Státní postnárodnostní celky v době digitální etnicity

Je to sice povídka, ale také příspěvek k tématu, jak bude vypadat náš svět. Brzy.

Navyklým pohybem odpojil vir a podíval se do stropu. Takhle bez projekce virtuální reality jeho kancelář vypadala zoufale. Malá kancelář v kdovíkolikátém patře mrakodrapu, jenž měl svá nejhonosnější léta za sebou, pokud je kdy měl před sebou. Výhled z okna na Central Park byl svěží jen v projekci viru, ve skutečnosti, offlajnu, tom nepříjemném a zmatečném světě, výhledu bránilo několik bloků stejně nevzhledných domů před oknem. A špína na okně. Asi proto měl offlajn málokdo rád. Vlastně si ani nemohl vzpomenout na to patro. Výtah jej vždycky poznal a automaticky vyvezl tam, kde měl kancelář. Na začátku patra byla určitě trojka. Nebo na konci. Je to jedno. Nikdy to nepotřeboval vědět, určitě by to našel ve smlouvě.

Michal Hollan se snažil rozpomenout se, kdy se naposledy osobně sešel se zákazníkem. Datektiva dělal už skoro dvacet let – takže někdy na začátku své kariéry? V době, kdy si ještě nebyl jistý, zda bude schopný pravidelně splácet pracovní licenci a když si ještě říkal, že by mohlo mít smysl seznámit se osobně s klientem, pro něhož bude přezkoumávat nějaký případ.

Přestal s tím rychle. Komunikační schopnosti viru umožňovaly vytvořit si pro jednání příhodnější prostředí. Jeho kancelář ve viru byla na hranici decentního starosvětského luxusu, jaký si zákazníci podle soudu najatého “marketingového poradce” spojovali s profesí datektiva. Kožená křesla, poličky knih. Jemný odér doutníkového dýmu. Ve viru jej cítil jen klient, sám Hollan byl na tabákový kouř alergický, takže mu jej procesory Aicastu nepouštěly. Byl za tuhle radu své viroložce neskutečně vděčný, protože záchvaty kašle se pár prvních týdnů hodně natrápil. A kašlat v offlinu, zatímco ve viru jednáte s klientem, bylo neskutečně matoucí. Kdy vlastně tahle starosvětská povolání pronikla i do viru? Kdy se to stalo, že virtuální realita nazývaná vir dostala své doktory, virology, kteří se hrabali v datech a snažili se z nich vyvodit, proč offlajnová lidská podstata na něco reaguje tak nesnášenlivě? Vzpomněl si, jak ho tehdy naplnilo údivem poznání, že virologové léčící lidskou stránku ve viru vlastně také pracují hlavně s daty podobně, jako on ve své profesi datektiva.

Jistě, kdysi se pátrání provádělo tak, že se někdo sledoval, vyslýchal, ohledávalo se fyzicky místo činu. Takhle to bývalo v těch starých filmech, které už málokdo měl rád, protože byly tak zmatečné. Třeba ty Dannyho parťáci. Proboha, kdo by dneska věřil tomu, že kvůli loupeži se leze do trezoru a nosí se odtud potištěné papírky? Přitom jeho otec ten film miloval a on si pamatoval své zmatení, když si ho v dětství pokusil pustit ve viru a nemohl přepínat role pohledů ani kontexty. Pořád byli v trezoru. To neexistovala možnost to prostředí dynamicky přemapovat? Copak takhle se dá dělat cast? Jako příběh, který nejde změnit, táhne se jako nit odněkud někam, vždycky stejně začne a stejně skončí? Proč nemůže pustit procesory Aicastu, aby prostředí změnily na něco, na co je zvyklý, do čeho se může ponořit a vnímat myšlenky a čas tvůrců věnovaný castu? Vlastně mu trvalo hodně dlouho, než filmům přišel na chuť. Samozřejmě, že ještě dnes se část vyšetřování takhle postaru prováděla, ale to byla hlavně doména státních policií. Soukromí datektivové se zaměřovali hlavně na virovou zločinnost, kdy shromažďovali data z nejrůznějších služeb, API, vyhledávačů a jiných rozhraní a jejich analýzou zjišťovali, co se v konkrétním případě stalo. Zajišťovali digitální otisky události či identit a z nich rekonstruovali událost samotnou. Znělo to jednoduše, ale Bůh i Hollan věděli, jak těžké to je, prodrat se hromadou dat, v nichž zločinec či nedbalost stopy zametali, nebo které se skrývaly v miriádách šumových dat, zastaralých a nezmigrovaných prostředích a proprietárních rozhraních. Jak říkal klasik “Na netu najdete všechno, ale komu by se to chtělo hledat, když svou pravdu má na dosah viru.”

