Hvězdy a kameny v nás

Balil jsme si včera věci. Odjíždíme na tři dny na Malou Fatru, takový malý výlet, řeklo by se. Přemýšlel jsem, kdy jsem byl naposledy na takovém výletě. Takovém po staru. Pár kluků s bágly na zádech, pohorky, celta, kus chleba a zavírák. Vlastně jsem si už ani nemohl vzpomenout. Od té doby, co se narodily děti, se všechno změnilo. Příležitostí takhle vyrazit s kamarády, bylo zatraceně málo. V lepším případě výlety s dětma, ale to je jiná klasa, když je dětem šest, osm. A když je jim přes deset, nechtějí se vzdalovat od datové přípojky, ukazuje zkušenost, je těžké je přemlouvat, je těžké v sobě tu chuť najít.

Otevřel jsem krabici s mapami. Mám tam všechny mapy, kde jsem byl, pro případ, že tam pojedu znovu. Malou Fatru mám vzorově prochozenou, říkal jsem si, i když si z Marka dělám legraci, že je to překlep z Tatry. V té krabici ležela dvoudílná mapa. Podíval jsem se na rok vydání: 1993. A ještě zastrčená nějaká účtenka z téhož roku. Takže? Takže jsem v Malé Fatře byl naposledy před dvaceti lety…

Když jsem si o víkendu procházel věci, které si vezmu sebou, otíral jsem prach z vlastních vzpomínek na život. Pohorky, které jsem si naposledy vzal na nohy tak před pěti lety, spíš útrpně, než že bych je potřeboval. Vzal jsem si je tedy znovu na nohy, prošel se v nich po Brandýse, abych ověřil, zda ještě „jsou“. Byly. Akorát zpuchřelé, v nějakém výkopu brandýského náměstí jsem utrhnul první podrážku, za poštou pak podrážku druhou. Putovaly do popelnice, musel jsem pro nové. Celta, jejíž impregnace dávno vzala za své, nepromokavá bunda z echtovního silonu, kterou mi mamka šila ještě na kanoistiku. Ani, kdyby se mi podařilo ji obléknout, bych jí nevěřil, že ještě nepromokne. Spacák do mínus dvaceti. Kupoval jsem si ho jako vrchol luxusu, když jsme v zimě odjížděli autem přes půlku Evropy do Egypta (abychom tam nikdy nedojeli). Když jsem v něm tehdy spal ve stanu v deseti stupních, musel jsem jít spát ven, jaké v něm bylo vedro. Dneska je to cár kompresovaného thinsulitu, ve kterém budu klepat kosu i za horkého poledne. Stejně jsem ho zabalil, však jsou to vzpomínky a na tři dny bude dobrý.

Stojím ve specializovaném krámě, mladík mi se shovívavým úsměvem nabízí nejmodernější „technické ponožky“, samonafukovací karimatku, celtu, do které se balí vesmírná stanice i teflonovou sadu příborů, kterou stačí po použití otřít, nemusí se mýt. Říká si, fotr jede poprvé na čundr, bude unešen. Koukám na tu nádheru a přemýšlím, k čemu by mi to bylo. Kolik těch vzpomínek, které mám tak rád, se zakládá na tom, že jsme promokli na kost a sušili se pod vojenskou celtou v ceně dvacky nad táboráčkem, který nešel tak dlouho zapálit. Že jsme i bez excelentní výstroje prolezli, prošli a prochodili všechno, co se dalo i nedalo. A že co nešlo pohodlně, šlo nakonec nepohodlně. Že nás to neobtěžovalo, mít puchýře z netechnických ponožek, promočené kalhoty, protrhané pončo ze sprintu v dešti a mapu, která byla na papíře a ne na displeji gpsky.

Bojím se doby, kdy mě to obtěžovat bude. Bojím se toho, jestli ta doba už nepřišla a jestli zvládnu jí utéct. Zda obstojím ve společnosti, kde ostatní na kopce létají vrtulníky či jezdí SUVčky, zatímco já tam tlapám po svých nebo vlakem. Jestli jsou to ještě zážitky, které se mohou protnout a společně sdílet. Jestli touha po pohodlí není znakem změkčilosti, zatímco touha po občasném nepohodlí není jen nedospělým návratem do dětství.

Našel jsem zápisky z jedné z posledních takových výprav, kterou jsem takhle „po staru“ absolvoval. Sugestivně se v nich ptám, zda pojedete také. V létě 1997. V létě 1997 jsem tam nejel, místo toho jsem letěl do Řecka a probloumal ho autem, odsunul jsem to o rok, protože jsem měl dost práce s Mobil serverem. A pak o další, místo toho jsem zase nějak jel autem. A znovu a znovu, pokud se právě kvůli dětem někam vůbec dalo jet.

Pak jednou otevřete National Geographic a dočtete se tam poděkování za upozornění na objev, který jste učinili a u kterého jste nebyli. Otočíte stránku mapy a zjistíte, že je to dvacet let, co jste tam byli. Otevřete pas a zjistíte, že všude, kde jste byli, jste byli jen jako turista, člověk bez národnosti, identity a zájmu o něco jiného, než jsou místní highlits.

