Státní postnárodnostní celky v době digitální etnicity

Je to sice povídka, ale také příspěvek k tématu, jak bude vypadat náš svět. Brzy.

Navyklým pohybem odpojil vir a podíval se do stropu. Takhle bez projekce virtuální reality jeho kancelář vypadala zoufale. Malá kancelář v kdovíkolikátém patře mrakodrapu, jenž měl svá nejhonosnější léta za sebou, pokud je kdy měl před sebou. Výhled z okna na Central Park byl svěží jen v projekci viru, ve skutečnosti, offlajnu, tom nepříjemném a zmatečném světě, výhledu bránilo několik bloků stejně nevzhledných domů před oknem. A špína na okně. Asi proto měl offlajn málokdo rád. Vlastně si ani nemohl vzpomenout na to patro. Výtah jej vždycky poznal a automaticky vyvezl tam, kde měl kancelář. Na začátku patra byla určitě trojka. Nebo na konci. Je to jedno. Nikdy to nepotřeboval vědět, určitě by to našel ve smlouvě.
Pokračujte ve čtení článku…

Komodizace mobilních služeb a ozvěny operátorské smrti

Jedním ze strašáků mobilních operátorů je komodizace jejich služeb, lidově řečeno to, že se stanou pouhými trubkami přepravujícími informace. Mohli bychom namítnout, že tohle přeci jsou odjakživa, jenže tak docela pravda to není. Operátoři dnes provozují mobilní službu, se službou se pojí emoce, s emocemi lze marketingově pracovat, protože emoce je něco, za co jsou lidé ochotni prémiově zaplatit. Fakt. Fakt jsou lidé, kteří jsou (či ještě nedávno byli) ochotni tvrdit, že ten a ten operátor je nejlepší, protože to tak je. Pokračujte ve čtení článku…

Otázka, kolik programátorů je třeba pro obsluhu bojového vesmírného křižníku, je pro českou ekonomiku nadmíru aktuální

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik programátorů je potřeba pro obsluhu vesmírné bojové lodi? Pokud ne, je teď správná chvíle to napravit. A pokud netušíte, proč byste nad tím měli přemýšlet, tak je správná chvíle přemýšlet, proč byste vůbec měli přemýšlet, protože tahle otázka je nadmíru aktuální. Vysvětlím, proč.

Když jsem před lety psal knihu Flotila Země (jejíž druhý díl stále nosím v hlavě), byla to na jednu stranu legrace, na stranu druhou v ní je hodně věcí, které pokládám pro budoucnost za klíčové ať tak nebo onak. Jedním z těch problémů je význam programátorské profese.

Uvedeme se do děje. Flotila Země vyráží bránit planetu Země do boje s invazí anoplurnských vetřelců. V několika nestřežených okamžicích popisuji bitevní lodi Flotily, ačkoliv jsem pamětliv dobrých rad profesionálních autorů, že takový popis má být vágní, aby si pod ním čtenář mohl představit, to své. Zásada je, nepopisovat mimozemšťany, protože každý ví nejlépe, jak má emzák vypadat a když se do toho jako autor netrefíte, budete nahraní. Totéž platí pro popis vesmírných lodí – popište je do detailu a za sto let se vám budou smát, protože jste je vymaloval, jak auta ve století páry.

Nu a jak byste si představili, že má být takový bitevní křižník Flotily velký? Pět metrů? Padesát? Pět set? Na to je těžká odpověď, kterou si jako autor musíte obhájit sám před sebou. I vzal jsem papír a začal jsem počítat. Zásadní je cena. Aby příběh fungoval, musí být postavení Flotily drahá věc, nemůžete tedy mít křižník pětimetrový, protože takovou plechovku si spíchnou lidi na koleně. Musí jít o logisticky rozsáhlý celek, který není jednoduché a tedy ani levné postavit. Takže se začnete blížit spíše těm pěti stům metrům.

Pojďme na to z druhé strany. Křižník Flotily je vybaven střeleckými věžemi, v nichž jsou dvouhlavňová fázerová děla, obsluhována jsou ručně. Najdete zde torpédový úsek. A co dál? Kantýnu, ubikace mužstva, velící můstek, koupelnu, sklady. Jenže pro kolik lidí? K obsluze střeleckých věží patří čtyři, dalších pět šest si vymyslíte a obhájíte: kapitán, navigátor, spojař, zbrojař, dva piloti. To je na půlkilometrový křižník ale dost málo, to se tam potkají jednou za půl roku.

