Zlatá éra weblogů 6: od blogů zpravodajských médií přes politblogy k Žít Krno

S blogy si z počátku české zpravodajské portály, natož papírová média, nevěděly rady. Novináři je sice nezřídka používali jako návodný zdroj informací či vysvětlení nebo jiného pohledu na popisovanou událost, zejména, když věděli, že blog píše insider, někdy též žádali blogera o oficiální článek pro své médium, ale jinak žádná spolupráce neexistovala.

Pravda je, že se postupně média shlédla v modelu „naši novináři blogují“ a vznikly nejrůznější formy novinářských zápisníčků, jenže interní redaktoři kladli velmi účinný odpor tvrzením, že mají vlastná práce dost. A tak se vlastně žádný interní blog neuchytil. A naopak vznilo několik blogů neoficiálních, jako třeba Lihové noviny či blog lidí z MF Dnes, kde byly naopak tepány interní nešvary a redakční postupy (na což také rychle dojely). Takové blogy sloužily jako vývěva novinářských frustrací a tak nepřekvapí, že jejich mateřská média měla spíše snahu je potírat, než podporovat.

Pokračujte ve čtení článku…

Linky, citace a vyjádření na zpravodajských webem a Lidovkami neodkázaný Scuk

Porušily Lidové noviny něco, když neprolinkovaly odkaz na Martina Kuciela, jehož vyjádření v článku citovaly? Hned se jim dostalo hromady emotivních kleteb, čímž se svezly na vlně odporu proti „odpíračům odkazů“. Jenže je to trochu složitější.

Převzetí informace

Předně je třeba říct, že rozlišujeme více stavů, ke kterým se také může rozdílně přistupovat. Prvně je to citace informace nebo též převzetí informace s uvedením zdroje. To tehdy, když někdo na něco přijde, zpravidla jiné médium a další média informaci přebírají. Zde je linkování jednoduše pochopitelné. Za prvé jde o informaci pro čtenáře, odkud zpráva pochází (a tak trochu vzdání holdu tomu, kdo s ní přišel), za druhé ochranu „retweetujícího“ média. Kdyby se totiž ukázalo, že dotyčná informace byla kachna a nebyla dostatečně ověřená, což nemusí být z článku zřejmé, může být poukazováno na to, že zpráva byla cizí. Tím se médium může vysekat z ostudy, že naletělo: poukáže prostě na to, že s tím přišlo jiné médium, které jsme dodnes měli za věrohodné – a ještě nožem zašťourá v konkurenci. Odkaz je tedy odkazem na konkrétní zdroj informace, kde si čtenář může ověřit, jak se situace má.

Citace, vyjádření

Jiná je situace, kdy médium někoho požádá o vyjádření a dotyčný je poskytne. To je (na první pohled) situace vztahu Martina Kuciela (aka Cuketky) a Lidových novin. V takovém případě je zvykem uvést jméno a funkci či pracovní zařazení relevantní k dotazu. Pokud se ptáte ministra na jeho agendu, uvedete informaci o tom, že je ministr, ačkoliv byste mohli také uvést, že je člen sdružení nájemníků či absolvent obchodní akademie v Poděbradech. Ani jedna z těchto informací (byť pravdivá), není podstatnější v momentě odpovědi, než že je ministrem. No a teď kontrolní otázka: co byste chtěli linkovat? Necitujete informaci, kterou někde publikoval, ale vyjádření, které vám zaslal emailem nebo řekl do telefonu. To se zle linkuje. A opět platí zásada: informace slouží čtenářovi. Čtenář se dozvěděl, že M. Kuciel je blogger, dočetl se jméno jeho blogu, ale chyběl link. Je to chyba? Soudím, že není. Článek nesloužil ke Kucielově propagaci (pokud si tak nedomluvil předem), ale čtenáři. Ten si blog snadno vyhledá. Link by mu naznačoval, že zde o tématu vyjádření najde přímo více, jenže nenajde, protože šlo o přímou odpověď na dotaz. Jiná by samozřejmě byla situace, kdyby redaktor citoval z blogpostu – ale to už by byl případ první.

