Dotace nejsou čisté zlo, jsou dobrý sluha ale špatný pan

Všimli jste si, jak často brojí ta nejobskurnější patra tuzemské politiky proti dotacím? A jak v kontrapunktu k tomu málo o dotacích hovoří státy, které je ve skutečnosti platí? Zdálo by se, že dotace jsou smrt Evropy stejně, jako pomazánkové máslo nebo křivá okurka, protože deformují společnost, ničí podnikatelského ducha a jsou čisté zlo. Ve skutečnosti jsou dotace dalším “vrtěti psem” – pro někoho výtahem k moci (Mach), pro jiné odvádění pozornosti a kultivace jednoduché pozornosti (Zeman) či prostě jen přežívání v patrech vyšší politiky (Huml a další řádka pofiderních politiků z ČSSD i ODS). Na to, abyste došli k takovému závěru, stačí trocha selské úvahy. Jen mít čas ji provést. Pojďme na to spolu.

Dotace mají být škodlivé, protože ničí podnikatelské prostředí a podnikatelského ducha, dají se rozkrást a zneužít. Tolik hlavní výhrady. Dotace jsou finanční příspěvky, které poskytuje jeden subjekt druhému bez toho, že by očekával přímý profit pro sebe zpět. Dotace jsou tedy formou investice, ačkoliv její přímý výnos bude užívat ten, kdo dotaci dostal.

V rámci EU jsou dotace projevem solidarity bohatších regionů s chudšími, tento projev solidarity plyne z vědomí, že nikdy nevíte, kdy se situace obrátí a pro všechny je výhodnější plynulejší distribuce bohatství, než ostrý protiklad chudoby a bohatství. Tím se nijak neříká, že všichni mají mít stejně, jen rozdíly nemají být tak výrazné. S příchodem východoevropských zemí k principu solidarity přibylo vyrovnání s poválečným uspořádáním. Západní Evropa se pokusila formou dotací nějak redukovat zaostávání východní Evropy způsobené faktickým výsledkem války, kdy východ Evropy padl do područí Ruska a tím fakticky ekonomicky zaostal a zchudl. EU se rozhodla, že než si vyčítat, kdo měl co udělat, bude lepší zlepšit situaci lidí dnes a tady. Svobodně se tak rozhodly bohatší státy s vědomím toho, že oni na to budou příspívat východní Evropě. Tolik k původu eurounijních dotací. Neříkám, že je to čistý altruismus, byl v tom nepochybně i kalkul udržení stability v regionu, protože přeci jen kdyby začaly v Polsku či Maďarsku masivní sociální nepokoje, povstání a bouře, bylo by to nepříjemné i pro země EU, ale tohle nechme stranou, je to samostatné velké téma.

Dotace v rámci EU jsou především infrastrukturní a “do budoucnosti”. Infrastrukturní znamená příspěvek na silnice či jiné dopravní projekty. Po pravdě, takhle to funguje od dopravního pravěku: stát buduje a platí silnice v regionech, za to čeká, že lidem se bude v regionech lépe žít, bude tam lepší zaměstnanost atd. Podobně je to v oblasti dotací do “občanské vybavenosti” jako jsou školy, školky, mateřská centra atd. Po pravdě řečeno tady neexistuje žádný trh, který by se dal deformovat, tyto oblasti fungovaly vždy převážně ze státních peněz, to dotace nijak nemění. Mění pouze způsob, jakým se zpracovávají tendry a zakázky. Povšimněte si, že všechny finanční skandály, které se v poslední době provalily, souviseli s eurodotacemi. Má to dva důvody: za prvé ten, že bez eurodotací by se v Česku dneska nic neuskutečnilo. Za druhé ten, že eurodotace mají relativně slušné kontrolní mechanismy a i na dálku se v nich podezřelé záležitosti najdou, ačkoliv se třeba zpracující personál na České straně snaží o opak. Povšimněte si také, jak často se opakují zprávy o “hrozbě zastavení dotací” – což je už v signální soustavě EU dost závažné sdělení znamenající zhruba “někdo u vás krade a z čísel je to jasně vidět, jen nevíme kdo”. Závažnost sdělení prostému občanovi není zřejmá, ale souvisí s ní fakt, že dotace se zpravidla v takovém případě nepodaří dočerpat. Plyne z toho několik poznatků. Především, EU ví, že se dotace rozkrádají, ale do určité míry to považuje za daň systému, kdy nelze přesně stanovit, co je rozkrádání. Je rozkrádání to, že se zakázka přihraje člověku, jehož znáte, nebo je to obezřetnost, kdy jste použili služeb prověřené firmy o níž víte, že věc dokončí včas a dle požadavků? Za druhé, většina kontroly prvního sledu rozkrádání dotací je v rukou českých úředníků a ti mohou zpronevěry dotací rázně ukončit, stejně jako stopnout nesmysly. A za třetí: pro valnou většinu infrastrukturních projektů je tento způsob financování zcela normální a proti němu si vyskakují hlavně politici a jedinci, kterým lepší eurounijní kontrola oproti rokům před 2006 rázně sestřihla penězovody. Jde jim o fakt, že přišli o vliv, ne o fakt, že by se špatně hospodařilo s penězi EU a na tuhle motivaci je dobré u nich pamatovat.