Můžete se z toho vykroutit, zaplnit půl kilometru křižníku motorem, ale je to trochu zbabělé. Už proto, že dlouhodobá zkušenost ukazuje, že ve vojenské technice pohonné agregáty a sklad paliva spíše nepřesahují třetinu lodi. Co vrazit do zbyku lodi jiného, než lidi?

Takže přifukujete lidmi. Jenže, co tam ti lidé budou dělat? Většina věcí na bitevním křižníku musí být nutně mechanizovaná, automatizovaná. Nepotřebujete nabíječe děl, protože fázery živí reaktory. Nepotřebujete přihazovače uhlí do reaktorů, protože energii obstarávají koncentrory, jejichž princip si v úctě k budoucím zájemcům o Nobelovu cenu necháváte pro sebe. Asi všichni chápeme, že na vesmírném křižníku byste neměli potkat chlápka s lopatou nebo vozíkem granátů. To všechno obstarávají automatické systémy či roboti, protože jinak to není budoucnost a navíc převážet torpéda v silně radioaktivním prostředí a ve vakuu není zrovna zdravé.

Takže co tam ty lidi budou dělat? Ano, tušíte správně, programovat. Protože – a to je moje představa – základní obslužnou veličinou kosmické lodi budou programátoři. Lidi, kteří se postarají o přeprogramování porouchaného robota. Kteří zvládnou opravit zaseklý výtah nebo předělají detekční algoritmus neutrinového analyzeru, který zůstal do startu neodladěn. Protože, když se tohle podělá ve vesmíru, máte pech. Nejbližší backup je světelné týdny daleko a těžko můžete za bitvy rozbalovat zálohy navigačního paprsku faserového děla z cloudu na Amazonu.

Abych situaci dramatizoval, přimyslel jsem si svévolné modifikace, které se v programových systémech lodi vytvářejí pohybem v hyperprostoru. Počítače, usoudil jsem, budou na pohyb v hyperprostoru náchylné, budou se chovat při určitých rizikových manévrech nestabilně a bude třeba je opravovat. Přirozenou součástí posádky vesmírné lodi tedy budou zkušení programátoři, usoudil jsem. O čemž mne pravidelně utvrzují problémy s vesmírnými sondami bez lidské posádky, které si spletou metry a stopy či mají jiné podobné obtíže.

Může to být nepodstatné zjištění a trochu mne mrzí, že se jeho ověření zřejmě nedožiju. Už dnes si ale všímám(e), že rozsáhlé softwarové systémy vyžadují pravidelnou údržbu. Pro případ jiné povídky (Garangova limita) jsem popisoval neurlingvní programování, metodu, kdy výsledek průběhu software ovlivňuje jeho „emociální stabilita“ tedy to, zda se mu líbí nebo nelíbí dojít k takovému výsledku. Ukázalo se, že podobný přístup se již používá například v rozsáhlých amerických energetických sítích, které se při stresu – tedy v momentě, kdy jdou věci špatně – mají tendenci chovat jinak, než v klidu. Slovy „mají tendenci“ samozřejmě popisuji jim programátory vtělené chování, vyhodnocení stresové situace a plánované zhroucení systému je ale v případě energetických sítí lepším východiskem, než jejich zhroucení neplánované. Celá věc ovšem potřebuje programátora – psychiatra, která systém uklidní, že se věci dávají do pořádku a vyvede jej ze stresu, protože tento stav není jednoduchým binárním přepínačem „JE/NENÍ stres“. Jde o chování, které systém vyvodil z řady vstupů, které jeden člověk nemůže sám snadno vyhodnotit, takže ani nemůže vyhodnotit, jak stres systému odstranit.

Programátor se tedy do budoucna stane zcela běžnou komoditou, běžnou součástí pracovních týmů. Dokonce bych řekl, že s postupným rozmachem automatické výroby prostorových objektů nahradí on ve spojení s 3D tiskárnami řadu dosud běžných profesí, které vytlačí do niky vývojových specialistů. Proč byste měli umět obrábět kov, když předmět ze syntetického materiálu podobných vlastností pro vás vytiskne vaše domácí 3D pár minut poté, co si dotyčný předmět zaplatíte na iTunes Objects?

Ano, jistě tu budou specialisti ve vývojových laboratořích specializovaných institucí, kteří budou pracovat s materiály, s nimiž 3D tiskárny běžně pracovat nebudou a které se běžně zpracovávat nebudou. Kolik dnes znáte tkalců lnu, kteří jej doma spřádají. Kolik přadlen vůbec znáte? A pak, samozřejmě, kromě vzácně se vyskytujících a dobře placených specialistů, tu budou umělci vtiskující netradičním materiálům své netradiční – a považte ručně zpracované a pokud možno neopakovatelné – vize.

