Rozdělená společnost: příkopy, které si hloubíme sami

Dlouhou dobu jsem se věnoval a věnuji ruské dezinformační scéně a osvětě ve věci hybridní války Ruska. Kromě věcí, které jsou už dnes obecně známé mne zaujalo tohle: všichni se mne neustále ptají, zda mohu vyjmenovat ty, kdo za tím stojí a ukázat na jejich ruské financování. A to je ten háček. Nejsou to nějací ONI, kdo by za tím vším stál – nějací cizinci, které sem dovezla ruská armáda jako speciální výsadek. Jsme to my, jsou to naši vlastní lidé. Ti, kteří jsou latentně nespokojení a zpravidla upřímně věří tomu, že jejich cesta je lepší nebo je alespoň dobré vytvářet protiváhu proti oficiální politice. A proto je velmi obtížné s tímto přesvědčením bojovat. Nelze zformovat digitální armádu a „střílet digitální agenty cizích mocností“. Maximem možného byl seznam ruských agentů včetně kulturního atašé ruské ambasády, který byl předložen (znovu a znovu) české vládě ve Skripalově aféře, aby se z nich jako maximum možného poslali domů tři „odborníci na kulturu“.

Napsat článek na tohle téma je nesmírně nebezpečné a téměř zbytečné. Dostane se mi hromadného odsouzení ze všech stran. K tomu se ještě dostaneme. Pokud se rozhodnete číst dále, pokuste se tak činit s otevřenou myslí.

Samozřejmá nadřazenost liberálního kapitalismu

Tak za prvé: je nutné si uvědomit, že jakkoliv je „západní“ cesta presentována jako vítězství oprávněného nároku a dobra nad zlem, věc není tak černobílá. Jistě, život v západní společnosti je v mnohém lepší, ale jsou také věci, ve kterých lepší není a na které už se dávno rezignovalo. Jsou potřeba i jiné politické systémy, aby konkurence fungovala a ukazovala nám, že něco, na co jsme dávno rezignovali, je přitom řešitelné. Že sociální nerovnost a nespravedlnost není samozřejmý lidský úděl. Což jistě neznamená, že si nutně musíme zvolit samoděržaví ruského stylu, rozumnější samozřejmě je zamyslet se nad tím, proč některé problémy vyřeší (a jiné ne). Tento první problém bych souhrně nazval „samozřejmou nadřazeností liberálního kapitalismu“, tedy prakticky nevyvratitelné přesvědčení liberálního kapitalisty, že má pravdu a jen jeho metody a postupy vyřeší problémy tohoto světa. Což je zajímavá teze, o jejíž platnosti spoluobčany přesvědčuje po každé krizi, přičemž se průběžně snižuje množství lidí, kteří této tezi věří.

Princip dvojího metru

Za druhé je velmi nepříjemná samozřejmost, s jakou se uplatňuje dvojí metr. To, co si mohl dovolit Václav Havel, Miloši Zemanovi neprojde. Zatímco Schwarzenberg moudře a vědoucně pochrupuje, Zeman na té židli hnije neschopen dalšího prezidentování, řekl by liberální volič. Stejně tak, když Sovětský svaz vpadl do Afghanistánu, byla to invaze, zatímco vojenské akce NATO v Sýrii jsou obrana demokracie a humanismu.

Politické nuance a souvislosti jsou dnes složité a nikomu se nechce říct na plnou hubu, že z Assada se stal krajně nesympatický panovník, který plynuje a střílí vlastní obyvatelstvo v touze znovuovládnout nesourodou Sýrii, což nám vadí zejména proto, že z takové země utíkají davy lidí k nám, zvyšuje to ceny ropy, mění to naše zaběhané životní zvyklosti a mimo jiné to vypadá, jako když si nevíme rady. Je těžké rozlišit, kdy jde o obranu demokracie a hodnot naší civilizace a kdy jde o útok „ropoloupežných vrahů“ nebo kdy jde o právo na samourčení Kosova, Krymu, Skotska nebo Katalánska.