Z rozjímavého pohroužení ho vytrhlo dvojí jemné lupnutí. To mu jeho smarty hlásilo důležitou informaci, kterou mu nemůže vizualizovat, protože se odpojil od synapsí viru. Když retro, tak retro, řekl si a sjel pohledem na displej umístěný na otlučeném stole.

Mohl by pro své podvědomí prohlásit, že vlastně netuší, proč s osobní schůzkou souhlasil, ale nechtěl svému podvědomí lhát. První kontakt s klientem byl ještě normální. Klasická aicastová zpráva, kterou si původně pročetl jen jako rychlý souhrn. Čtyři slova “maximálně bonitní obtížná zakázka”. Pak si ji přehrál v plném pokrytí. Sličnou blondýnku, která v zastoupení důvěryhodné osoby chce vědět, zda by měl čas realizovat vyšetřování na rozhraní viru a offlajnu. Vyšetřování, u něhož by měli zájem na jeho maximálním soustředění a jsou schopni to náležitě ocenit. To vše vedlo k tomu, že se blondýně ozval zpět, protože mnoho práce zrovna nebylo a splátka za povolení pracovat se blížila.

Cožpak o to, že blondýna byla v osobním rozhovoru na aicastu tajemná, to ho nepřekvapovalo. Každý cybersexista nebo stalker byli tajemství samo, zednáři a ilumináti hadr. Nepřekvapila jej ani žádost o osobní schůzku. I k těm tu a tam docházelo, pravda, zpravidla u starších lidí, kteří ještě dávali důraz na vidinu osobního kontaktu, jehož se stejně nakonec kvůli nepohodlí ho zrealizovat zřekli. Překvapilo ho až to, co se stalo, když požádal aicast o zachycení zprávy. Kód zachycení měl přístupný díky kamarádství s jedním z techniků Aicastu (a mocnému sponzorinku společných barových tažení) a díky tomu měl možnost podívat se na skutečnou totožnost uživatele Aicastu, ne jenom na jeho virtuální representaci. Ovšemže tahle funkce nebyla běžným uživatelům dostupná, ti se schovávali za umělou inteligenci svých virtuálů a zjistit, jak vypadá a kdo je ve skutečnosti protistrana, nemohli.

Tentokrát tahle mocná zbraň k Hollanově nezměrnému překvapení nezafungovala. Nestalo se vůbec nic. Vyslal kód několikrát, domníval se, že sekvenci provedl špatně, jenže blondýna se zastavila v půli věty a požádala jej, aby to nedělal, protože ji na to upozorňuje cinkání v aicastu a ji to ruší. Mlčel. Tvářil se, jako že je to samozřejmé, že není třeba vysvětlovat, proč zrovna té blondýně aicast cinká v momentě, kdy se snaží odhalit její totožnost. Vytušil, že nejlepší, co může udělat, je nekomentovat to.

Použil tedy druhý filtr, který na podivné zakázky používal. Peníze. Hodně peněz. Samozřejmě, že v době, kdy zákon o základním příjmu zajišťoval všem, kdož se vzdali možnosti pracovat, určitý příjem, bylo potřeba tento filtr nastavit na určitou úroveň a Hollan sám měl osobní teorii, že jeho zákazníci nemají důvěru k levným službám. Ale překvapilo ho, že částku, kterou osobně považoval za dosti přemrštěnou a navíc ji v castu vytrvale označoval za zálohu na osobní konzultaci, blondýnka schválila bez mrknutí oka a informovala jej, že bude zaplacena v momentě schůzky.

Displej právě hlásil dvě věci. Návštěva dorazila. A požadovaná částka je na jeho účtě, ponížená o debetní platby, které už stály na jeho účtě frontu… Pokynul holoasistence, aby návštěvu u výtahu přivítala a uvedla, holografická projekce virtuální asistentky vítající návštěvu vždy dělala dobrý dojem. A dobrý dojem, když se nyní zhmotní rozdíl mezi offlajnovým vzhledem jeho skutečné kanceláře a majetkovými poměry člověka, jenž provedl zálohovou platbu, bude zatraceně potřeba.

Do místnosti vstoupili tři. Blondýna, kterou znal z aicastové komunikace. Týpek v nevkusných obrovských slunečních brýlích, který nevšímavě prošel projekcí hologramu, až mobilní projektor musel doslova uskočit zpět. A ten třetí, další týpek, který se musel do dveří natočit bokem, aby jimi pohodlně prošel. Hi-level ochrankář toho nejlepšího ražení a nepochybně i výcviku. Decentní sáčko kombinující drahé oděvní a funkční technické vlákno, pravděpodobně těžko průstřelné a zcela odolné ručním zbraním. Brýle neměl, doba, kdy ochranka nosila zrcadlovky, byla ta tam. Jeho pohled přeskočil po několika bodech místnosti, přesně a efektivně tam, kde by mohlo číhat nebezpečí. Nebo kamery.

