Na detailu při vaření záleží

V sobotu jsme slavili narozeniny mladší dcery Sofie. Dvanáct let, to je věk, kdy oslavu narozenin budou dívky s psychoanalytikem dlouho rozebírat, takže bylo třeba se vytáhnout. Lapsus první, čtvrteční security incident na internetu oslavu posunul na sobotu, ale to se dalo ještě omluvit. Bod druhý, žena vyrazila se studenty na terénní praxi. Bod třetí: tím jsem s dětmi osiřel, naštěstí umím perfektně vařit a obstarat děti díky svojí Ajťákově příručce pro kontakt s humanoidními entitami.

Na sobotu chystám dort a slavnostní menu. Po zralé úvaze se rozhoduji pro kiš koláč, medovník a nápoj demi glas (doufám, že tento výraz znamená Ve skleničce).

Recept na kiškoláč řeším na internetu. Objevuje se jich nápadné množství, které si vzájemně odporují a používají ženskou logiku. Heleďte, když někam napíšete „3-4 vejce“, uvědomujete si, že je to rozdíl čtvrtiny, tedy nikoliv zanedbatelný? Importuju recepty do TensorFlow, abychom si to nějak ujednotili pomocí umělé inteligence a daří se mi vyextrahovat otagované XML, kterému se už dá rozumět. Ukazuje se, že některé položky receptu, které mi byly podezřelé, jsou zástupné, například ředit smetanu mlékem z některých receptů je podle umělointeligenční klasifikace převzato z receptů ze západní evropy, kde smetana obsahuje 30%, zatímco ta česká má 10% tuku (za zhruba stejnou cenu) a není třeba (ani záhodno) ji mlékem ředit. Ajťákova převaha v kuchyni pomocí datové analytiky!

Kiš koláč vyšel luxusně. Teď je potřeba rychle upéct medovník. I s tím si lze snadno poradit ještě před tím, než děti zasednou ke stolu. Vyndávám ho z trouby, ukazuju Sofce, jak krásně se nám propekl a jak báječně nadýchaný vyšel. Sofka (nezapomínejme, že je to moje dcera) již má jisté (a samozřejmě nepodložené) podezření, kouká na ten medovník, který tahám z trouby a chválí mi jej „Skvěle se ti tati podařil. Výborně propečený. Ani ta igelitová fólie s cenovkou na něm se ti nepřipekla!“
Snažím se nohou zakopnout bednu od medovníku pod linku…
Všechno nejlepší Sofíku 🙂

Tajné ingredience rituálů pro děti

Mám rád naše společné rituály s dětmi. A vidím, že děti to (tedy do jistého věku) baví. Tak například smažení palačinek. Původně to vzniklo jako ryze praktická záležitost: abych uvařil dětem místo ženy. A Vojta chtěl samozřejmě pomáhat, to mu byly tak tři roky. A samozřejmě hromada mouky a mléka byla po lince i podlaze. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám seřvat, seřezat nebo obojí, ale protože jsem zrovna lezl do skříně se skleničkama, vyndal jsem panáka, nalil si ho plný rumu a oklopil ho do sebe. Vojta hned chtěl vědět, co dělám. Pravil jsem, že zkouším, zda se nezkazila naše tajná přísada. A nalil jsem na dno panáka a vyklopil jsem ho do těsta. “Pst, to nikdo nesmí vědět, to je rodinné tajemství,” přiložil jsem si prst na ústa a Vojta kýval hlavou, že jasně, že tajemství. No a po decce rumu už mi tak nevadilo, že mouka je všude, marmeláda taky a tak vůbec, Vojta vesele pomáhal, pak jsem ho osprchoval a všem bylo blaze bez křiku.
Od té doby se z palačinek stala ritualizovaná tradice. Dělám je zpravidla v úterý, když děti přijedou z angličtiny, všechno už má zavedený postup, přesný proces včetně použitých nástrojů. Čtyřletá Mařenka samozřejmě chce také pomáhat, protože už rituál zná od mala. To jsem ji držel v náručí, míchal jsem těsto, obracel palačinky a vymysleli jsme si, že má funkci Hladiče, tedy někoho, koho při vaření kdykoliv můžeme požádat, aby nás pohladila a ona nás mile pohladí. Teď už je Míchač a někdy i Nalévač, míchá nebo nalévá těsto a za další rok, dva, když se bude pilně učit, bude možná i Obraceč, šéfmistr, který umí otočit palačinku. Stojíme u plotny, někdy i se Sofkou nebo Lídou, děláme kopec palačinek, na který jsem po letech precizoval recept – a Vojta vždycky křičí, jestli jsme tam dali tajnou přísadu a já vždycky přechutnávám, jestli se nezkazila.
“Jak jsi na to přišel, dávat tam tu tajnou přísadu?” ptal se včera (jako skoro vždycky) Vojta. “To mám od svojí babičky, tvojí prabáby,” vysvětloval jsem pohotově.
“A ta to má odkud?”
“Ta zase od svojí báby a ta od svojí báby a tak dál, až jedna z nich to měla od svého otce, který přivezl rum z Nového světa na Santa Marii, lodi, podle níž se jmenuje Maří,” směju se (a ponechávám jako návodné k prohlédnutí skazky, že Santa Maria ve skutečnosti ztroskotala).
“Je dobře, že ho vždycky ochutnáš, aby nezkazil ty palačinky. Úžasně po něm nesáknou olej,” dodává vědoucně Vojta, zatímco Mariánka se už dávno cpe palačinkama a já kývám hlavou, protože přesně tak to je. Rituál se musí dodržovat, protože je naprosto optimalizovaný a jediná součást se nesmí vynechat.
Dobrou chuť.