Rozdíly mezi politickými procesy osamostatnění a změn státního uspořádání jsou odlišné v detailu, ale z povrchního pohledu (přičemž na jiný času nezbývá) jsou události totožné a otázka běžného občana zní (pokud vůbec má o událost zájem), proč jde o tak rozdílně vnímané záležitosti? Neschopnost liberální demokracie dostatečně vysvětlovat a odůvodňovat tyto kroky, spolu se zakořeněnou nedůvěrou běžných občanů k pravdivosti tvrzení, jež jsou jim předkládána, má za následek posilování této nedůvěry a popřávání sluchu alternativním tvrzením. Touze po hledání třetí cesty.

K dvojímu metru připočtěme samozřejmost, s níž se uplatňuje v české společnosti. Jakkoliv je ve většinou zakázáno parkování na městské zeleni, starousedlíci zde takto samozřejmě parkují, zatímco na turisty je volána policie či vypouštěny gumy. S tímto psychologickým nastavením je těžké něco dělat.

Chybí schopnost diskuse

Třetím problémem, který dělá život s dvojím metrem nesnesitelný, je chybějící věcná diskuse. Argumenty zajímají málo lidí, většina lidí má zformované přesvědčení a odmítá jakékoliv argumenty, které do něj zapadají. V lepším případě dotyčného téma nezajímá a přebírá přesvědčení od těch, s nimiž se názorově identifikuje v tématu pro něj důležitém. Bez věcné diskuse je obtížné rozkotat přesvědčení o existenci dvojího metru.

Izolacionalismus mezi názorovými bublinami a role médií

Tyto tři problémy způsobují, že propojení mezi sociálními a názorovými bublinami je velmi omezené. Tento problém dále zesilují média.

Tak především Facebook a jeho (či spíše vaše) zeď na něm. Aby vás Facebook odstínil od témat, názorů a fotek, které nemáte rádi, prostě vám je na zeď nedává. A velmi dobře se trefuje do toho, s čím byste opravdu nesouhlasili či jen pochybovali. Jistě, dělá to s dobrým úmyslem. Chce, abyste se rádi vraceli, abyste na jeho stránkách nacházeli pohodu a rozhodně ne informace, které vás rozrušují. Jenže takový skleník jen posiluje dojem, že vaše vidění světa je jediné správné a cokoliv jiného je minoritní odchylka. Tomuto jevu můžete říkat třeba „nikdo, koho znám, přeci nevolil Zemana“. Zatímco si potvrzujete své představy a máte dojem, že jde o převládající vidění světa, stojíte v názorové bublině a vůbec netušíte, jak je velká.

A také česká média. Ta dělají totéž, jen ne tolik personifikovaně, jako Facebook, přičemž si postupně našla své niky. MF DNES je dnes z názorového liberálního-pravicového denníku protiuprchlickým médiem bulvárního stylu, jehož názorová vyhraněnost je stejná, jako v případě jiného kdysimajitelova projektu ANO. Otázka je, zda je to špatně a zda mělo liberální médium šanci vůbec přežít. Z kritických médií s četnější periodou zůstal Respekt, měřící padni komu padni, pokud to není Bakala (což dlouhou dobu snižovalo jeho důvěryhodnost pro řadu čtenářů) a pak projekty jako Reportér. Naopak vznikla celá řada projektů „antibabiš“ jako Forum24 Pavla Šafra, které důsledně razí neomylnost liberálního kapitalismu nebo měkčí podoba Echo. Na druhé straně barikády pak stojí Parlamentní listy, které si „barevnost“ světa vykládají tak, že i hovno je barvou. A čtenář? Zaleze si do svého názorového koutku, kde mu je dobře, uchráněn skutečného názorového průřezu.

Tím ovšem také vzniká podhoubí prohlubující vzájemnou netoleranci a neschopnost komunikace mezi názorovými skupinami. Ty jsou zakopané ve vlastním přesvědčení, že mají pravdu, mají nejvíce stoupenců a nejsou o tématu schopny diskutovat.

Zakopání se v názorových pozicích

Zakopání se v obhajitelných pozicích přináší další zajímavý efekt a tím je minimální mobilita témat mezi stranami. Pokud se vytáhne nějaké téma na světlo médií, je používáno jako forma mezistranického boje, rozhodně není hledán konsensus a realizace tématu. V některých případech jde o umělá témata „kauza lithium“, jindy zase o různé pohled na jedno téma, přičemž chybí ochota pohledy harmonizovat tak, aby mohlo být téma naplněno.