A tady je dobré jít do reality. V rámci výstavby infrastruktury se používá pravidlo 70/30 – kdy 70% nákladů platí dotace EU, zbytek poskytuje ČR. Jestli se vám zdá špatný stav současných silnic, tak si uvědomte, že by byl ještě třikrát horší, kdyby do české infrastruktury EU peníze nepumpovala. Jen v Brandýse bychom neměli most (starý spadl), opravený zámek, náměstí a postupně neopravovali už značně nesjízdnou silnici 610 skrze město. Nebyla by tu nová mateřská školka, neopravily se jiné školky a školy. Tam všude přímo či nepřímo (třeba přes Norské fondy, které Norsko na základě dohody s EU pumpuje do regionů) putovaly peníze z EU. A samozřejmě taky cyklostezky. Nic z toho by občané nikdy neplatili přímo. Zámek není jejich, na tak velkou opravu by město nikdy nemělo, takže by to zatáhl stát z erárního, nebo by spíše spadnul. Silnice by dál byly rozflákané, školka nebyla, most by se flikoval tak, jak se flikoval léta před tím (třeba dřevěnou lávkou). Tohle všechno peníze EU pomohly řešit a silně pochybuju, že by se našel jiný zdroj peněz. Nenašel. Rozhlédněte se kolem sebe, kolik staveb, které denně používáte jako samozřejmost, má na sobě cedulku s hvězdičkou “postaveno s podporou EU”. Nebude toho málo.

Jistě, jak praví pan Mach a Svobodní, měli bychom to nechat ruce trhu a nedeformovat podnikatelské prostředí. Třeba složit se, když stát ani město nemá. Školka v Brandýse stála od boku 15MKč, chodí tam tak padesát dětí. Nevím, kolik rodičů by přispělo na stavbu třetinou mega bezúročné půjčky za každé dítě po dobu, kdy bude ve školce. Ani já ne. Jistě, že by se to nějak vyřešit dalo, ale bylo by to na dlouhé lokte, na desetiletí, po které se tyhle věci vyvíjely v západní Evropě – příliš dlouho na běžný lidský život. A to je smysl dotace: přeskočit pomocí peněz dobu zbytečného nepohodlí a suboptimálních řešení. Samozřejmě, že ani ty silnice z pohledu vesmíru nepotřebujeme.

Samozřejmě, že s dotacema je to jako se vším, kde jsou peníze. Vždycky se najde nějaký chytrák a s ohledem na množství peněz se takových chytráků nějaké množství najde. Problém je, když je dotyčný politik a na ruku mu jdou úředníci připravení ho přikrýt. Ještě větší problém je, když je tím politikem třeba ministr financí a jeho voličům to nevadí, naopak berou ukradení dotací za něco, čemu se dá zatleskat, protože někdo převezl tu zlou Evropu. A samozřejmě se vždycky najde přičinlivý starosta, který zjistí, že dotace na rozhledny právě frčí a tím, že jeho město je v nížině, není třeba si lámat hlavu. Neúčelné stavby, které někdo zase “přikryje” a kontrola EU je bere jako to “rozkradení v normě”.

S těma rozhlednama je to typické. Podle běžného člověka neúčelná stavba. Zkuste být rodinou s dětmi v “málo atraktivním regionu”. Pokud nechcete o víkendu vyrazit s dětmi jen na shopping, je nakonec slušná rozhledna lákavou atrakcí, na kterou se dá vyrazit a mikroregionu vydělat alespoň obědem nebo limoškou v restauraci ve vesnici. Je neuvěřitelné, co tohle dělá. Sám s dětma intenzivně navštěvuju dva mikroregiony, Liberec a Pardubice. Zatímco v Liberci a okolí je hodně možností všech cenových kategorií co dělat, v Pardubicích chcípl pes a pokud není výstava na zámku (nějaká, co tam není už deset let), je těch možností zatraceně málo (porovnejte si obě města třeba na Kudy z nudy). Rozhledna je typická stavba, která má zlepšit život v mikroregionu. Zda se bude stavět rozhledna, koňská farma pro chudé s názvem Čapí hnízdo nebo něco ještě jiného, o tom rozhoduje místní úředník na základě kritérií, které jsou docela volné. A také to, co v regionu lidé vymyslí a jsou ochotni a schopni dělat pro zvýšení kvality života svého a spoluobčanů.

