, než babišovská United Media. Spasitelské zdola, vědomím toho, že když chce člověk dělat něco pořádně, nezbývá mu v tom bordelu nic lepšího, než to udělat sám a strhávat příkladem, ne kecáním o tom, jak se to jinde dělá špatně. Proto je dobré tomuto počinu držet palce (když už jsem sám na to neměl koule). Aby devětapadesát padlých po Jamesi Bondovi nebylo obětováno zbytečně.

Jednoduché to nebude na žádné straně. Kvalitní média se prosazují pomalu proti implicitní nedůvěře, čtenáři si cestu hledají také pomalu, protože velká reklama je znechucuje, malá nezasáhne. Drží palce oběma stranám.

Sám jsem zbaběle z barikády slez a našel si jinou. Rozhodně ne jednodušší, protože jestli si myslíte, že v energetice jde něco jednoduše, tak to byste tu ještě všech deset oblízli na RRTV. Ale novou, jinou, s větší možností revoluce, většími prohrami i zisky.

Mobilní obsah je už druhá revoluce v řadě, která huntuje česká média

V říjnu jsem byl na Czech Internet Fóru v panelu věnovanému mobilnímu obsahu. Je to široké téma, je těžké k tomu něco objevného říct, tady jej opanovaly aktuální výsledky Tablet Media a jejich tabletového magazínu Dotyk a Lucie Tvarůžková opouštějící Hospodářské noviny. Takže k něčemu zajímavému to bylo, ale jedno nám uteklo. Závěr.

Ptal se mne na to Petr Koubský v roli moderátora, ale zmátl mě nadhozeným středověkem, pak ten příklad vytáhla právě Lucie Tvarůžková: média jsou na tom nyní podobně, jako hodinářský průmysl v quartzové revoluci v sedmdesátých letech. A o tom už něco málo vím. Možná více, než Lucie, takže se pokusím vysvětlit, proč je tenhle příměr až nebezpečně dobrý.

Quartzová revoluce je něco, co proběhlo v hodinařině a začalo to v šedesátých letech, kdy se ukázalo, že hodinářský strojek by nemusel být mechanický, ale mohl by mít elektronický, quartzový základ. A že to bude jak levnější, tak přesnější. A na tohle Japonsko vsadilo. A hodně.

Drobný problém to znamenalo pro Švýcarsko, které v té době dělalo přes polovinu světové produkce hodinek a byla to významná část jeho průmyslu. Následovaly takové ty klasické fáze jako „popírání“ – kdo by chtěl levné přesné elektronické strojky, když může mít drahé mechanické strojky, až do fáze klinické smrti, kam se švýcarský hodinářský průmysl dostal v polovině osmdesátých let, kdy počet zaměstnanců klesl na třetinu.

Za vyvrcholení krize se označuje rok 1983, kdy počet fungujících členů švýcarské hodinářské asociace klesl o rovných tisíc na 600 členů (a i těch byla řada ve stavu hibernace). Tehdy ale také vznikl plán, co s tím dělat. Byla nutná naprostá restrukturalizace švýcarského hodinářského průmyslu. A (s drobnými peripetiemi) přichází pán, který měl jak ten plán, tak sehnal peníze. A zachránil švýcarské hodinářství. Jmenoval se Nicolas George Hayek (český wikiheslo nemá, proč taky) a přes české jméno to byl libanonský (a nyní švýcarský) podnikatel.

Jeho plán? Neprodávat významné švýcarské značky japoncům (kolem kroužilo Seiko a Casio), sloučit je do jedné firmy. Srazit náklady, sjednotit výrobu, jet nové řady. Tak vzniklo Swatch. A Swatch Group. A plastové quartzové módní hodinky za málo peněz, které okouzlily svět a nechaly Švýcarsko na hodinářské mapě: pod Swatch dnes patří značky jako Omega, Longines, Blancpain, Rado nebo Breguet. Nebo taky ETA, ještě nedávno monopolní výrobce mechanických strojků.

