Poučné hornorakouské setkání věnované nalezení významu tradice

První zářiový víkend jsem trávil rodinně, což v tomto případě znamenalo tradiční straz bratranců a sestřenic. Bývají to velmi poučná setkání.

Především je to dáno konfigurací. „Klan“ Zandlů je rozkročen přes desítku zemí. Otec pochází z dvanácti dětí, které se postupně rozprchly do celého světa, neb bylo zřejmo, že na rodné hroudě na ně mnoho dědictví či práce v poválečném Rakousku nezbude. Rodinné drby říkají, že otec zmizel do Mnichova v tom roce, kdy bylo zřejmé, že bude povolán do rakouské armády, což s ohledem na to, jaký bordel tam dělala poslední desetiletku jeho partička bratrů, byl velmi dobrý nápad. Pár jedinců odešlo do dalších zemí, stejně tak jejich děti. Tvrdé jádro rodiny ovšem zůstává ve Štýrsku, Horních Rakousích a Předarlbersku, tedy v nejdrsnějších zemích Rakouska, jaké si umíte představit. A tohle výroční setkání bratranců a sestřenic bylo letos podesáté. Proč je to tak zajímavé? Protože kromě rodiných drbů se dostávám k něčemu, co je jinak tak výjimečně cizincům a turistům dostupné. K tomu, jak se skutečně žije jinde. Ne ty životy z reportáží a toulavých kamer, ale ta skutečná, nepřibarvená dřeň života. Tehdy je příležitost porovnávat. A pro mne každorožní korekce a srovnání.

Letos bylo setkání ve vesničce nedaleko Štýru, tedy v Horních Rakousích, na hranici národního parku Vápencové Alpy. Až ho budete googlovat, tak Kalkalpen, dneska už se ty německé názvy do češtiny moc nepřekládají, stejně tak Steyer – Štýr a Oberoesterreich. Nakonec i Linec je Linz.

reichraming

Několik věcí na mne vždy padne. Tradice. A deprese z toho, jak u nás komunismus tradici zaříznul, zničil. Pro mne je to snad nejhorší (či alespoň nejdepresivnější) důsledek čtyřicetileté komunistické vlády. S mrtvými lidmi se nějak vyrovnáte, když je neznáte. S mrtvostí národa těžko – ten znáte. A zatímco lidé se rodí, narození tradice, to je protimluv sám o sobě. 

Rozdíly byly vidět kupříkladu na ubytování v Rakousku. Nakvartýrovali jsme se do gasthofu na ostrohu nad řekou, bylo zřejmé, že ještě před pár desetiletími to byl spíš hrazený dvorec, kde se dala přečkat zima i útok. Z plošiny pro dělo kontrolující údolí je dnes špílplatz pro děti, tu a tam prýskající omítka na vnitřním dvoře je pečlivě nabílená, protože nahodit to znovu nemá smysl, ale v opadávajícím by se hosti necítili dobře. Jinak pečlivě vypiglováno. Tenhle gasthof se vzpomíná v historických dokumentech už přes šesti stoletími a od té doby si ho předvají rody a rodiny sňatkem či koupí. Manželé, kteří ho vlastní dnes, se o něj starají s tím, že o hosty se starají od dětství a je to vidět všude. Není to ta servilní přidržtažkovost, jakou vídáte v arabských hotelích, je to ta domáckost, kde nikomu není nic za těžko.

Vypíchnu další z rozdílů, které rychle registrujete, ale trvá vám, než si jej dekódujete, uvědomíte. Zatímco českým heslem je (pokud vůbec) renovace – nechat to spadnout a znovu to postavit, rakouským je údržba: průběžně to opravovat. Díky tomu tu nemáte takové kontrasty hroutících se domů a našňořených pseudokrásných staveb. Máte tu jen udržované domy, přičemž se drží německý zvyk – když dům nevyhovuje nárokům a jsou na to peníze, zbourá se a postaví nový, nebo zásadně přestaví. Když peníze nejsou, tak se jede alespoň ta údržba. A protože to vy nevíte, když jedete kolem, kde prachy byly a nebyly, vidíte jen konstantně hezké udržované domy a netušíte, že jejich majitel by rád přestavěl přízemí na dvougaráž kvůli tomu většímu SUVčku, ale teď na to jaksi nemá.

Když jsem projížděl údolími řeky Enns, všude se šturmovalo do útoku. Ist Sturm Zeit! Jenže čas k útoku na co? Sýrie? Severní Korea? Nebo volby koncem září do rakouského parlamentu? Nevěděl jsem, že Sturm je nářeční označení pro „částečně zkvašený vinný mošt“.

Němčina. Ta místní. Nářečí tak odlišné od hochdeutsch a vídeňského zpěvavého dvorského tokání, jak jen si umíte představit (dobrou představu si uděláte zde). Zdejší směsice bairiše a alemanštiny – ta se teda míchá především u nás v rodině – to je přízvuk, u kterého se oprávněně dumá nad tím, zda to ještě je němčina či samostatný jazyk. Zatím pomáhá to, že oficiálně se to píše stejně a tedy nápisům zde budete rozumnět. Popovídat si s někým v hospodě, to už bude úplně odlišná disciplína a státnice z němčiny vám mnoho nepomůže. Já sám mám v němčině tvrdý přízvuk, u kterého většinou dotyčný netuší, zda jen blbě mluvím, nebo jsem prostě vidlák z hor, ale po třetím pivu (nikoliv svém) se už v tématu hovoru s příbuznými ztrácím a to naprosto stejně tak sestřenka vyrostlá u Bodamského jezera.

To všechno jen pro přiblížení toho, že se pohybujeme v rakouské horní dolní, ve vidlákově, mimo sféru elitních měst. Rozplývat se nad tyjátrem, jaký umí kolem turistů spustit Vídeň či Linec, to nevypovídá nic o tradicích, to vypovídá jen o tom, jak schopné je město a lidé v něm zorganizovat se k podojení návštěvníků. Neřekne to nic o tom, nakolik tohle všechno je živé, žité. Na kolik se z kaváren ve Vídni vytěsnili snílkové, umělci a podivíni ve prospěch návštěvníků a čumilů.

Na takovém setkání ve Vápencových Alpách, ve Štýrsku, je to jiné. Tady byla posledními turisty ta jednotka SS, která se za druhé světové války podle legendy ztratila v průsmyku, když šla potrestat vesnici, že neodvádí kontribuci. Prý počasí, chce-li se věřit a přehlédnete-li následné rychlé rozšíření oděvních doplňků od Hugo Boss v černé, které se tu staly součástí tradice.

Tradice, historie, to je něco na čem tady hodně záleží. Nabarvit si vlasy na červeno, ukázat silikonové kozy na objektiv, to se dá udělat hodně snadno. Tím už je těžké se odlišit i v Rakousku. I ve Štýru. Nakonec tedy záleží na tom, co umíte a jakou máte za sebou historii. Teprve pak jste zváženi a posouzeni. Takže ano, nakonec záleží na tom, z jaké jste rodiny, nejenom, kdo jste vy sami – asi i proto, že podvrhnout dojem daný párminutovým setkáním je snazší, než podvhrnout dojem z celé rodiny, na kterou se lze doptat, když už ne si ji vygooglovat.