Příkladem může být důchodová reforma nebo reforma školství: o obojím se nepochybuje, že musí být provedeno, lze se napříč stranami shodnout na tom, jaké mají být zásady, ale konkrétní provedení už průchozí není kvůli zaseknutí se jednotlivých aktérů. Vznikla tak důchodová reforma, kterou prosadila jedna z minulých pravicovějších vlád, ale která pokrývala pouze střední třídu a neřešila problém dalších osmi milionů lidí, přičemž zrušení reformy bylo označováno za politickou mstu, namísto neschopnosti předjednat podobu reformy vhodné pro celou společnost. Jednotlivé strany se snaží si téma přivlastnit a spíše než jeho naplnění a tedy kooperace s ostatními je zajímá možnost odlišení od ostatních. Kvůli tomu vůči cizím tématům zaujímají negativní postoj a nedochází i u stěžejních témat k posunu.

Nesmiřitelné nepřátelství

Dalším faktorem je „nesmiřitelné nepřátelství“. Copak o to, že existují mezilidské animozity, ty ve společnosti existují vždycky. Již před dvaceti lety se ale opustil úzus vyjednávání a minimálně navenek, často ale i uvnitř politické scény včetně médií, se razí přístup nesmiřitelného nepřátelství, kdy s někým jednat je prostě zrada nebo se někdo stává pro jedno jediné rozhodnutí nevolitelným. Autoritativní postuláty v tomto ohledu připomínají ostrakismus nebo ještě více citové vydírání a zejména v poslední době jsou už kontraproduktivní.

K nesmiřitelným odsudkům dochází už i za banální věci. Za zrádce a nevolitelného byl například označen pirát Peksa kvůli účasti na oslavě osvobození od nacismu na ruské ambasádě. Nešlo při tom o fakt, že Peksa je mizerný foodbloger, natož že by zde vedl vlastizrádné řeči, ale o pouhou účast, která probudila emotivní a autoritativní odsudky především mezi jeho nevoliči – mezi liberálními kapitalisty a skupinou lidí, kterou prezident Zeman hanlivě označuje za „pražskou kavárnu“. Peksa sám přitom patří mezi nejvíce proevropské Piráty a právě jeho „zahánění zpět do stáda“ ukazuje odvrácenou stranu této liberální strategie: vzbuzuje přesný opak, touhu nebýt s takovými lidmi v jedné skupině.

Zrovna na tomto případu bylo možné sledovat celou škálu postupů, například i dvojí metr, to když se ukázalo, že na oslavě byl také americký velvyslanec King. Mnoho liberálů namítlo, že kdyby tu ještě velvyslancoval Schapiro, ten by jistě nešel, než se ukázalo, že šel také. Následný argument vysvětloval, že u profesionálních politiků je to jinak, což působilo už velmi vynuceně a pro posluchače je to spíše potvrzení přístupu dvojího metru a samozřejmé nadřazenosti. Sám jsem si tuto strategii prožil v momentě, kdy jsem veřejně připustil, že bych šel na schůzku s Andrejem Babišem – záhy na to jsem byl širokou skupinou liberálů označen za zrádce, aniž bych cokoliv udělal.

To je také důvod, proč se strategie nesmiřitelného nepřátelství a zahánění do stáda nesetkává s úspěchem. Původně existovala mezi naivnějšími novináři představa, že neustálý morální tlak na Zemana z něj udělá snad i druhého Havla. Stal se přesný opak. Člověk, kterému byla odňata úcta v jedné skupině, si ji našel ve skupině jiné. A naopak nyní bojuje proti morálnímu kreditu novinářů a úspěšně ho zpochybňuje, kde může.

Ve výsledku pak tato strategie „zahánění do stáda pastýřskými napomenutími“ podle mého soudu stála za prohloubením příkopu mezi klasickými médii, objekty jejich zájmu a jejich konzumenty. Často nesmiřitelné odsudky, v lepším případě „pastýřská napomenutí“ nebo až posměšky směřované k politikům, kteří se vydělovali z liberální konzumní větve, si lidé zhusta přeložili jako nadřazenost a postupně i nedostatečnou schopnost sebereflexe novinářů.

Mistrem nesmiřitelné nenávisti jsou ale politici a nejlepším příkladem je Miroslav Kalousek. Svou nesmiřitelnou nenávistí dohnal vlastní stranu až na pokraj vymazání ze sněmovny, kdy už se vyhranil proti téměř všem partnerům i voličům. Jakkoliv TOP09 má zajímavé lidi a myšlenky, veškeré dění zde Miroslav Kalousek stále ovlivňuje, byť není předsedou – a stihne urazit potenciální partnery ještě dříve, než je možné se pokoušet slibnou věc prosazovat.

