Jak jsem pracoval na zkorumpovaném státním projektu

Nadpis přehání, ale je to úkol nadpisů, nalákat na něco, co není až tak pravda. Chtěl jsem vysvětlit, proč mám mírný odstup od současného obecného dojmu, že co stát dělá, dělá z korupčního důvodu, ačkoliv nevylučuji, že je to tak v netriviálním množství případů.

Zkušenost je nedávná – loňská. Oslovil mne kamarád pracující na ministerstvu, zda bych jim nepomohl podívat se na potenciální problémy u jednoho IT projektu (nekonkrétní jsem, jistě chápete, záměrně). Zjistit, zda je někde neodírá dodavatel a kde je co špatně, pokud je něco špatně. Rozměrově bych řekl, že to byl projekt na úrovni Registru jízdních kol. Když nad tím tak od stolu přemýšlíte, jde o věc tak za pár desítek tisíc: formulář, kde se data vkládají, jiný, kde se vyhledávají, k tomu trocha omáčky okolo. Za dvě odpoledne to má programátor, za další víkend grafik a můžeme vyjet. Asi takhle jsem k tomu ze začátku přistupoval a když jsem se dozvěděl, že aplikace stojí miliony, omývalo mne. I se vší marží a ambaláží okolo může jít maximálně o statisíce, říkal jsem si.

Pak jsem se ponořil do smluv a požadavků. Za prvé řešení už od počátku počítalo s určitou zátěží, takže bylo třeba loadbalancovat, škálovat, nemalou položku dělaly požadavky státní infrastruktury (tady bych řekl, že systémově předražené služby České pošty jsou jedním z podkladových problémů). Dobře, ani s tím by to nemuselo stát dvacku.

Další problémy byly v tom, co si většinou neumíme od stolu představit. Státní řešení požaduje určité úrovně ochrany dat a propojení. Například položka propojení na Centrální registr obyvatel (CRO), díky čemuž se postupně změny adres trvalého bydliště samy aktualizují v rejstřících. A díky čemuž služba občas dává smysl. A ochrana dat? Státní správa má určitou hierarchii, kdo k datům může přistupovat a kdo je může i měnit. To kvůli kontrole, aby nemohl nějaký nízko pověřený úředník vyčmuchat vaše data a prodat je dál. Svou nevýhodu to má, když se to špatně vymyslí a udělá, tak obsluhující personál nemá oprávnění získat nějaké vaše potvrzení a nasírá vás tím, že tam máte dorazit. Vše se musí logovat, evidovat a v relativně reálném čase ověřovat, takže další komplikace, ale ve výsledku se dá systém obstojně nastavit tak, aby zachovával anonymitu i v relativně citlivých otázkách (tím ale registr kol není, tento případ ovšem byl).

Lahůdkou je také vstup dat. Ve většině státní agendy již existují nějaká pořízená data a je třeba je do systému dostat. Často jsou v různých systémech a formátech, z části papírově, z části digitálně. Část dat se pořizuje při jiném úředním úkonu jiným systémem, jehož výstup nelze momentálně upravit, takže se musí udělat dlouhodobě fungující a podporovaný konverzní filtr. Například si představte, že při namátkové kontrole cyklistů bude policista opisovat sériové číslo kola a údaje o majiteli do stávající aplikace (a někde ji nemají, tak do formulářů). Prostě bordel. My jsme napočítali zhruba dvacítku vstupních zdrojů dat, z nichž nejvíce mi hnulo žlučí nějaké Wordové makro. Když jsem se pídil po tom, zda by KURVA NEŠLO, že by ta data nějkdo místo do formuláře ve Wordu přepsal do formuláře na webu, tak se ukázalo, že Word obsluhuje stará paní dva roky před důchodem a je levnější udělat konverzní filtr, než ji řešit, vysvětlovat, dávat odstupné atd. A protože mzdové náklady jsou oddělenou kapitolou rozpočtu, bylo to opravdu těžko řešitelné, musela by to projednat řada lidí, jejichž čas/nervy byly nakonec opravdu dražší a nikomu se s tím nechtělo kvůli těm pár desetitisícům patlat.

To samé s výstupem dat. Řada vnitrostátních informačních systémů používá komplexní XML formát, v němž se data dají vyměňovat komforntě, ale řada starých systémů dožívá v datech obtížně či vůbec nestrukturovaných či dokonce stále papírových. To vše bylo třeba projít, analyzovat, co se změnou stane a podle toho vytvořit množinu výstupních dat.

