Stav projektu knihy Mobilní sítě UMTS, LTE a 5G

Předsevzal jsem si, že dodělám knihu věnovanou mobilním sítím. Srozumitelnou, pro normální lidi, které by zajímalo, jak dnešní mobilní sítě fungují. Nevím, jestli tací lidé jsou (kromě mě), ale to je teď fuk. No a protože každý takovýhle rozsáhlejší “projekt” potřebuje nějaký bič a tenhle nemá žádný typu “deadline, po kterém bude vydavatel nasrán, když nedodám”, řekl jsem si, že nejlepší bude veřejná kontrola. Následuje předpokládaný stručný obsah knihy a stav rozpracovanosti. 

Pokračujte ve čtení článku…

Pilování problémů s kvantovou pilotáží bojových lodí Flotily

Jedna ze zápletek v druhém díle Flotily je v podstatě banální. Flotila chystá do výzbroje drony, vesmírné bojové lodě řiditelné na dálku. Na to se mne ptali čtenáři už u prvního dílu, proč se něco takového nepoužívá. Odpověď byla samozřejmě prostá: na ohromné vzdálenosti by byla loď neřiditelná, protože zpoždění rádiového signálu by bylo příliš velké.

Jenže Flotila má za sebou dalších dvacet let vývoje a kvantová komunikace je za dveřmi. Což by mohlo slibně ovlivnit praktický vývoj dronů. Má to háček: člověk propojený do kvantového řízení lodi při zničení lodi umírá s ní, protože kvantum předá jeho mozku informaci o jeho vlastní smrti. Jsou dvě možnosti: vrátit se u dronů k dálkovému mechanickému řízení, nebo najít způsob, jak zpětný ráz zablokovat. Přičemž první možnost je už prakticky nepoužitelná, dron by výrazně znevýhodnila.

Zhruba s tímto problémem jsem se obrátil na kamaráda, kvantového fyzika. Pročetl kapitolu a pak se mne zeptal, jestli dobře rozumí tomu, že patnáct let jeho výzkumu jsem shrnul do jedné kapitoly ve scifi knížce. Souhlasil jsem, že tak nějak. S tím se odmlčel.

O něco později se ptám jeho ženy při jiné příležitosti, zda je ještě uražený. Ne, je v laboratoři. Prý se naštval na sebe, že moje řešení ho vůbec nenapadlo, přitom je tak stupidně jednoduché a na ráně …

Dopsání kapitoly se odkládá do nezávislé oponentury a do doby, než se v pořadníku kamarád dostane k experimentům na nějaké extramašině, jejíž jméno mi vypadlo a jejíž zapnutí stojí statisíce euro …

Tak jdu ještě otravovat druhého kamaráda, co by tomu mohl hovět. Toho, podle kterého Chuck Lorre napsal postavu Sheldona Coopera v The Big Bang Theory. Věděli jste, že jeho předloha je český fyzik žijící v USA?

A proč se s tím tak mazat? Za třicet let, až se kvantová komunikace začne v praxi používat, se nechci nechat otrávit kritikou, že to bylo blbě 🙂

Sága Flotily Země pokračuje: Flotila útočí

Moje space opera Flotila Země má za sebou právě sedm let od vydání. A hlasy po tom, že bych měl napsat druhý díl – a udělal z toho nějakou ságu – neutichají. Dlouho jsem to nebral moc vážně, nezamýšlel jsem z toho dělat ságu, ačkoliv ta možnost nebyla nikdy vyloučena. Hodně lidí tvrdilo, že epilogem jsem si uzavřel možnost pokračování, ale nevěřte tomu. Už v době, kdy jsem Flotilu dopisoval, jsem měl jak představu o alternativním konci, tak o tom, jak by mohla pokračovat, protože dobrý příběh nekončí, aniž by jiný dobrý příběh nezačínal. Dokonce jsem původně chtěl vydat půl knih s jedním koncem, druhou polovinu nákladu s koncem druhým, ale nějak se na to pozapomnělo a tak zůstal jen ten jeden konec, ten dobrý. Špatný zůstal v šuplíku. 

No a protože moje poslední kniha Příběh strýčka Martina už je v podstatě vyřízená, zbývá jen práce vydavatele, je čas či spíše chuť se dát do dalšího psaní. Druhý díl se bude jmenovat Flotila útočí, je to samozřejmě pracovní název, to pro případ, že by mě napadl lepší. Ale ještě si nějakou dobu na její sepsání budete muset počkat. 

Pokračujte ve čtení článku…

Neočekávaná recenze myceliální pentalogie Vilmy Kadlečkové

Knihy, jak už jste si mohli povšimnout, vlastně ze zásady nerecenzuju. Jsou výjimky a Vilma Kadlečková je jednou z výjimečných výjimek. Zejména proto, že její knihy považuju v české scifi-fantasy (těžko se mi tyhle dva žánry v poslední době rozlišují) za něco výjimečného. Zejména proto, že její první knížka Na pomezí Eternaalu vydaná v roce 1990 mne uchvátila (a poznamenala) a želel jsem toho, že žádnou další knihu po argenitových legendách deset let nevydala, krom pár povídek. A to je možná důvod, proč Kadlečkovou, jak se ukazuje, dnes znají hardcore fanové, ale ti ostatní (mezi které bych se řadil já) tápou. I proto tahle neočekávaná recenze, která nakonec stejně nebude recenzí, jak se tak znám. 