A to je odpověď, proč se Česko nikam nehýbe

Nesmiřitelná nenávist má ještě jeden pro politiky podstatný důsledek. Nekonečné pútky, vyvracení nařčení a vyrábění dalších nařčení znamená, že není čas na nic jiného. Je zajímavé si to vyzkoušet. Na sociálních sítích můžete strávit celý den intenzivním vyvracením jednoho „nařčení“ a druhý den vás už čeká další. Celý den tak namísto seriosní práci můžete věnovat jenom prací za svou (či stranickou) znovuzvolitelnost.

Pokud vás tedy zajímá, proč nevznikne například tolik potřebná reforma školství, tak je to jednoduché:

  • nikdo nemá čas ji vytvořit, protože část času mu sežerou mandatorní činnosti vyplývající z jeho mandátu, například hlasování ve sněmovně o tom, zda obnovíme prodej zboží do Íránu
  • i kdyby si ten čas vytvořil a návrh například za pomoci placených znalců a asistentů sestavil, nenajde v jiných politických stranách partnera, se kterým by mohl návrh zpracovat jako dlouhodobě udržitelný i pro případ změny politické situace
  • i pokud by našel s jiných straných někoho, kdo také bu de mít čas a pomohl by mu návrh dotáhnout tak, aby byl vyvážený pro všechny občany, rozhodně ho druhá politická strana nepodpoří, protože bude považovat za výhodnější návrh rozcupovat, zastavit a ukázat svým voličům obezřetnost a zásadovost
  • i kdyby se tak nezachovala jedna politická strana, zachová se tak druhá ze stejného důvodu, nebo z důvodu, aby se vyhranila proti některé z politických stran
  • pokud by to neudělala sama některá z politických stran, udělal by to její formální nebo neformální leader, aby prokázal ostražitost
  • pokud nebude zákon liberálně kapitalistický, nedostane se mu podpory mainsteamových médií, což ještě před několika lety znamenalo faktickou smrt pro návrh, dnes je to pouze značná komplikace

Jak vidíte, je to mnoho komplikací, které stojí prosazení reformy v cestě a to jsme předpokládali, že už ji máte sepsanou, podařilo se ji prodebatovat se zainteresovanými lidmi a sjednotit se na něčem, co můžou oborové organizace, odbory a další podpořit.

Kdy bude v Česku dobře?

Ve výše uvedeném schématu je klíč k tomu, proč se v Česku prakticky žádná reforma nepodařila a pokud, šlo o krátkodobý výkřik, který následující vláda rušila. Nebo výjimka potvrzující pravidlo, jako byl nový Občanský zákoník, nebo převzatá a málo zkriplovaná legislativa EU, přičemž je pro nás obtížné si připustit, že všechny věci, které se nakonec ukazují být dobré, přišly právě z EU jako nařízení, tedy bylo nutné je u nás udělat, rozhodně ale nebyly vymyšleny u nás. Jen tak se ostatně mohly prosadit, jako nezbytná nutnost.

Pokud se tedy ptáme, kdy bude v Česku dobře, je možné usoudit, že nikdy, pokud

  • se nenaučíme vzájemně diskutovat, což obnáší nejenom věcnou argumentaci, ale i poslouchání a připuštění možnosti, že na obou stranách jsou jak rozdílné kompetence, tak rozdílná sada informací, nikoliv jen zloba a „blbost“
  • výše uvedené dvojnásob platí o liberálních kapitalistech a jejich automatické „samozřejmé nadřazenosti“ a povyšování svého názoru na jedinou přípustnou pravdu.
  • neodstraníme dvojí metr, tedy přístup k tomu, že co je dovoleno našim, není dovoleno jim.

Výše uvedené zejména platí pro lidi ve vlivných pozicích, zejména v politice a médiích, kteří ovšem opuštěním tohoto principu nejvíce mohou ztratit. Příkladem ale můžeme jít my všichni.

Proti těmto jednoduchým pravidlům bude působit fakt, že na stávajícím systému jsou součastní aktéři zainteresováni: jak konkrétní politici, tak konkrétní novináři. Jeho opuštěním patrně ztratí na svém významu. Prostředí tedy rozhodně nebude změně přátelsky nakloněno.