Asi i proto jsem udiveně čubrněl, když si třicetiletý syn sestřenky oblékl leederhosen, bílou košili a klobouk s kančí štětkou, místní to kroj – a s tím jsme vyrazili na kuželky. Kegeln, ne bowling, to je změkčilá zábava pro amíky, Kegeln jsou pro horaly, i když my přivandrovalci můžeme hrát i s koulema s dírou, nemusíme používat ty plné. Zeptal jsem se ho v nestřeženém okamžiku, jak často ho nosí. Prý běžně. Když jdou s kamarádama do hospody na kuželky, na pár piv. Tak se to tady prostě dělává. Dodnes. Rozhlédl jsem se po hospodě a vskutku. Nebyl zdaleka sám, zdaleka nejmladší. Můžeme se tomu smát, přijde nám ten kroj třeba směšný – i ta jeho mírně modernizovaná verze. Ale něco do sebe to má.

Přemýšlím nad tím, jak to dopadlo před třemi lety, když jsme tohle setkání dělali u nás v Praze. Samozřejmě, Praha se moc líbila, plná atrakcí, plná výstavní architektury, s tím se žádné štýrský údolí nemůže měřit. Pak se mě jeden bratránek zeptal, co teda my češi tak děláváme. Tak jako tradičně.

Hm. Nevěděl jsem. Koukání na telku jsem ani nenabízel, tak jsem namítl, že se jde s kamarádama do hospody. „A co se při tom dělá,“ ptal se Gerald. „Tak jako my ty kuželky.“ Bylo mi trapný říct, že se jen chlastá a nadává na politiku. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych jako nějakou živou tradici mohl uvést. Vážně mě nenapadlo nic … 

Nakonec jsem si jednu vymyslel. Tour de Kneipe. Musíte dojít z bodu A do bodu B v limitním čase a nasbírat potvrzení z hospod o konzumaci piva.

Všem se to moc líbilo. Prý jsme nezklamali, že to umíme v Česku takhle rozbalit a je super, že chlastání je u nás něco víc – nejenom společný setkání, ale taky sport a zábava. Ještě letos se na to vzpomínalo a hodně o téhle skvělé živé české tradici navyprávěli kamarádům. Paráda. 

Tour de Kneipe je stejně typicky česká tradice jako knedlo-vepřo-zelo typicky český pokrm. I to prosadil na trhu významný německý hoteliér podnikající v Praze v devatenáctém století. Chtěl odlišit svou kuchyni. A tak “založil tradici”, řekl by dnešní novinář. Mám rád to klišé spojení, „založit tradici”, zní mi to něco jako “nasrat si na hlavu”. Ostatně, hoteliérovi jsme se za tradici odměnili: jeho rodina byla po druhé světové válce vykázána, hotel zabaven a dneska tam vaří jedna z našich kuchařských televizních hvězdiček. 

Chybí nám tradice. Není to to jediné, co nám chybí, ale je to jedno z toho podstatnějšího pro dlouhodobou existenci. 

Pandora.cz odchází. Trocha vzpomínek…

Koncem listopadu 2013 naposledy vydechne jedna z nejdéle kontinuálně beze změn běžících služeb českého internetu – emailový diskusní server Pandora.cz. A protože jsem stál u jeho zrodu, přišlo mi vhodné si vzpomenout jeho začátků. 

Pokračujte ve čtení článku…

Ve věci církevních restitucí

Je paradoxem, když ostrý kritik církve jde psát něco, s čím nakonec bude církev hájit. Jenže je mi nepříjemné číst kolem sebe neustále ty nesmysly kolem církevních restitucí a bláboly politiků, které se nezakládají na faktech. Tento článek bude tedy stručným kompendiem fakt kolem církevních restitucí pro ty, kdo o ně mají zájem. Pro ostatní, jděte bez váhání jinam, do diskusí na iDnes, Blesku nebo do grémia ČSSD.

Pokračujte ve čtení článku…

Hrdinové českého broadbandu

Napadlo vás někdy, jak málo víme o lidech, kteří stojí v pozadí toho, co každodenně používáme? Například: tušíme, kdo stál v pozadí českého broadbandu a má zásluhu na tom, že jsme se dostali alespoň tam, kde nyní jsme? Většinou jsou to jména, která nejsou všeobecně známá, ale to zásluhy oněch lidí neumenšuje. A myslím, že je spravedlivé, jejich roli zaznamenat. Berte to tak, že je to můj osobní výběr, pár lidí, jejichž práce na poli broadbandu si vážím – lidí, kteří ji dělali z nadšení a s nadšením. Nebyli to povětšinou znudění ředitelé telekomunikačních firem, kteří se nechali někam dotlačit ubíhajícím trhem, ale naopak to byli ti, kdo sami trh někam tlačili a strkali.

Zdeněk Deu Janda a David Čermák

Tohle duo znáte spíše pod jménem jejich projektu CzFree.Net. O něm se na Marigoldovi v dřevních dobách psalo velmi často, většinou kriticky. Zapadnout by nemělo jedno: jestliže jsem kritizoval dílčí záležitosti CzFree.net, s celkovou myšlenkou jsem sympatizoval velmi. Jen jsem nevěřil, že se podaří ji podaří v podobě zdarma fungující rozsáhlé broadbandové bezdrátové sítě uskutečnit. Budoucnost mi dala za pravdu, což ale neznamená, že by jejich snažení nemělo smysl – ba právě naopak. CzFree.Net se od svého vzniku v roce 2002 stala podhoubím řady projektů, které se přetavily v komerčně fungující sítě či projekty a byla (kromě existence SPT Telecomu) hlavním důvodem, proč má ještě dnes Česká republika největší počet poskytovatelů připojení do internetu v zemích EU.

Zdeněk Janda přezdívaný Deu se staral o hardwarový základ budoucí nekomerční bezdrátové sítě CzFree.Net. Antény, odladění karet s podporou WiFi. A vytvořil a spravoval diskusní fórum. David Čermák se staral o software pro budoucí síť a především vytvořil online mapu, kde si každý mohl najít nejbližší přípojný bod. Spolu s nedostatkem vhodných možností připojení tahle relativní jednoduchost a snadnost vytváření propojení akcelerovala rozvoj broadbanu v Česku o světelné roky. Po dlouhé čtyři roky měla síť CzFree.Net větší počet vysokorychlostně připojených uživatelů, než měl Český Telecom klientů na ADSL. Z CzFree.Net myšlenkově i technicky vzešla celá řada úspěšných regionálních poskytovatelů připojení k internetu, kteří dnes již zdaleka nemusí používat jen WiFi, naopak velmi často ve svém regionu pokládají optické či metalické sítě či používají profi rádiové spoje. Inu, už je to deset let poté. Stojí za to vzpomenout alespoň namátkou sítě jako KLFree (psal jsem o něm třeba zde), Pilsfree nebo Czela.Net. Bez Jandy a Čermáka by u nás rozšíření bezdrátových sítí nepřišlo tak rychle a expanze radiového broadbandu by nás nakonec i mohla minout, práce těchto dvou pánů významně oslabila pozici Českého Telecomu na trhu připojení k internetu.