Jistě známe špatné příklady. Starostu, který dostal dotaci na výstavbu kanalizace v obci, celou rozkopal a kanalizaci postavil. O nějakou dobu později vypsali dotaci na tlakovou kanalizaci a tak rozkopal obec znovu a postavil ještě tu. Firmu, která obcházela magistráty a nabízela jim zprostředkování dotace na výstavbu serverovny s tím, že město za serverovnu nebude nic doplácet. Cyklostezky končící v polích, protože proticesta nebyla postavena, cyklostezky se stromem zaasfaltovaným do povrchu. Ne vždycky známe celou pravdu. Často byla chyba na straně naší, našich úřadů, ne EU – a stala by se zjevně tak jako tak.

A jak narušují dotace podnikání? Dvěma způsoby: někdo přijde k zakázce a někdo přijde přímo k dotaci. Dotace nejsou jen infrastrukturní, ale na zvyšování konkurenceschopnosti firem, aby obstály na sjednoceném trhu. Proškolení lidí, zvýšení bezpečnosti, ale i nákupy strojů a automatizace. Když jedna firma dotaci má a ostatní ne, jistě ji to zvýhodní. Ale ono to s sebou nese závazky (udržet pracovní místa, udržet kvalitu atd), navíc o dotaci si mohli požádat i ostatní firmy. Ne vždycky si příjemce dotací ten závazek uvědomí a poradenská firma mu ho ne vždy správně zdůrazní a spočítá. Dotace není dar, musí se s ní pracovat v podnikání uvážlivě. Že to někoho znevýhodní? Tak to v podnikání chodí, jsou nějaké podmínky na trhu, k nim patří i peníze putující od státu – a když s tím někdo neumí pracovat, proč by měl na trhu obstát? Jen proto, že jiný trh je jiný, “čistější”? Ale kdepak, trh se dnes mění, je nestabilní, jestli podnikatele srazí to, že nezískal dotaci, stejně by dlouho nepřežil. Stejně tak se musí vyrovnat s tím, že jeho konkurence získala dotace, najednou má kvalitnější, ale i nějakými podmínkami doplněné služby.

Jistě, že by bylo ideální, kdyby vývoj Česka nepřerušilo čtyřicet let komunismu. Ještě v polovině devadesátých let to bylo pro moji generaci slušné téma na stížnosti. Jenže teď jsme čtvrt století po pádu komunismu, máme ledasco za sebou, ale také vidíme, že dohonit a natož předhonit Západ není vůbec nic jednoduchého. Dotace nám pomáhají k lepšímu životu. Považovat je za zlo, je čirý nevděk. Je to, jako stěžovat si na elektřinu a to i s ohledem na počet mrtvých po úrazu elektrickým proudem. Projděte se svým městem, spočítejte tabulky “Podpořeno EU” a sedm projektů z deseti škrtněte. Nebyly by.

A politici, kteří na dotace nadávají? Ať řeknou, kde ty peníze na projekty vezmeme. Zatím stále jsme čistý příjemce dotací z EU (ať to odpůrci EU přepočítávají jak chtějí).

Na dotacích vidím několik problémů, ano, problémy mají. Tak za prvé, je málo zkušeností se zpracováním projektů. Česko není země projektového řízení, jako západní Evropa, jenže s projektem se při dotaci počítá. Dělá nám to problémy – před i při dotaci. Vytvořit podklady, mít vše promyšlené a dělat podle toho, nemít to jen pro dotaci, ale jako skutečné podklady. Na to narážíme.

Za druhé, dotace jsou často na projekty, které ne vždy jsou vnímány jako prospěšné, protože je ne celá společnost akceptuje a česká společnost je hodně polaritní. Třeba cyklostezky – proč bychom měli pro pumičkářský svině něco takového stavět, když cyklisti patří do plynu, to ví každý? Města jsou pro auta!

A za třetí a od druhého se odvíjející – neblaze neseme, když je nám nějaká agenda “vnucována” direktivně. A dotace EU se takhle snadno politicky přeložit dají, což populisticky orientovaní politici zneužívají. Takže místo radosti z podpory kvality našeho života jsme naštvaní, že se dělá něco, co právě teď nechceme.

