Obdivuhodná odezva na vymyšlený článek

Napsal jsem článek s názvem Software české firmy exceluje ve zbrojním programu, přičemž hlavní jeho zvěstí nebylo to, o čem byl, ale jaký byl. Byl prostý jakýchkoliv zmínek o firmách, produktech, službách, značkách. Zjednodušeně řečeno mě zase po nějaké době zprudily takové ty chytrácké komentáře pod články ve stylu „proč píšete o XY, když AB vyrábí totéž, to je jasné PR“ a tak podobně. Před týdnem jsme vydali páteční odpočinkový článek o tom, jak firmě prodávající ekola ukradli ekolo a firma vypátrala zloděje přes Facebook. Majitel firmy to hezky popsal a akorát jednou do článku uvedl jméno firmy, které jsem mu prolinkoval, protože o nic nešlo. Ke článku, soudil jsem, patří říct, o koho jde, bez toho mi přijde událost tak nějak neúplná. Ovšem diskuse pod článkem zhoustla, opět to byl PR článek, kdo ví, jestli té firmě to ukradli, tohle by redakce neměla dělat.

A tak jsem napsal zcela PR prostý článek. Ani jména produktů, ani operačních systémů, natož lidí a firem. Podle mě článek informačně zcela na houby, říkal jsem si, že to lidem musí dojít. Pro jistotu jsem na konec článku dal disclaimer, aby to došlo i těm zahryznutějším.

Když jsem se dopoledne díval, zhrozil jsem se. Více jak polovina komentářů to vzala vážně. Pro jistotu jsem přidal hlasování „líbí se vám tento produkt“ s jedinou možností Ano, líbí. Pomohlo to jen částečně, abyste si udělali představu, jak rozdílný rozptyl vnímání článků musí redakce postihnout a jaké komentáře z toho vznikají, se vyplatí si ty komentáře projít.

Bonbónkem nakonec byly neveřejné odezvy, které ke mě doputovaly. Ačkoliv téma článku jsem si vymyslel, stejně jako vyjádření lidí a historii firmy (a proto jsem také článek dal jako Glosu), došel ke mě email z jedné firmy, jejíž majitel mi děkoval za reportáž o nich i za to, že jsme nezveřejnili jejich jméno a pochopili jsme, že nechtějí mít oplétačky. To jsem si ještě myslel, že jde o vtípek na druhou, ale po telefonickém rozhovoru se ukázalo, že to myslel vážně, jen litoval, že se se mnou při té reportáži nestihl setkat, ale byl na cestách.

To byl první zajímavý ohlas. Druhý se ozval emailem dotčeně, že by se mi snad nic nestalo, kdybych tam jméno jejich firmy uvedl, navíc si nepamatuje, že by se mnou mluvil, takže by to vyjádření příště chtěl autorizovat, než jej publikuji. Do třetice mi zavolal úřední pán z armády (kde vzal číslo, mě nenapadlo se zeptat) a poděkoval mi, jak decentně jsme o celé věci napsali, že taková osvěta o tom, že nemáme vývoj na houby, je dobrá a je také dobře to pojmout tak, aby se lidem nedělaly zbytečné problémy. A nabídl, že bych si mohl zajezdit s tankem vybaveným novým software, než jsme se shodli, že teď v zimě to nebude nic moc.

Přemýšlím o tom, proč se mořit s nějakými fakty. Napište článek dost neurčitě, dost zajímavě, bez jmen – a on se v něm někdo pozná …

Ponaučení? Vlastně žádné zvláštní jiné, než skutečnost, že rozpětí čtenářských očekávání je u navštěvovanějšího média tak široké, že nějak k němu autorsky směřovat nemá smysl. Smysl má držet se svého přesvědčení, způsobu a stylu a buďto se to protne s dostatečně velkou čtenářskou základnou, nebo nikoliv, ale to je problém především autora/vydavatele.

Jen abych to doplnil: původně jsem jenom chtěl čtenářům ukázat, jak je absurdní psát takhle bezbarvě, bez jmen a názvů článek. Ukázalo se, že jim to (alespoň nemalé části) vůbec absurdní nepřijde. Nějak se bojím z toho si utvořit závěr. Nešlo o snahu zmást je, říkal jsem si, že není možné ze závěrečného rámečku nepochopit, že jde o ukázku absurdity. Nakonec se mi ukázka absurdity vrátila…