Budou mi ještě stačit kameny v cestě a hvězdy nad hlavou? Unesu i to, že nejsou srovnatelné s dnešním způsobem cestování?

Já nevím.

Zpět z Číny

Tak jsme včera dorazili z cest, dneska se pokusím odjetlagovat, případně dorazit do Streamu vyřídit pár věcí, které ku vyřízení jsou.

Z celé cesty (hm, 22 hodin cestování) stojí za zmínku především to, že jediné zpoždění letadla ze všech cca šesti letů se podařilo ČSA mezi Paříží a Prahou. Tamtéž se podařilo potratit nám zavazadla, takže kufr s dárky dorazí snad dnes, prý ještě dopoledne. Tož uvidíme.

Když jsem nastupoval do letadla a bral si místo China Daily / Financial Times český Volksbeobachter a Junge Stau Heute, padla na mne tíseň. Místo finanční krize se na titulních stránkách řešilo, že nějaký hoteliér se omlouvá za zastřelení syna kolotočáře, což je smutný ne jen kvůli mrtvému, ale taky kvůli tomu, že tahle elita národa jsou ti, kdo se kamarádí s předsedou ČSSD a tak se ještě píše o tom, kdo komu kam poslal jakou malou domů.

Vzpomněl jsem si na podobnou zprávu na čtvrté straně China Daily z minulého týdne. Místostarosta Pekingu inkasoval úplatek asi 1 milion dolarů. Za co, to nepsali. Dostal dva roky vězení a po nich bude popraven. Zajímavá a inspirativní kombinace, ovšem kvůli záporné demografickému přírůstku (tak se dneska říká poklesu) si nemůžeme nic takového dovolit.

Pak jsme vylezli v deštivé Praze, zjistili jsme ty potracená zavazadla a šli na autobus. Dvěma zmateným turistům jsme vysvětlili, jak se dostanou, kam potřebují, protože Terminál 2 v Praze nesluje zrovna informativní přehledností, mapičku Prahy s trasami MHD si tam vzít nikde nemůžete a pochopit, co kam jede, není zrovna easy. To jsme osvědčili tím, že nám dvakrát ujela 119, která prostě přijela k jinému nástupišti a rychle ujela bez lidí, i když na takovém tom krásném panelu svítila, že má jet na MHD. Díky tomu byl autobus narvaný ještě více, než v Pekingu ve špičce, akorát v něm neměli LCD s reklamama.

Jestli nám něco pražské letiště připomínalo, pak nějakou čínskou provinční díru. I takový Xi-an, město v Evropě neznalcům Číny asi prakticky neznámé, měl letiště pro turisty líp organizované a vybavené. A stejně, jako v Praze, i tam chcípl pes: restaurace na letišti prázdné, lidí pomálu.

Čína byla pro nás s Petrem myslím dobrá lekce. V tom, že až si zase budeme myslet, jaký jsme pupek světa a divit se, proč názory české politické prominence nikoho nezajímají, bude dobré si vzpomenout na ta měřítka. Na to, že Česko má tolik obyvatel, jako Shenzhen nebo Xi-an s přilehlými vesničkami. Na to, že v Xi-anu je trojnásobek značkových prodejen Luise Vuittona (a že padělky už se tam také vysloveně nepovalují na každé tržnici), jak v Praze. Na to, že tak, jako číňan neví, kdo je Klaus, je ekvivalentní k tomu, že já nevím, kdo je starosta Guangzhou. Na to, že čínská debata o novelizaci zákoníku práce je pro cenu výrobků na pultech českých obchodů důležitější, než to, co schválí jakákoliv místní vláda. Na to, že pekingské metro je čistší, než to přažské a nikoliv nutně vždy narvanější. A také na to, že v desetimilionovém Česku se prodá stejné množství řady dražších výrobků, jako v miliardové Číně.

Hradby Xi-anu v pozadí s moderní zástavbou, upravil Marko Zekič

Budu pamatovat na to, co máme společné: například na podobný přístup k výkladu zákonů, které sice platí, ale fakticky se neuplatňují. Na to, co nás rozděluje: rozhodnutí postavit ke zdi všechny, kdo jsou proti zavedenému řádu.

Na to, jak jsme si v něčem tak podobní a v něčem tak naprosto rozdílní, že to nejlépe vystihuje to nejvíce viditelné. Jídlo. My si krájíme z velkého kusu nožem a vidličkou, číňani jedí přednakrájená sousta hůlkami. Nelze najít odlišnější způsob, jak se najíst, ale výsledek zůstává stejný.

Jestli budete mít příležitost, udělejte si do Číny cestu. Opravdu to stojí za to. A jestli mně zbude chvíle času, ještě se k dojmům vrátím ve fotografiích.