Ten týpek v megabrýlích. K němu Hollan neomylně natáhl ruku jako k prvnímu, protože předpokládal, že je to on, kdo je tu šéf. Na zdvořilostní pozdrav a formální představení Hollanovi odpověděl zrcadlovkář jen pozdravem. Teprve, když se usadil do křesílka a počkal, až blondýna ve slušnostní formě poděkuje za čas, který si na ně Hollan udělal, si sundal brýle a tiše se zeptal “Poznáváte mě, pane Hollane?”

Michal Hollan měl co dělat, aby mu v tváři nezacukalo překvapením, protože jakýkoliv náznak překvapení by považoval v tuto chvíli za nevhodně dávkovanou emoci.
“Jistě, pane McLou,” konstatoval věcně, protože tvář Jacka McLou, šéfa a majitele společnosti Aicast, patřila mezi nejznámější tváře světa. To vysvětlovalo ty brýle. I tu ochranku. I tu platbu. A pravděpodobně to ještě v průběhu času vysvětlí pár nezvyklostí, zřejmě kromě důvodu návštěvy.
McLou kývl hlavou: “To nám ušetří trochu času. Moje kolegyně je Barbara Kingmanová, šéf oddělení vnitřní analýzy naší společnosti, možná jste na její jméno při vašem povolání již narazil.”
Hollan se nadechl a zapřemýšlel, jestli nepřišla chvíle pro revolver v šuplíku. Kingmanovou znal. Podle jména, osobně se samozřejmě nikdy nepotkali. A měl dobrý důvod domnívat se, že jí nedávno hnul žlučí. Před pár týdny předložil prakticky nezvratné důkazy, že automot, který porazil jeho klienta, mohl kolizi zabránit, pokud by mu online aukce neznemožnila použít jeden z kontrolních protikolizních algoritmů patřících společnosti Aicast. Soudy byly na férový přístup samořiditelných automotů k softwarovým právům a algoritmům přístupných přes intelektuální API velmi vysazené. Na stranu “humánních účastníků nehody” se v poslední době velmi nekompromisně přidával Tanderův zákon o férovém přístupu umělé inteligence k intelektuálnímu vlastnictví, takže Aicast raději přistoupil na mimosoudní vyrovnání a nápravu uživatelských oprávnění k sadě antikolizních algoritmů pro samořiditelné dopravní prostředky. Z Hollanova pohledu i z pohledu jeho klienta šlo o slušný ranec peněz, mimosoudní vyrovnání dosažené právní kanceláří na základě Hollanových podkladů ale obsahovalo i klauzuli o mlčenlivosti. Hollan sám si byl doposud jist, že jde o jednu z takových těch drobných hořkých pilulek, do kterých občas obrovské společnosti přerostlé ve stát musí kousnout a od nichž akcionáře firmy odstíní dostatečně velký ansambl zaměstnanců, kteří jsou na polykání hořkostí cvičeni. Když by měl odhadovat, zda se událost dostane k vyššímu managementu firmy jinak, než v souhrnném měsíčním reportu celkové částky za mimosoudní vyrovnání, nevsázel by na to.

Nic z toho neřekl, zato se vší vnější fasádou nezaujatosti, jaké byl momentálně schopen, přikývl: “Ano, nedávno jsem narazil na její práci, ale osobně jsem neměl to potěšení…”
Byl to Jack McLou, kdo se ušklíbl, jako by měl ze setkání škodolibou radost: “Tak teď to potěšení máte. Vlastně jsem chtěl, abyste se poznali. A abychom mohli něco spolu probrat.”

Hollan sepnul prsty na prsou, což bylo jeho základní únikové gesto, když si nebyl jist, jak reagovat. Po pravdě řečeno, ničemu nerozuměl. Ten svalovec, který se nonšalantně opírá o dveře, mu mohl roztřískat všechno, od bytu, přes kancelář až po ciferník a on by s tím nic nenadělal. Jenom by se modlil, aby to měla být lekce a výstraha pro něj, ne pro ostatní a aby to tedy přežil. Nic z toho nenapovídalo, proč si na takovou lekci vyjde s pánem s bohatým rejstříkem ze speciálních jednotek i šéfka bezpečnosti jedné z největších světových firem. A už vůbec, proč dorazil i sám pan šéf. Samozřejmě, pokud to nemá jako svou úchylku. Hollan se nechtěně otřásl a proklel svou bohatou fantazii.
“Máte všechen můj čas,” řekl nakonec vstřícně, protože si uvědomil, že zálohu má na účtě, záloha bude jistě vysledovatelná a její výše mu stála i za pár přeražených končetin.