Čili, Lidovky, dovolte mi ten názor, ve věci neprolinkování Scuku nepochybyly. Je na jejich dobré vůli, zda a koho linkují, jenže to by si za chvíli média musela zřídit support linku pro lidi, kteří by chtěli ke svým jménům přilepit tu odkaz na Facebook (jasně!) nebo LinkedIn (fejs je přeci privát, tohle je business) či Xing (na linketýnu mám starý profil) atd. Jenže článek neslouží jim ke zviditelnění, ale čtenáři.

Mimochodem, v přehršli kritik, které jsem na tohle téma četl, vlastně nikdo nezalinkoval každé slovo Lidovky. Většina kritiků ani to první. Ani já tak nečiním, kromě odkazu na článek, čili předmětný zdroj. Ne, že bych dotyčným link nepřál, ale při publikování z iPadu by to bylo dost práce navíc, zatímco čtenáři to nic nepřinese.

Chtělo by to se trochu uklidnit, rychlý lynč a hon na čarodějnice ničemu neprospívá. Ponaučení pro novináře je jediné: příště o vyjádření požádat někoho jiného a zjemnit vlastní vyjádření na Twitteru.

Zlatá éra weblogů 5: Czech BlogWar, Blogologie a spor o Denisu Kerou

I český internet měl své blogové války, blogwary, tedy velmi emotivní přestřelky vedené prostřednictvím příspěvků a komentářů na blozích. Jedna z nejdrsnějších “blogwars” a s překvapivě dlouhodobými důsledky se strhla v červenci 2004. Jejím základem bylo vystoupení Denisy Kere na vídeňské konferenci BlogTalk. Denisa Kera byla jednou z formujících sil Studia nových médií (Stunome) na FF UK a ačkoliv nepatřila mezi „hardcore“ jádro českých blogerů, patřila mezi lidi, kteří české blogosféře věnovali značnou pozornost posílenou akademickým, výzkumným zájmem. A právě ono „výzkumničení“ se stalo trnem v oku. Pokračujte ve čtení článku…

Dobrovolné příspěvky na obsah (Marigolda) – zamyšlení

Vrátím se k tématu, které v diskusi znovu nadhodil David Antoš. Dobrovolné příspěvky za provoz média. Abychom se mohli přesunout z roviny dojmů do roviny pojmů, pojďme si udělat menší model.

Za prvé předpokládejme provoz malého média (one man show), protože hned od počátku stavět konkurenci Novinkám je trochu přepálené (na modelování i podnikání). Dobrým výchozím příkladem může být Marigold, kde vidím do čísel.

Návštěvnost Marigolda dnes čítá něco jako 4000 pravidelnějších čtenářů, ten zbytek do statistik návštěvnosti jsou náhodně přišedší, se kterými – myslím – nelze příliš počítat a budou tvořit spíše bonus, než základní operační kapitál.

Provozní náklady Marigolda jsou jeden člověk a jeden server, zbytek lze zatím zanedbat. Měl-li by ten člověk brát běžný plat v branži, měl by se pohybovat někde v rozmezí 20-100 000 Kč dle výše odvodů a vybojovaného místa. Řekněme, že náklad s trochou optimalizace odvodů a daní bude někde kolem 60 000 Kč – všechno je transparentní, tím nutně i pro finančák, takže pod tuhle částku nelze příliš optimalizovat.

To by znamenalo, že každý pravidelný čtenář Marigolda by musel přispět částou 15 Kč měsíčně, což je jistě únosné. Rizikem ovšem je, že by nezaplatil každý. Kdyby zaplatil každý čtvrtý, bylo by třeba vybrat 60 Kč, kdyby každý desátý, už 150 Kč měsíčně a když uvážíme, že průměrné počty předplatitelů se obecně pohybovaly v procentních řádech, mohlo by na jednoho vycházet ještě více. To je ovšem spekulace, kterou nelze v Česku potvrdit jinými daty, než Fffilmem, který vybere měsíčně do 30 000 Kč s podstatně širším čtenářským potenciálem, ale také menším potenciálem solventnosti čtenářů. Ovšem, 100 Kč mají asi jak čtenáři Marigolda, tak Fffilmu.

Co za to?