Co je na tom podstatné: bez mimořádného osobního nasazení Nicolase Hayka by se nic takového nestalo. Bez jeho vize, kterou prosadil a realizoval. To za prvé. Za druhé: původním majitelům hodinářských firem to příliš nepomohlo. Fakt, že hodinářský průmysl přežil, jim už dnes moc peněz nehodí. Oni se podílů zbavovali za bakšiš oproti tomu, jakou cenu ty firmy mají dnes. Ale samozřejmě se podílů zbavili lépe, než kdyby to šlo všechno ke dnu.

Update: v komentářích jsem se dočetl, že strategie Swatch Group byla prodávat drahé hodinky bohatým a že to se to potom snadno bojuje s úpadkem. No, to je strategie dneska. V osmdesátých letech bylo zřejmé, že není jediný důvod, proč by si bohatí lidé měli kupovat mechanické hodinky. Byly přeci méně kvalitní coby ukazatel času, nemohly nabízet takovou miniaturizaci, odolnost, pohodlí. Podnikatelé chtěli mít na ruce digitálky, to byl šlágr už od doby prvního Pulsaru či Accutronu a představa, že by si bohatí lidé kupovali nějaký mechanický aušus, byla v té době … no, přinejmenším úsměvná. Byl to až Hayek, kdo přišel s tezí, že hodinky jsou jediný šperk kromě snubáku, který si mohou muži dovolit – a začal v devadesátých letech masivně tlačit mechanické hodinky jako symbol luxusu a postavení. Říct, že v hodinkách vyhrála kvalita, je ovšem naivní: na počet kusů se quartzových hodinek vyrobí mnohonásobně více, kvalitní mechanické  hodinky se staly jen jedním z druhů prodávaných hodinek a druhem lepším až luxusním. Ovšem především díky Haykovi. Základem obchodu Swatch Group ovšem byly levné plastové hodinky s excelentním designem, kterých jste si koupili hromadu pro každou příležitost všude na letištích a butikách. Vztaženo k žurnalistice: je pravděpodobné, že ta kvalitní přežije, ale významně se promění a to jak provedením, tak vlastnicky. V případě provedení to bude jen dobře, protože se vrátí ke kořenům. 

Situace v médiích je dnes hodně podobná. Přišla digitální konkurence, která nabízí větší kvalitu, větší různorodost a nižší cenu. Naprostá většina tradičních mediahousů zaspala a podle toho to tak s nimi vypadá. Nabízejí zastaralé zboží, které lidi nechtějí, šetří na kvalitě, nemohou obstát v podmínkách dodání a formy zboží. Skvěle je vidět pozice švýcarského a japonského hodinářství v roce 1975…

Samozřejmě nějakou dobu se dá bojovat poukazem na tradice a na to, že to tak lidé chtějí. Jenže zkušenost ukazuje, že ti, co to chtějí tak, jako kdysi, umírají – a ti mladí to chtějí jinak.

Dodnes tradiční média situaci řešila klasicky, tedy svou kapitálovou převahou: ta internetová jednoduše skoupila, jejich management vyházela nebo velmi ráda nechala odejít, nic nezměnila a jelo se dále. Kdo chtěl psa bít, hůl si našel třeba ve spojení AOL a Time Warneru.

Takhle se tradičním médiím podařilo vyřešit nástup internetu. Skoupili zavedené internetové servery, vyrůst vedle sebe je nechaly jen v okrajových oblastech, které byly vždy tak nějak specifické nebo tam, kde se jim nepodařilo tomu zabránit.

Pak přišla krize, během níž tyhle tradiční mediahousy vedené už seriosními lidmi v mnohořadých oblecích a zlacených obroučkách brýlí, přišly o finanční rezervy.

Do toho přišla „mobilní revoluce“, v níž se obsah má stát mobilním, neboť na mobilech a tabletech jsou jeho konzumenti. Ti v tričkách, džínách a bez zlacených obrouček, protože v nich nefungují Google Glass. 

A tady přichází zádrhel. Akvizicemi a krizí finančně vyčerpané mediální koncerny, potýkající se nadále s propadem inzertních peněz, už nemohou zvolit osvědčenou strategii konsolidace trhu. Není za co konsolidovat a poptávka po novém obsahu je příliš zjevná, jen není zjevné, jak ho uchopit. 