Mírný úvod. Ať si kdo chce co chce říká, ať Ikarie XB-1 slzu i klávesu Delete zamáčkne, soudobá česká scifi-fantasy (dále jen SF) patří mezi to slabší jak v místní literatuře, tak ve světové žánrové konkurenci. Existuje tu pravda několik dobře řemeslně vyvařených světů jako JFK nebo Kotleta, ale myšlenkově obsažnější díla, na kterých SF vznikala a dobývala si své uznání, to abyste pohledali. Tuzemská SF se pohybuje na hranici společensky lépe akceptované harlekýnky, veze se na zahraniční vlně a nízkých cenách tuzemských autorů – to vydavatelsky – a dinosauřích setkání – to conově. Čemuž kvalita odpovídá. Celá řada lidí, kteří SF čtou a mají upřímně rádi, české cony vůbec nenavštěvuje – včetně mě.

Jedním z mnoha důvodů jsou malé teoretické základy tuzemských autorů SF. Jen málo z nich si stihlo všimnout, že jejich zahraniční kolegové jsou vzděláni v historických a společenských vědách, často přeshraničně propojení do počítačů a medicíny. Že sociální dynamiku díla a odkazy na záchytné body reálií není možné vytvořit bez toho, aniž byste totéž jako autor chápali. V SF většinou nejde o to, vytvořit si megalomansky dimenzovaný svět nacpaný rádobytemnými dialogy a doprovázený mapami, slovníkem, teologickou příručkou, a ohromovat čtenáře vršením slov. Nic takového totiž nevytvoříte čitelného pro jiné, pokud nevíte, jak tyhle věci fungují ve světě skutečném. Pokud nevíte, jaká je vazba mezi Hermem, Horem, Hermionou, Imhotepem a Trismegistem, je lepší se k starým božstvům neodvolávat. Tohle je záklopka, kterou většina začínajících autorů zřejmě nemá a něco z toho pronikne i do edičních plánů.

Něco jiného jsou samozřejmě Kotletovy masakry a žambošárny. V případě prvního autora živě vidíte novináře/spisovatele odcházejícího z práce, jemuž se v hlavě líhnou obrazce, jak by se vypořádal se šéfem, kolegy i objekty novinářského zájmu a po příchodu domů nazná, že je společensky únosnější o tom psát pod vkusným pseudonymem, než to realizovat.

Vilma Kadlečková Micelium

Přesně v tom se Kadlečková vymyká. Nepostrádá ani přirozenou intuici pro sociální dynamicku příběhu postav, ani vzdělání, které jí umožňuje páchat funkční světy. Co za těch 23 let rozvinula, jsou dialogy postav i jejích bohatý vnitřní život. První ku prospěchu, druhé už přes míru, kterou mám – ale tu má každý z nás někde jinde.

Tím se už skoro dostaváme ke knize, z jejíhož děje vám asi nic vlastně neprozradím.

Začátek Mycelia nevypadá, jako by „vše u Kadlečkové bylo při starém“. Propadáme se do hlubin nábožensko-technického rituálu, z něhož čtenář nechápe ani hlavu ani patu a já bojoval s pokušením knihu odložit. Ten týpek se následně ukáže být hlavním hrdinou a postupně se osvětlují i jednotlivá cizí slova hojně kolem náboženství i techniky v knize používaná. Zdrtí vás hromada přehlásek v textu, budete přemýšlet, jak ta slova číst. Zjevně si s tím nemusíte moc lámat hlavu, jak jsem viděl oficiální videotrailer, hlas v něm použil zcela jiné čtení, než všechny možnosti, co napadly mne. Až se zorientujete v reáliích a doberete se použitelného čtení slov, už všechno plyne lépe, prvních padesát – sedmdesát stránek tomu dejte.

Hlavním hrdinou je Lucas Hildebrant, zaměstnanec Rady pro výzkum a osidlování vesmíru. A protože se děj točí kolem něj a událostí, které bezprostředně k Lukasovi směřují, můžeme jej zase vesele na chvíli opustit.

Hlavní výhodou SF literatury je, že může snadno a bez velkých oslích můstků (protože sama je v tom případě oslím můstkem) směřovat k otázkám, jaké je těžké v jiném žánru literatury nastolit. A to především budoucí vývoj lidstva. Hlava 22, Farma zvířat, Překrásný nový svět, to jsou všechno díla, která reflektovala téma důležité pro budoucnost, ale jinak mimo teoretické práce sociologů těžko uchopitelná. A rozproudila k nim patřičnou celospolečenskou diskusi, takže se dnes mnohem spíše odkazujeme k Orwellovi, pokud chceme hovořit o technokratické diktatuře, než k lidem, kteří ji skutečně v akademickém světě po druhé světové válce zkoumali a jejichž závěry jsou podstatně obsáhlejší a relevantnější, jenže prakticky nečitelné. Objevit, znamená zpřístupnit všem – i v tomto případě.