Také rychlost dnešního světa těmto pravidlům nepřeje. Diskuse zejména na Twitteru, ale i na Facebooku, rozhodně kvalitní argumentaci nenahrávají. Možná to ale jen znamená, že nebudeme experty všichni na všechno a taktéž nemusíme všechno okomentovat a v každé jednotlivé větě hledat dalekosáhlé významy. A že vrátit se ke strategii odborníků, kteří něčemu rozumí a my jim z těchto dobrých důvěřujeme, něco je.

Tohle je něco, co můžeme udělat sami, od sebe, bez těch nahoře. A bez toho v Česku nebude líp, dovolte mi tuto myšlenku ještě jednou, autoritativně zopakovat, protože popřít ji může jen autoritativní vládce ovládající všechny klíčové prvky a body ve společnosti.

Na závěr: je možné, že se nakonec cesta (zejména v rozvinutějších demokraciích, než je Česko) vyvine jinak. Tak, jako se na přelomu minulého století média etablovala jako hlídací psi demokracie a o sto let později stejně tak zemřela, se může stát, že se etabluje jiný hlídací systém demokracie, fungující v dnešní zrychlené realitě. V tom případě budeme pouze ta generace, která měla smůlu (či z historického pohledu zajímavou možnost), když žila na rozhraní přechodů mezi těmito systémy.

V každém případě ale můžeme definitivně opustit myšlenku, že za stav České společnosti můžou ONI. Ten někdo jiný. Ropoloupežní američani, byrokratická EU nebo agresivní Putin a jejich nohsledi. Je to jen na nás. A jen námi. Všemi prvky naší společnosti: politiky, voliči i médii.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 40×, průměr: 4,38)
Loading...

10 komentářů

  • Patriku,

    nesleduji Vás tak dlouhou, abych rozklíčoval vše, co bylo v článku řečeno, proto žádám o dovysvětlení k následujícím věcem. Právě v duchu článku pochopení a vedení diskuse v rámci různých názorových proudů.

    1) Co je tedy ta „hybridní válka“ ve Vašich očích, když zde není jasný viník a jsme to my, kdo to vytváří? Je tedy pak nějaká hybridní válka? Z Vašeho stručného vysvětlení mi vyplývá, že ten termín je nesmyslný a fakticky neexistující, ale zároveň pro něj máte pochopení.

    2) Zmiňujete konkrétní média a jejich problémy a tedy kladu otázku, kde běžný i informovaný občan má hledat informace? Konkrétně kde Vy osobně nacházíte informace a čerpáte, z čeho tvoříte své názory?

    3) Domníváte se, že popsaný objektivní problém se týká pouze ČR? Či jaké státy považujete, že se tam toto neděje a probíhá věcná diskuse ve společnosti a politice?

    Za odpověď děkuji,

    čtenář Oldřich z Vysočiny

  • Dvojí metr tzv. liberálů (podle mě jsou to spíš socialisté, než kapitalisté) jste trefil přesně a proto jimi do značné míry pohrdám. Těžko respektovat lidi, kteří svoje morální přesvědčení považují za svatou pravdu a ignorují realitu. Např. příspěvky Feriho fanoušků na FB jsou ukázkové. Ti lidé nevnímají politiku jako prostředek ke konsenzu (ideál) nebo prosazení svojí vůle (častěji reál), ale chtějí převychovat polovinu národa urážením a povyšováním se. Proti tomu je pirátský přístup „já pán, ty pán“ jak z jiného světa.

    Náš politický systém se nejmenuje liberární demokracie, ale parlamentní republika. Moc jsme si zvykli demokracii brát jako samozřejmost, ale už jsme se posunuli dost k fašismu v původním smyslu toho slova – provázání státu s korporacemi, sešněrování a permanentní dohled nad podnikateli tu zavedla minulá vláda a současná v tom pokračuje.

    Aféra Pirát na ruské ambasádě je úplný bizár, pan Peksa má moji plnou podporu. Politika si platím mj. proto, aby jednal i s lidmi, které nemám rád. A s Ruskem se jednat musí, už jenom proto, že mají ropu, plyn a jaderné hlavice.