Jsou tu dvě východiska. To, které přinesl Hayek do hodinařiny: ostrá konsolidace, v jejím rámci diferenciace, hledání produktu, jeho prudký rozvoj  a nakonec vypiplaný produkt.  Zbavení se starého managementu, který je jen příživa, zaměřit se na podstatu. Soustředit se na to, že když děláte hodinky, potřebujete hodináře a návrháře hodinek. A taky ty, co je prodávají. A aby rozuměli tomu, co prodávají. Uvést věci do souladu na celé produkční linii. Zkrátka: mít vizi. Hajkovi tohle zajistilo obrovské bohatství a nehynoucí slávu mezi hodináři i businessmany (ačkoliv se dostal “jen“ na 232 místo nejbohatších lidí světa).

Nebo zvolit druhou cestu: pomalé umírání bržděné patičkami, co jen to jde. Inovace vlastním managementem v prostředí, jemuž nerozumí, protože poslední inovaci zvládl ve zcela jiném prostředí před dvaceti lety. Postup, co nevyjde, protože už není za co.

Varianta, že by management papírového média porozuměl čtenářům médií digitálních, je úsměvná. Jistě, stát se to může, lze se k tomu za drahé peníze dobrat. A výjimečně se to stává. Takový člověk pak požaduje změnu radikální, nevyzkoušenou, obtížně vyargumentovatelnou, proti němu stojí průzkumy, zvyky, tradice, jeho kolegové a zkušenosti hovořící o něčem zcela jiném. Stane se to, co vždy v takovém případě. Nestane se nic, nebo nic smysluplného.

Ponaučení?

Je. Mainstreamová média se vyčerpala krizí a soubojem s internetem. Na mobilní éru mají sil už jen málo. Většina z těch renomovaných a zavedených podlehne a změní majitele, což se zhusta děje. Původní majitelé to dobře vidí a odcházejí. Média česká z části v průběhu dalších patnácti let půjdou do kytek, z části je ochrání smrádek a teploučko místní kotliny formou různých kooperací, z části je převezmou média digitální a prozíravá, což byl nedávný příklad Práva a Seznamu (i když tam je to podíl minoritní).

Mobilní obsah je druhá revoluce těsně po sobě, která klasická média postihla. Navíc to není poslední technologická revoluce, které se v nejbližších deseti letech dočkáme.

Lucie Tvarůžková opustila Hospodářské noviny na poslední chvíli. Ještě pár let a opustí ony ji (i když možná únikem do týdeníku). Leda by někoho něco vizionářského napadlo a realizovalo se to, ale to v takových korporacích nebývá pravděpodobné. Z tisíce nejchytřejších švýcarských hodinářských hlav ohlušených doznívajícím tikotem nepokoje nakonec něco chytrého a funkčního napadlo až toho libanonského poradce pro řízení firem Nicolase Hayka.

Jeho nekrolog jsem do přílohy Hospodářských novink před třemi lety psal já. 

Něco dalšího k médiím:

Od Kašpárkových parazitů k poptávce po korupci v médiích

Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek „Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci“ je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.

Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.

Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd – to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.

Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. „Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?“ ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: „Ti druzí, samozřejmě.“

Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.

Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.

Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: „Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit.“ Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.

Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.

Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.

Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a „za příplatek“. Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají – často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).

Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď „in“. Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům. 

Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.

Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.

Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří „méně vinní“ (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.

Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.

A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.

 

Budoucnost médií starých, nových i těch ještě nenarozených

Ptáme-li se (třeba pod vlivem minulého článku), jaká je budoucnost médií, dostává se nám zhusta odpovědi, že je těžké ji předjímat. To ale není tak docela pravda. Trendy, které již dnes jsou zřejmé a ověřené, je již možné odvodit a vztáhnout k budoucnosti.

V tomto případě prakticky bezezbytku platí de Montaignovo  „Všechno, co bylo, už tu není a všechno, co bude, tu ještě není.“ Jenže to, co v mezidobí vzniká, vidíme nyní a vidíme to zřetelně. A v Česku to ještě zvýrazňuje unikátní místní situace.