Po nějakou dobu přelomu milénia se zdálo, že i v případě SF je studnice témat vyčerpána. Že v zásadě umíme nahlédnout budoucnost lidstva v hrubých obrysech na mnoho století dopředu a faktorů nejistoty není mnoho. Nebylo otázkou, zda poletíme k cizím hvězdám, ale pouze kdy tak učiníme – s čímž se SF literatura vypořádala důsledním vypouštěním datování a návratu k fraserovské bezčasnosti.

Teroristické útoky na Dvojčata, září 2001, přineslo obrovské rozčarování. Najednou nebylo nic danného, znovu se vrátil prvek teokracie, střetu světů a taky nepříjemné zjištění, že nemusí bojovat Dobro se Zlem, dokonce nemusí spolu bojovat dva řády, které se jen nechápou či jejichž zástupci spolu nevycházejí, ale mají stejné cíle. Najednou se vrátil prvek cizoty, naprosté odlišnosti.

Doposud, když se v SF bojovalo a pořádala se nějaká cesta za slávou či dobrodružstvím, bylo jasné, kdo je dobrý a kdo je zlý. Dobrý byl Řád, špatný byl Chaos – tak tomu bylo od Tolkienových časů. Pak někteří remcalové namítli, že vlastně chaos představuje svobodu, proč by měl být tedy špatný a řád, to že je diktatura. Některá díla tedy prohodila strany, jiná je promíchala s nejrůznějšími výhradami a osobními pohnutkami, s tím ale žánr vystačil dalších čtyřicet let. Nejtrpčeji se s vyčerpáním této linky vyrovnával Sapkowski ve svém Zaklínači, kde hlavní hrdina stále pochybuje nad tím, zda jeho konání je právě to Dobro, až v Menším zlu odmítl dát jakékoliv rozhřešení a v nové pentalogii už jde jen o politiku a intriky, než hledání univerzálního dobra a zla.

Mycelium přináší jinakost, kterou si podle vlastních slov v rozhovorech Kadlečková uvědomila po září 2001. Cílem jiné civilizace nemusí být naše ovládnutí, nemusí to být poroba, nadvláda – může to být i záhuba nebo cokoliv jiného, co ani nebudeme chápat. A to za použití prostředků, které se vymykají našemu chápání, naší ochotě je už jenom zvažovat – jako je radostné a mučednické obětování vlastního (natož cizího) života. A to je poznání, ke kterému vás první díl Mycelia pomaličku povede, abyste ho na posledních stránkách dostali palicí mezi oči a tušili jste, že druhý díl nebude nastavená selanka prvního dílu, ale podstatně jiná jízda.

Tady někde je skrytá krása Jantarových očí, prvního dílu Mycelia a síla jeho výpovědi. Každých sto stránek, když už jste si zafixovali nějakou představu o tom, co je „myšlenka v pozadí“ zjistíte, že je tu další, silnější myšlenka v pozadí. Že nejde ani tak o problematický vztah syna k mrtvému dominantnímu otci a vědomosti o mimozemské civilizaci osseanců, které do ubohého Lucase ten sebestředný fotr vtloukal daleko za hranicí, kdy měla zasáhnout sociálka. Že nejde o pár nenaplněných lásek, intrik na pracovišti či v chrámu nebo autorčino předvádění schopnosti formulovat duchovně vypadající citáty.

Když od knihy s přibývajícími stránkami odsednete a zamyslíte se, zjistíte, že osseánské (to jsou ti emzáci) praktiky se vám nejenom hnusí a jsou vám cizí (tfuj, lidské mučednické oběti), ale cizí a hlavně neznámá je i motivace, proč tak ochotně spolupracují s pozemšťany.

Do takto rozherané knihy vstupuje v její třetině další podstatná figurka a tou je další mimozemšťan. Jakmile zjistíme, že jde o fomalhiwana, už jsme doma – je to ta mladá Vilma Kadlečková, kterou si možná ještě pamatujete a její argenitarový svět, v němž panuje psychotronika, zřídlo energie v podobě argenitarovéh minerálu či vlnovky ve jménech oněch mentalistů. A karty jsou rozdány: pozemšťané i osseánci si prostřednictvím svých knižních zástupců uvědomují, že fomalhiwana je třeba přivést na svou stranu a tím získat konkurenční výhodu či případně jiným v získání výhody zabránit. Čímž také první díl fakticky končí, říkal jsem už, že kniha je více ukecaná, než akční? Protože bych vám nerad ubíral právo jasnozřivého prohlédnutí, tak zcela nevyzradím, kdo že je ta čtvrtá nezávislá entita, která poslední stránkou knihy zjevně vstupuje do hry, ačkoliv původně vypadala, že je zcela na straně osseánců. Do budoucna se může stát trojským koněm, s nímž bude ještě mnoho legrace, protože už je dávno za hradbami a vesele se na něm rajtuje.

