Jak udělat české mobilní ceny levnými (verze 2017)

V předchozím blogpostu jsem popsal důvody, které vedly k poměrně vysokým cenám telekomunikačních poplatků za mobilní služby v Česku. Mezi tím se ledasco dalo do pohybu, například o svůj post přišel ministr obchodu a průmyslu Mládek, který na situaci měl svůj podíl. Bohužel, jak tomu v takových situacích bývá, nebyl jediným zdrojem problémů a jeho hlavní nevýhodou bylo to, že telekomunikacím nerozuměl a neuměl/nestihl si udělat přehled o trhu jako takovém, takže popřál sluchu jen těch lidí, kteří k němu měli přístup.  Co by se mělo stát, aby se situace v českých telekomunikacích dala do pořádku? Zkusím sepsat pár svých postřehů a názorů k tomu vycházejících z analogií jinde ve světě a třeba se nám podaří k něčemu dobrat.

Pokračujte ve čtení článku…

Proč je mobilní internet v Česku drahý a proč je to průšvih

Proč je mobilní internet v Česku drahý a kdy bude levnější, na  průměru vyspělých evropských zemích? Na to mám dlouhou odpověď, jenže doba nepřeje dlouhým vysvětlením. Ta krátká vám ale moc nepomůže: mobilní internet je v Česku drahý, protože situace umožňuje držet ceny vysoko. A změna není na dohled, protože situace se v dohledné době nezmění.

Pokračujte ve čtení článku…

Ano, platit za příchozí hovory na mobil se vyplatí

Je zajímavé sledovat, jak krustičku na české cenové žumpičce rozvíří něco tak nevinného, jako poznámka frau Reding, že by bylo výhodnější platit na mobilech i příchozí hovory. Taková smršť unisimo vyjádření operátorů notujících si do taktu se viděla naposledy tehdy, když dotyčná dáma (mezi říšskými operátory přezdívaná Scheissekatze) děla, že ceny roamingových hovorů jsou příliš velké a mělo by se s nimi něco dělat.

Ano, musím poznamenat, že platit příchozí hovory by oproti vší selské logice bylo opravdu výhodnější. První důkaz proto je společný nesouhlas operátorů, který toto tvrzení validuje po všech stránkách.

Dáme si ještě dva další důkazy, jeden matematický a druhý ekonomický (toť není jedno a totéž).

Je tohle ještě dvojčlenka?

Mějme standardizovaný propojovací poplatek za příchozí hovor do mobilní sítě 3 Kč / minuta. Mějme cenu za volání do cizí sítě 4,5 Kč / minuta a mějme cenu za volání ve vlastní síti 1 Kč / minuta. Slovem mějme nyní chápeme vcelku dobrou cenu, tedy spíše nižší konec cenového spektra českých operátorů.

Pokud se neplatí příchozí hovor, stojí volání 4,5 Kč za minutu, celou cenu platí volající a 3 Kč dostane operátor, v jehož síti hovor končí, 1,5 Kč dostane operátor, z jehož sítě je voláno. Služba tedy stojí 4,5 Kč.

Nyní pokud se platí příchozí hovor: volání stojí 2,5 Kč za minutu, tedy rázem o 45% méně. Jak to? Volající platí 1 Kč za volání ve své síti, pak 0,5 Kč za spojení do cizí sítě (na účtě to má za jednu cenu jako „volání do cizí sítě v ČR“) a volaný platí příchozí hovor 1 Kč. Součet 2,5 Kč. Úspora 2 Kč rovné.

Ušetříte 2 Kč za minutu! WTF?

Teď už asi chápete, jakým kouzlem se volá do Číny za 1,8 Kč / minuta, zatímco na mobil v jiné české mobilní síti za pětikačku. To kouzlo se jmenuje neexistující konkurence a pokud vás nepřesvědčil ani výše uvedené matematické cvičení založené na reálných cenách, podíváme se na to ještě ekonomicky.

A maličko ekonomiky

Propojovací poplatky jsou stanovené administrativně, posvěcené regulátorem. Pojmem administrativně já rozumím nákladové ceny a přiměřený zisk, přičemž náklady si stanovují operátoři a regulátor jim vcelku nečině přihlíží, zatímco se hádá o procenta přiměřenosti zisku. Proč stojí velkoobchodní propojovací poplatek trojnásobek maloobchodní ceny volání ve vlastní síti, by regulátor a operátoři vysvětloval laikovy obtížně, tak se o to ani nepokouší, shrnujíc to pod pojem „oprávněné náklady“, což PT čtenář obtížně odliší od pojmu „daně“, „zlodějina“ a podobných vícepojmů powerpointové kreativy. Nebudeme se o to ani snažit, hraničilo by to s házení granátů sviním.

Co jsou propojovací poplatky? Z technického hlediska jsou to náklady na odbavení provozu mezi dvěma sítěmi. Ekonomicky je to cena kabelu a propojovacích zařízení rozpočtená na předpokládaný počet minut a životnost zařízení. Asi už chápete, že zlacené konektory z masivu v této technice dominují, protože měsíční pronájem dostatečně kapacitní linky je dneska za pakatel, v téhle branži je konkurence ostrá, takže ty tři kačky za minutu musí dělat ten zbytek. Nebo ne? Nebo ne! Zbytek jsou totiž náklady na propojení (či spíše odbavení) cizího hovoru ve vlastí síti, což příchozí operátor chce zaplatit. Logicky. Jenže za totéž účtuje třetinové ceny, pokud zákazník volá jen v jeho síti, aniž by mohl vysvětlit, kde se ten příplatek nákladově vzal. A tyhle dvě třetiny úspory chce EU přenést z kapsy operátora do kapsy zákazníka a oprávněně se obává, že operátoři sami a dobrovolně to „nemohou“ udělat dost rychle.