V materiálu budu poněkud rozlišovat mezi zpravodajskými a zábavními médii. Zatímco zpravodajská média přináší zprávy, zábavní média zábavu, která nemusí a většinou také nemá se zpravodajstvím nic společného. V Česku jsme si to nezvykli rozlišovat, ale Blesk nejsou zpravodajská média založená na zaznamenání a výkladu náhledu na svět, ale médium zábavní, jehož jedinou úlohou je pobavit, ukrátit volnou chvíli. Bulvární média západního stylu, která tento přístup místy kombinují, v Česku neznáme.

Pokračujte ve čtení článku…

Linky, citace a vyjádření na zpravodajských webem a Lidovkami neodkázaný Scuk

Porušily Lidové noviny něco, když neprolinkovaly odkaz na Martina Kuciela, jehož vyjádření v článku citovaly? Hned se jim dostalo hromady emotivních kleteb, čímž se svezly na vlně odporu proti „odpíračům odkazů“. Jenže je to trochu složitější.

Převzetí informace

Předně je třeba říct, že rozlišujeme více stavů, ke kterým se také může rozdílně přistupovat. Prvně je to citace informace nebo též převzetí informace s uvedením zdroje. To tehdy, když někdo na něco přijde, zpravidla jiné médium a další média informaci přebírají. Zde je linkování jednoduše pochopitelné. Za prvé jde o informaci pro čtenáře, odkud zpráva pochází (a tak trochu vzdání holdu tomu, kdo s ní přišel), za druhé ochranu „retweetujícího“ média. Kdyby se totiž ukázalo, že dotyčná informace byla kachna a nebyla dostatečně ověřená, což nemusí být z článku zřejmé, může být poukazováno na to, že zpráva byla cizí. Tím se médium může vysekat z ostudy, že naletělo: poukáže prostě na to, že s tím přišlo jiné médium, které jsme dodnes měli za věrohodné – a ještě nožem zašťourá v konkurenci. Odkaz je tedy odkazem na konkrétní zdroj informace, kde si čtenář může ověřit, jak se situace má.

Citace, vyjádření

Jiná je situace, kdy médium někoho požádá o vyjádření a dotyčný je poskytne. To je (na první pohled) situace vztahu Martina Kuciela (aka Cuketky) a Lidových novin. V takovém případě je zvykem uvést jméno a funkci či pracovní zařazení relevantní k dotazu. Pokud se ptáte ministra na jeho agendu, uvedete informaci o tom, že je ministr, ačkoliv byste mohli také uvést, že je člen sdružení nájemníků či absolvent obchodní akademie v Poděbradech. Ani jedna z těchto informací (byť pravdivá), není podstatnější v momentě odpovědi, než že je ministrem. No a teď kontrolní otázka: co byste chtěli linkovat? Necitujete informaci, kterou někde publikoval, ale vyjádření, které vám zaslal emailem nebo řekl do telefonu. To se zle linkuje. A opět platí zásada: informace slouží čtenářovi. Čtenář se dozvěděl, že M. Kuciel je blogger, dočetl se jméno jeho blogu, ale chyběl link. Je to chyba? Soudím, že není. Článek nesloužil ke Kucielově propagaci (pokud si tak nedomluvil předem), ale čtenáři. Ten si blog snadno vyhledá. Link by mu naznačoval, že zde o tématu vyjádření najde přímo více, jenže nenajde, protože šlo o přímou odpověď na dotaz. Jiná by samozřejmě byla situace, kdyby redaktor citoval z blogpostu – ale to už by byl případ první.

Čili, Lidovky, dovolte mi ten názor, ve věci neprolinkování Scuku nepochybyly. Je na jejich dobré vůli, zda a koho linkují, jenže to by si za chvíli média musela zřídit support linku pro lidi, kteří by chtěli ke svým jménům přilepit tu odkaz na Facebook (jasně!) nebo LinkedIn (fejs je přeci privát, tohle je business) či Xing (na linketýnu mám starý profil) atd. Jenže článek neslouží jim ke zviditelnění, ale čtenáři.