Záměrně jsem se nerozepisoval detailně o jednotlivých figurkách knihy, protože až na tyto dva – Lucase Hildebranta a fomalhiwana Aš-šára – jde zatím o podružné role. Retrospektivní návraty do života Lucase s otcem tu slouží jako průvodcovství náboženstvím osse. A nelze přehlédnout i to, že u čtenáře omlouvají a vysvětlují, že Lucas není superman spadlý z nebe, ale člověk těžící z rodinné historie, výchovy a znalosti osse, ale také z faktu, že umírá a nemá mnoho co ztratit. Rádobybejvalka je kombinací Watsona a katalyzátoru děje, dají se jí odpustit hloupé otázky a rozhodnutí, které by racionální Lucas věrohodně neudělal. Co se jí ale odpouští ze čtenářského pohledu hůře, jsou neustále vnitřní pitvání.

A tím se dostáváme k bohatému vnitřnímu životu postav. Má-li děj v čtenářsky cizím světě plynout, je třeba dávat čtenáři pomocnou ruku a vysvětlovat, co a jak funguje a co se v postavách odehrává, k čemuž jejich vnitřní pochody a přemýšlení dobře slouží, dialogy by to zdaleka neutáhly. Jenže někdy je toho příliš. Zejména Rádobybejvalka je opravdu elementárně nerozhodná pipka, u které jako mužský čtenář snadno můžete dojít k závěru, že jestli nepředvede nějaké opravdu výživné sexuální zdatnosti, tak nechápete, proč by s ní hero Lucasova typu měl zůstávat tři vteřiny po ejakulaci. Sledovat její vnitřní pochody je utrpení. Autorka to sice zachraňuje tím, že na potkání naznačuje, jak tyto pochody ovlivňují emzáci nejrůznějšími formami sugesce, ale pořád je to málo na to, abyste netoužili holčinu zbavit svéprávnosti.

To je naštěstí zatím kromě předvídatelnosti příběhu (a tu zatím vyvažuje bohaté myšlenkové okolí) jediná slabina a může být, že z ní Vilma Kadlečková ještě udělá přednost ve stylu vztahu Asimových bědátorů k damovance. Jsou tu i jiné nástrahy, které nejsou zřejmé a které se týkají třeba ne zcela uzavřeného „ekosystému“ argenitů. Ty ale zatím Kadlečková do hry nezapojila a jen naznačuje, že to bude do budoucna možné. Ohlídat koherenci tak rozsáhlé a odlišné civilizace a světů je těžký úkol, ještě těžší je předvídat, co by mohli z nejrůznějších náznaků čtenáři pochopit špatně a jako logický lapsus napadnout.

Sečteno a podtrženo, v případě Mycelia Vilmy Kadlečkové se na pulty knihkupectví dostává mimořádně rozsáhlé a kvalitní dílo, které je míle napřed toho, co soudobá česká SF nabízí. To může být zrada. Pokud od SF očekáváte to jediné, co tuzemská SF v poslední době nabízela, tedy oddychové nenáročné zábavné čtení do vlaku, zde ho nenaleznete. Knihu tu a tam budete muset odložit, abyste si ji vychutnali, zavřít oči a při troše svatokrádežnictví si do sluchátek pustit třeba Zimmermanovy Anděly a Démony. Pokud jste trochu přemýšlení ochotni podstoupit, otevře se vám zajímavý pohled na naši civilizaci.

A to je to, o co ve vysoké lize SF šlo především.

I pokud jste scifistickofantasoidní jelito, které fantasy hltá jen proto, abyste měli výběr jmen pro dřevárny, zařaďte Mycelium do knihovny. Hovořit o knize jako o „hlubokém vnitřním prožitku, který lze slovy těžko sdílet“ a trocha významného mlčení k otázkám po ději vás katapultuje mezi lepší fandomovou ligu.

Tak, toliko mých poznámek, které jsem seškrtal na polovinu, vynechal jsem z nich teorii o moderní konstrukci příběhu, která by vás sice možná zajímala, ale kde mi teď holt jen můžete věřit, že se Kadlečková snaží držet při zemi, nepouštět se do experimentů s více rovinami vyprávění a tedy nekombinovat složitost světa s komplikovaností narativity. Což je v tomto případě zřejmě dobře, protože to by z pentalogie snadno udělala decathlon.

Dost povídání. Kniha funguje, což je na tak obsáhlé dílo úctyhodné a potvzení autorčina talentu. Vydalo Argo, na Kosmasu to mají za dvě kila i jako elektronickou verzi, v tomto případě bych ale doporučil kilčo připlatit za verzi papírovou. Další čtyři díly doufám vyjdou v dohledné době…

PS: Jak to tak bývá, výše uvedené jsou moje subjektivní dojmy. Můžete mít jiné, ve fantasy se fantazii meze nekladou. 

Zainvestujte si mou novou knihu Příběh strýčka Martina

Tak a je to tady. Příběh strýčka Martina se chystá jako kniha. Nejenom jako elektronická, ale i jako papírová kniha. Jenže to bych to nebyl já, kdyby to bylo jednoduché a šlo si knihu obyčejně koupit v obchodě. Nejde. Musíte pro ni na Startovač – takový český kickstarter. Proč a nač?