Co jsem o tom psal tehdy já? Přečtěte si: 

Karel Kulhlavý aka Clock a Ronja

Konstruktéra optického pojítka Ronja si většina lidí pamatuje pod přezdívkou Clock. Karel Kulhavý se počátkem tisíciletí rozhodl zkonstruovat vysokorychlostní optické pojítko (10 Mb/s byla tehdy nějaká rychlost), které by umožnilo připojení na kilometrovou vzdálenost s použitím relativně levných a bezproblémově dostupných součástek a mohlo být publikováno pod licencí GLP. A jak si usmyslel, tak se stalo, Ronja spatřila světlo světa někdy v roce 2002 a záhy se stala preferovanou technologií páteřních sítí v CzFree.Net. Bylo to oboustranně prospěšná symbioza – zatímco CzFree.Net se staral o marketing a přísun lidí, kteří se mohli a chtěli podílet na stavbě pojítka, Karel Kulhavý v rámci uskupení Twibright Labs bádal a vylepšoval, což mu šlo dobře. Presentaci projektu najdete zde http://www.slideshare.net/guest9a276f/ronja-prezentace-in-czech a vlastně úvodní a historický článek uvádějící do problematiky Ronja, dcera matfyzáka, najdete zde.
http://www.root.cz/clanky/ronja-dcera-matfyzaka/
Ronja umožnila CzFree.Net a začínajícím komerčním bezdrátovým sítím vystoupit ze stínu nespolehlivosti WiFi, které se v těchto sítích nezřídka používalo i jako „páteřní spoj“. Ten obsluhovala duplexní, rychlá a spolehlivá Ronja, takže první experimentátoři získavali zkušenosti se světelnými a vlastně profesionálními spoji bod-bod a zákazníkům mohli nabídnout službu, která snesla srovnání s běžnými komerčními nabídkami k připojení. Nevýhodou Ronji se stalo to, že se nikdy neposunula rychlostně v ověřeném návrhu nad 10 Mb/s. Prý proto, že Clockovi deset mega stačilo. Jenže CzFree.Net začla rychle tlačit bota – deset mega bylo na páteřní spoje vytížené sítě rychle málo. O přechod na 100 Mb/s optickou technologii se staral Láďa Myslík s projektem Crusader, jenže stovková technologie již nebyla tak levná, ani tak jednoduchá, aby se na ni horempádem přecházelo a v době, kdy už by se odůvodnění pro větší nasazení v síti našlo, byly k dispozici i jiné varianty dodávané komerčně.

Na Marigoldu jsem psal třeba tenhle článek: duben 2003 – Tvůrce optického pojítka Ronja odchází z CzFree. Zhrzen nebo vykopnut?

Jan Sedlák a In4Wifi

I jméno Jana Sedláka najdete kolem CzFree.Net, což jen potvrzuje mé tvrzení, že tato aktivita byla pro český broadband velmi významná. Jan Sedlák vybudoval přípojný bod sítě CzFree.Net v Nuslích, ale to nebyl jeho hlavní přínos. Rychle pochopil, že lidé by chtěli tu správnou techniku a tak ji začal dovážet a prodávat. V té době nebylo snadné sehnat správnou WiFi kartu a ještě dostat odborné rady. Jeho společnost I4Wifi (původně InWifi a i4 Portfolio) vyrostla z malého skladu ve sklepě Sarajevské ulice ve velkou firmu, která měla v roce 2011 obrat přes čtvrt miliardy korun, ale i to jsou „jen“ obchodní výsledky, pro které si Honza Sedlák zápis mezi hrdiny broadbandu nezasloužil. Podstatná byla jeho schopnost vytipovávat zajímavou techniku, přizpůsobovat ji českým potřebám nebo výrobce k přizpůsobení dotlačit. Zákazníkům tak zajistil levnou a přitom kvalitní techniku, jejímž nasazením se blížili výsledkům, jaké nabízela drahá profesionální telekomunikační technika a tedy velké telekomunikační firmy. Začínajícím sítím Sedlákův přístup nabídl možnost rychlé výstavby sítě za nízkých investic (pamatujete Mikrotik nebo karty Zcom XI-626?) a velmi benevolentní přístup ke know-how. Tak se spolupodílel na rozvoji regionálních poskytovatelů internetu, zvýšené konkurenci, zlepšené dostupnosti služeb a snížení cen za připojení. Jeho firma je dnes jedním z nejvýznamnějších hráčů v oboru a „tradičním dodavatelem“ pro regionální poskytovatele internetu.

Miloslav Sova a Internet pro všechny

Miloslav Sova v roce 2002 inicioval výzvu za rozšíření internetu v České republice Internet pro všechny, v níž požadoval přiblížení cen za připojení k internetu na evropskou úroveň a další věci, které jsou optikou dneska možná trochu naivní. Jenže tehdy taková doba byla – ceny neurčoval trh, ale regulace a chamtivost Českého Telecomu, dnešní Telefonica O2. A tahle chvályhodná naivita Mílovi zůstala dodnes. Jeho výzvu tehdy podepsalo více jak čtrnáct tisíc lidí a nezůstalo jen u výzvy. Sova začal systematicky mapovat situaci, vytvářel databázi poskytovatelů internetu, jeho web jim pomáhal vyměňovat si zkušenosti a uživatelům hledat dodavatele v okolí. Později začal pořádat konference věnované bezdrátovým sítím (Kam kráčí bezdrátové sítě), které se staly významnou platformou pro výměnu zkušeností jak regionálních, tak nyní už i velkých telekomunikačních operátorů. Byl to Míla Sova, díky jehož práci se zvyšovalo obecné povědomí o tom, že připojení k internetu nabízí i menší poskytovatelé. Internet pro všechny jim nahrazoval drahé marketingové aktivity a dodnes je místem sdílení zkušeností.

Renato Soru a Video on Line

Jediný cizinec na seznamu je Renato Soru, někdejší ředitel a zakladatel Video on Line. Firma na trh vstoupila v roce 1995 a nabídla něco, na co měl tehdy právo jen SPT Telecom a Eurotel – přístup k internetu. Za pětistovku plus poplatky za připojení. Fantastická nabídka, která ve skutečnosti internet v Česku rozjela. Soru na tom nebyl škodný, VOL je prodán za deset milionů dolarů Deutsche Bank, ale italská „matka“ je budoucí Tiscali. Dnes je Soru podle časopisu Forbes jedním z nejbohatších lidí světa s majetkem přes 4 miliardy dolarů a je milé, že původ tohoto zbohatnutí tkví v úspěšném projektu VOL v Česku.
Drb o tom, že VOL vstupuje na trh, tehdy přinesl Jiří Peterka. 

Skončím dvěmi jmény, která už bohužel nejsou mezi námi. Obě dvě jména patří ředitelům, jenže ředitelům obdařeným nejenom razítkem, ale i vizí.