Kvalita a nekvalita čínské produkce

Čínský výrobek = šmejd, takovou rovnici máme už dlouho někde v podvědomí. Jenže výrobků z Číny je dnes na trhu převaha a často ani není alternativa. Navíc řada výrobků se dělá v jedné továrně, na stejné lince a přitom se prodávají za rozdílné ceny, pod jinými značkami. Je rozdíl jen v ceně? Jak se dělá kvalita v čínské fabrice? To byly také témata, o které jsme se při návštěvě čínských továren zajímali.

Pokračujte ve čtení článku…

Jak se jí pekingská kachna

Pekingská kachna je pojem sám o sobě. A víte, jak se správně jí? To není o tom, pokydat ji bramborovým knedlíkem a na vidličku nabodnout zelí, jako s tou naší. A protože jsme se při cpaní kachnou v Pekingu trochu nudili, tak jsme natočili s Péťou instruktážní video. Mimochodem, na foťák Nikon D90, který se naučil videa natáčet …

Pokud to chcete sledovat z Youtube, najdete video zde.

Certifikát od naší kachny máme schovaný a zarámujeme si ho do kanceláře… 🙂

Ve Fabrice Světa

Nerad bych vypadal, že po pár dnech v Číně jsem sežral všechnu čínomoudrost světa. Berte následující řádky prosím jako moje postřehy a výpovědi lidí, kteří tu bydlí a provázeli nás na naší cestě. Možná kecali, možná režim něco ukryl, ale nemyslím si…
Pokračujte ve čtení článku…

Tak vzhůru na cesty

Včera to konečně dopadlo. Dostali jsme vízum. Den před tím, na který máme koupené letenky, jež nelze přesunout na jiné datum a rezervované ubytování v oblasti, kde něco sehnat, je horor.

Rozhodli jsme se s Petrem, že si dáme změnu, odpočineme si od práce a vyrazíme do Číny. I když, jak sleduju náš itinerář, spíše než o odpočinku bych mluvil o změně.

Dneska večer nasedneme na letadélko do Paříže, tam přesedláme na spoj do Hong Kongu. Tam zítra začíná „něco jako asijský invex“ – prostě veletrh elektroniky, na kterém je každý, kdo v Číně něco vyrábí. Ani nevím, jak se jmenuje, prý je to fuk, když běloch vleze do taxíku a nemá jméno hotelu, zavezou ho tam, pravil náš kontakt. Uvidíme.

Z Hong Kongu se přeplavíme do průmyslové oblasti Šenzen (tazkvaný ZEZ, zvláštní ekonomická zóna), protože chceme vidět, jak vypadá ten hnací motor čínské ekonomiky. I tady už pár schůzek je, půjdeme se podívat do fabrik, projdeme si město, které před dvaceti lety bylo rybářskou osadou s tisícovkou lidí, než ho strana vybrala jako pilotní projekt čínského kapitalismu, aby se změnilo v město mnohamilionové.

Pak střední Čína a nakonec Peking. Jestli se na něco už nedostalo, tak na Šanghaj, ale co naděláme, Čína je veliká a na jeden zátah by toho bylo moc, už tak je toho moc.

Včera jsem si dokupoval vybavení. Bylo to zajímavé přemýšlení, když jsem kupoval nové boty made in China, které bych v HK koupil pravděpodobně za desetinu ceny … jenže zrovna boty bych rád měl do foroty, bez nich se na cestách neobejdete. Naopak laxní jsem ve věci fotoaparátu. Už dlouho přemýšlím o zrcadlovce, která by splnila pár mých parametrů kombinujících cenu a výkon. Vyhlédl jsem si nový Nikon D90, jenž mi sedí parametry, ale ne cenou. Pak jsem našel v průvodci kapitolu „Nákupy“ a prosurfoval pár běžných nabídek hongkongských fotoobchodů, abych se ujistil, že při nákupu D90 v HK sedí již i cena. Tak jsem na to zvědav 🙂

A budou nějaké zprávy z cest? Nevím. Ve všech hotýlcích, kde bydlíme, inzerují spíše „internet on the room“ než „clean“, takže přístup na net bude, krom toho Michal Bláha přemlouvá, abych vyzkoušel jeho Ontheroad.to, sympatickou to službu na vedení cestovních deníčků. Tak uvidíme, jaká bude nálada na místě.

Jen tak na okraj: Roaming v Číně s O2 je sranda za málo peněz. Minuta hovoru stojí asi stovku, příchozí je zhruba za polovic, záleží na tarifu, nebo na schopnosti pročíst nabídku roamingu na O2 webu. Takhle lákavá nabídka si říká o obejití. A jak na to? Pořídili jsme Ha-Velské VoIP číslo. Mobilní telefon přesměrujeme pevně na toto číslo (4Kč za minutu), toto číslo přesměrujeme v Číně na číslo místní SIM karty, kterou koupíme v přepočtu za 20 USD (3 Kč za minutu, ano, do Číny se volá levněji, než po ČR). Celkové náklady do 10 Kč za minutu a ještě si mohu koupit levný GSM telefon v angličtině v prepaid sadě 🙂

Mějte se tu zatím hezky.