  • Takže zkraťme to: Obě (resp všechny) strany dělají prasárny, které jejich stoupenci nevidí/ vidět odmítají. Drtivá většina lidí potřebuje být s někým a proti někomu – ať jsou to Sparťané proti Slávistům, Babišovci proti všem a tzv. liberární demokraté taky proti všem. Míra tolerance a „selského rozumu“ se „napříč politickým spektrem“ snižuje. Životní úroveň spousty lisí (míním tím ale jen materiální stránku) roste raketovým tempem, ale všichni jsou tak nějak stále méně spokojeni. Východisko nevidím – a obávám se, že na zásadní věci budoucí my „tím míním Česko“ – budeme mít vliv pramalý . Ale tak nějak tuším, že na začátek 21. století budou naši potomci vzpomínat jako na časy, kdy bylo dobře.

  • Pohrdáte liberály za to, že pohrdají anti-liberály. Dopouštíte se tedy stejného prohřešku, za který nesnášíte jiné. Nemáte si tedy navzájem co vyčítat.

  • ad „Jardo a Durango“ – nepochopil jste, liberálové nepohrdají mnou, já nejsem traktorista ani jsem nevolil Zemana. Socioekonomicky bych mezi ně měl dokonce patřit, ale jako heretika mě budou spíš nenávidět, těžko se nade mě povyšovat, když moji maličkost nemůžou označit za socku s učňákem.

  • Mohu se zeptat co konkretně si mohl dovolit Havel a co si nemůže dovolit Zeman? Velice snadno se dá rozporovat, že by Havlovi prošlo to co prochází Zemanovi. Konkrétní případy: Uzavření hradu pro veřejnost, lhaní a ignorování rozhodnutí soudu, pohybování se na hraně a za hranou ústavy, jmenování nikomu nezodpovědné úřednické vlády, podkopávání oficiální zahraniční politiky a napomáhání cizí mocnosti. Havel byl člověk a dělal chyby jako každý jiný. Jenže stavět na stejnou úroveň Havlovy chyby a Zemanovy cílené podrazy a  lži je porovnávání neporovnatelného a ignoruje to nekonečnou řadu špatných rozhodnutí Zemana. Jako například šílený exekutorský zákon jehož dopady budeme řešit ještě desetiletí a Čínské investice.

    • Nikdo přece nestaví Havlovy chyby proti všem Zemanovým. A z vašeho komentáře přímo čiší ta názorová hotovost. Napomáhání cizí mocnosti? Dovolte, abych se zasmál. Samozřejmě s těmi ostatními mocnostmi se jedná, je mi to jasné.

      • Když jsme přímo u Havla a Zemana v roli prezidentů, tak se vnucuje třeba zdravotní stav. U druhého prezidenského období Václava Havla byl jeho zdravotní stav objektivně řečeno velice špatný, v podstatě celý rok 1998 funkci prakticky nevykonával, ale že by se nějak masově objevovaly požadavky na jeho odstoupení si z té doby opravdu nepamatuji. Srovnejte s tím, co se v médiích odehrává kolem Miloše Zemana – opět naprosto odlišný metr…

      • Havlovo vulgarni chovani:
        – na siti je hafo jeho opilych fotek, a nikdo ani tuk, Zeman si da frtana a ohen na strese,
        – koureni – Havel hulil jako tovarna a Zemanovi je porad predhazovany popelnicek
        – v dobe kdy Olga Havlova umirala, Havel juchal s devami, kdyz se Zemana dcera bavi na vecirku, jsou toho plne noviny
        – Havlovi proslo nekolik lzi, napr ze nebude narokovat vraceni majetku – nenarokoval, o majetek zadali jeho pribuzni, kolem Lucerny bylo hodne spiny, prodej hodne problematicke spolecnosti atd.
        Havel mizerne mluvil cizimi jazyky a vsichni mu tleskali, kdyz se naucil nazpamet jeden projev, Zemana za kazdou chybku zesmesnuji.
        Kdyz si projdete jmenovani vlad Havlem, najdete tam nekolik manipulaci, kdy prosadil svoje lidi nebo kdy se vlada obtizne skladala
        A tak dale a tak podobne

  • Někdo komu nedocházejí nuance mezi diplomatem a voleným zástupcem, což následně použije jako argument (falešný ekvivalent) v diskuzi, chce věcně argumentovat. Bravo právě jste dosáhl hodnosti Honzejka.