A to je podstatné pro ochotu lidí zaplatit: co za to. Nejsem Dan Dočekal, nepíšu dva články denně, vybírám si témata dost ostře. Dva články týdně jsou zaručitelné maximum, při náladě a dostatku podnětů v průměru tedy něco jako sedm až deset článků měsíčně, cca 70 000 znaků, což je rozsah tak pěti velmi obsáhlých časopiseckých článků – a to je zhruba to, co můžete očekávat od kteréhokoliv zkušeného novináře v případě, že má téma pořádně proprat.

Tolik tedy dostanete za cenu papírového časopisu a s vědomím, že řada ostatních si to zřejmě čte zdarma. Což mi mimochodem přijde obtížné handlovat – to vědomí, že mnoho lidí to čte zdarma a proč právě vy byste měli přispívat autorovi na šedesát litrů měsíčně, když sami máte stěží polovinu? Pomůže do grafu dokreslit, kolik z toho teče státu a na režii (polovina)? Pomůžou apely, že je potřeba tento měsíc přitlačit, jinak bude autor nuzovat? Já nevím.

Témata: média, pro která je jednodušší živit se z dobrovolného předplatného než z reklamy, jsou nutně tématicky okrajová. Marigold je dobrý příklad: internetové a technologické záležitosti, které jsou příliš okrajové pro všechny ostatní. Nejde o to, že by Mobil.cz nechtěl vydat popis LTE sítě, ale o to, že jeho čtenáře by to nezajímalo příliš, takže by za takový článek nezaplatil adekvátně času na tom strávenému. Proto takové články nevydává. Vás souvislosti kolem vysokorychlostních mobilních sítí zajímají? Natolik, že jste ochotni zaplatit si za články, které možná ani nebudete číst, ale budete jenom rádi, že vznikly, protože se to jednou může hodit i vám a teď možná ostatním? Nebo byste platili s vidinou, že můžete ovlivňovat témata, o kterých se bude psát a radši byste si přečetli, čím se pokydal na párty šéf velkého operátora? Nakolik byste si mysleli, že subvencováním provozu takového zpravodajství máte i vliv na to, co se zde bude publikovat? Už jen tohle ošéfovat, je slušná výzva. Nakolik byste prskali nad tím, že se „zase píše o nějakém LTE, které u nás bude kdo ví kdy“ a ne o tom, že T-Mobile automaticky prodlužuje dvouletý kontrakt každému, kdo ho třicet dní předem nevypoví (což je téma spíše pro soud, etickou komisi a veřejné lynčování toho podvodníka ve firmě, kdo to vymyslel a schválil)?

Jsou možná jiné cesty, ale jaké? Platit až dle konkrétního článku? To znamená programový populismus, psát články, které se budou líbit. Jenže důležité je číst i články, které se mi nelíbí – ne zpracováním, ale tím, že se dívají na věc jinak. Znechutím vás tvrzením, že Windows Phone je slušný systém a pro vývojáře je zásadní podporovat jej, nebo jste ajtíci vidící svět černobíle, neochotní nahlédnout jakoukoliv argumentaci, která ho narušuje a pro které autor tímto skončil, protože je zjevné, že je to debil? Přesně tyhle úvahy jsou něco, co vede k autocenzuře. Zveřejňovat dopředu „redakční plán“? To lze bodově, ale dopředu nevíte, co chcete dělat, mohu vám prozradit, že za vaše penízky pojedu na Mobile World Congress, jenže když mě tam nic nezaujme, tak je to zlé. Takže? Takže nakonec budete platit z velké části za jméno. Za to, že už skoro dvacet let čtete Zandlovy články a to vám dává trochu důvod se domnívat, že ještě dalších pár let byste je klidně četli, i když vás každý druhý nezaujme nebo naštve. Ano, to je řešení pro autory publikující řadu let. Co Pepa Novák, který LTE rozumí líp, než já, protože se podílel na jeho vývoji, ale nikdy o něm veřejně nepublikoval? Tomu byste asi nepřispěli, protože ho neznáte. Musel by vás přesvědčit, jenže jak, když by ho to za chvíli kvůli nedostatku peněz přestalo bavit.

