Vánoční dárek: Ukázka z Flotily Země 2

Mám pro vás malý vánoční dárek. Dvě ukázky z připravovaného pokračování Flotily Země (s nímž se budu patlat déle, než jsem si myslel). První ukázka je prolog, to pro lepší pochopení děje. A druhá je seznámení s novým hrdinou, tentokráte už nebudou tolik umírat, tenhle myslím ani nezemře (ale jistý si nejsem). Přijměte to prosím spolu s přáním příjemně prožitých svátků vánočních…

A pamatujte prosím, že jde o ochutnávku nehotového textu, bez korektur a dalších náležitostí. Mimochodem, takový zkušený editor, kritik a oponent, ten by se mi asi fakt hodil 🙁

Prolog

Po dvaceti letech, které uplynuly od chvíle, kdy Flotila Země v bitvě u Barzy za cenu nesmírnách ztrát a obětí na hlavu porazila anoplurnské vetřelce, se historikové shodují, že šlo o přelomovou událost, kdy lidstvo vystoupilo z postindustriální éry přímo do císařského věku.

Skutečně. Po bitvě u Barzy a dalších drobných srážkách s Anoplurnou byl velitel Flotily Země Sebastian Wirzig aklamován císařem stojícím nad regionálními vládami. Hluboké politické změny provázely i změny ekonomické, následovány proměnami sociálními. Prioritou Země v boji o přežití se stalo odolávání Anoplurně a její porážka, prvním logickým krokem znovuvyzbrojení Flotily. Gigantická mašinérie se rozjela nezadržitelně kupředu, hnána ekonomikou meziplanetární těžby, podporou růstuchtivého průmyslu, expanzí lidstva do okolního vesmíru a usilovného hledání stále neznámé lokace Anoplurny.

Ačkoliv se obyvatelé Země mohli na první pohled snadno vrátit do svého sladkého pozemského života, pnutí mezi elitou Flotily a běžným obyvatelem Země bylo těžko přehlédnutelné. Neměl-li se celý tak křehký systém vztahů rozpadnout, musel chtě-nechtě hrát císař Sebastian roli svorníku, sjednotitele. A Flotila se smířit s tím, že se pozemskému životu vzdaluje stejně tak, jsou na sobě navzájem závislé.

Jenže jednu generaci daleko od obrovského utrpení je oběť bitvy z Barzy blednoucí vzpomínkou, kterou přípomínají rituální truchlohry, parádní přehlídky, výpravná vizia a povinná školní četba. Jen vědomí nebezpečí, kdy tu a tam právě budovaný Stěpanaskův val zachytí další z lodí proklaté Anoplurny, nedává ostražitosti usnout úplně. Pochybnosti a otázky o účelu a účelnosti snažení Flotily, nicméně zůstávají. Jak na Zemi, tak ve Hvězdách.

Sílí volání po demokratizaci Flotily. Hlasy připomínající, jak snadno se lidstvo vzdalo své svobody a nechalo se svázat císařským jhem. Je jistě možné připomenout, že císař nemá na samotné planetě Zemi žádných větších praktických pravomocí a že jeho panování je, jak i hymnus Flotily praví, mezi hvězdami, jenže jeho vůle se projevuje všude. V ceně každého špendlíku, v podobě každého kusu jídla, v tématu každého vizia.

Je těžké se s tím smířit.
Je těžké s takovým vědomím žít.
Ještě těžší je s ním bojovat.
A nejtěžší je, mu vládnout.

Projekt Dron

„Víte, kdo jsem?“ zeptal se hlas těsně za ním a doktor Petrus sebou leknutím trhnul. Teprve pak zjistil, že videokonference má projekci poněkud jinde, než očekával. Jistě, jak mohl čekat, že dotyčný bude sedět na stole. Seděl na druhém konci stolu, jak se při osobním jednání, byť na vzdálenost jednoho parseku, sluší a patří.

Teprve, když Lyonel Petrus přesunul svou pozornost na projekci těla důstojníka flotily v tmavomodré uniformě, se začal zabývat problémem naznačeným v otázce. S kým se měl „setkat“, nevěděl. Věděl jen, že s ním budou diskutovány detaily projektu jeho výzkumu člověkem, kdo o něm rozhoduje. A to považoval za všechno, co potřeboval vědět. 