Propojovací poplatek je účinná zbraň oligopolních operátorů, jak regulovat situaci na trhu ve svůj prospěch a sabotovat konkurenci a její tlak na snižování cen. Pokud jste totiž alternativní operátor, lhostejno zda pevno či mobilo linkový, budou vaši zákazníci chtít volat především do sítí oligopolistů, kteří dělají úhrnem majoritu trhu a tedy i majoritu linek, na něž lidé chtějí volat. Příklad: poměr Vodafone versus T-Mobile verus Eurotel(mobilní část O2) je dnes 20% ku 80%. Vodafone nemůže snížit cenu za volání, pokud by cenu nerozdělil na volání ve vlastní a cizí síti, protože tři kačky za interkonekt musí platit za cca 80% volání. Cenu může snížit o desetníky, ale pod 3 Kč se těžko vejde, protože by okamžitě na většině hovorů začal prodělávat.

Do stejné situace se dostává každý další nový hráč, přičemž oligopolistům (v daném případě duopolnímu tandemu) T-Mobile a Eurotelu/O2 situace vyhovuje, protože provoz mezi jejich sítěmi je zhruba vyrovnaný, takže své platby si započítávají. Oligopolní operátoři tímto účinně nastavují minimální cenu, za kterou jejich konkurenti jsou schopni prodávat a zajišťují, že cena konkurenta nebude dost nízká na to, aby se lidem vyplatilo houfně utíkat. Kvůli desetníkům uteče málokdo, kvůli dvěma kačkám už by churn rate naskočila.

Návrh EU kopíruje politiku amerických bastardů provozující zastaralé sítě a desetiletí překonané cenové modely, což je samozřejmě dobrá připomínka operátorů. Dlužno dodat, že český zákazník by zastaralé služby i ceny té zaoceánské plejády zoufalců účtujících příchozí hovory ocenil, vždyť jen o rychlých datech si můžeme nechat zdát medvědí sny. Ale zpět k cenám. Model placení příchozích hovorů nastoluje rovné podmínky a především konkurenci, což je přesně ten důvod, proč operátoři prskají. Každý zákazník by zaplatil tu část hovoru, kterou má pod kontrolou. A také by hned viděl, kolik mu jeho operátor účtuje. Operátorovi by se najednou těžko vysvětlovalo, proč při volání ve vlastní síti účtuje za příchozí hovor kačku a za příchozí hovor z jiné sítě kačky tři. To, čím oblbne regulátora, by u zákazníků neuspělo. Rychle by se ukázalo, že skutečné náklady na propojení sítí jsou v řádu deseti halířů, i můj předpoklad 0,5 Kč za minutu nechává prostor pro královskou marži. Proč? Protože pokud byste vyhradili hlasu jeden ISDN kanál, potřebujete 64 Kb/s. Vezměte si cenu za 10 Gb/s linku propojující dvě místa v Praze, vydělte počtem minut za rok a připočtěte dvě krabice na každé straně v ceně cca 5MKč s životností 2 roky. Zbude vám i na pár techniků obsluhy, hůře už na rebranding nebo nové A8 pro vedení. Pravda také je, že tohle neobhájí ani operátoři regulátorovi, takže i u těchto nákladů sami souhlasí, že jsou nevysoké, většinu jich vykazují ve vlastní síti, kde se ztratí ledasjaký náklad.

Poplatky za příchozí hovory jsou konkurenční

Proto EU navrhuje, aby náklady za přenos ve vlastní síti už byly účtovány tomu, komu je voláno. Aby je nenesl volající. Proč?

Návrh paní Redingové vytahuje propojovací poplatky do konkurenčního prostředí. O jejich výši by neměla rozhodovat dohoda regulátora (o němž si nejenom v Česku myslíme své) a oligopolních hráčů na trhu, ale prostá poptávka a nabídka, tedy zákazníci. Pokud jsou propojovací náklady opravdu tak vysoké (a jistě se může stát, že Zandl teď nemá pravdu, jako i to, že tráva je modrá a nebe zelené a čeští fotbalisté už mají Eura), nestane se nic, jen se přesunou struktury plateb mezi zákazníky. Pokud vysoké nejsou (a tráva zůstává i místy v Praze zelená), sníží někteří operátoři poplatky z příchozích hovorů na 1 Kč, jiní zůstanou u „nákladových“ 3 Kč za minutu. Zákazník zvolí nohama a portabilitou mobilního čísla místo, kde se cítí za menšího vorvaně.

Toliko moje (samozřejmě laické) pochopení důležitosti platby za příchozí hovory. A jen na závěr: ano, někdo na tom prodělat může, tak je to u změny cenové struktury vždy. V daném případě by to byl člověk, jemuž je převážně voláno. Doporučil bych mu si na mobil nechat aktivovat číslo se zvýšenou sazbou, ještě na tom něco trhne, nebo ho alespoň přestanou otravovat. Nebo – pokud mu volají zákaznici s objednávkami, tak tu kačku za minutu hovoru skousne. Je to pořád levnější, než zelená linka a jeho zákazníky to vyjde levněji. A o tom to je, ne?

PS: Plejáda operátorských perel na téma platby za příchozí hovory jest v tomto článku na Mobil.cz.

PPS: Kontrolní otázka pro pozorné čtenáře: proč Vodafone ústy svého tiskového mluvčí je proti, když prohlašuje: „Zpoplatnění přijatých hovorů rozhodně nezvažujeme, bylo by to velmi nefér vůči zákazníkům, kteří by absolutně ztratili kontrolu nad svým účtem.“ Cožpak by na tom jako menší operátor nevydělali? Nápověda: změna by se týkala celého eurounijního trhu a Vodafone != Oskar.