Revoluční tržní změny mají dvě jistoty: trh je vždy dovede do správné rovnovážné polohy, jak nám správně tvrdí profesor Klaus. Co nám pan profesor nestihl prozradit, je druhá jistota: usazení do rovnovážné polohy samotným působením trhu nějakou chvíli trvá a nemusí proběhnout za našeho života, takže tím jedna či více generací trpí. Což je nakonec důvod regulací: snaha nápravy dosáhnout rychleji umělým zásahem.

Malé mene tekel: 1000 čtenářů by muselo na provoz jednomužného tématického webu zaplatit měsíčně alespoň 60 Kč. Občas by museli strpět nahánění doplatit rozdíl. Neměli by prakticky vliv na obsah a museli by to relativně často zkousnout. Věděli by, že ostatní si web čtou zdarma a oni za svou účast nemají pravděpodobně nic navíc (vše navíc ještě prodraží provoz). Osobně si myslím, že to není únosný model, protože tolik uvědomělých se dlouhodobě nenajde.

Výše uvedené je důvod, proč jsem momentálně skeptik k tomu, zda lidé v Česku jsou ochotni přispět na provoz média nějakou zásadní částkou.

Zlatá éra weblogů 4: Chytré agregátory blogů a zpráv

Zastavme se ještě na chvíli u vyhraňování blogů oproti klasickým médiím. V roce 2004 jsme ještě ve fázi, kdy svou pozici vůči mainstreamovým médiím hledaly blogy. Jen o pár let později už tomu bude opačně.

V jednu chvíli se zdálo, že budoucností digitálních médií je chytrý agregátor, který bude třídit a skládat stránky z blogů podle toho, jaká témata vás zajímají. Ostatně, podobných pokusů se od roku 2002, kdy Google představil „výstřižkovou“ službu News (v podobě Zprávy od roku 2007 i v češtině) objevila v zahraničí celá řada.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 3: Příchod politického a společenského aktivismu

Jedním ze zajímavých rysů české weblogerské scény v ranném období (2002-2003) byla její vyhraněnost. Z velké části šlo o weblogy zaměřené na webdesign, diskutující témata validity, kaskádových stylů a rozvoje prohlížečů v rámci ACID testů. Je to ale logické, jen technicky orientovaní lidé schopní tvorby vlastního HTML vzhledu a instalace potřičných nástrojů, mohli začít blogovat.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů 2: Flashmob v Carrefour

Chvilkové okouzlení „subkulturou weblogů“ vedlo až k tomu, že někteří alternativní optimisté je začali považovat za nový projev občanské společnosti či novou formu kultury a intelektuálního projevu, který prosakuje i mimo internet. Nejnižší demonstrací takových tužeb byly weblogerské formy řetězovek, kdy bylo třeba zodpovědět pár otázek či přepsat dvacátou větu dvacáté stránky rozečtené knihy a poslat štafetu dále, tedy vyzvat další blogery, aby udělali totéž.

To byla ta jednodušší varianta. Složitější variantou byly právě průniky weblogů do reality. Jedním z prvních viditelnějších byl příběh Flashmobu v Carrefoure, dnešním Tescu na Novém Smíchově. V září roku 2003 se několik autorů weblogů nadchlo pro zahraniční flasmoby, tedy náhlé akce, jejichž účastníci činili něco legitimního, nicméně podivného. Například se prostřednictvím internetu vyzvali lidé, aby přišli do obchodního domu a žádali si k vyzkoušení postel, jak se jim v nich bude ležet. Jeden po druhém přicházeli a zkoušeli.

Pokračujte ve čtení článku…

Zlatá éra weblogů I. – počátky weblogů v Česku

Tichý skon českého blogovacího systému Bloguje.cz připomněl, že blogování jako fenomén internetové publicistiky je tu s námi už docela dlouho. Zažil strmý vzestup plný nadějí ve zrod občanské žurnalistiky, pak vystřízlivění, kdy se ukázalo, že novinářem nebude každý, kdo sežene klávesnici, pak vytlačování sociálními sítěmi a nakonec – a asi i u nás – prožívá určitou renesanci.

Pokračujte ve čtení článku…