Linky, citace a vyjádření na zpravodajských webem a Lidovkami neodkázaný Scuk

Porušily Lidové noviny něco, když neprolinkovaly odkaz na Martina Kuciela, jehož vyjádření v článku citovaly? Hned se jim dostalo hromady emotivních kleteb, čímž se svezly na vlně odporu proti „odpíračům odkazů“. Jenže je to trochu složitější.

Převzetí informace

Předně je třeba říct, že rozlišujeme více stavů, ke kterým se také může rozdílně přistupovat. Prvně je to citace informace nebo též převzetí informace s uvedením zdroje. To tehdy, když někdo na něco přijde, zpravidla jiné médium a další média informaci přebírají. Zde je linkování jednoduše pochopitelné. Za prvé jde o informaci pro čtenáře, odkud zpráva pochází (a tak trochu vzdání holdu tomu, kdo s ní přišel), za druhé ochranu „retweetujícího“ média. Kdyby se totiž ukázalo, že dotyčná informace byla kachna a nebyla dostatečně ověřená, což nemusí být z článku zřejmé, může být poukazováno na to, že zpráva byla cizí. Tím se médium může vysekat z ostudy, že naletělo: poukáže prostě na to, že s tím přišlo jiné médium, které jsme dodnes měli za věrohodné – a ještě nožem zašťourá v konkurenci. Odkaz je tedy odkazem na konkrétní zdroj informace, kde si čtenář může ověřit, jak se situace má.

Citace, vyjádření

Jiná je situace, kdy médium někoho požádá o vyjádření a dotyčný je poskytne. To je (na první pohled) situace vztahu Martina Kuciela (aka Cuketky) a Lidových novin. V takovém případě je zvykem uvést jméno a funkci či pracovní zařazení relevantní k dotazu. Pokud se ptáte ministra na jeho agendu, uvedete informaci o tom, že je ministr, ačkoliv byste mohli také uvést, že je člen sdružení nájemníků či absolvent obchodní akademie v Poděbradech. Ani jedna z těchto informací (byť pravdivá), není podstatnější v momentě odpovědi, než že je ministrem. No a teď kontrolní otázka: co byste chtěli linkovat? Necitujete informaci, kterou někde publikoval, ale vyjádření, které vám zaslal emailem nebo řekl do telefonu. To se zle linkuje. A opět platí zásada: informace slouží čtenářovi. Čtenář se dozvěděl, že M. Kuciel je blogger, dočetl se jméno jeho blogu, ale chyběl link. Je to chyba? Soudím, že není. Článek nesloužil ke Kucielově propagaci (pokud si tak nedomluvil předem), ale čtenáři. Ten si blog snadno vyhledá. Link by mu naznačoval, že zde o tématu vyjádření najde přímo více, jenže nenajde, protože šlo o přímou odpověď na dotaz. Jiná by samozřejmě byla situace, kdyby redaktor citoval z blogpostu – ale to už by byl případ první.

Čili, Lidovky, dovolte mi ten názor, ve věci neprolinkování Scuku nepochybyly. Je na jejich dobré vůli, zda a koho linkují, jenže to by si za chvíli média musela zřídit support linku pro lidi, kteří by chtěli ke svým jménům přilepit tu odkaz na Facebook (jasně!) nebo LinkedIn (fejs je přeci privát, tohle je business) či Xing (na linketýnu mám starý profil) atd. Jenže článek neslouží jim ke zviditelnění, ale čtenáři.

Mimochodem, v přehršli kritik, které jsem na tohle téma četl, vlastně nikdo nezalinkoval každé slovo Lidovky. Většina kritiků ani to první. Ani já tak nečiním, kromě odkazu na článek, čili předmětný zdroj. Ne, že bych dotyčným link nepřál, ale při publikování z iPadu by to bylo dost práce navíc, zatímco čtenáři to nic nepřinese.

Chtělo by to se trochu uklidnit, rychlý lynč a hon na čarodějnice ničemu neprospívá. Ponaučení pro novináře je jediné: příště o vyjádření požádat někoho jiného a zjemnit vlastní vyjádření na Twitteru.