Poněkud to naznačuje, že programátor se postupem doby stane funkcí nikoliv horní části společenského žebříčku (jak mívají ve zvyku se dnes považovat), ale naopak tou nejběžnější a tedy i společensky a příjmově spíše níže položenou. Jejich velká potřeba bude znamenat, že to bude dělat každý. I tady jistě bude fugnovat rozvrstvení. Rutinní kodéři opravující něco tak obyčejného, jako jsou zaseklé zásobovací úseky kosmických lodí či nanoboty výrobních granvaskulinních linek. Ale pak také výzkumníci bádající nad novými algoritmy. Datamineři, hledající utajené souvislosti. Archeowarové, lidé, kteří se budou specializovat na historický kód v jazycích, které dávno vymřeli, jako je Fortran nebo Slovenština. Dokulogové, kteří rozpoznají a budou schopni zpřístupnit i takové datové formáty, jako je ten s příponou .602 v kódování Kameničtí a dají vám výklad několika názorů o původech těchto praslov.

Samozřejmě, že až jim za sto let řeknete, že je vlastně vnímáte jako jednu profesi, poprskají vám vzteky nátělník. Dokulog či archeowarista, to je přeci softskill, humanitní vzdělání, které se hrabe ve starých zaprášených archivech. Tydýt, kterého nevzali na slušnou školu. Rutinní programátor, to je absolvent učňáku, kterému nezbyde nic jiného, než do smrti opravovat chyby v kódu na kasách Teska. Jóóó, elita umí používat neurolingvu na kvantových počítačích a tlačí se do paralelního zpracování v hyperprostorové obálce, tak je to a ne jinak, budou se hádat na Zdrojáku za sto let. Jak vás mohlo napadnout, že je to ta samá práce? Vždyť to není v ničem stejné!

To by ale také znamenalo, že programování se bude muset posunout do nižšího věku. Nebude příliš realizovatelné, aby se s učením programování začínalo v dvaceti letech věku někde na vysoké, bude to zřejmě jedna ze základních dovedností na základní škole. Pravděpodobně (doufejme) bude mít modernější formu, než vypisování textových příkazů do textového editoru.

A tím se vracíme k tomu, proč otázka, kolik bude třeba programátorů na vesmírné bojové lodi Flotily, je tak důležitá pro českou ekonomiku. Na nic z toho nejsme připraveni. Neumíme dětem zprostředkovat počítače o moc lépe, než jim na nich pustit nějakou hru. Neučíme je problémy analyzovat, učíme je pamatovat si fakta, které uchovává Wikipedie bříška jejich prstů daleko. Neučíme je volit strategie, neučíme je rozhodovat se nad nespojitými daty, neučíme je uvažovat nad názory druhých.

Pokud je to nenaučíme, nebudou za sto let naši potomci vepředu, na špici. Nepomůže jim už ani to, že máme tradici vaření piva, protože to budou syntetizovat nanosynty v každé domácí ledničce dle definice koupené elektronicky v místním hypermarketu. Nepomůže jim lákání turistů na památky Karla IV., protože jen ichtyl by jezdil někam fyzicky, když mnohem lepší je to ve virtuálu.

Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale jedinou alternativou k tomuto vývoji je zhroucení civilizace. A to není alternativa nijak mnoho atraktivní.

Takže přemýšlejme, co s tím. To, že vás nic nenapadá teď hned, neznamená, že bychom otázku počtu programátorů na vesmírné lodi Flotily měli pouštět ze zřetele…

Chcete změnit svět? Věnujte pozornost Internetu věcí a Velkým datům

Napsal jsem to na Twitter jako hlášku, kterou bez souvislostí a delšího povídání není možné tak snadno pochopit těm, kdo technologie dlouhodobě nesledují: „Konglomerát Internetu věcí a Velkých dat otevírá obrovské příležitosti ke vstupu do odvětví v celé řadě segmentů a bez nadsázky jej můžeme považovat za podobně důležitou změnu a trend, jakým byl nástup internetu v devadesátých letech. Pokud je vám líto, že jste tehdy u toho nebyli, teď máte možnost.“

Jde o citát z mého článku na Insideru, to je ovšem placený deník, takže k online verzi se nedostanete, pokud si ho nepředplácíte. Navíc článek je určen lidem méně technickým, než může být marigoldí čtenář.

Jsem toho názoru, že senzory propojené do internetu (to je ten Internet věcí) spolu s otevřeným formátem dat a postupující kvalitou data miningu i velmi špatně strukturovaných dat (to jsou ta Velká data) budou jedním z určujících faktorů dalšího rozvoje internetu. To se hezky říká, ale proč by to tak mělo být?