Poslední bod, u kterého se zastavím, je analýza. Zatímco v případě Registru jízdních kol pro běžné uživatele na webu by analýza byla tak na půl stránky A4 a obsahovala šestiobrazovkový wireframe, v tomhle případě bylo potřeba zmapovat stávající použití systém, co se od něj očekává, kudy do něj data proudí a kudy mají lézt ven, aby se nestalo, že bude odříznut nějaký návazný systém a nebude se vědět, jak toto odříznutí vyřešit. Řešila se přístupová práva, nezapomínejte, že ne každý úředník smí vidět všechno, takže se muselo zamezit tomu, aby se na určitém úkonu muselo podílet více úředníků.

Otázkou analýzy byla i bezpečnost a to nejenom ta běžná „máme to zmáklý, hesla hashujeme se solí“, ale i instalace a správa. Je potřeba zajistit, aby při instalaci aplikace nemohlo dojít ke kompromitaci datových úložišť státní správy, se kterými ale systém má komunikovat. Je tedy třeba „instalatéra“ odstínit, sandboxovat, používat testovací prostředí, zkrátka vymyslet, co s tím, aby dodavatel předal práci, tu odběratel rozchodil a bylo jasné a viditelné, čí chyba je, že nechodí, co chodit mělo a zároveň nebyla dotčena bezpečnost. A aby se nějak inteligentně řešila budoucí správa ve vztahu k bezpečnosti a ekonomice provozu, tedy aby to vždycky nemělo svůj samostatný fyzický hardware.

Když jsme to sečetli, měla dokumentace k celé věci zhruba stovku stran, dodatečné podklady k formátům další dvě stovky. Jen analýza zabrala stovky hodin. Uřídit ji, aby k něčemu směřovala, chtělo pořádný nervy a zkušenosti. Mimochodem, zakázku zajišťovala taková ta dobře znějící a známá firma, velkou část vývoje ovšem dělaly outsourcované firmy. Když jsem štoural do toho, proč, tak se ukázalo, že to byla právě ta analýza – menší firmy neměly prostě zkušenosti na to, aby celou věc probraly a prošťouraly ze všech stran a aby se podchytily záležitosti, které u ne-státních zakázek člověka nenapadnou a nejsou. Firma si to logicky nechala zaplatit za slušné peníze, na druhou stranu oprávněně.

Rozuzlení? Zajímavé v tom, že si většinou neumíme bez předchozích zkušeností představit, co všechno obnáší a jak je rozsáhlá státní zakázka, která vypadá, jako prcek. To byl první poznatek. Druhý poznatek byl, že dnes se státní zakázky většinou soutěží a problém vzniká při kontrole jejich průběhu. Není tu příliš velký tlak na hodinovou cenu, pokud se pohybuje v obvyklých mantinelech, potíže jsou ale s víceprácemi – v tomhle projektu se řada peněz ušetřila tím, že se vyškrtaly věci, které se podle dodavatele realizovat měly, ve skutečnosti ale nebyly zásadně (či vůbec) potřeba.

Navíc se státní projekty pojímají velmi komplexně. V běžném IT (a zejména na webu) panuje taktika „fast start, fast fail“, kdy se vypustí něco, co má základní obslužnost a další věci se dodělávají postupně. Ve státní IT je dopředu stanoven značně komplexní systém, který se musí vytvořit a až časem se ukáže, že i velké části z něj nakonec bude třeba předělávat (a to už nebývá možné), nebo nebyly vůbec potřeba. To je problém monstrózních software, na které přispívá EU a kde panuje dojem (zřejmě daný grantovými kritérii), že se musí vymyslet všechno, protože později už se do toho nesáhne. Jenže málokdo ve státní správě je schopen takovou záležitost navrhnout a uhlídat (a to za běžného provozu). Hrdě jsme zrušili ministerstvo informatiky, které se o takovéhle věci snažilo, takže jsme to dnes převedli na soukromé subjekty, ale jejich zájmy jsou poněkud jiné, ty hlavně hájí své příjmy a kůži. Proto tolik problémů s dalšími víceprácemi.

Asi největší problém tedy byl v tom, že úřady zřejmě běžně nemají k dispozici lidi se zkušenostmi z větších IT zakázek a takové lidi si vlastně najímají, jenže v té pozici, kdy sedí na druhé straně – u dodavatele – a starají se o to, jestli to, co bude dodáno, bude obhajitelné vůči smlouvě.