“Povězte mi pane Hollane, co víte o společnosti Aicast?”

Pokrčil rameny. Co se na tuhle otázku dalo říct? Co se čekalo za odpověď? O Aicastu věděl tolik, co každý. Třicet let existující firma původně vznikla jako zábavný koncept umožňující vytvářet vlastní filmy z databáze charakterů herců zadáním jednoduchého příběhu. Původně šlo o generátor hlášek a rádobyvtipných videíček, na který se rychle sesypali právníci s nataženými dlaněmi a žádali tu výpalné za porušení autorských práv, tu zrušení služby, nejčastěji obojí. Jenže než dorazily první žaloby k soudu, měla služba nezměrnou popularitu. Jistě, kritici jí vyčítali, že nebyla ničím novým, jen slepencem již existujících technologií digitálního popisu charakteru, analýzy narativity a pixel-perfect renderingu charakterů. Jenže to dělala tak jednoduše, že každý, kdo chtěl, si tu mohl vytvořit filmíček s mrtvými i živými herci a vygenerovat téměř kvalitní video pro kámoše. A kdo nechtěl, ten se mohl na to vtipné video alespoň kouknout. Což už druhý rok dělaly stamiliony uživatelů.

Pak Aicast přišel s mobilní verzí pro osobní smarty komunikátory. Uživatelé si tak pro své smarty mohli vytvářet vlastní aicasty reagující na okolí. I na volající. Během pěti let se aicasty staly nejběžnější metodou komunikace, protože umožňovaly vlastně všechno. Chtěli jste rychlý a stručný textový souhrn toho, co vám říká vlastní máma? Dostali jste ho. Chtěli jste si s ní povídat? Aicast s umělou inteligencí charakteru vaší matky si s vámi povídal na vašem smartym. “Komunikace vaším stylem,” to bylo heslo ražené Aicast messengerem ještě před tím, než firma z názvu programu vyhodila ono nadbytečné slůvko messenger.

Umělá inteligence samozřejmě nebyla bezchybná. Hollan se musel v duchu ušklíbnout, když si vzpomněl na některé z prvních přehmatů. Například, když aicast mezi manžely vyvrcholil v rozvod, protože umělé inteligence partnerů se tak prostě dohodly a informaci postoupili jak k právníkům, tak k soudu. Šéf Aicastu McLou byl tehdy ještě hodně mladý a hodně prostořeký, když manželům přes média vzkázal, že umělá inteligence Aicastu je lepší, než jejich vlastní, takže nechápe, proč si stěžují, když udělala zjevně dobré a nevyhnutelné rozhodnutí za ně. Půl roku poté, co manželé vyhráli soud nad Aicastem, se rozvedli. “Pro život bez těžkých rozhodnutí,” zněl jeden slogan Aicastu, než jej zjednodušili na už klasické “Pro život bez námahy.”
Aicast nebyl jedinou umělointeligenční komunikační platformou. Byl jen první. Ostatní státy jako Google, Facebook nebo Apple se rychle přidaly a nabídly do vlastních produktů “takyinteligenci”. Aicast musel do značné míry souhlasit a zpřístupnit své standardy popisu digitální identity. V tu dobu neměl Aicast zdaleka tolik občanů, aby mohl ostatním virtuálním státům konkurovat. Podstupovat vleklou digitální válku by se mu nevyplatilo.

Teprve s Aicastem získala virtální revoluce pořádný odpich. Technické řešení doslova čekalo, až ho někdo pořádně využije. Analytici se o deset let později shodnou na tom, že Aicast přišel v nejlepší možnou chvíli. V době, kdy na provoz virtuální reality byly potřeba rozměrné brýle ba i v době, kdy už stačily kontaktní čočky, by propadl. Ale v momentě, kdy moderní technika zvládala připojení na nervové synapse a učila se zvládat generování vjemů přímo do lidského mozku, byl Aicast průlomovou aplikací. Pro řadu lidí aicast nahradil skutečný svět. Mohli v něm vypadat, jak chtěli, mohli být v prostředí, v jakém chtěli. Mohli si dokonce upravovat chování své a svého okolí, jak se jim zachtělo a mnoho lidí dbalo více na svou aicastovou representaci, než na to, jak vypadali v offlajnu, po staru ve skutečném světě.