Za čtvrté, dotace EU jsou často orientovány na budoucnost, na něco, k čemu jsme ještě nedorostli. Třeba právě kvalita osobního života, to je něco, čemu starší generace opravdu moc nehoví a oceňují to jen někteří. Nebo na konkurenceschopnost firem, přičemž změna je dost skoková. Nebývá to vnímáno positivně ani dobře, viz předchozí dva body.

Toliko dotace v kostce.

Dotace jsou pobídka, možnost, jak se přiblížit rychleji Západu, jak zvýšit kvalitu našich životů. Je to příležitost. Je lepší ji využít, než nechat ji zneužít, ale je to na nás. Střezme se politiků, kteří říkají něco jiného, protože při té řeči nemyslí na vás, ale jen na sebe.

Na naši odtažitost vůči Evropě si vzpomeňme, až Evropa bude odtažitá vůči nám

Poslední debata o záchraně Eura mi připomíná debaty, které se vedly už mnohokrát a které Čechy (Moravu a Země koruny) pasovaly mezi neužitečné blby Evropy. Na Twitteru jsem si v tomto smyslu posteskl, že máme na své chování vůči záchraně Eura pamatovat ve chvíli, až budeme prožívat nějaký náš Mnichov. Nešlo o doslovné srovnání, ačkoliv o jeho doslovnost se pár diskutujících na Twitteru opřelo. Mnichov nám nehrozí, Mnichov teď Evropě vracíme, komu jsme ublížili před Mnichovem… a tak dále.

Za Mnichov v Česku zvykujeme označovat cokoliv, kde se o rozhodne proti nám bez nás. Ale možná je také, přes oponu slz ublíženosti, vhodné připomenout, co tomu předcházelo. Když na sklonku první světové války vznikalo Československo, šlo vlastně o zázračně slepený politický útvar, který od doby pomyslného Bouga / Velké Moravy neměl obdoby. K Česku, Moravě, částem Slezska, Chebsku, Těšínsku, přibyly Horní Uhry, tedy vlastně Slovensko a část Podkarpatské Rusi, k níž byl přidán zbytek dnešního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Státy, které spolu neměly nic společného kromě vědomí (hlavně jejich politických elit), že nechtějí žít ve státě, ve kterém žijí, dohromady to nějak půjde a ostatním to bylo doslova jedno vyjma Rakouska a Německa, kteří ovšem s tím mnoho nenadělali.

Tohle je něco, co nás ve škole komunistická historie neučila. Náš stát vznikl v tradičních národních hranicích, říkala nám pančitelka. Kulové. Slovenským bratrům jsme v té době prakticky nerozuměli (a dneska už jim zase prakticky nerozumíme), Podkarpatská Rus byla spíš podkarpatská a hlavně Rus. Kde byla Lužice, kde bylo Slezsko, problematické zůstávalo Těšínsko, zkrátka tradiční Země české koruny, které jsme v průběhu let poztráceli, se v Československé republice neobjevily. Proč? Protože Německo se, přes všechny problémy, udrželo jednotné a mocnosti neměly zájem jej rozbrakovat. Že šlo o princip národnostní, říkala pančitelka? No, to bychom nedrželi Eger ani Reichenberg a oblasti označované za Sudety, jimž málokdo z obyvatel říkal těmi divnými názvy Cheb a Liberec. Sudety, oblasti, kde žilo převážně německé obyvatelstvo, představovaly cca čtvrtinu území státu a řadu jeho průmyslového potenciálu a pro první republiku také trvalý zdroj problémů z toho důvodu, že zdejších obyvatel se nikdo neptal, zda se chtějí stát součástí Československa a navíc prvorepubliková politika vůči němcům nebyla nijak vstřícná. Jen pro porovnání, vzpomeňme si, jak vzniklo Kosovo v roce 2008 – na území Srbské republiky došlo k odtržení části, jež byla historickou součástí Srbska, ale žili na ní kosovští albánci a jak těžko se s tím evropští intelektuálové smiřovali.

Mnichov byl odporná zrada našich do-té-doby-spojenců, říkala pančitelka. A já byl na základce v letech osmdesátých, tak ještě dodávala, že jediný, kdo se za nás postavil, byl Sovětský svaz, ale o pomoc jsme ho nakonec nepožádali. Veškerá světová inteligence byla proti, říkala. O paktu Riebbentrop-Molotov, věřil bych tomu, nevěděla.