Samotný projekt prošuměl bez zájmu, šlo také spíše o interní systém než o frontend mezi státem a občanem. I tak se dva novináři (co jsem zaznamenal) neopomněli otřít se o další ministerskou malou domů, aniž by k tomu měli více důkazů, než jen svůj osobní dojem. Nakonec jsem největší finanční problém způsobil asi já, když jsem odmítl honorář (on na něj taky v rozpočtu nebyl žádný velký prostor), jenže se mnou byla sepsána smlouva a ta honorář předpokládala, jinak bych nemohl mít přístup k podkladům. A nemohl jsem účtovat konzultace za 100Kč/hodina, protože to by tlouklo do očí s běžnou smluvní cenou konzultací. Takže jsem vyúčtoval dvě hodiny po osmnácti stovkách a přiživil se tak na státní zakázce (koupil jsem si za to tehdy, jestli se dobře pamatuji, jednu pneumatiku – tři další už šly z plateb privátního sektoru).

V každém případě to byla zajímavá zkušenost, která mě donutila přidat si mezi proklatá slovíčka termíny jako „vícepráce“ nebo „normativní“ či „řešení obvyklé v místě a čase“. Nemyslím, že se ukradne všechno, co proteče státním sektorem. Myslím, že hodně věcí se dělá zbytečně, hodně špatným investičním systémem, hodně bez zkušeností, protože nejsou lidi, kteří by tyhle zkušenosti měli – a ti, co je nyní získají, budou dál dělat svou práci a ty zkušenosti s IT projektem v nejbližší době už nepoužijí. Hodně vadí chybějící nebo degradovaná osobní zodpovědnost ať už za úkoly a někdy i celek.  

Svádět to všechno na korupci, to nejde.

Od Kašpárkových parazitů k poptávce po korupci v médiích

Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek „Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci“ je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.

Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.

Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd – to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.

Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. „Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?“ ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: „Ti druzí, samozřejmě.“

Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.

Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.

Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: „Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit.“ Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.

Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.

Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.

Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a „za příplatek“. Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají – často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).

Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď „in“. Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům. 

Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.

Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.

Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří „méně vinní“ (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.

Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.

A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.

 

Tři novináři na vrub korupce

Ještě, než jsem v srpnu jel na dovolenou, vydal Jakub Turek na serveru Horydoly článek Tři novináři vzali dnes úplatek od Nikonu. A v diskusi dostával, co proto. Už tehdy jsem si říkal, že v tomhle střetu by neměl zůstat osamocen a protože to rezonuje s tím, co jsem v poslední době psal na Marigolda, tak se k tématu vracím. Je to dobře ilustrativní nejenom o médiích, ale především o nás samých.

Článek popisuje vcelku banální historku. Na tiskové konferenci firma vylosuje tři novináře, kterým dá fotoaparáty (spíše levnější, žádný hi-end, ale ani žádný šunt). Odmítá jediný z nich, místo něj je vylosován náhradník. Ten jeden o tom napíše článek s nadpisem “úplatek od Nikonu” – ano, je to Jakub Turek. A v diskusích pod článkem se strhne mazec, protože Jakub Turek to nenapíše jen tak obecně “někdo si vzal”, ale uvede jména, média, firmy. A klíčové slovo úplatek. Doslova všechny zúčastněné osolí.

Z těch čtyřech novinářů znám jen (alespoň si to myslím), jen Jakuba Turka, spolupracovali jsme spolu mírně a vzdáleně v MF Dnes, jeho bratr Ondřej byl obchodním ředitelem mojí firmy. Tolik pro pořádek. Znám ho jako novináře svědomitého a na některé jevy alergického – zkuste mu ukázat odbytý test a se zlou se potážete.

Novinář má být na korupci alergický, i na vlastní

Jedním z těch jevů, na které je třeba být v novinařině alergický, je právě korupce a pokud tady je třeba říct, že se článkem souhlasím v míře plné. Novináři neměli žádný dárek přijmout, protože to je jedno ze základních pravidel novinařiny: “žádné dárečky”. Možná bych je já nenapálil takhle článkem, možná bych to řešil s nimi nebo s jejich šéfem, ale veskrze bych jednal hodně podobně.

Proč? Copak je foťák za dva-tři litry nějaký úplatek? Inu, je. Není to krabice se sedmičkou od vína, ale je to její začátek. Je to první ústupek pravidlům, který vede nakonec k tomu, že napíšete článek na zakázku a někoho vědomě poškodíte nebo pochválíte, protože “by to udělal někdo jiný” či “byste byl blbý to nevzít”. A tohle je vyzkoušené pravidlo. Funguje. Malé morální ústupky jsou to, co “našeptává ďábel”, vezmeme-li si k ruce biblickou terminologii. Salámovou metodou se ukrajuje pravidlo za pravidlem, rozvolňuje jeden morální předpoklad za druhým, až vám není blbý koupit nový registrační systém jen kvůli úplatku. Byli byste blbí, kdybyste to neudělali.