Eduard Eck aka Kamojedov a Eurotel CDMA

Tím prvním je Eduard Eck přezdívaný Kamojedov, ředitel pro strategii datových služeb Eurotelu. Byl to on, kdo v roce 2002 prosadil v rámci Eurotelu plán na přeměnu analogové sítě NMT v datovou síť na standardu CDMA EV-DO (spuštění popisuju zde – byl jsem to já, kdo to propíchl a tím jsme se s Kamojedovem i seznámili). Ta měla nabízet nejdříve čtvrt a půlmegové, později megabitové rychlosti přenosu mobilních dat. A byl to také on, kdo byl v Eurotelu hybatelem myšlenky „datové připojení za paušál“. Jeho charismatu a finančním argumentům bylo těžké odolat, takže Eurotel skutečně v dubnu 2003 nabídl mobilní data za paušál, tehdy těžko myslitelný krok. Nebylo to rychlé, šlo o datové přenosy přes GPRS, ale bylo to na úrovni doby a bylo to jako zázrak. T-Mobile rychle reagoval, Českému Mobilu (dnešnímu Vodafone) to trvalo dlouhou dobu, než byl schopen na krok Eurotelu reagovat a obě firmy nemohly nabídnout nijak rychlé připojení až do většího rozšíření UMTS v roce 2009.

Byl to Eduard Eck, kdo významně přispěl k rozhýbání českého mobilního broadbandu. Svého zaměstnavatele dotlačil k nabídce mobilního broadbandu v té době celosvětově významně ojedinělé a donutil jeho konkurenty reagovat tak, jak si nepředstavovali, že budou muset reagovat. Srazil T-Mobile hřebínek (v té době si T-Mobile zvyklo tvrdit, jak je inovativní) a umožnil Eurotelu se pro další dlouhou dobu profilovat jako exkluzivní dodavatel telekomunikačních služeb. Bohužel je tomu rok, co Eduard Eck zemřel, tou dobou ale již pracoval u dodavatele infrastrukturního hardware.

Ivan Laška je můj tajný kandidát na českého broadbandového hrdinu. A můj osobní vzor. Budiž mu k dobru připočteno, že tento pán ze země vydupal v roce 1990 vznik Eurotelu jako prvního česko-amerického podniku. Nepochybná byla jeho obrovská znalost, s níž vybudoval, řídil a prodal celou řadu telekomunikačních firem. I to je „jenom business“. Pro mě byla důležitá jeho lidskost. Několikrát jsem zažil, jak se osobně zasadil za stírání rozdílu mezi „starými“ a „novými“ firmami. „Tak to těm klukům dej“, zavolal do firmy, v níž měl podíl – a najednou měl malý regionální provider (=dva kluci s anténou na kurníku) k dispozici optické vlákno či prostor v kolokačním centru, což bylo něco, s čím by je normálně obchodník pohrdavě vyhodil, že na to nemají. Ivan Laška byl nejenom inspirací, ale i tím, kdo stíral rozdíl mezi „starým“ a „novým“ telekomunikačním světem. Jeho vliv na český broadband byl stejně všeprostupující, jako vliv zakladatelů CzFree.net, jenže zatímco oni přicházeli ze spoda, on podával ruku ze shora. I tím byl výjimka. I o Ivanu Laškovi bohužel už hovoříme v minulém čase, zemřel v srpnu 2010 a budiž toto moje poklona člověku, který mne tolik ovlivnil a tolik pomohl. Jeho životopis najdete zde

Nu, přinesl jsem osm jmen. Jistě by šlo přihazovat další jména. Už tak je to dlouhý článek. Možná na závěr bych vzpomněl na to, čím to začalo. Na Bojkot a Internet proti monopolu v roce 1998. Povstání lidí proti cenovému diktátu Telecomu. Začátek hledání alternativ. Konec monopolu.

Aktualizace: když tak přemýšlím, kdo mi tu chybí (a nevím, jak moc právem a neprávem), tak například Petr Král a jeho InWay. Zdeněk Sivek a Dial Telekom. Ti oba dva vybudovali úctyhodné projekty a ještě v době, kdy se to neslušelo, konkurovat Telecomu. Ten druhý vede obrovskou firmu dodnes. Pe3ny.net (Martin Kříha) a Mattes AD, 802.cz a lidé kolem toho. Ale to už jsme hodně od ideí a šíření k infrastruktuře, i když svého času přelomové. Do komentářů vesele navrhujte další jména a proč zrovna oni. 

Rozprava nad komunistickou vinou

Vrací se to vždy, když přijde řeč na komunismus. Kdo byl vlastně vinen? Kdo byl ten spravedlivý, kdo byl ten dobrý a kdo byli ti zlí? A hlavně, kdo jsme byli mi, naši rodiče a prarodiče, kteří v komunismu žili, učili se a pracovali?

Hlubší rozprava o komunistických vinách mi v české společnosti zatím unikla. Tu a tam zašumí kolem Mašínů, ale jinak se mi zdá, že se jí s větším umem, než němeci katarzi z nacismu. Maximem naší katarze jsou Pelíšky. V zásadě se ustanovila obecná celospolečenská shoda nad tím, že „dobře“, to jsou signatáři Charty a podobných protikomunistických prohlášení. A „špatně“ jsou největší a nejzprofanovanější jména komunistického režimu. Husák, Jakeš, Štěpán. Opravdu.

Opravdu? Jestli se dobře pamatuju, nikdo z nich nebyl „dost špatně“ na to, aby si odseděl v kriminále nějaký větší flastr, snad s výjimkou Štěpána. Pokud něco doputovalo před soud, byly to ojedinělé a konkrétní excesy, jako prokurátorka z procesu s Miladou Horákovou či sadistický bachař, jehož atraktivitu zvyšoval fakt, že byl otcem šéfa stávající parlamentní strany. Drobotina. Většinu z nich nakonec soudí až soud nejvyšší, soud Boží.

Zdá se tedy, že ani v tom, kdo byl „špatně“, nemáme moc jasno. Ne dost na to, abychom to uměli promítnout do soudu světského. A ten Boží se prozatím nedozvíme. Co tedy alespoň soud dějin? Jsme třiadvacet let od revoluce schopni rozlišovat?

Byl špatně ten, kdo vstoupil do komunistické strany v letech padesátých? Ten, kdo do ní vstoupil před Pražským jarem a po něm nevystoupil? Nebo naopak ten, kdo vstoupil v letech sedmdesátých a prošel normalizací? Co je ta špatná hranice účastenství na moci? Být řadovým členem elitní strany? Bez protestu se podřizovat vůli strany, vyrábět ve fabrikách ve prospěch strany? Být vedoucím dětí v pionýru? Co dělali vedoucí v jiskřičkách a v pionýru? Zavrženíhodnou masáž dětí ve prospěch režimu nebo obětavou zájmovou vedoucí, kterou kéž by moje děti našly dnes? Ta naše, co si tak pamatuju, byla spíš to druhé a z toho prvního si pamatuju jen nekonečnou bžundu při probíhání s IPCHO zamořeným prostorem. Takže je to individiuální? Záleželo na každém, jak se zhostil toho, co činil? Mohla být i pionýrská vedoucí stejně dobrý člověk, jako signatář Charty?