Za těch třicet let se svět úplně změnil. Hollan si ani nevzpomínal, jaké to bylo za jeho dětství, když velká část lidí měla skutečnou práci ve skutečném světě. Práce byla luxus a aby si ji člověk mohl dopřát, musel vysoké licenční poplatky, na což ze základního příjmu, který člověk dostával od svého státu, mohl pomyslet málokdo. Ani státy nebyly, co dříve. Ty klasické, vymezené geografickými hranicemi, byly známé už jen z hodin dějepisu, možná snad ještě z pouštních oblastí Afriky, kde se o ně nikdo nestaral. Většina států existovala jen virtuálně. Zajišťovala lidem příjmy, zprostředkovávala služby v rámci volné konkurence s ostatními státy, řešila zdanění korporací. Udržovala dynamiku rovnováhy, ať už to okřídlené slovní spojení znamenalo cokoliv.

Kdysi si Hollan myslel, že je to začátek nového světa, světa bez válek. Pak zjistil, že války se jen přesunuly, změnily. Státy mezi sebou nadále válčily, o to nelítostněji, oč byly nehmotnější, pokud se v době, kdy státní hmotu tvořila výkonnost jeho ekonomiky, dalo o nehmotnosti hovořit. Zprvu to vypadalo legračně, humánně. Lidské bytosti o život nepřichazely, tedy ne přímo, ne v offlajnu. Jen se ztrácela jejich důležitá data. Copak, když se ztratil záznam rozhovoru s manželkou, to nebylo tak zlé, ale když se ztrácela data definic virtuálních identit již mrtvých příbuzných nebo data o ekonomických aktivitách či vztazích, začalo to být vážné. Lidem začali chybět části jejich virtuálních životů, to bylo matoucí, frustrující a volající po odvetě, ochraně, nejlépe po obojím. A tak se Hollan stal datektivem. Po dvaceti letech škol a studií byl jedním z nejlepších datových analytiků se specializací na resuscitaci minulé technologie. Měl talent na to, odhadnout, která mrtvá data má cenu zkoumat a jak je dostat znovu do živoucí formy. Jak ze záznamů automotu, smartu a domácích měřidel zrekonstruovat životní režim dávno mrtvé rodiny. Vzal si úvěr, zaplatil za licenci, uzavřel smlouvy o proplácení služeb z pojistek občanů několika desítek největších států a snažil se nepropadnout viru natolik, jako ostatní. A tahle zvláštnost, schopnost žít ve skutečném světě, ho odlišovala od jeho typických klientů.

Michal Hollan se zaklonil ve svém odřeném kancelářském křesle. “Nalijme si čistého vína. Jistěže znám vaši společnost. Ano, používám její služby. Vaše technologie. Jako každý. Co ale nechápu, je důvod vaší návštěvy. Neříkejte, že případ … Bernie Craiga … je pro vás tak důležitý, abyste se ke mně obtěžoval osobně, pane McLou. Nebo vy, paní Kingmanová,” řekl pomalu, jak si nemohl na poslední chvíli vzpomenout na celé jméno toho sporného klienta.