Za prvé (a pro mne nikoliv nevýznamné), chci s takovou věcí udělat osobní zkušenost. V US jsme jeden Kickstarter projekt měli, teď chci sledovat, jak to poběží v Česku. A jestli je to alespoň z části „budoucnost digitálních médií“.

Za druhé jsem si knihu chtěl udělat po svém. Příběh strýčka Martina není zrovna mainstreamový typ literatury, i když z ukázek můžete takový dojem mít, není to tak jednoduché. Není to ani historická fantazy, ani moderní prózna, ani literatura faktu. A každý z vydavatelů to chtěl do nějaké z krabiček nacpat, „aby se to lépe prodávalo“. Tak jsem to vzdal a chci zůstat u původního roztodivného žánru, který bude na mnoho lidí příliš.

Proto Startovač a proto sbírání prostředků na vydání papírové verze knihy. Vydá se jen v případě, že se sejde dostatečné množství prostředků k jejímu vydání (ve skutečnosti je to mírně více, než na Startovači vybíráme, ale ten zbytek už nějak pořešíme). Ve skutečnosti by bylo ideální, kdyby papírová kniha měla náklad 200 kusů, aby náklad na vytištění byl únosný, ale taky si říkáme, že to pořešíme později.

Papírová kniha bude na hezkém papíře, v opravdové vázané vazbě, v plátěné obálce – prostě hezká práce. K tomu ilustrace od L. Kupčíka, korektury, editace – to se dostane už i do elektronické verze. Věc je samozřejmě provázaná: v ceně elektronické verze se těžko rozpouštějí korektury a ilustrace, protože elektronická verze je moc levná. Dobrá ukázka cenové elasticity.

Něco o knize si přečtěte na Startovači, ať víte, do čeho jdete. Přidám ještě ukázku historické části.

Říkám to možná až příliš často, ale je to tak: Příběh strýčka Martina je moje opus magnum. Ať už tím, že šlo o moji zatím nejnáročnější a nejrozsáhlejší knihu, i tím, že šlo o jedno z dost turbulentních období v životě. Tři roky intenzivního psaní, další tři roky pozvolného editování, až jsem si uvědomil, že bych to piloval donekonečna.

 

Typickým problémem jsou historické reálie. Nemám rád, když z knihy čpí, že autor horko těžko vzpomíná na středoškolskou dějepisnou látku. Krom toho si mírně fandím v tom, že když už jsem historii studoval, tak bych mohl být plus mínus jak v obraze, tak v duchu doby. Jsou tu jasné věci: v ranném středověku se třeba nenosí hodinky. Pak jsou tu věci dost nejasné: například používání erbů. Ne těch složitých z pozdní doby, ale alespoň jednoduchých. Historici se přou, od které doby se používají, zda od století devátého, nebo až od jedenáctého a křížových výprav. Důkazy moc nejsou, látkové erby zetlely, kamenné výzdoby se z té doby nedochovalo mnoho, takže spor je nedořešen. Jako autor si vybírám to, co se mi více hodí – a já mám jednoduché erby rád, takže tu a tam se mihnou i v knize, ačkoliv, jak jedna z postav usoudí „to, že šlo o urozeného pána, se dalo poznat z toho, že měl hezké šaty“. Opravdu, tehdy platilo, že šaty dělají člověka, nemohli jste si pořídit něco, na co vaše urozenost nedosahovala.

Na tohle narazíte v Příběhu příliš často. Ověřoval jsem příliš mnoho údajů a pro jistotu jsem příběh opatřil dvěma desítkami poznámek tam, kde by se čtenář mohl v historických souvislostech strácet nebo bych ho nutil listovat v encyklopedii.

Jsem (někdy) puntičkář. Procestoval jsem bojiště, hradiště. Na Bílině jsem den trávil tím, abych si zapsal místopis. Jména dvou potoků jsem nikde nevygoogloval, nakonec se na to upamatoval jeden místní pamětník, omladina tomu prostě říkala potok. Z celodenní výpravy byl odstaveček a dvě jména potoků, co nejsou zanesena ani v rybářském revíru. Člověk se učí.

Učil jsem se také vytvořit si systém pro psaní dlouhých souvislých textů. To není taková legrace, jak to vypadá. Napsal opravdu obsáhlou knihu (a 650 000 znaků je docela dost), to už chce i software, nejenom schopnosti. Systém na udržení rešerší v rychtiku. Interní poznámkový aparát, aby jste osoby nepojmenovávaly různě. Ještě při finální editaci se mne Milena (editorka) ptala, kdo je Tessaria – jasně, že jsem měl v poznámkách uvedena, že je to celé nezkrácené jméno Tess de Vero, po česku Tesaie, jenže už jsem nikde nevysvětlil, že francouzsky je to Tessaria a čtenářům by to logicky nesedělo. Upraveno.

Krom toho jsem kombinoval dva slohy, což je mírně na palici psát – a někdy asi i číst. Přítomné vyprávění je neumělé vyprávění mladé dívky. Má podle toho vypadat. Málo popisné, místy kostrbaté, vlastně deníčkové zápisky.