Tak, jako všude jinde platí i v novinařině, že se nemá začínat ani s málem. Proto mají redakce své předpisy stran dárečků a ty seriosní je vymáhají. Proto, aby bylo jasně řečeno, kde je hranice mezi neškodnou tiskovou zprávou poslanou na USBčku, lahví vína “protože se to tak k vánocům dělá” a úplatkem. Třeba Lupa (a Internet Info obecně) má jasně řečeno, že hranice je 250 Kč ceny dárku a lahev vína je v pohodě (to, abyste trapně negooglovali, co ta flaška stojí). Co je nad to, se posílá zpět. Hranice je jasná. Podobně je to v jiných redakcích, které jsou profesionální, potíže samozřejmě bývají ve vymáhání tohoto pravidla u redaktorů, ale je to na redakci a jasně víte, co je špatně.

Tím se samozřejmě nedá říct, že když si jednou zadáte, jste automaticky korupčník. Není to, jako být “trochu těhotný’ů, je to jako mít rakovinu. Pravděpodobně všichni v sobě ložiska máme, ale většina z nás zemře na něco jiného a za jejich života nepropukne. Řada dalších lidí setkání s rakovinou rozchodí, jiní jí podlehnou. Hranice není zřetelná.

Trojici novinářů se dostalo klepnutí přes prsty, diagnozy, že když si nedají pozor, půjde to s nimi z kopce. Nejde o pitomý foťák, ten vem čert. Jde o to, kam přijímání dárečků vede.

Abych nemluvil do větru a netepal jen do ostatních pro poučení mohu sáhnout do vlastní zahrádky – k tomu, jak jsem naletěl já. To jsem začínal s Mobil serverem a firma, která nebyla v mobilech nijak moc aktivní (jinak elektronický gigant) nás pozvala na představení nového mobilu do přímořského letoviska. Všechno hraženo, luxusní hotel, popovídání s managementem, konstruktéry. Byl jsem mladý, pitomý a naletěl jsem ihned. Několik novinářů odcestovalo, užilo si golf, koupačku, dvě hodinky presentací vizí o mobilech.

Když jsem se vrátil, sepsal jsem článek, mobily jsem pochválil a všechno bylo v pořádku.

Došlo mi to asi až za půl roku. Možná dřív. Vždyť jsem napsal o své vlastní vůli článek o něčem, čemu jsem nevěřil. Napsal jsem článek o výrobě mobilů ve firmě, jíž jsem nevěřil, že je zvládne vyrábět atraktivní. Přitom jsem jí věnoval stejný rozsah, jako tehdejším špičkovým mobilům. Nevynášel jsem ji do nebes, konstatoval jsem, že první mobil není žádný velký šlágr, ale také jsem uvedl, že roadmapa je velmi nadějná. Jen na bázi toho, že jsem někam atraktivně vyjel, nechal se pohostit, jsem firmu zcela nevědomky odpresentoval na stejné úrovni, jako se presentovaly mobilní špičky. Přitom jsem sám nevěřil nijak příliš tomu, že firma s mobily zásadně uspěje (neuspěla, za dva roky to zabalila) – ale věnoval jsem jí prostor. Ve čtenářích jsem vzbudil zdání, že je to důležité jen tím, že jsem tomu ten prostor věnoval. Nešlo o chválení, nešlo o jásání, šlo jen o to, že opticky firma vypadala jako stejně silný hráč v mobilech budoucnosti, jako Nokia.

Tak vzniklo pravidlo, které tyto cesty řadilo mezi dárečky a napříště bylo možné na podobné presentace cestovat jen za své. A každou výjimku bylo třeba tvrdě obhájit. Vím, že je to těžké, vím, že první námitka redaktorů je “znevýhodní nás to, ostatní pojedou”, ale klade to dobrou protiotázku: “je ta akce tak důležitá, abychom na ni jeli za dvacku v nákladech a pak o ní reportovali?” Pokud ne, není třeba tam jezdit ani za peníze, ani zadarmo.

A o tom to je. O ďáblovi. Nejenom v novinařině. Ne o tom, nepřeťápnout, ale poučit se. Nepodstupovat rizika, o kterých víme, že nevedou k dobrému. Když se člověk poučí, dopadá to už úsměvněji, třeba takhle