Na internet se přesouvá obrovské množství komunikace strojů, což moderně označujeme jako M2M komunikaci. Zatím jde nejvíce o uzavřené výměny dat, kdy si mezi sebou povídají bankovní systémy, zabezpečovačky a alarmy, ale stále častěji i nejrůznější senzory. Třeba ty ve vaší kapse. Koupil jsem si FitBit, v nové verzi už je přes můj iPhone připojen do sítě a synchronizuje, jakou námahu právě podstupuji a kolik kalorií pálím. Tohle, že je ta velká věc? To samozřejmě ne. Velká věc se to stává až ve chvíli, kdy toho je už opravdu hodně. A kdy mícháním dat v kotlíku vznikají dříve netušené věci. Můj oblíbený příklad: kdo by kdy tušil, že rychlost pohybu mobilních telefonů v mobilní síti nahradí složité kamerové telematické systémy a budou schopny nejenom v reálném čase vyhodnocovat, ale i predikovat dopravní situaci.

Tím, jak si stroje z nejrůznějších důvodů umí povídat po internetu, začínají vytvářet samostatnou a svébytnou internetovou subvrstvu. Komunikaci, do které člověk nevstupuje, protože by jí nerozuměl, asi tak něco, jako čínský internet. Tušíme, že je, víme, že je velký, ale čerta starého nám po něm. Na druhou stranu tušíme, že vyrábět a dodávat něco pro čínské uživatele, to musí být lukrativní business, když se do něj umíte namočit.

A tohle někde číhá kolem Internetu věcí a Velkých dat. Obrovský ekosystém, ve kterém je potřeba všechno, od hardware, přes software, objevené nové postupy i zavlečení postupů starých. Suma sumárum, chytré hlavy, které s něčím přijdou a jdou za tím, aby umožnily komunikovat automobilům. Proč by safra měl někdo umožňovat komunikovat automobilům? Protože zakrátko začne být povinné, aby v sobě měly radar a mezivozidlovou komunikaci. Protože jedno auto na dálnici sdělí druhému, že začalo ostře brzdil a to druhé začne brzdit ještě dříve, než si jeho řidič uvědomí, že by měl. Jenže většina z toho existuje jen v konceptech, myšlenkách nedotažených k skutečně hodnotnému produktu.

Vidím to v energetice. Koncepce Smart Grid je nepochopena, pokud je pochopena, je nedoceněna, pokud je doceněna, přistupuje se k ní s elegancí řezníka Špejlíka.

V podstatě všechno z toho, co známe z klasického internetu, kromě pár podkladových technologií, můžete v Internetu věcí zapomenout. Na stroje nemůžete působit PPC reklamou, je ale pravděpodobné, že jednou vznikne nějaká forma reklamního cílení na stroje. Jaká, to si teď hned neumím představit, ale jen o pár měsíců později se objeví firewally, které ji budou filtrovat a spolu s nimi příručka Marka Prokopa o MSEO či školení Dana Dočekala o strojních sociálních sítích.

Samozřejmě se tomu teď můžete smát. Proč by. Proč by si spolu měly povídat elektroměry, automobily, zahradní hadice s vaším čerpadlem a hodinkami. Neexistuje dnes žádný přímočarý koncept, který by takové věci ospravedlnil a nedal by se dnes řešit jinak. Jenže, když přicházel internet, ani ten neměl přímočarý neredundantní koncept. Proč používat internet, když totéž umí pošta a noviny. Internet byl jen rychlejší, ale složitější.

Je to stejný případ. Je dobré, aby spolu i věci komunikovaly. Aby součástka ve vašem autě přiznala, že je rozbitá – a to už dnes považují automechanici za normální. U pár autosoučástek nezůstane.

Teď jde o to, zkusit koncepty protřepat a vysypat z nich nějaký nepřímočarý. Marně přemýšlím o příkladu jiném, než na jakém pracujeme. Ten náš si ještě nechám pro sebe. Ale jestli máte odvahu a fantazii dělat něco jiného, než třístou kopii Slevomatu, tak je ta pravá chvíle přemýšlet o Internetu věcí a analýzách obrovského množství dat, které bude Internet věcí produkovat a které bude třeba lidem zpřístupnit. Proč? Protože koncept Velkých dat (Big Data) bude rozhraním mezi internetem lidí a mezi internetem strojů.

Popusťte uzdu své fantazii. Prokažte odvahu. Překvapte mne.

Držím vám palce.