Naopak historické části, tedy vlastně vize a vzpomínky, jsou hutným popisným stylem, který už jsem vyzkoušel ve Flotile. Říkám mu malířský, literární teoretici mě jistě opraví, bude to mít nějaké moudřejší jméno. Nepoužíváte přímý popis, ale popisujete věci okolo. Tím vymezujete představu, jakou byste měli mít o hlavním předmětu, době či osobě. Je to něco takového, jako když tvar vody určíte tvarem skleničky. Co je v tom za výhodu? Právě to, že si svou představu o tom, jak vypadá dotyčný člověk či událost, může udělat podle toho, jak by ji sám nejraději viděl. Dojem detailního popisu se umocní tím, že se detailně popíše jeden malý celek. Tím čtenář získá dojem, že je zatažen do děje, že je uvnitř. Proto tomu říkám malířská technika, používají to malíři, když jeden předmět v popředí vymalují do detailu a divák si nevšimne, že ostatní předměty už zdaleka tak detailně vyvedené nejsou. V literatuře to funguje hodně podobně.

Tak, toť asi vše, co mě teď napadá. Dva dny od spuštění máme vybránou skoro čtvrtinu částky. Hodně připadá na eknihy, ale neváhejte si koupit papírovou knihu. Měla by za prvé být hezká a za druhé, papírová verze už se dělat nebude, zatímco elektronická bude ku koupi stále.

Držte nám palce, ať prodej vyjde, dám vědět, jaké jsou poznatky a dojmy z průběhu crowdfundingové akce.

A o čem bude příští kniha? Ta historická? Už má pracovní jméno, Kancléř páně. A bude to něco jako mírně historická detektivka z doby, kdy se Přemysl Otakar první toho jména právě podruhé ujímal vlády nad českou zemí a získal královskou korunu. A už půjde o klasickou historickou knihu, žádné čarování, žádné průsaky z minulosti.

Stavte se pro ni tak za pět let 🙂 Nebo budu muset vymyslet nějaký motivační a časově organizační harmonogram, jak na to. Zatím mám jen tunu výpiskl ze scriptorií a ústřední zápletku, která je historická, neznámá a přitom působivá.

Příběh strýčka Martina v papírové, pamětní papírové i v elektronické podobě můžete zainvestovat zde, vyjde zhruba v září. 

Knižní eldorádo

V publikování jsem vyzkoušel ledasco a už to by vydalo na knihu samo o sobě. Jednu věc, na kterou narážím nejčastěji, je vnitřní motivace. Závidím autorům, kteří mají svého vydavatele a editora a dostávají od něj cholerické telefonáty, kdy onen řve, že autor jest kurva, která slíbila dodat text před půl rokem a stále ani čárka, autor křičí, že v takovém kravále se nedá dělat a že už chtěl jen dopsat závěr, zatímco na obrazovce notebooku volí v iA Writeru Create a new file. A s chlapským „jdi do prdele“ se oba v dobrém rozloučí. Protože tak to má být a všichni to vědí, že takto je svět v pořádku. Autorovi se dostává motivace a tlaku, vydavatel vnáší do projektu přidanou hodnotu uvážlivého project managementu založeného na úměrném užití slangu a argotu.

Blbé je, když se dostanete do situace, že nemáte motivační faktor. Pak pilujete, hrajete si se slovíčky, pročišťujete dějovou linku, ale na papíře stále prázdno, text nehotov. Znám to sám od sebe.

Sám mám řadu rozpracovaných knížek, které kysnou na tom, že jsem je teoreticky dodělal, to jest sám v sobě jsem dosáhl stavu jejich dopracování, kdy už vím velmi přesně, jaký mají výsledek, ale část z toho není digitalizována (tedy převedena z hlavy do textového souboru). A za deset let se toho nahromadilo neúrekom.

Historie českého internetu – původně vznikla někdy v roce 2002 jako kniha s Markem Antošem. Napsáno úvodních cca 150 000 znaků, část z toho vyšla na Marigoldovi a Lupě poté, co se ukázalo, že není dohled, kdy bych to dopsal. Nevýhoda: historie je to, co bylo před hodinou, takže by bylo pořád, co psát. Občas si připíšu další kapitoly a povaluju je na disku nebo je vyhodím na marigolda, jako teď tu část věnovanou historii weblogů. Problém? Říct si, kde je konec, přesně si stanovit záběr a nivelizovat hladinu důležitosti, dokopat se do toho, doplnit příběhy, které jsem v pozadí neznal a nevymlouvat se na to, že Ivo nemá čas ověřit pár historek z počátků Seznamu.

Hermeneutika smrti autorského práva – opět tak do poloviny sepsané texty věnované historii autorského práva (Benátky, Holandsko, Anglie, Rakousko a Čechy) a východiska k budoucímu uspořádání. Vychází to z textů, které jsme připravovali pro EK i senát US, něco z toho mám německy, něco anglicky, něco česky. Začal jsem s tím v roce 2008, kdy mě naštvalo, že v češtině nic není, kromě pár bakalářek. Kolem ACTA debat mi to přišlo aktuální, teď se vymlouvám na to, že je to literatura pro fajnšmekry a není třeba to dodělávat. Ale vždycky, když čtu nějaká blábol o tom, jak to bylo kdysi, se mi zase zdvihne hladinka, jenže to nestačí.