Až teď mu došlo, že se možná o něco dříve měl zeptat na to, kdo to bude, protože na takovéhle překvapení připraven nebyl. Voják Flotily sedící přes stůl a parsek mezihvězdného prostoru byl jednou z nejznámějších tváří Země. 

I tak chvíli Lyoneli Petrusovi trvalo, než odpověděl: „Hejtman Flotily. Wojda Stěpanask.“

„Je tak,“ potvrdil viziogram muže sedícího za stolem a ležérně si přehodil nohu přes nohu. Petrusovi neuniklo, že počítač nesprávně pozicoval tělo postavy s židlí vůči stolu, takhle blízko desky stolu by se hostovi nesedělo pohodlně a kdo ví, zda by to bylo vůbec fyziologicky možné. Jenže to nebyl jeho hlavní problém, jen příznak toho, že jeho mozek zase utíká od problémů lidských k abstraktním algoritmům.

„Doktore Petrusi, tématem dnešního našeho rozhovoru by mělo být vaše detailnější obeznámení s rolí vašeho výzkumu v plánech Flotily. Všechno, co se nyní dozvíte, je přísně tajné, ale to vám předpokládám nemusím zdůrazňovat.“ 

Petrus jen přikývl. Za týden v kampusu pochopil, že to se rozumí samo sebou.

„Vaše práce na problému kvantové superpozice vás přivedla až do bodu, který má pro nás obrovský strategický význam. A proto jsme tam, kde jste. Vy na Marsu, já na vnějším obranném valu Země parsek od vás. Vy v nejmodernější a nejdražší vědecké laboratoři, já u největšího penězovodu. Pokud se pochopíme, bude naše spolupráce prospěšná oběma stranám a všichni budeme spokojeni. Vzájemné naše pochopení je tedy nadmíru důležité a pokud kdykoliv od teď po všechny časy budete mít dojem, že něco nechápete, něčemu nerozumíte či něco není dle našeho ujednání, neváhejte mne ihned kontaktovat. Vždy ke mě budete mít přímý přístup. Je to důležité,“ pokračoval Stěpanask.

„Hejtmane, děkuji za vaši nabídku, ale abych byl upřímný, nechápu, proč tak abstraktní vědecký problém, jako je superpozice, je pro Flotilu tak zajímavý.“
„Proto tu spolu sedíme, abych vám můj zájem vysvětlil. A abych vám ukázal naléhavost nalezení správného řešení. Víte vy, co dělá Flotila?“

To byla ošidná otázka, která měla miliony správných odpovědí. Flotila dělala všechno. Téměř všechno. Ale to hejtman Stěpanask zřejmě nemyslel. „Bojujete s Anoplurnou?“ spíše se zeptal, než odpovídal Petrus.

„Ano, bojujeme s Anoplurnou. A nevýhodou každého boje je, že při něm umírají lidé. Zatímco materiální ztráty umíme nahradit, ztráty lidské jsou pro nás nedozírné. Exploze každého stíhače, každého bitevníku či bombardéru nás stojí nejenom miliony korun, ale především desítky specialistů. Pilotů, střelců, mechaniků, programátorů, navigátorů. A jako v každé válce i v této rozhoduje, kdo má nakonec nejvíce jednotek. A já netuším, kolik jich má protivník.“
Petrus mlčel, protože mu unikal směr hovoru. Tedy ne ani tak směr hovoru, jako vztah k jeho problému.
„Takže potřebuju technologický průlom. Potřebuji lodě bez lidské posádky. Aby ztráty, které budou vznikat, byly jen materiální.“
„Myslíte umělou inteligenci?“ chytl se Petrus.