Asi někde odtud plyne ono Havlovské odpuštění, ten generální pardon všem „na druhé straně“, se kterým v roce 1990 Havel přišel. Namísto zatýkání, poprav, persekucí kohokoliv, kdo se kolem komunismu nějak mihnul, jen zdvořilé „co jsme si, to jsme si“. S jedinou stopkou v podobě lustračního zákona, institutu, který měl zamezit tomu, aby se do klíčových pozici ve státě dostali zpět lidé někdejšímu nedemokratickému režimu nějak zavázaní. V momentě, kdy jste chtěli řídit tento stát a být v nějaké bezpečnostně či morálně náročné pozici, už pardon nestačil. Už jste museli prokázat, že obstojíte. Museli jste být lustrováni.

Jenže tohle odpouštění je něco, k čemu se v té době dopracoval Havel a pár jemu blízkých, ale my sami jsme k němu zatím zřejmě nedorostli. Nechápeme jej, považujeme jej spíše za slabost, než za znak vyspělosti, protože si neumíme připustit ani důležitost té otázky, kterou Havel zodpověl, natož, abychom uměli uvažovat o odpovědi.

Mělo se tehdy střílet, slýchám nejednou. Neměl být Sametová. Jenže… jenže koho střílet? Střílet mohli Němci, když vpadli 1939 do Polska, protože měli seznamy a nevadilo jim, když hmátli vedle. Krev netekla z jejich. My bychom museli střílet do vlastních řad. Naše rodiče, naše příbuzné, přátele, sousedy. Honit čarodějnice se vším, co to obnáší.

Komunismus, ve své ideové podstatě, chtěl být spravedlivý. Každému podle jeho potřeb. Socialismus, jako vývojově předcházející stádium komunismu, se musel smířit s tím, že každému podle jeho zásluh a možností společnosti. Fakt, že řada lidí alespoň ze začátku komunismu věřila a považovala jej za východisko z marasmu kapitalistického imperialismu (ten měl na kontě dvě krize a dvě světové války za právě proběhlé půlstoletí), by nás neměl dnes překvapovat. Sovětský svaz právě vyhrál vražednou válku a po pravdě, vyhrál ji vlastně sám. Hrdinsky sám proti celé Evropě. Vždyť i české fabriky dodávaly zbraně a výstroj pro německou armádu. Podpora komunistů nebyla v roce 1945 ani 1948 nijak malá. Dlouhou dobu trvalo, než jsme přišli na ty poznámky pod čarou volby komunistů. Třeba na cenu, jakou SSSR za vítězství ve válce zaplatilo bez mrknutí Stalinova oka. Dlouhou dobu nám trvalo, než jsme přišli na to, že socialismus a komunismus nejsou totéž a ani k sobě nesměřují. A že vždy je to o lidech.

Tohle vědomí je také dnes náplastí na naši celospolečenskou vinu. Nemohli jsme za to „my“, ale „oni“. Naši rodiče, kteří z povinnosti šli do KSČ, aby nám zajistili dobré studijní možnosti nebo sobě udrželi zajímavou práci a to už v době, kdy bylo zřejmé, že kominusmus ani SSSR nejsou tím, za co se vydávají. Že to, co nemůžeme vyčítat našim dědům po válce z jejich nadšení, můžeme o dvacet let později vyčítat našim rodičům za jejich vypočítavost. A na jejich obranu se můžeme pokusit říct jediné: udělali, co se dalo dělat. Tankům invazních armád Varšavské smlouvy se nedalo bránit. Opravdu nedalo? Opravdu jsme se nevzdali příliš snadno, rychle? Kde je hrdost našich dědů, kteří raději narukovali do předem prohrané války proti fašistickému Německu? Opravdu bylo naší vědomou strategií to „nějak přečkat“?

A kdo tedy byli „oni“? Ti, kdo za to mohli? Komunistické vedení? Možná. Podloudné proudy v KSČ? Také možná, ale snadnější odpověď je najít „oni“ někde jinde, mimo náš národ. Nejlépe v Sovětském svazu, který chtěl věčné časy a nikdy jinak.

Odpovědět si otázku po hledání komunistické viny tak, že za to mohli sovětští komunisté a ti naši nemohli nic dělat proti proudu dějin a vůli KSSS, je příliš jednoduché. Že bychom nic proti invazním vojskům nezmohli, je příliš prostá odpověď. Že tehdejší světový mír již podruhé stál na jednoduché okupaci Československa, do jehož obrany se nesměly zapojit západní mocnosti, je příliš samolibá odpověď. Bagatelizuje naše provinění, naši zbabělost. Přeceňuje náš význam.

Takže odpověď na to, kdo jsou zločinci komunismu, zůstává, alespoň pro mne, stále nerozluštěna. A stále neodbytněji mi připadá Havlovská odpověď na tuto otázku tou nejmoudřejší. Odpouštíme vlastním, protože chápeme, že se mohli mýlit. Pamatujeme na vlastní, protože chápeme, že by se mohli mýlit znovu a toho nám netřeba – učíme se z chyb. Trestáme konkrétní zločiny, jako jsou vraždy a krádeže, protože pro ně omluva není žádná. A musíme se naučit žít s tím, že jsme v duchu zbabělci a oportunisti. Že třikráte přeražená páteř v průběhu jednoho století zanechala stopy hlubší, než aby se daly snadno zahladit. Že nakonec mohl mít pravdu jeden z nejvýznamnějších válečných politiků v Česku, když pravil, že Češi jsou jako cyklisti, neboť se nahoře hrbí a dole šlapou.

Dát generální odpověď na to, kdo jsou ti špatní, nakonec neumíme. Nevíme, jestli ti, kdo vstoupili do strany zla, nebo i jen ti, kteří ve zbrojovkách vyráběli zbraně milicím či v armádě a policii tu a tam zkomplikovali život nepřátelům režimu. Zda bratři Mašínové spáchali vraždu, když picli nevinného četníka, nebo zda bojovali proti režimu a picli komančskou svini. Máme v tom snadno jasno do chvíle, než si uvědomíme, že taky mohli postřílet naše rodiče a naše příbuzné ve fabrice, která svým výrobním úsilím přispívala k udržení „socialismu“.

Zdá se nakonec, že odpověď bude nakonec navýstost individiuální. Že narýsovat univerzálně platnou čáru mezi dobrými a špatnými za našeho života nepůjde. Že bude třeba důsledně rozlišovat slova a skutky, zbabělost od pasivního protestu, zlodějinu od aktivníh odboje. Máme na to Ústav pro výzkum zločinů komunismu. A měli bychom být zvědavi na to, co vyzkoumal.

Hledat vinu, odhalovat zlo, je vždy těžké, když je mezi námi, když je v nás. Dozvídáme se špatné nejenom o ostatních, ale i o sobě. Ale rezignovat bychom na to neměli. Ani u ostatních, ale především ne u sebe.

 

Jak to bude jednou, až to bude tenkrát

Tu a tam mě zajímá, jak jednou budou naše časy vnímat lidé, kteří přijdou po nás. A zajímá mne to spíše více, než méně. Je to zajímavý základ pro uvažování o věcech takových, jaké jsou. Což se dobře řekne, ale špatně udělá a než se pokusím vysvětlit, proč to, pokusím se ukázat, kde a jak to. Nejdříve na našem vnímání minulosti.