Mimochodem, v přehršli kritik, které jsem na tohle téma četl, vlastně nikdo nezalinkoval každé slovo Lidovky. Většina kritiků ani to první. Ani já tak nečiním, kromě odkazu na článek, čili předmětný zdroj. Ne, že bych dotyčným link nepřál, ale při publikování z iPadu by to bylo dost práce navíc, zatímco čtenáři to nic nepřinese.

Chtělo by to se trochu uklidnit, rychlý lynč a hon na čarodějnice ničemu neprospívá. Ponaučení pro novináře je jediné: příště o vyjádření požádat někoho jiného a zjemnit vlastní vyjádření na Twitteru.

Zlatá éra weblogů 4: Chytré agregátory blogů a zpráv

Zastavme se ještě na chvíli u vyhraňování blogů oproti klasickým médiím. V roce 2004 jsme ještě ve fázi, kdy svou pozici vůči mainstreamovým médiím hledaly blogy. Jen o pár let později už tomu bude opačně.

V jednu chvíli se zdálo, že budoucností digitálních médií je chytrý agregátor, který bude třídit a skládat stránky z blogů podle toho, jaká témata vás zajímají. Ostatně, podobných pokusů se od roku 2002, kdy Google představil „výstřižkovou“ službu News (v podobě Zprávy od roku 2007 i v češtině) objevila v zahraničí celá řada.

Pokračujte ve čtení článku…

Centrum by Babišovi dávalo smysl

Lidovky přinesly informaci o tom, že Andrej Babiš je jedním ze zájemců o koupi Centrum Holdins. Zejména kvůli zpravodajskému Aktuálně. Babiš si kromě toho údajně koupil slovenské Hospodárské noviny, jejich vydavatel Ecopress to ovšem odmítá. Tuzemské Hospodářky s těmi slovenskými nejsou spojené, ty české ovládá Bakala (trochu se to plete). Podrobněji je to zde.

Co to dává za smysl? Babiš vydává týdeník 5+2, údajně se tiskne v nákladu milionu kusů, je k dispozici zdarma a je hustě obsazen reklamou na Babišovy firmy, takže minimálně z tohoto důvodu to čistý prodělek není. V posledním čísle už začala i reklama na politické uskupení Ano2011.

Vstupem do Aktuálně by Babiš rozšířil své mediální impérium i do internetu, navíc by získal nadmíru kvalitní novinářskou základnu vlastně na cokoliv. Na to, aby ze svého týdeníku udělal libovolný formát tiskoviny včetně kvalitní protiváhy Savovových mladofrontážních titulů (zejména E15 a Euro). Euro prý chtěl Babiš koupit také.

Pro Centrum Holdings by to zřejmě bylo dobře s tím, že bychom viděli, jaké tlaky by Babiš uplatňoval směrem k prosazení svých politických vizí v Ano 2011. Centrum potřebuje nového majitele, který bude uplatňovat ostřejší ekonomický diktát kombinovaný s vizí, jako prase drbání.

Je ale také dobré poznamenat, že vlastnictví médií či uplatňování vlivu v nich se stalo v České politice standardem, ať již jde o zjevné náklonnosti CME/TV Nova, levicově orientované Právo či v tom nejdrsnějším případě městské informační bulletiny, které se bez výhrad staly hlásnou nástěnkou ve městě vítězící koalice. Středočeské magazíny postulující jako téma seriosního mediavýzkumu „bude i na příští stránce MUDr. Rath?“ jsou toho skvělým dokladem.

Kdo chce do politiky, musí si koupit média. Přímo či nepřímo. Co z toho plyne pro nás? Počítejme s tím, že cokoliv, co o politice čteme a budeme číst v nejbližší budoucnosti, by mělo být ověnčeno otázkou „komu to slouží“. Je to nepříjemné, je to paranoidní, ale je to také česká realita. To, že jsme paranoidní, ještě neznamená, že po nás nejdou 🙁