„Problém umělé inteligence je, že jsme v ní nepokročili dostatečně a řešení není ani na dohled,“ ušklíbl se hořce Stěpanask. „Vypadá to jako skvělý nápad, nechat počítač řídit bitvu. Jenže dnes stále zvládá jen jednoduché úkoly, které jsou náročné spíše rozsahem zpracování dat, než kreativním posouzením situace. Souhru lidské posádky sebelepší kvantové počítače pořád neumí nahradit. V boji, ať simulovaném, nebo opravdovém, zpravidla prohrávají. A moji odborníci jsou spíše skeptičtí. I proto, že ani Sargové zřejmě nezvládli umělou inteligenci schopnou vesmírného boje. Zatím je to otázka spíše desetiletí, než rychlého průlomu. I přes tenhle fakt samozřejmě dále podporujeme cokoliv, co s výzkumem AI nějak souvisí, ale to není případ této naší konverzace. Ovšemže jisté kladné postranní efekty měl výzkum umělé inteligence v podobě kvantových počítačů. A ty nás teď budou chvíli zajímat.“
„Ty přece nijak s umělou inteligencí nesouvisejí, mozek není kvantová záležitost,“ namítl Petrus.
„Pravděpodobně není. Jenže my jsme se naučili nahrát lidský mozek či spíše lidské myšlení do kvantového počítače, protože jsme zjistili, že jej kvantový počítač umí dokonale obsáhnout.“
Petrus chvíli vstřebával dosah tohoto sdělení. Nejdříve jej ohromilo matematicko-fyzikálně, pak teprve svým praktickým dopadem, než se opatrně přeptal: „Ale to je přeci průlom v umělé inteligenci, ne?“
„To jsme si také z počátku mysleli. Dokonce nám přišlo dokonalé, že můžeme replikovat mozky nejlepších lidí do kvantových počítačů a nechat je řídit tisíce lodí. Bylo to skvělé, geniální, dokonalé. Lodě mohly vyrazit na dalekou misi, zatímco lidská posádka seděla v bezpečí na základně.“
„Jenže přišel problém, na který se nepomyslelo, co,“ poškrábal se na hlavě Petrus v předtuše toho, kam až sahají kvanta.
„Přišel. Některé jsme tušili. Lidé mohli řídit právě jednu loď, nemohli jsme jejich mozky replikovat nekonečně, jen jeden biokvant – tak těmto počítačům říkáme – mohl být funkční. Ale to nám tolik nevadilo, to byl problém, který nebyl zásadní.“
„A který byl zásadní?“ zeptal se zvědavě Petrus.
„Lidé nám umírali.“
„Tak to je problém,“ přikývl Petrus – spíše než rozměr lidský ho ale zaujal problém teoretický. Tedy: proč?
„V momentě, kdy byl zničen biokvant, nebo abych byl přesný, kdy přestal být napájen, ustala aktivita mozku nahraného do biokvantu. A ve stejném okamžiku ustala aktivita i mozku lidského původce. Problém se nám doposud nepodařilo uspokojivě vyřešit a dokonce ani teoreticky objasnit. Ale vodítko máme. Našli jsme vaši práci. A soudíme, že je to problém, se kterým byste si měl umět poradit.“
Petrus šokovaně hleděl na Stěpanaska, protože v tu chvíli se mu všechno propojilo:
„Kvanta zůstávají propojena a superpozičně se ovlivňují. Zástava v jednom kvantu se okamžitě promítne do původního kvanta, takže mozek je přesvědčen, že šlo o jeho zástavu, o jeho smrt.“
Stěpanask jen přikývl.
„Takže, kdyby se podařilo zjistit, jak zamezit přenosu superpozice v rámci kvanta, bylo by možné smrti zamezit. A vy byste měl svůj biokvant, jehož lidský původce by se zástavou biokvantu neumíral…“ a teprve teď doktoru Petrusovi začalo docházet, co vlastně říká.
„Už chápete, proč má pro Flotilu váš výzkum takovou prioritu?“
Petrus neodpovídal, jen rozšířené zornice napovídaly, že jeho mozek se žene zákoutími kvantové fyziky a jejích problémů, protože teď už jsou všechna slova zbytečná.
„Jenže urychlení takového výzkumu bude nesmírně nákladné, prvotní rozpočet počítal spíše s akademickou fází výzkumu. Navíc by mi pomohlo získat přístup k předchozím výzkumům a jen doufám, že jste pokusné subjekty monitorovali.“
„Už jsem řekl. Je to pro Flotilu jedna z priorit výzkumu a nejsou tu zdroje, které by vám byly nedostupné. Netrapte se penězi, cokoliv nás zrychlí, je vaše. A samozřejmě veškeré podklady předchozích výzkumů jsou vám k dispozici, my ve Flotile jsme tým, pracujeme dohromady a nikdo z vědců si tu nesyslí svou hromádku. Což platí i pro vás…“
„To je samozřejmé,“ ofrkl si Petrus, protože si neuměl představit, že by někdo ve výzkumu ovlivnění superpozice pokročil dále, než on. Pak ho něco napadlo. Statistická chyba. Ta by ho hodně zdržela. „Kolik bylo těch … neúspěšných pokusů?“ přeptal se.
„Asi stovka.“

Až toho dne večer ve sprše doktoru Layonelu Petrusovi došlo, že tou odpovědí hejtman Flotily Wojda Stěpanask myslel, že v rámci tohoto výzkumu zemřela už stovka lidí.