Tentokráte to byla blondýna, kdo promluvil: “Vlastně ano. Souvisí to s panem Craigem. Chtěli jsme zjistit, jak si poradíte s velmi složitou a ošemetnou situací.”
“Jakou situací? Ani jsme před soud nešli, přijali jste vyrovnání.”
“Chtěli jsme vědět, nakolik dobře se vám podaří pracovat s tak rozsáhle rozdílnými daty a světy. Části dat jsou z viru, části z offlajnu, bylo hodně obtížné data analyzovat, utřídit a připravit tak, aby soudce pochopil, co se stalo. V tom jste uspěl.”
“Za to mi zaplatili,” pokrčil Hollan rameny, stále zmatenější ze směru rozhovoru.
“Pan Craig ve skutečnosti pracoval pro nás. Chtěli jsme vás vyzkoušet. Berte to jako součást pracovního pohovoru.”
“Teď jsem se poněkud ztratil. My spolu vedeme pracovní pohovor?”
“Ještě ne, zatím si jenom ujasňujeme pozice,” usmál se McLou. “Máte pravdu pane Hollane, když se vás ptám, co víte o Aicastu, je to poněkud nefér. Nemáme stejnou sadu informací. Vidíte naše technologie, kdy pracujeme na umělé inteligenci, virtualizaci identit, behaviorálních algoritmech, neurokonektivitě a dalších technologiích propojujících lidský mozek s počítači. Asi tušíte dopady. Kdysi se říkalo, že internet změní svět, jenže když internet přišel, byl jen první ze sérií rychle následujících změn, které svět změnily tak, že byste jej během jediného století nepoznal. Že byste nepoznal lidi z těch různých dob, jak moc nás nové technologie změnily. Věci, které byly v offlajnu důležité, jsou najednou nepodstatné. A opačně. Aicastové technologie byly jednou z takových změn. Věříte, že bývala doba, kdy se lidé zamilovávali podle fyzické přitažlivosti? Ne, skutečně byla. Co s tím, když díky aicastu může každý vypadat, jak chce. Už si tu dobu ani nepamatujeme. Ani dobu filmů. K čemu to bylo, dívat se na lineární film, navíc když jste se na něj museli dívat tam, kde určil jeho tvůrce, nemohli jste do něj vstupovat ani jej měnit. Do aicastu můžete vstoupit, mluvit s aktéry, přemluvit je, ať něco dělají jinak. Copak se dá příběh vyprávět předem daným tokem odněkud někam? Není lepší popsat jej výchozími prvky, charaktery aktérů a nechat jej odžívat vždycky znovu? Účastnit se? Nebo média. Kdo si pamatuje noviny nebo televizní zprávy bez AI technologií? K čemu jsou zprávy, kde se nemůžete jednotlivých lidí zeptat na to, na co chcete právě vy, říct jim svůj názor? Copak bychom dneska nazývali zpravodajstvím něco, kde vám někdo selektivně vybere otázky i odpovědi? Cožpak není krása a svoboda takového zpravodajství právě v tom, že inteligentní simulace události ve virtuální realitě vám umožní získat jakoukoliv informaci, na cokoliv se zeptat sebevětší celebrity, udělat si názor a ten sdílet ve viru s ostatními, aniž byste tu celebritu musel nějak zatěžovat?”
Byla to řečnická otázka, v tom se Michal Hollan nepletl, protože McLou plynule pokračoval. Zřejmě ji nekladl poprvé.
“Aicast změnil svět, říkají mi lidé. Ale nezměnil. Rozdělil. Na svět starý, offlajnový. A nový, virtuální, který jsme stvořili od počátku. Dovolte mi hrdě říct, že je mnohem lepší, než ten starý. Ale sám ze svojí datektivní práce vidíte, jak je těžké, ač někdy nutné, oba světy slučovat. Ve virtuálním světě ve skutečnosti nemáme přísun živin, na ten potřebujeme offlajnový svět, jenže všechno důležité už se udává ve viru.”
“Skoro všechno,” potvrdil s mírnou pochybností Hollan.
“Skoro všechno,” přikývl McLou, jako by mu “skoro všechno” stačilo. “Vlastně jedinou devizou offline světa je čas. Čas, který něčemu věnujete, je dnes nejtvrdší měnou. Peníze? Dostáváte je zdarma od státu. Ani to jsme si před sto lety neuměli představit a dnes, kdy je práce tak vzácná, je to vlastně jediné možné řešení. Řadu věcí ve viru si za ně ani nemůžete pořídit, musíte za ně poskytnout něco, čemu jste sami věnovali čas. Všiml jste si toho?”

Hollan beze slov přikývl. Všiml, jistěže. Směnný obchod ve virtuální realitě bujel, skutečně cenné předměty ve viru se nedaly kupovat za peníze. Proč také. Běžné virtuální předměty se daly vyrobit technologiemi jako aicast a na ty peníze stačily nebo nebyly potřeba, jenže vzácnosti … ty byly skutečně vzácné. Hollan se sám jednou ze zvědavosti šel podívat na divadlo, které nebylo vytvářeno aicastem. Neuchvátilo ho to. Ani myšlenka, že to, co herci předvádějí, dělají ve skutečnosti a je to neopakovatelné, nezaznamenávatelné, ho nijak nevzrušovala. Možná proto, že kolem sebe měl panoptikum neopakovatelných a skutečných lidí i osudů.