Takový Karel Čapek. Dnes legenda, modla. Největší český literát, jehož jméno zná snad každý a které se propůjčuje i literárním cenám. Chápeme ho jako břiskného komentátora, morální autoritu, člena kruhu zasvěcenců kolem TGM, elitu národa po všechny věky věků amen.

Jak ho vnímali jeho současníci? Když jsem se jednou prohrabal k dopisům čtenářů Lidových novin v ohlasech na jeho články, šlo spíše o sbírku nadávek. Jak tohohle mohli pustit do novin? Kterak se ráčil dobrat takové píčoviny? A tak dále. Redakce to řešila tak, že mu je, pokud vím, nedávala. A tehdejší Lidovky neměly komentáře přímo pod článkem, jako ty dnešní. Pikantní je, že když před pár lety začaly Lidovky zařazovat Čapkovy fejetony znovu na web a vydávat je k některým aktuálním tématům, i tady se našly ohlasy. Například k satirickému Čapkově fejetonu o kouření v restauracích nějaký čtenář napsal (nepovšimnuvši si jména autora a poznámky o původním datu vydání článku): doufam ze to myslite ironicky jinak bych vam musel rict ze jste napsal blbost na kvadrat. Pak redakce přidala výrazné upozornění, o koho jde, což mi zkazilo zbytek legrace i průzkumu…

Holt se mnoho nezměnilo. Od modly k blbci je v diskusích cesta krátká – stačí si nevšimnout podstavce pod modlou.
Bádat nad tím, jestli Čapka vnímali ve své době spíše jako žvanílka hulánovského charakteru nebo novináře hodného respektu, s tím si literární vědci dávají hezky podkouřit a většina jejich závěrů je nutně zabarvena tím, jak jej vnímáme dneska (k tématu panwerichismu si počtěte u Martina Malého).

Jak to bude jednou s námi? Budou naše půtky na Twitteru kopírovány do učebnic coby díla klasiků? Facebookové přestřelky budou sloužit jako podklady analýzy duševních pochodů lidí přelomu tisíciletí? Dost možná, ba velmi pravděpodobně.

A tím se dostáváme k tomu, k čemu jest takového bádání. Pamatujme vždycky, že nepíšeme, nehovoříme a neuvažujeme jen pro tenhle moment. Že přijdou časy a lidé po nás a budou nás soudit, aniž bychom se už mohli hájit. Jen naše skutky, jen naše práce nás obhájí, jen to, co po nás zůstalo. Už budou vědět, zda Kalousek byl největší zloděj, který odřel lidi o poslední korunu nebo ten, kdo rozumným tlakem na úspory vyvedl zemi z ekonomické krize a nastartoval její nebývalou prosperitu středoevropského tygra. A podle toho, co oni vědět budou a my dnes nevíme, budou pohlížet i na nás. Na ty naivní, nepřející a kdákající nadávače, nebo na ty rozumně oponující a věcně argumentující lidi, kteří pomohli velkým mistrům vyrůst v podnětné atmosféře.

Nemusíme být sami těmi mistry – toho nám nemusí být dáno. Ale až se jednou v houpacím křesle zakloníme s vnoučaty na kolenou a nad učebnicí dějepisu či kultury prohlásíme to dědečkovské „Toho jsem znával…“ a děti budou dychtivy příběhu z dávných časů, neměli by ten příběh už znát z učebnice, kde je u našeho jména ve spojení s mistrem je poznámka „nevyznamenal se ničím jiným, než že se choval jako hovado“.

Tak, to je ponaučení první. Možná méně praktické, ale pro volání po morálním obrození velmi užitečné (když už volání, pak to Čapkovo). Ponaučení druhé? Z přemýšlení o jednotlivcích se přesunout k přemýšlení o masách. Jak se budou dívat naši potomci na naši dobu jako na celek? Uvidí masu namyšlených manažerů manipulovatelných reklamou, vězněných hypotékou a zahleděných do cool outfitu, který vytváří jejich falešnou osobnost? Nebo uvidí nás takové, jakými jsme chtěli být? Ale o tom zase někdy jindy…

Pátrání po moudrosti předků

Dlouho to nebylo “in”. Časopisy (pardon, magazíny) pro správného muže či ženu o tom nepsaly, protože to na dálku smrdělo Přemkem Podlahou říznutým absencí globálních brandů a FMCG. A „in“, alespoň magazínově, to není stále, jenže stále častěji potkávám lidi, kteří o tom přemýšlejí, pátrají po tomtéž. Po zapomenuté moudrosti předků.

Bude asi těžké vysvětlit v pár větách, co mám na mysli. Takové ty vyzkoušené recepty na jednoduché triky života. Radši dám příklad. Můj děda, co žil, ráno v neděli vstal, v košili a trenýrkách vyběhl do louky, osahal, jestli není tráva orosená a ne přeschlá, pak vytáhl kosu, tu párkrát přejel brouskem a za hodinu měl pokosenou louku. Když jsem u něj přespával, vytáhl mě za nohu z postele a šel jsem s ním.

Bavilo mě to. Bylo mi tak osm, zíral jsem, jak rozmáchlým tahem kosy skládá trávu do úhledných řádek, jako by rýsoval energetické dráhy boha slunce. Jednou za čas kosu zdvihl, natáhl ruku, já jsem přiskočil s brouskem a děda pár ladnými pohyby přebrousil ostří s absolutní přesností. Pak jsme šli posnídat, dali si hrnek mléka, chleba s máslem a solí. A šli zase do zahrady, dělat něco, co sneslo rozpalující se slunce.

A tehdy vyjížděl soused. Měl zázrak moderní techniky osmdesátých let, sekačku, již poháněl motor z vysloužilého mopedu či čeho. Za bafání a chrchlání motoru posekal svou zahradu a já zíral na ten postup techniky. Zeptal jsem se dědy, proč nemáme my sekačku, však z dílů, které schovává ještě od války, bychom ji mohli udělat i pancéřovanou a včetně minometu. Děda pokrčil rameny a pravil, že radši kosí ručně, protože na louce je hodně stromů a keřů, beztak by to musel dosekávat ručně, času by mnoho neušetřil a jen by se musel starat o další stroj doma. Nechápal jsem ho, stejně jako jsem nechápal, proč je potřeba z potoka tahat vodu v konvích ručně, místo toho, abychom si natáhli potrubí. “Ty se naučíš a mě to nevadí,” říkával.

Později, když mi bylo tak dvanáct, mě kosit trochu děda naučil. Už jsem věděl, že tráva nesmí být mokrá, protože králíci by pochcípali, už jsem si pamatoval, že nesmí být ani přeschlá, protože by se zle kosila, dostal jsem mírně do ruky ten grif, jak máchnout, abyste se nesedřeli a kosili jste jedna báseň.

O čtvrt století později už děda není naživu a jeho umění kosit louku je mi ztraceno. Ano, mám na to, koupit si skvělou sekačku, která bafá po zahradě, jenže už si také dobře uvědomuju, že ne vždy se mi s ní chce rámusit všem naobtíž a narušovat si s ní poklidný den. Že zahrada není tak uspořádaná, aby mi sekačka byla o mnoho platnější. Že musím ještě vytáhnout strunovku a dosekat ty krajíčky mezi keři, že tu a tam vyrubu kytky – a že když o tom tak přemýšlím, měl bych radši na výběr a někdy vyběhnul do zahrady s kosou.