Pak pokrčil rameny. Stovka… z toho by už mohly být průkazné výsledky.

 

Pilování problémů s kvantovou pilotáží bojových lodí Flotily

Jedna ze zápletek v druhém díle Flotily je v podstatě banální. Flotila chystá do výzbroje drony, vesmírné bojové lodě řiditelné na dálku. Na to se mne ptali čtenáři už u prvního dílu, proč se něco takového nepoužívá. Odpověď byla samozřejmě prostá: na ohromné vzdálenosti by byla loď neřiditelná, protože zpoždění rádiového signálu by bylo příliš velké.

Jenže Flotila má za sebou dalších dvacet let vývoje a kvantová komunikace je za dveřmi. Což by mohlo slibně ovlivnit praktický vývoj dronů. Má to háček: člověk propojený do kvantového řízení lodi při zničení lodi umírá s ní, protože kvantum předá jeho mozku informaci o jeho vlastní smrti. Jsou dvě možnosti: vrátit se u dronů k dálkovému mechanickému řízení, nebo najít způsob, jak zpětný ráz zablokovat. Přičemž první možnost je už prakticky nepoužitelná, dron by výrazně znevýhodnila.

Zhruba s tímto problémem jsem se obrátil na kamaráda, kvantového fyzika. Pročetl kapitolu a pak se mne zeptal, jestli dobře rozumí tomu, že patnáct let jeho výzkumu jsem shrnul do jedné kapitoly ve scifi knížce. Souhlasil jsem, že tak nějak. S tím se odmlčel.

O něco později se ptám jeho ženy při jiné příležitosti, zda je ještě uražený. Ne, je v laboratoři. Prý se naštval na sebe, že moje řešení ho vůbec nenapadlo, přitom je tak stupidně jednoduché a na ráně …

Dopsání kapitoly se odkládá do nezávislé oponentury a do doby, než se v pořadníku kamarád dostane k experimentům na nějaké extramašině, jejíž jméno mi vypadlo a jejíž zapnutí stojí statisíce euro …

Tak jdu ještě otravovat druhého kamaráda, co by tomu mohl hovět. Toho, podle kterého Chuck Lorre napsal postavu Sheldona Coopera v The Big Bang Theory. Věděli jste, že jeho předloha je český fyzik žijící v USA?

A proč se s tím tak mazat? Za třicet let, až se kvantová komunikace začne v praxi používat, se nechci nechat otrávit kritikou, že to bylo blbě 🙂

Sága Flotily Země pokračuje: Flotila útočí

Moje space opera Flotila Země má za sebou právě sedm let od vydání. A hlasy po tom, že bych měl napsat druhý díl – a udělal z toho nějakou ságu – neutichají. Dlouho jsem to nebral moc vážně, nezamýšlel jsem z toho dělat ságu, ačkoliv ta možnost nebyla nikdy vyloučena. Hodně lidí tvrdilo, že epilogem jsem si uzavřel možnost pokračování, ale nevěřte tomu. Už v době, kdy jsem Flotilu dopisoval, jsem měl jak představu o alternativním konci, tak o tom, jak by mohla pokračovat, protože dobrý příběh nekončí, aniž by jiný dobrý příběh nezačínal. Dokonce jsem původně chtěl vydat půl knih s jedním koncem, druhou polovinu nákladu s koncem druhým, ale nějak se na to pozapomnělo a tak zůstal jen ten jeden konec, ten dobrý. Špatný zůstal v šuplíku. 

No a protože moje poslední kniha Příběh strýčka Martina už je v podstatě vyřízená, zbývá jen práce vydavatele, je čas či spíše chuť se dát do dalšího psaní. Druhý díl se bude jmenovat Flotila útočí, je to samozřejmě pracovní název, to pro případ, že by mě napadl lepší. Ale ještě si nějakou dobu na její sepsání budete muset počkat. 

Pokračujte ve čtení článku…