Nastupuju do tramvaje, sedám si a na ruce kmeta za mnou bezpečně rozpoznávám hodinky na zápěstí. To jsou ony. Obracím se na něj: “U které jste sloužil?” Nejdřív se dívá překvapeně, pak z mého pohledu upřeného na zápěstí vytuší, odkud vítr vane. Odpovídá mi. Prý jen jako navigátor, ne pilot. Děkuju mu za to, že díky takovým, jako je on, nemáme z ostudy kabát. Vážně kývá hlavou a dá se do vyprávění. Jak já hodinky, tak on rozpoznal vděčného posluchače. Poslouchám, dokud už fakt nemusím vystoupit. Stejně jsem přejel. A oba máme o něco lepší den. Zajímavější.