Jak to bude jednou, až to bude tenkrát

Tu a tam mě zajímá, jak jednou budou naše časy vnímat lidé, kteří přijdou po nás. A zajímá mne to spíše více, než méně. Je to zajímavý základ pro uvažování o věcech takových, jaké jsou. Což se dobře řekne, ale špatně udělá a než se pokusím vysvětlit, proč to, pokusím se ukázat, kde a jak to. Nejdříve na našem vnímání minulosti.

Takový Karel Čapek. Dnes legenda, modla. Největší český literát, jehož jméno zná snad každý a které se propůjčuje i literárním cenám. Chápeme ho jako břiskného komentátora, morální autoritu, člena kruhu zasvěcenců kolem TGM, elitu národa po všechny věky věků amen.

Jak ho vnímali jeho současníci? Když jsem se jednou prohrabal k dopisům čtenářů Lidových novin v ohlasech na jeho články, šlo spíše o sbírku nadávek. Jak tohohle mohli pustit do novin? Kterak se ráčil dobrat takové píčoviny? A tak dále. Redakce to řešila tak, že mu je, pokud vím, nedávala. A tehdejší Lidovky neměly komentáře přímo pod článkem, jako ty dnešní. Pikantní je, že když před pár lety začaly Lidovky zařazovat Čapkovy fejetony znovu na web a vydávat je k některým aktuálním tématům, i tady se našly ohlasy. Například k satirickému Čapkově fejetonu o kouření v restauracích nějaký čtenář napsal (nepovšimnuvši si jména autora a poznámky o původním datu vydání článku): doufam ze to myslite ironicky jinak bych vam musel rict ze jste napsal blbost na kvadrat. Pak redakce přidala výrazné upozornění, o koho jde, což mi zkazilo zbytek legrace i průzkumu…

Holt se mnoho nezměnilo. Od modly k blbci je v diskusích cesta krátká – stačí si nevšimnout podstavce pod modlou.
Bádat nad tím, jestli Čapka vnímali ve své době spíše jako žvanílka hulánovského charakteru nebo novináře hodného respektu, s tím si literární vědci dávají hezky podkouřit a většina jejich závěrů je nutně zabarvena tím, jak jej vnímáme dneska (k tématu panwerichismu si počtěte u Martina Malého).

Jak to bude jednou s námi? Budou naše půtky na Twitteru kopírovány do učebnic coby díla klasiků? Facebookové přestřelky budou sloužit jako podklady analýzy duševních pochodů lidí přelomu tisíciletí? Dost možná, ba velmi pravděpodobně.

A tím se dostáváme k tomu, k čemu jest takového bádání. Pamatujme vždycky, že nepíšeme, nehovoříme a neuvažujeme jen pro tenhle moment. Že přijdou časy a lidé po nás a budou nás soudit, aniž bychom se už mohli hájit. Jen naše skutky, jen naše práce nás obhájí, jen to, co po nás zůstalo. Už budou vědět, zda Kalousek byl největší zloděj, který odřel lidi o poslední korunu nebo ten, kdo rozumným tlakem na úspory vyvedl zemi z ekonomické krize a nastartoval její nebývalou prosperitu středoevropského tygra. A podle toho, co oni vědět budou a my dnes nevíme, budou pohlížet i na nás. Na ty naivní, nepřející a kdákající nadávače, nebo na ty rozumně oponující a věcně argumentující lidi, kteří pomohli velkým mistrům vyrůst v podnětné atmosféře.

Nemusíme být sami těmi mistry – toho nám nemusí být dáno. Ale až se jednou v houpacím křesle zakloníme s vnoučaty na kolenou a nad učebnicí dějepisu či kultury prohlásíme to dědečkovské „Toho jsem znával…“ a děti budou dychtivy příběhu z dávných časů, neměli by ten příběh už znát z učebnice, kde je u našeho jména ve spojení s mistrem je poznámka „nevyznamenal se ničím jiným, než že se choval jako hovado“.

Tak, to je ponaučení první. Možná méně praktické, ale pro volání po morálním obrození velmi užitečné (když už volání, pak to Čapkovo). Ponaučení druhé? Z přemýšlení o jednotlivcích se přesunout k přemýšlení o masách. Jak se budou dívat naši potomci na naši dobu jako na celek? Uvidí masu namyšlených manažerů manipulovatelných reklamou, vězněných hypotékou a zahleděných do cool outfitu, který vytváří jejich falešnou osobnost? Nebo uvidí nás takové, jakými jsme chtěli být? Ale o tom zase někdy jindy…