Marie Anna

Dcera Marie Anna, narozena 25.2.2013. Budiž jí dáno štěstí prožít život beze strachu, hladu a s láskou. Snad to bude ponecháno na ní (později) a nejdříve také na nás, jejích rodičích. Pokud ano, napíšou o sto let později historikové o její době, že to byla šťastná doba, zlatá léta. A to je to, co bych dětem přál především: aby za jejich životy mohli především jejich rodiče a pak ony samy. 

Jak letět na Mars nebo-li skoro praktické zamyšlení nad vzděláváním dětí

Když jsem se tu nedávno rozepsal o tom, kolik programátorů je třeba na vesmírný bitevní křižník, dostal jsem na to obrovské množství reakcí počínající slušným výběrem na trhu dostupných sedativ přes nadšený souhlas a otázky, co s tím. Tak vytáhnu podobně těžký kalibr – bohužel již také mnohem méně promyšlený. Nebo spíše: hodně promyšlený, ale nezrealizovaný.

Když jsem byl malý, byl jsem si vcelku jistý, že poletím na Mars. Někdy zhruba touhle dobou, spíš o pět let dříve. Dnes, o tři desetiletí později, je celkem jisté, že na Mars už nepoletím. Moje letové okno se uzavírá rychleji, než se otevírají možnosti naší kosmonautiky. Poletí-li někdo na Mars, budou to mnohem spíše moje děti. Naše děti. Pokud.

Pokud co? Pokud budou schopny plán takového rozsahu zrealizovat. Pokud budou něco více, než dělníci v montovně. A tady už se vracíme k našemu starému tématu – vzdělávání. Jedna z otázek, kterou jsem dostal, se týkala toho, jak učím své děti programovat. Nu. Nijak. Pár pokusů o skutečné programování bylo, ale minuly se účinkem. Dostupný výukový software je nebaví. Karel byl dobrý, ale rychle se vyčerpal. Baltazar a Baltík už nezaujaly vůbec. Pár pokusů na škole ukázalo, že nic lepšího není a většina výuky IT končí u psaní ve Wordu. Království za Excel a pár presentací v PowerPointu. Někdy je to samozřejmě chyba učitelů, jenže rychle zjistíte, že velký výběr nemají. Existují robotické stavebnice přímo dělané k výuce, jako jsou sady Lego Mindstorm, jenže o tom ví málokterý učitel a navíc vybavit tím třídu na úrovni je tak za dvacet kKč. Navíc je to málo.

A někde v tomhle simplexním bodě jsem si uvědomil, že tohle je něco, co nemůžeme nechat na škole. Dokonce je to ostuda, nechat to na škole. Je nás tu chytrých lidí, jak … vy víte co. Umíme řídit obrovské projekty, designovat je, programovat je, administrovat, umíme to tlačit klasicky, objektově, skrumově, agilně i chaoticky, v Javě, Ruby, Céčku, Perlu, Plusku či Pajtnu, jak se nám za chce. A to je něco, co těžko můžeme chtít po základních školách a v co těžko můžeme doufat u ministerstva školství, kterému by z toho nic za provizi nekoukalo. Pokud mají naše děti mít šanci, že za dvacet třicet let poletí na Mars nebo budou dělat cokoliv jiného smysluplného, musíme se o to postarat sami. Jiná konstelace momentálně není na dohled. A tady je moje představa, jak na to.

V prvé řadě: jde o hru. V řadě druhé, o hru s přesahem do reality. V řadě třetí o hru s přesahem do reality, která propojuje děti přes web s jejich vrstevníky i s experty. O hru, která není povinná a které se může účastnit kdokoliv, koho rodiče přihlásí nebo nějaký dospělý doporučí. Proč? Protože ten dospělý bude jeho tutor, někdo, komu se bude dítě zodpovídat. A co je cílem hry? Jak jinak, než letět na Mars.