“Když je čas jediná cenná komodita, vede nás to k nevyhnutelnému závěru použít čas jako směnný základ. Chápete, kam tím mířím?”
“Tuším, kam tím míříte, ale netuším, co tím sledujete,” opatrně odpověděl Hollan.
“Představte si, že bychom mohli čas někomu dát. Věnovat mu jej.”
“Tak to přeci lidé dělali celá staletí. O někoho se starali, někomu se věnovali, to není nic nového.”
“Takhle to nemyslím. Představte si, že byste mohl vyčlenit neopakovatelnou část své mozkové kapacity a tu někomu nabídnout. Něco, co umělá inteligence dosud neumí. Ne, že bude vaše virtualizované já učit ve viru vaše děti číst. Něco, co jsme v umělé inteligenci nedokázali napodobit. Že někomu propůjčíte vaši nejvrcholnější kreativitu.”
“Přibližte mi prosím tuhle myšlenku. Jakou nejvrcholnější kreativitu?”
“Dnes umíme do umělé inteligence lidské virtuální representace vměstnat prakticky celou vaši osobnost. Už dávno umělá inteligence prošla Turingovým testem a při komunikaci ji nejen, že nerozpoznáte od člověka, ale umíme do ní konkrétní osobnost promítnout. To je také základ většiny moderních médií, komunikace a to je to, s čím aicast přišel. Taková umělá inteligence umí i tvořit. Umí vtipkovat, vytvořit obraz, nemusí používat databázi vtipů nebo obrazů. Umí odvodit něco z něčeho, umí modifikovat a kombinovat. Co jí zůstalo odepřeno, je ta nejvyšší kreativita, kdy z ničeho se vytvoří něco. Mozková aktivita plující mezi vlnami nevědomí a excitace, která je schopná přijít se skutečným průlomem, mohu li to tak říci,” rozohnil se McLou.
“K čemu by to dneska bylo?”
“Nezdá se vám, že v poslední době se vědeckotechnický pokrok zastavil? Ano, velkou část pokroku dnes obstarávají virtuální osobnosti, které mají čas a napojení na databáze k tomu, aby mohly přemýšlet, jenže ty mohou pracovat jen rekombinační technikou. S naprostou novinkou nepřijdou, mohou jen zlepšovat stávající. Proto nám to tak nepřijde. Ale skutečná část lidských duševních kapacit se věnuje viru, jeho procházení a přizpůsobování. Žijeme v době, kdy nejgeniálnější lidské mozky se vyžívají v tom, aby pro své virtuály vytvořili co nejimpresivnější reputační hodnocení ve viru. Kdo by se chtěl nechat representovat znalostmi a trápit s objevitelstvím v offlajnu, když ve viru máte možnost bezbolestně dosáhnout obojího?”
“To je hodně akademická debata. K čemu přesně je taková debata nám?” zeptal se Hollan.
“Průlomy, které se dějí ve viru, většinou nejsou tím, co potřebujeme v offlajnu. A starý svět nás ještě do značné míry poutá v těch nejzákladnějších věcech. My potřebujeme průlomy. My jako lidstvo, ne my jako Aicast. Jenže se nám zatím nepodařilo lidské myšlení zreplikovat v jeho nejvyšší kreativní fázi. A tak na to zkoušíme jít opačně. Rezervujeme si část aktivity lidského mozku.”
“To byste se do něj musel přímo napojit,” namítl Hollan, zaujatý v tu chvíli teoretickou stránkou problému.
“Napojeni na něj dávno jsme, vždyť do něj promítáme vjemy a také je získáváme, abychom je mohli přenášet do aicastu, aby vaše virtuální a skutečná osobnost byly synchronní. V tom problém není. Problém představovala možnost izolovat a předem rozhodnout o způsobu využití části tvůrčí mozkové kapacity, nikoliv té části, která je pouze recepční a v podstatě jednoduchá. A tady se nám značný průlom podařil. Uspěli jsme,” vysvětlil McLou.
“Blahopřeji. Pokud se podařil průlom, není asi vaše teze o selhávání lidské kreativity platná, ne?” zašklebil se Hollan.
“Nechte toho, načuřil se McLou. “My jsme na takový průlom museli zkoncentrovat všechny lidské i strojové kapacity, které jsme měli. A že jich máme. Chceme tenhle průlom využít. Chceme, aby lidé mohli nevyužívanou kapacitu svých mozků pronajímat. A chceme ji nabízet těm, kdo ji budou potřebovat. Chceme vytvořit lidský superoblak, cloud, v němž se bude soustředit největší množství lidského potenciálu, jaký si umíte představit. Tohle bude další obrovská společenská i ekonomická změna. A my ji chceme mít plně pod kontrolou. Propojovat se do kreativní částí mozku není to samé, jako mu podsouvat vjemy. Je to unikátní, ničím neopakovatelný čas a tento čas budou nové peníze. Mnohem tvrdší měna, než jsou dnešní peníze, protože tyhle peníze nemůže žádný stát devalvovat nebo emitovat podle svojí úvahy. Něco … přirovnal bych to k někdejší vizi bitcoinu, jestli si na něj vzpomínáte. Jen emitovaný každým uživatelem. Jenže takový systém založený na čase a reputaci jednotlivce nevznine sám. Je třeba promyslet a nastavit úvodní podmínky. Vybudovat celou strukturu nejenom takového finančního trhu, ale i toho, jak bude koexistovat se stávajícími prostředky. Je třeba dotáhnout technické řešení, implementaci a také jej dozorovat. A my jsme na začátku, ale také máme vůli a prostředky to dotáhnout do konce.”

Hollan chvíli nezaostřeně zíral před sebe, jak se pomalu jeho myšlenky přemisťovaly od vybouraného automotu přes zmiňovaný pohovor k superlidskému nadpočítači. Ani vlastně neuměl říct, jestli mu to všechno dává smysl, natož, jestli věří tomu, že něco takového může fungovat.

