Safra, co vůbec dělám…

Patrick Zandl · 17. srpen 2004

Četl jsem Yuhůův burnout povzdech o tom, kterak je vyšťaven a v depresi. Rezonuje to ve mně pochopením. Moje touha uspořádat knihu o sítích 3G vyprchává, stěží jsem dotáhl do konce poslední zakázku na analýzu fast-mobile networks a muka s socioware-education pro jednoho zahraničního operátora, který se rozhodl zkusit tímto zvýšit využívání non voice services, dosáhly neúnosnosti. Sedím u klávesnice počítače, vím, že bych měl sepsat elaborát, který bych normálně plynule psal z hlavy na klávesnici a myšlenky drhnou a drhnou. Šéfa Vodafone jsem si spletl s bývalým izraelským premiérem… pokud jsem schopen něco napsat, tak na tři tisíce znaků článeček a pak konec. Snad se vypíšu teď, když přepisuju bez ladu a skladu to, co se mi řine z hlavy…

Začalo to, když jsme byli u Ditiny babičky a ta se mne zeptala, co vlastně dělám. To je velmi záludná otázka. Pamatuji si, jak jsem na ni před mnoha lety své vlastní babičce odpověděl, že prodávám ovoce a zeleninu, což byla de facto pravda. Snad s tou výhradou, že jsem byl obchodním ředitelem jedné z největších firem dovážejících ovoce a zeleninu do republiky a své kiwi a banány jsem viděl jen tehdy, když na mne karlovarský Reinisch řval, že ten protlak nevyloží z kamionu a když, tak jen do komise. Nebo když se pan Duka chtěl pochlubit novou bananárnou. Moje babička už si to nikdy nenechala vysvětlit a s vidinou svého vnoučka stojícího na pražícím slunci na Národní třídě u stánku s kedlubnama mi pravidelně vystřihovala a schraňovala nabídky zaměstání. Jen tak tak jsem se vyhnul tomu, abych na její naléhání nevzal perspektivní práci prodejce rybiček v pardubickém zverimexu…

Od té doby vím, že s odpovědí na otázku, čím se živím, ještě třeba opatrně. Jenže co mám říct? Pipeline je sice slušná firma, žádný hampejz, jenže obor jejího podnikání a hlavní náplň mé práce – tedy propojování klientských aplikací do mobilních sítí na bázi premium services – to věru není něco, co by se snadno chápalo. Pravil jsem tedy, že prodávám esemesky, což je sice pravda, ale k pochopení je na tom také málo. Nedávno jsem se to známému pokusil přiblížit tím, že děláme takové to SMS hlasování, jako je třeba SuperStar. Zajásal. Načež jsem mu musel vysvětlit, že zrovna SuperStar hlasování neděláme. Ptal se proč. Začal jsem mu vysvětlovat složité vztahy v branži, koukal na mne jako z višně spadlý. Musím tedy vymyslet nějaký hezký popisek pro svoji práci, se kterým bych v rodině obstál…

Přemýšlel jsem, že bych se inspiroval u Karla. Dneska jsem šel kolem jeho dveří Googgi, mají tam hezkou cedulku s nápisem Mobile Culture Creator. Karel sluje schopností cokoliv úžasně a elegantně pojmenovat. Vždy jsem si myslel, že ten chlápek, co ho napadlo natočit vodu z vodovodu do hezké zelené flašky a dát na ni cedulku Mattoni, musel být jeho předek. Když jsem tak odpoledne seděl v práci, napadlo mne škodolibě, že bych mohl cedulku Karlovi mírně pozměnit a podtitul jeho firmy dát jako Mobile Culture Creature. Hooodně by mne zajímalo, kdy by si toho kdo všimnul. Nakonec jsem to neudělal. Nikoliv z dobroty srdce, ale především proto, že jsem si ještě ze staré kanceláře nepřestěhoval tiskárnu…

A teď je večer. Měl bych psát. Měl bych programovat, měl bych se podívat na to, co vytvořili programátoři pro Nalandu nebo AdText. Měl bych přepisovat kartičky klientů do nějakého CMR. Měl bych nějaké CMR vybrat a zítra tak dlouho bručet na programátory, aby to konečně udělali. Měl bych odstěhovat všechny věci ze starého bytu a sehnat někoho, kdo ho vymaluje. Měl bych udělat hromadu věcí, na které nemám ani chuť, ani náladu. Mám chuť si vzít spacák, odjet na Ronov, koukat na hvězdy a dumat, jestli mi v noci ten spacák promokne…

Heršvec, může za tu depresi to, že mi bude příští týden třicet?

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook