Marigoldí léta

Letos bude Marigoldovi pět let. Původně jsem to ani nechtěl nějak podstatně slavit, však co na tom. Jenže pak mi několik lidí nezávisle na sobě připomenulo můj někdejší slib, že články z Marigolda vytisknu a dám jim je.

A tak jsem oprášil starou myšlenku vybrat „to nejlepší z Marigolda“ a vytisknout to jako knihu, kteroužto úvahou jsem sledoval dvě hlavní stopy: ponejprv přátelé dostanou marigoldí výbor a po druhé vyzkouším takové ty knižní služby na malonákladový tisk.

Dva večery jsem strávil tím, že jsem procházel celého Marigolda, až jsem vybral osmdesát článků (z dvou tisícovek), které jsem považoval za zajímavé, nadčasové a vůbec všelijaké hodné tisku v takovém výboru. A tento víkend jsem oprášil zkušenosti se sazbou. Zkušenosti? V roce 1990 jsem měl nakladatelství (na živnosťák kamarádovy sestry) a vydávali jsme vesele knihy v programu Ventura Publisher. Oplakal jsem ho, když jsem se pokoušel v moderních DTP programech vysázet něco tak triviálního, jako černobílá kniha prakticky bez obrázků. Skončil jsem u applovských Pages, to je něco jako Word, akorát dělit slova jsem ho moc nedonutil, což na sazbě je poněkud vidět. Inu, to DTP je dnes už něco zcela jiného a i když víte, co a jak, ne každý program donutíte.

Marigoldi-leta-predi.pngZajímavého spichu se dočkala obálka. Rozhodl jsem se, že použiju něco absurdního a tak jsem spojil vyjásaně marketingovou obálku vhodnou na web2.0 knihy se snivou techno-fotkou. Tu se uvolil udělat Marko, celý večer kvůli tomu muselo jeho nebohé dítě stát modelem a kreslit po iPhone fixkou. Naštěstí se ukázalo, že se fakt dá smýt (fixka). Fotografie se podařila, do toho pečeť BETA produktu, protože jak souhlasil Marko, „nápisem Beta neurazíš“.

S knihou je to na obě strany. Na jednu stranu nikdy nevíte, kdy to dotyčný vezme jako nebetyčnou chlubivost a namyšlenost, že své myšlenky považujete za natolik důležité a nesmrtelné, aby jich měl papír zachovat. A to i když nepovažujete. Na druhou stranu jsou tam myšlenky, o kterých si myslíte, že k něčemu byli a někoho potěší si je v klidu přečíst. Řešil jsem to. Netoužím ty věci někomu vnucovat, netoužím někomu tlačit svůj názor. Kdo chce, ať si ho poslechne a zváží ho, to je tak všechno, co očekávám. Šťasten budu, když se lidé alespoň zamyslí. Další kamarád to rozsekl: „Hele, můj děda měl taky kámoše, co furt něco patlal. A vždycky se s ním hádal, aby když mu ty svý výtvory dává, tak aby to taky i podepsal.“ Unikala mi pointa, tak jsem se po ní přeptal. Kamarád se zamyslel a děl: „Ten patlal se jmenoval Zrzavý.“

Chraň Bůh, abych tím chtěl naznačit, že mé dílo a dílo Zrzavého je zhruba stejný význam. Ponaučení z příběhu je v tom, neřešit to, když to dělá radost. A tak se i stalo. Kniha šla do tisku, já vyzkouším, jak takový malotisk dneska funguje, což se na další zamýšlené projekty bude hodit, protože po Marigoldích létech by měla přijít na řadu další, seriosněji myšlená záležitost, kterou ale oznamuji právě v Marigoldích letech.

Nu a když jsem byl v tom nadšení ze staré dobré knihařské profese, tak jsem se rozšoupl a objednal jsem rovnou velkonáklad, padesát kousků, z čehož sám mám udání tak na polovinu. Ten zbytek půjde do volného prodeje zde přes Marigolda, takže se dostane na všechny zájemce. Nebo, v případě nezájmu, půjde do kamen.

Neptejte se, kde se to bude dát koupit, kolik to bude stát. To uvidím podle toho, jaký ve skutečnosti přijde účet a jak ve skutečnosti vytištěná kniha bude vypadat a kdy opravdu přijde. Teoreticky to má být za dva týdny, což se poněkud kryje s dobou, kdy na několik týdnů zmizím ze země do Nikdykde. Prostě nevím. Až je budu držet v ruce, budu vědět. A neříkejte mi, že jsem naivní. To vím sám.

Prostě jsem to chtěl.