Jenže i tady to bylo maličko jinak. Když si pročtete dobový zahraniční tisk, zjistíte, že proti byla inteligence levicová, ovšem z principu. Těm ostatním přišlo docela pochopitelné, že se napravilo špatné uspořádání vzniklé ve zmatku první světové války, když se teď Německu vrátilo území obývané němci a čechům zůstalo to jejich, bude všechno v pořádku. Ostatně, připomínal dobový tisk, když se na celoevropské úrovni řešila ekonomická krize ve třicátých letech, bylo to Československo, kdo se odmítlo účastnit koordinace postupu na zmírnění krize, protože jí samo bylo zasaženo relativně málo a pálit si prsty za ostatní nechtělo. Využilo k tomu silného protekcionismu domácího trhu a faktu, že řada německých fabrik i v té době úzce kooperovala s částmi, které po roce 1918 zůstaly v Sudetech, tedy Československu a tedy mladému státu zajišťovaly export. Byli jsme hrdinové, ale jen ve vlastních očích a v očích Internacionály, protože jsme zasadili ránu kapitálu.

Tohle všechno německý politik připomněl. Myslel to upřímně. Jen nedodal, že když oškube Česko o hraniční val, vezme si později i zbytek. Že nebude muset promýšlet tažení přes Polsko a Maďarsko. A že Evropa, až se jednou ohlédne (a pár let jí to bude trvat, než bude mít k ohlédnutí čas), bude litovat, že se tehdy za to divné, neuchopitelné Československo nepostavila. Politik se jmenoval Adolf Hitler (a jeho Mein Kampf jsem kdysi také recenzoval).

Pamatujme na výše uvedené, až se budeme podivovat Evropě, že nepochopila tu naši „Českou Věc“ a připustila další Mnichov, ať již bude mít jakýkoliv formát (vojenské agrese bych se momentálně bál nejméně).

Evropa to dneska ví. Ví, že pomáhat z bryndy malým státům pomáhá jí jako celku. Že když hoří, je třeba přijít hasit, aby se požár nerozšířil i jinam. A dokazuje to. Trvale vysoké subvenční a dotační programy přesunují miliardy euro z bohatých do chudých regionů. A to jsou miliardy, které už dvacet let plynou i do Česka a to i v době, kdy jsme nebyly členem. Evropa to brala jako svou povinnost, závazek společné Evropy, zmírnit následky druhé světové války. Rozumíte dobře, šedesát let po jejím konci jsme se dostali k tomu, abychom zmírňovali následky. Za eurounijní peníze se postavila infrastruktura od silnic přes čističky, opravila se centra měst, přispívalo se na památky, kulturu, zemědělství, na všechno, na co se podíváte, samozřejmě včetně korumpujících a zkorumpovaných, jak už je v Česku zvykem. Což EU přestalo bavit a začalo brzdit patičkami, proto také řada dotací v Česku má potíže, EU najednou chce vědět, kam to šlo a co s tím, když nemůžete ty peníze najít… I tak léta letoucí ze společné pokladny více bereme, než do ní dáváme. Jsme chudí.

Teď se po nás chce podobný akt solidarity. Abychom vytáhli z pokladny 90 miliard (z našich v přepočtu 800 miliard Kč devizových rezerv) a zachraňovali tím loď, na které jsme taky a která má potíže. A nám se najednou nechce. Je nám to za těžko. My jsme to nezpůsobili, křičíme (s naším deficitním rozpočtem). No, ale to nikoho nezajímá. Buďto jsme Evropa a pak platíme evropské problémy, nebo nejsme Evropa – a pak si jen odskáčeme její problémy bez ohledu na to, zda se na nich podílíme, bude ale také spravedlivé nenatahovat ruku, až přijde na rozdávání a výhody. A že těch výhod máme požehnaně, aniž bychom si to uvědomovali.

Máme příležitost se osvědčit. Jednu z mála, jednu z prvních. Máme příležitost si budovat morální kredit, nikoliv chtít službu na úvěr. A já bych pořád raději byl Východní Evropa, než Západní Rusko. Nic mezi tím nám zatím nešlo – ani s těmi dnešními, ani s těmi předchozími politiky. Čtyři století jsme byli od mezinárodní politiky izolováni, uměli jsme myslet jen na sebe, víc nám nešlo. A nejde nám to ani dnes. Náš prezident je nejcitovanější v souvislosti s krádeží pera a útoky v Norsku, kde se na něj odvolává masový vrah. Inu, máme, co máme – ale to, že nás nemůže inspirovat vlastní politická „elita“ neznamená, že se k tomu nemůžeme sami propracovat.

PS: při té příležitosti mi nedá nevzpomenout na novinové články z britských a francouzských novin, které v roce 1914 brilantně argumentovaly, že situace v Evropě vylučuje jakoukoliv válku mezi mocnostmi.