Zkusil jsem to. S tím dvacetiletým odstupem už si nepamatuju toho grifu, jak dobře kosit. Nebyl jsem schopen se o chvíli později narovnat a zahradu jsem spíš zryl, než posekal. Samozřejmě (a o tom pěkně prosím nemůže být pochyb) za to mohla ta kosa z hobby marketu – ne moje nešikovnost. Jenže, podezření zůstalo, kdyby tu byl děda, poradil by pár fíglů a ušetřil bych hodně za náplast na puchýře.

Tohle je ta moudrost, o které mluvím a kterou z generace mých rodičů většinou vytloukl komunismus. Návaznost se přetrhala. Když se dneska chci naučit kosit, hledám video na youtube 🙁

Přitom se zdá, že tyhle malé drobnosti, nám značně zvyšovaly životní komfort za málo peněz, ačkoliv se to nezdá. Opravdu, je mnohdy komfortnější umět s kosou (navíc levným to nástrojem), než si kupovat strunovku. Opravdu je lepší si tu a tam dobrý chleba upéct, než doufat, že na poživatelný narazíte v místním supermarketu. Opravdu je velmi často z hlediska kvality našeho života uchýlit se ke “starému” řešení, než k moderním marketingově odladěným rychlonáhražkám. Neznamená to, že máme vždy zásadně trávu kosit, ale to, že jsme schopni přemýšlet o alternativě a uplatňovat s rozvahou to nejvýhodnější řešení. Tak, jako je skvělá alternativa, umět si chleba upéct v troubě, nejenom ho koupit v krámě nebo vařit v pekárně, další to vymoženosti fast-marketingu. Znamená to, že se nám rozšiřuje obzor možností, obzor vnímání. Dost možná i proto tahle moudrost nebyla za komunismu vítána, i když vypadala neškodně. Dost možná není vítána ani dnes, protože cokoliv mimo nabídku zařaditelnou do regálů supermarketu zavání … čím vlastně?

Tím spíš je dobré mít moudrost předků na paměti. Není to bláznovství, není to mysticismus pošahanců. Je to to, co se naši předkové naučili za svůj život jako dobré a užitečné…

 

Osm století Zlaté buly Sicilské a cesta Přemysla ke královské koruně

Je tomu právě osm set let, kdy notář Jindřich z Piaris vyhotovil listinu, ke které Fridrich II., vyvolený císař římanů a král Sicilie, připojil zlatou pečeť. 26. září 1212 v Basileji (tehdy ještě říšském městě) sice císařský písař vydal více listin, jen tahle jedna (respektive trojice provázaných listin) se stala symbolem české státnosti. A to ještě ke všemu spíše o dalších 700 let později, než ve své době. Fridrich totiž Přemyslovi potvrzoval něco, co už tento měl.

Královský titul získal Přemysl již v roce 1198 od Filipa Švábského a o něco později též od jeho konkurenta Oty Brunšvickému, protože čert aby věděl, kdo zvítězí a platí samozřejmě jen listina vítěze. Filipa zavraždili, Oto se zahleděl příliš vysoko a papež nakonec svého chráněnce opustil, vždyť mu rozebíral jeho vlastní „práva“. Papež tedy podpořil čerstvě dospělého Fridricha II., jehož otcem byl Jindřich VI., ten císař, jemuž říšská nobilita přísahal, že jeho syn bude vládnout Říši. Sliby, chyby – nyní ale bylo možné tento slib připomenout a situaci napravit.

Inu, situace v Říši byla složitá a i proto se mohla listinná titulatura Fridricha ve Zlaté bule onoho zářiového dne opřít spíše o kralování nad obojí Sicilií. Zvoleným císařem totiž nebyl, pouze „vyvoleným“, tedy budoucím. Pokud vyhraje nad Otou. V tuhle chvíli měl k vítězství zatím jen dobře našlápnuto. V létě roku 1212 jeho důležitý spojenec Heřman Durynský, zle tísněný a s popleněnou zemí, jen zázrakem nekapituloval před Ottovou armádou vedenou nejskvělejším vojevůdcem Říše Jindřichem z Kalden. Ottovo vojsko se rozprchlo, když se prosákla zpráva, že jeho mladá žena Beatrix zemřela. Proč to bylo tak důležité? I to je dlouhá historie, která spojuje Otu s Filipem Švábským (jehož to byla nejstarší dcera a kvůli níž byl mimochodem Filip zavražděn).

Ponechme říšské starosti Říši. Doba byla dynamická a těžké je představit ji v dostatečné hloubce na pár řádcích. Pro nás je podstatné to, že Přemysl I. se zorientoval dokonal a vždy dobře vsázel na toho, kdo měl šanci. Jak uváděli místní kronikáři (vždy ti z opačného tábora), jednal „zchytrale“, jenže cožpak to bylo možné vyčítat někomu, koho týž kronikář zval „přední oporou Říše“?

Ještě počátkem prosince roku 1212 bude Fridrich v Mohuči korunován králem a o dalších osm let později císařem. Co na tom, že listina udělená Přemyslovi má jen zlatou pečeť sicilského krále, neboť říšská pečetidla Fridrich v té době neměl. Platí, protože po další téměř půlstoletí bude Fridrich pánem nad Říší.

A to je na tom zajímavé. Fridrich rozdával něco, co už Přemysl držel. Nikoliv od předchozích pretendentů o říšský trůn, ale ještě z doby Vratislava II., prvního českého krále. Ten byl totiž roku 1085 korunován králem českým (a mimochodem i polským, o čemž dodnes vedou historici spory, co to obnášelo) – a ačkoliv jsme se v hodinách dějepisu učili, že šlo o osobní vyznamenání a nikoliv dědičný titul, opak je pravdou. Doba neznala „nedědičný“ královský titul. Důvod, proč po Vratislavovi další král řadu let nepanoval, byl prostý: vzpoura českých předáků proti reorganizaci země v království, jež měla omezit i jejich moc a vliv na dosazování panovníka a zemskou politiku. Když se proti králi Vratislavovi vzbouřil i jeho vlastní syn Břetislav, byl král donucen se titulu krále zřeknout a o rok později zemřel jako pouhý „kníže český“. Z jeho potomků se českým králem stal až jeho vnuk Vladislav II. aby i po něm díky svárům v Čechách zapadla královská hodnost v zapomnění.

Přemysl (zvaný též Otakar) I. se tedy nezapomínal psát jako třetí král český, aby zdůraznil, že je, na co navazovat.

Opusťme Přemysla. Zlatá bula Sicilská nebyla až do Palackého považována za nijak zásadní dokument. Stvrzovala, co panovník již měl, upravovala, co bylo upraveno. Kromě Karla IV. se na ni neodvolával žádný z následujících panovníků, pro české národní obrození měla ale své výhody: snadno zapamatovatelný rok, representativní vzhled a fakt, že se kompletně dochovala, což se o předchozích „udíleních titulu krále“ říct nedalo. Stala se tedy viditelným předělem v naší historii, na který se dalo sáhnout a jehož i vnější provedení – krásnou pečeť, slavnostní jazyk a úhledné písmo – bylo možno obdivovat. Ve skutečnosti, v té době, čekaly Čechy jiné předěly. Jak dopadne rozvod Přemysla s Adlétou, spolu s ním udělení Čech v léno nejstaršímu synovi Vratislavovi Otou Brunšvickým jako trest za zběhnutí do Fridrichova tábora (bude taktně zapomenuto, stejně jako syn Vratislav) – to například.