Příběh strýčka Martina – mé opus magnum. Vycházel ve webové podobě, cca 450 000 znaků románu bylo dopsáno už před dvěmi lety po pěti letech práce. Jen tak na okraj k tomu vznilo více jak dvacet wikipedistických hesel v češtině a němčině. Srdcovka. Akorát je potřeba ji finalizovat (opatřit poznámkami, neb – jak moudře podotknul jeden recenzent – číst to bez doktorátu z historie, to znamená otevřít si k tomu pár lexikonů) a vymyslet, co s tím. Papíroví vydavatelé zděšeni, teď se smiřuju s tím, že to na papíře nikdy nevyjde a doklepu to elektronicky, jenže to už je zase malá motivace.

UMTS a LTE sítě – skvělý projekt s Kamojedovem a Poupínem. Ten první se jej bohužel nedožil a někdy se bojím, zda i my s Poupínem se jej po deseti letech dožijeme. Opět jsme někde na polovině potřebného textu, další část suší Poupíno. Musel bych se dokopat k tomu, popsat i věci, které mě bytostně nezajímají, jako jsou transportní protokoly, což je hromada práce (tak na tři dny psaní a dva měsíce rozhoupávání se). Přidejme k tomu naprostou neatraktivitu takového textu pro vydavatele a asi tušíte, odkud pramení malý posun 🙂

Kancléř páně – středověká detektivka vzniklá ze závisti k Szapkowskeho schopnosti napsat Boží bojovníky a z proklínání prvních čtenářů Strýčka Martina, že tam cpu něco jiného, než jen historický příběh. Rozpracování je zatím nejmenší, věnoval jsem tomu zatím stěží 200 hodin času na rešerše. Ve scriptoriu knihovny se mě zvědavě ptali, kdy tu disertaci budu odevzdávat. Ovšem to byla jen kostra příběhu, která přijde po sepsání k vyhození. Studium pozdně přemyslovských pramenů je větší drama, než těch ranně přemyslovských, kde to dost zjednodušuje fakt, že prakticky žádné nejsou.

Flotila útočí – druhý díl Flotily Země (měla 33 tisíc stažení jen na Palmknihách, to už je skoro klasika :). Dvacet let po bitvě u Barzy vyráží Flotila zasadit drtivý preventivní úder Anoplurně. Nudná kronika běžného života vesmírné vojenské elity – boje, zrady, vášně a hrdinství. Textově rozsáhlejší, než původní Flotila, více knižní, méně ploché tím, že to není jen příběh jedné bitvy. Na druhou stranu, většinu toho mám jen v hlavě, takže i když mentálně nejrozpracovanější, fakticky nejméně zdigitalizovaný titul.

Vypadá to grafomanicky. Vím. Většina té práce se ale rozplynula v průběhu deseti let a velká část práce je ještě přede mnou. Taková ta nepříjemná, najít někoho, od koho si nechám poradit a dotlačím se k tomu, poraděné zrealizovat. Jsem rád, že se mi podařilo zkoncentrovat se před dvěmi lety k tomu, abych vydal Koncernovou pětiletku (to je taková srdcovka) a vloni knihu Apple: cesta k mobilům. Jenže zároveň na tom vidím, že kvalitní editace knížky je základ. U Apple se to nepodařilo, v nakladatelství to šlo nahonem a podle toho to taky dopadlo: jsou tam slušně řečeno rezervy.

Když se letos dotlačím k tomu, dodělat další (asi to postihne Strýčka Martina, protože to už je mi i interně trapné), bylo by to dobře, jen s energomonitorem a dětmi bývá potíž, kdy a jak. A to už jsme zase u té motivační otázky.

Co safra dneska motivuje autory, když to nejsou peníze?

Pokus zvaný Koncernová pětiletka

Je to socialistický závazek pro letošek. Vyzkoušet elektronické knihy, povrtat se v jejich vydávání, udělat s tím zkušenosti. Přestat teoretizovat, vyzkoušet, spočítat, vyhodnotit. Myšlenková poznámka stran toho je zde, na Facebooku jsem k tomu

Obalka-knihy-Koncernova-petiletka.jpg

i udělal stránečku, jenže spíše než jejím aktualizováním se zabývám doděláním té knihy. Bude se jmenovat Koncernová pětiletka, někteří už ji možná četli a zásadní zádrhel, proč se vydání zdrželo je, že se ukázalo, že jsem kdysi ve vzteku vyhodil kus konce. Takže to píšu znovu. A taky si hraju s tím, jak to celé udělat, do toho se starám o věci, o které se starat mám a chci. Nu, nejde to tím pádem extra rychle. Ale cíl je na dohled …

Právě přemýšlím nad tím, jestli součástí knihy udělat i povídání o tom, jak vznikala, proč a co kolem toho všeho bylo. A že toho vůkol bylo dost, se samotným děním okolo jsem si užil vlastně víc, než se samotným výsledkem.