“Tohle je úžasná myšlenka s dosahem, který já ale těžko docením. Teoreticky mě to samozřejmě oslovuje, je to nesmírně zajímavé. Ale vůbec nechápu, jakou by to mohlo mít spojitost s námi. Už jen na první pohled tam vidím hromadu problémů. Lidé se budou pokoušet ten systém oblafnout, budete mít strašné problémy s hlídáním kvality poskytnutého času. Budete muset vyvinout celou řadu metrik, které vám umožní přepočítávat mezi časem a něčím, jako je výpočetní kapacita mozku. A budete si to muset zatraceně dobře ohlídat, kontrolovat, neustále prověřovat. Ale to vám asi neříkám nic nového…” namítl Hollan a sledoval, jak McLou přikyvuje a usmívá se. Byl to takový … potutelný úsměv. Hollan čekal, že McLou zase převezme iniciativu a slovo, jenže McLou seděl a neříkal nic, jen se díval na Hollana. Sklouzl pohledem na blondýnu, ta přejela pohledem přes jeho stůl, než zdvihla hlavu a podívala se mu do očí.

Teprve teď mu to došlo.
A dále si už rekapituloval situaci spíš pro sebe, ačkoliv nahlas:

“Mám zkušenosti s daty a jejich analýzou. Znám lidi, žiju na rozhraní offlajnu a virtuálu. Mám analytické vzdělání z MIT a doktorát z psychologie. umím organizovat malé i velké decentralizované týmy v rámci vyšetřování. Mám nízký nestabilní příjem, vysoké náklady na pracovní licenci a nízké vyhlídky na hmotné zajištění v budoucnu. Jsem svobodný, bezdětný, bez žijících příbuzných. Ideální profesní, příjmový i osobnostní profil pro případ, že nechcete sáhnout do lidských zdrojů ve firmě…”

“Na tuhle pozici žádné nemáme. Barbara Kingmanová hledala dlouho a důkladně, to mi věřte,” řekl tiště McLou a Barbara Kingmanová na potvrzení jeho slov přikývla.
“Takže jste mě našli analýzou dat v aicastu?”
“Samozřejmě. Nedávalo by smysl mít moc, když ji nemůžete použít, ne?” zasmála se tentokrát Kingmanová.
“Takže jste bezchybně rozpoznal vzor a sledujete jej rychle. K mojí spokojenosti. Předpokládám, že i k Barbařině, jinak by mi naznačila, že jsme šlápli vedle. Teď by se dala čekat nějaká finanční nabídka, která vás ohromí, náznak jsme také udělali dole u vchodu převodem na váš účet. Ostatně…” navázal McLou a nechal ta slova viset ve vzduchu.

“Ostatně ve světě, kde staré peníze ztratí na významu a nové teprve stvoříme, je zbytečné tuhle otázku za vaší i mojí situace probírat, nepletu se?” dokončil plynule Hollan.
“Mohu to chápat, jako že jsme se dohodli?”, zeptal se McLou, ignorujíc Hollanovu otázku.
“Mohli bychom si ještě promluvit přesněji o povinnostech a pravomocích?”
“Takže dohodli,” kývl McLou a začal se zdvíhat z křesla. “Tyhle detaily už nechám na Barbaře.” a natáhl k Hollanovi ruku. “Uvidíme se zítra na poradě.”
“Uvidíme se zítra na poradě,” potvrdil Michal Hollan a ruku stiskl.

Zíral do zavřených dveří a napadlo ho, že věci měly rychlejší spád, než kdyby dostal tu nakládačku. Spíš pro sebe, jako temnou pochybnost, než pro posledního návštěvníka jeho kanceláře, prohlásil “Jestli jsem ten svůj dosavadní život neprodal moc rychle.”
Usmála se. Chápavě. “Ne. Neměl jste šanci. Na tenhle rozhovor jsme se dlouho připravovali a trénovali na vašem otisku umělé inteligence, který máte v Aicastu.”
Sklouzl na ni očima “To je přeci nelegální.”
“Ale no tak. Dneska ještě nepracujte. Až zítra budeme přemýšlet, jak bude svět vypadat a co v něm bude legální za dalších dvacet, třicet let…”

Toho dne Michal Hollan skončil potichu a nenápadně s profesí elitního soukromého datektiva a stal se viceprezidentem pro služby dozoru sítě AIcast. Historie nikdy ten den neuváží za zaznamenáníhodný, ale mohli bychom jej směle označit za přelomový moment, za nový počátek, kdy se lidstvo definitivně odpoutávalo od fyzického světa a začalo plně přecházet do světa virtuálního. A za den, kdy lidstvo dostalo svého superčetníka.

Kdyby se toho Ray Kurzweil dožil, jistě by mu radost nezkazilo ani to, že se téměř o sto let a dvě globální války netrefil…

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

3 komentáře