Jak se letí na Mars? Nu, postaví se raketa, sežene se kosmodrom, vycvičí se kosmonauti a už se letí. Když se nad tím váš analytický mozek zamyslí, už se vcelku jednoduchý úkol jako „postavit raketu“ rozpadá na řadu podúkolů, jako: co ji pohání, z čeho se postaví, jak komunikuje se Zemí, kolik kyslíku a Harribo medvídků musí vést sebou a jiné důležité otázky. A tady začíná to učení. Děti mají své úkoly, které jim rozdělují vedoucí týmů z řad dospělých. Vidí, na čem jako tým pracují, komunikují spolu videokonferencemi, interním komunikačním systémem, účastní se porad a představují to, na co přišli. Musí připravovat podklady, procházet a vyhledávat nejrůznější údaje, postupují ostatním výsledky své práce. Učí se o aerodynamice stejně, jako o chemických sloučeninách, vše alespoň zhruba rozvrstveno tak, aby mladší nebyli zásadně znevýhodněni před staršími.

Hra prochází od prvního náboru účastníků projektu, kteří vstupují do jednotlivých výzkumných týmů, přes první dílčí návrhy až do stadia, kdy jsou hotové plány lodi a kdy je třeba začít pracovat na letovém plánu. Vzdělat se v astronomii, vymyslet dráhu letu, ale také naprogramovat přistávací modul, navigaci či komunikaci lodi a sledovat simulaci letu. Samozřejmě v nějakém prostředí pro děti uzpůsobeném, ale s reálnými parametry a jen nutným stupněm zjednodušení.

A konec? Po roce, možná po dvou. Vyhodnocení přínosů jednotlivých týmů. Připravený projekt, vytištěný ve formě knihy pro všechny účastníky. A především: zkušenost s tím, jak vyvinout, spolupracovat a koordinovat obrovský projekt, v němž musíte od každého trochu. Kde využijete každou znalost, jaké jste byli schopni dosáhnout. Kde se naučíte znalosti získávat a kombinovat je se znalostmi ostatních. Na první pohled je to málo, ale ve skutečnosti mnoho. Velmi mnoho.

Celou hrou děti provází odborníci. Profesionálové, kteří si na to udělali čas už třeba proto, že jejich děti se účastní. Nebo proto, že je ukecáme, však jich všichni známe kolem hodně. Astronom připraví kurz o nebeské mechanice. Zkušený letecký konstruktér přiblíží teorii projektování. Sociolog udělá úvod do komunikace s neznámými etniky. Programátoři budou provádět vývojem software a dozorovat jej. Jaderný fyzik vyloží zádrhely atomových pohonů nebo nebezpeční explozí na Slunci pro cestování vesmírem. Nic praktického, co by pomohlo zlepšit prospěch ve škole, ale zato něco, co pomůže dětem ujasnit si, co je zajímá a zda setkání s expertem na dannou věc jim nepomůže o obor najít zájem. Najít se.

Už jsem říkal, že pro hru se používají nejmodernější internetové technologie. Videokonference, webové služby, simulační rozhraní v prohlížeči, ovšem i mobil. Ale zároveň je to doplněno o korespondenci, poštou zasílané formuláře i SMS. A taky osobní setkání: návštěva na hvězdárně, v ocelárně, elektrárně, prostě všude tam, kde na člověka může dýchnout něco z praxe. Jde o to, naučit děti komunikovat všemi kanály, nevylučovat je ze hry jen proto, že jim něco nevyhovuje a také pro to, naučit je, pro který typ komunikace je která technologie nejlepší. Zorientovat se.

Z popisu asi všichni jasně cítíme, že to nebude ani levná věc, ani organizačně jednoduchá. Nelevná je kupodivu menší problém – těch pár stovek tisíc na poslepování a nakreslení mashupu, který udělá dětem radost, se vždycky najde. To bych si troufnul. Ostatně soudím, že by si rodiče hru pro své děti zaplatili v řádu tisícikorun ročně, i fond pro chudší talentované by tu mohl vzniknout.

Horší je ta organizační věc. Není to malé rozsahem a co je zádrhel, chce to někoho, kdo rozumí tomu, jak a co děti kterého věku lze učit. Začít do nich hustit integrály asi nemá smysl, dobře zjednodušit to, je základ celé hry. A to je něco, kam si netroufám.

Tady někde představa končí. Myšlenka hry, která možná pár desítek nebo stovek dětí postrčí od toho, dělat autolakýrníky k tomu, nová auta na vodíkový pohon konstruovat. Jak ale sami uznáte, tohle je něco, co ministerstvo školství nikdy neuskuteční.