Historiky na Zlaté bule bude vzrušovat jiná věc. Ono „Mocran et Mocran“, tedy něco, co Fridrich v listinách svěřuje bratru Přemysla, Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Co to vlastně Vladislavovi Fridrich svěřil? Moravští historici ve spojení Mocran et Mocran uvidí překlep znamenající obojí Moravu (olomoucko i brněnsko-znojemsko) – čímž by ji Fridrich vyňal z pravomoci českého krále. Historici čeští magdeburský Mockern s drobnou připomínkou, že pisatel listiny o větu dříve Moravu napsal správně, takže proč by se hned dvakrát spletl. Ať již to bylo s Mocran et Mocran jakkoliv, markraběcí morava se samostatným státem nestala a navždy zůstala pevnou součástí českého státu.

A nebyl by to můj exkurs do dávné historie, abych se nezastavil tam, kde je mi milo.

Když v červnu 1197 zemřel kníže Jindřich Břetislav (který byl zároveň biskupem pražským), zvolili zemští předáci knížetem Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha, opomínajíce skutečnost, že Přemysl byl jimi před pár lety právoplatně zvolen knížetem, ovšem podlehl právě Jindřichovi Břetislavovi, když šlechla rychle pochopila, že Přemysl je pruďas, který ji bude držet hezky z krátka.

Přemysl, světe div se, situaci chápal jako dočasnou a sebe jako právoplatného knížete, který si musí své knížectví ovšem vybojovat. Do země vtáhl s vojskem dvakrát, v prosinci roku 1197 pak on a jeho věrní „táhli ku Praze ozbrojeni, připraveni jsouce buď zemříti, buď zjednati sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížetství,“ jak píše o pár let později Jarloch.

Vladislav Jindřich sebral vojsko a vytáhl do pole. Dva zkušení vojevůdci, ovšem síla byla na straně Vladislava. A pak se stalo něco, co nečekal vůbec nikdo. 6. prosince 1197 Vladislav Jindřich pozval Přemysla na schůzku, kde se s ním dohodl na předání knížecí vlády výměnou za to, že se Přemysl nebude mstít těm, kdo se proti němu postavili a také výměnou za markrabství moravské. Přemysl souhlasil a následovalo dalších téměř třicet let harmonické vlády dvou bratří, které byly ku prospěchu vší země.

A tady někde začíná kniha, do jejíhož psaní jsem se dal. Tady, na polích před Prahou, jejichž jméno nám historie nedochovala. Začíná neuvěřitelně šlechetnou a nakonec výhodnou dohodou, která předznamenala vzestup českých zemí. Začíná smírem, který nahradil dosavadní bratrovražedné války. Kniha Kancléř Páně sleduje cestu původně nevýznameného mnicha Kristiána ze Skály na post kancléře krále Přemysla. Sleduje formování českého státu, jeho zahraniční i domácí politiku a především cestu ke slavné korunovaci, to vše pohledem do zákulisí, v nichž nechybí intriky, boje i nějaká ta vražda.

Zůstaňte naladěni na přemyslovské vlně 🙂

A běžte se na Zlatou bulu podívat osobně!

Zlatá éra weblogů 5: Czech BlogWar, Blogologie a spor o Denisu Kerou

I český internet měl své blogové války, blogwary, tedy velmi emotivní přestřelky vedené prostřednictvím příspěvků a komentářů na blozích. Jedna z nejdrsnějších “blogwars” a s překvapivě dlouhodobými důsledky se strhla v červenci 2004. Jejím základem bylo vystoupení Denisy Kere na vídeňské konferenci BlogTalk. Denisa Kera byla jednou z formujících sil Studia nových médií (Stunome) na FF UK a ačkoliv nepatřila mezi „hardcore“ jádro českých blogerů, patřila mezi lidi, kteří české blogosféře věnovali značnou pozornost posílenou akademickým, výzkumným zájmem. A právě ono „výzkumničení“ se stalo trnem v oku. Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 4: Chytré agregátory blogů a zpráv

Zastavme se ještě na chvíli u vyhraňování blogů oproti klasickým médiím. V roce 2004 jsme ještě ve fázi, kdy svou pozici vůči mainstreamovým médiím hledaly blogy. Jen o pár let později už tomu bude opačně.

V jednu chvíli se zdálo, že budoucností digitálních médií je chytrý agregátor, který bude třídit a skládat stránky z blogů podle toho, jaká témata vás zajímají. Ostatně, podobných pokusů se od roku 2002, kdy Google představil „výstřižkovou“ službu News (v podobě Zprávy od roku 2007 i v češtině) objevila v zahraničí celá řada.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 3: Příchod politického a společenského aktivismu

Jedním ze zajímavých rysů české weblogerské scény v ranném období (2002-2003) byla její vyhraněnost. Z velké části šlo o weblogy zaměřené na webdesign, diskutující témata validity, kaskádových stylů a rozvoje prohlížečů v rámci ACID testů. Je to ale logické, jen technicky orientovaní lidé schopní tvorby vlastního HTML vzhledu a instalace potřičných nástrojů, mohli začít blogovat.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 2: Flashmob v Carrefour

Chvilkové okouzlení „subkulturou weblogů“ vedlo až k tomu, že někteří alternativní optimisté je začali považovat za nový projev občanské společnosti či novou formu kultury a intelektuálního projevu, který prosakuje i mimo internet. Nejnižší demonstrací takových tužeb byly weblogerské formy řetězovek, kdy bylo třeba zodpovědět pár otázek či přepsat dvacátou větu dvacáté stránky rozečtené knihy a poslat štafetu dále, tedy vyzvat další blogery, aby udělali totéž.

To byla ta jednodušší varianta. Složitější variantou byly právě průniky weblogů do reality. Jedním z prvních viditelnějších byl příběh Flashmobu v Carrefoure, dnešním Tescu na Novém Smíchově. V září roku 2003 se několik autorů weblogů nadchlo pro zahraniční flasmoby, tedy náhlé akce, jejichž účastníci činili něco legitimního, nicméně podivného. Například se prostřednictvím internetu vyzvali lidé, aby přišli do obchodního domu a žádali si k vyzkoušení postel, jak se jim v nich bude ležet. Jeden po druhém přicházeli a zkoušeli.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů I. – počátky weblogů v Česku

Tichý skon českého blogovacího systému Bloguje.cz připomněl, že blogování jako fenomén internetové publicistiky je tu s námi už docela dlouho. Zažil strmý vzestup plný nadějí ve zrod občanské žurnalistiky, pak vystřízlivění, kdy se ukázalo, že novinářem nebude každý, kdo sežene klávesnici, pak vytlačování sociálními sítěmi a nakonec – a asi i u nás – prožívá určitou renesanci.

Pokračujte ve čtení článku…