Takže ještě chvíli držte palce.

A princip pokusu v kostce?

Zjistit, co všechno dneska obnáší vydání knihy v elektronické podobě a její distribuce bez opruzoidního DRM. Zjistit, co to všechno stojí, co je s tím za práci, jak to udělat (ono už jen formátování v ePub/Mobi dá něco zkoumání) a pak také, kolik se toho dnes prodá a kolik se toho rozkrade.

Sám jsem na to zvědav. Pokud to bude alespoň trochu rozumná záležitost, nebude to poslední pokus tohoto charakteru v letošním roce.

A jak to všechno začíná? Jak jinak, než prologem:

Denně si kupujete moje noviny, díváte se na moji televizi, posloucháte moje rádia, večer si sednete k mnou vydávaným časopisům nebo si otevřete knihu z mého nakladatelství.

Když zavolám premiérovi na mobil, přeruší zasedání vlády a dokonce i zubařka na mne má čas ještě tento týden.

Vedu mediální koncern zaměstnávající tolik lidí, že by dali dohromady menší městys.

Kdybych vám řekl, kolik je můj plat, záviděli byste mi.

A víte co?

Já udělám něco lepšího.

Řeknu vám, jak žiju.

 

Abyste mi závidět přestali…

Marigoldí léta v elektronické podobě

Kniha Marigoldí léta byla pětiletým souhrnem toho zajímavějšího, co jsem zde na Marigolda napsal. A pokusem o samopublikaci, s jehož výsledky jsem se chtěl podělit. Nicméně doba byla turbulentní, na podělení se o výsledky nedošlo skrzevá naléhavější problémy a dnes už by asi ty dojmy byly zastaralé.

Původně jsem PDF Marigoldích let chtěl dát ku stažení zdarma, jenže jak bylo připravené pro tisk knihy, na čtení to bylo nevhodné kvůli formátu a řazení stránek. Nu a na přepracování čas nebyl. Až teď jsem to vyřešil šalamounsky. Původní zdrojový Word jsem poslal Jirkovi Vlčkovi na Palmknihy a on to celé přeložil do elektronicky knižních formátů a můžete si stáhout tu správnou verzi Marigoldích let z Palmknih zde. Co mne mrzí, že se mi nepodařilo vygenerovat verzi s přeložitelným obsahem, obsah by se zrovna v téhle knížce fakt hodil. Ještě uvidíme, zda se to podaří. Myslím samozřejmě obsah, kde kliknete na položku a ve čtečce vám to skončí na to správné místo.

Zatím jsem na hezkých 400 staženích po týdnu, což na sbírku textů z blogu není špatné. Kniha je ovšem zdarma, takže business suxes je to přiměřený tomuto faktu.

Tento týden se potřebuju vysekat ze psaní Příběhu strýčka Martina. Smolím to po večerech, když dodělám Lupu, psal jsem přes víkend. Ti, které jsem naposledy potřeboval pozabíjet, už jsou mrtví, chybí jen závěrečná kapitola a epilog. Pak si s tím bude hrát cenzor, já to půjdu celé přepsat nebo vyhodit a … a pak se uvidí.

PS: Tištěná verze Marigoldích let není a další dělat nebudu. Však to byla výroční záležitost …

Knihy ke stažení

Napsal jsem pár knih, které jsou už dávno vydané nebo do vydání ještě dlouho mají. Zde jsou ke stažení ty, které jsem zdigitalizoval.

Koncernová pětiletka

Novinka roku 2011 vydaná výhradně jako elektronická kniha. Můžete si ji zakoupit za 79 Kč na Palmknihách, nebo na SmashWords za 4,5 USD ve formátech pro řadu čteček. Jsou tam ukázky, recenze čtenářů, takže žádný zajíc v pytli. A já bych to shrnul: manažerská lovestory pro pány (z velkého mediálního světa) i dámy (to ta lovestory)…

Flotila Země

Sci-fi: Válka. Odkudsi z vesmíru se vynoří mimozemšťané a letí sežehnout Zemi svým smrdutým dechem. A na druhé straně existuje Flotila Země, která se jim postaví. Kniha vlastně není o ničem jiném, než o jedné jediné bitvě a spoustě umírání. Nenajdete tu časoprostorové paradoxy, frankensteinská monstra – jen techniku, o které byste věřili, že je lidstvu skoro na dosah ruky.
Ve Flotile se spojuje úsilí tisíců známých i neznámých lidí, Flotila nesleduje jednu jedinou osobu, ale přeskakuje z osoby na osobu a klouže po těchto osobách kupředu v čase, protože dějiny netvoří jednotlivci, ale celé lidstvo.

– řada digitálních formátů na SmashWords zdarma. Verze pro iPhone/iPad, Kindle, Sony Reader a další čtečky. Tištěná kniha zde.

Marigoldí léta

Kniha coby sbírka článků z Marigolda, které stojí za pozornost i po letech. V mnoha formátech pro čtečky na Palmknihy.cz a zde na SmashWords.