Jediná šance je, že si pomůžeme sami.

Jenže myšlenku už nosím v hlavě … nu, dva tři roky. A stále nic. Málo času, málo sebemotivace. Takže ji vykopnu dál. Třeba nás to všechny někam posune a najde se motor, spínač. Nebo nic. Je to lepší, než zapomenout. A tak to prosím i berte.

Dětské počítačovánky v josefinském školství

Dlouhou dobu nosím v hlavě jednu věc, nad kterou mě mrzí čím dál více, že na ni nezbyl čas. Programování pro děti. Abyste mi rozuměli, považuji za velký handicap našeho školství, jak přistupuje ke vzdělávání ve výpočetní technice. A pro své vlastní (a zřejmě i vaše) děti považuji za velkou nevýhodu, že se nedostanou brzy a dobře k pochopení počítačů, zatímco se jím servírují eukariotické buňky či přemyslovští králové, o nichž se stejně na vysoké (pokud si specializaci vyberou) dozví, že už je to dávno jinak. Přitom je zřejmé, že na počítače ještě nějakou chvíli narážet budou, k základnímu vzdělání to ale kupodivu nepatří.

A znovu. Vím, že na školách něco jako Výpočetní technika, Základy počítačů atd existuje. Jenže to má velmi různorodou úroveň většinou danou tím, že to vyučuje učitelka, která sama příliš hluboko nevidí a neví, odkud to uchopit. Je sice lepší něco, než nic, když se děti učí napsat email či zvětšovat písmo ve Wordu, ale cožpak by nestálo za to, říct jim něco o principu fungování emailu, základech typografie nebo skladbě vyhledávacích slov? Když už nic, alespoň by se nevkusné teenagerovské blogísky změnily na vkusné teenagerovské blogísky, i to by pagerank české domény jistě zdvihlo.

Otázka je, kde začít. Nemůže to být jen programování, ačkoliv základy algoritmizace by se hodily. Nemůže to být jen historie počítačů, ta děti nebaví. Musí to být názorné, musí to být soutěživé. Může to být po internetu, děti se předhánějí v řešeních úkolů různé složitosti dle věku a když to dobře dopadne, odnášejí si do života alespoň základní návyky a znalosti, které v praxi upotřebí.

Vím, že existuje celá řada pokusů na tohle téma, jenže jsou to koncepty devadesátých let. Také jsem děti okouzloval Karlem, jenže Baltík už nám tolik cool nepřišel a Karel se rychle přejedl. Najednou nebylo, kam jít dál. Kde pokračovat. Nejde o to, že bych si nemohl vzpomenout na programování v Pascalu nebo PHP a začít to do dětí hrnout sám, ale neměl jsem vůbec představu, co mohou sami zvládnout a co je na ně moc. Sám rodič je bezradný, protože nezná příliš měřítka dětské světa. Což znamená příliš mnoho vztekání na to, aby to obě strany za chvíli nepřestalo bavit.

Když o tom přemýšlím, v jasnějších chvílích vidím web, který dětem zadává a hodnotí úkoly, které mohou putovat i poštou, aby s tím byla trocha legrace, kreativity a papírování. Kde se soutěží, kde se předhánějí třídy a školy. Kde se spolupracuje na „velkých projektech“ počínaje sepsáním SWOT analýzy (jasně, že se jmenuje Brumbálův raport a ne SWOT), přes uspořádávání týmů, rozdílení prací pod dohledem tutorů, realizaci krátkých algoritmů či rešeršování referátů z historie. Prostě to všechno, s čím se děti jednou kolem počítačů potkají.

Přiznám se, že nevím, kudy z toho ven. Od státního školství nečekám, že by na takovou potřebu reagovalo, zdá se mi naopak, že je to něco, kde by mohla vzniknout soukromá, rodičovská aktivita. Že máme kolem sebe více chytrých počítačáků, než celé ministerstvo čar, školství a kouzel dohromady. Že bychom přeci něco takového mohli dát dohromady, protože to bude to nejlepší, co lidé od počítačů svým dětem nakonec odkáží.

Ale pořád nevím, kudy z toho ven, protože na to jeden člověk nestačí a přijde mi, že jsem zase jediný, koho to trápí.

PS: Ano, znám Scratch, jenže k němu není nic jako česká učebnice, cvičebnice nebo řešené příklady… A jako každý jazyk to nemá zase tak strmou programovací křivku, aby to mohli všichni bez backgroudnu a motivace zvládnout. Je třeba takovéhle šikovné nástroje posbírat, vytvořit k nim pozadí jak vzdělávací, tak soutěžní…