Proč klesá (nejen moje) důvěra v mainstreamová média

V Česku je velká část hlavních médií vlastněna osobami, které mají své ekonomické zájmy jinde, mimo média, začasté ve stěžejních částech průmyslu a/nebo v politice. To je třeba mít na paměti. Jednotlivé tituly mají různě širokou míru předpojatosti, s nimiž přistupují k některým tématům, až tak, že v některých případech pojetí tématu hraničí s propagandou.

Přesto, že se nedá říct, že by česká mainstreamová média vysloveně šířila „falešné zprávy“, lze na nich velmi výrazně vysledovat náchylnost ke třem druhům předsudků, kvůli nimž je nutné sledování mainstreamových médií doplnit i těmi jinými.

I. Upřednostnění konzervativnosti

Tak za prvé, mainstreamová média upřednostňují hlavní proud a status quo, neměnnost, což je považováno za seriozní přístup. Je to velmi dobře vidět v rozdílném přístupu k lidem, kteří změnu chtějí a vůči konzervativcům. Zatímco do progresivistů se mainstreamová média navážejí kvůli nákladům na změny a nové návrhy, konzervativcům není stejně důrazně (a spíše vůbec) předhazováno, jak se vypořádáme s náklady, které vzniknou neřešením, nicneděláním. Výborně je to vidět na ekologii: ano, Zelený plán bude drahý a náročný. Jenže nedělat nic vyjde mnohem dráže. Zatímco kritici evropského Zeleného plánu ve SPOLU jsou bráni za rozumné, jeho zastánci jsou revolucionáři a pro mainstream podivní.

II. Extrém je součástí dialogu

Za druhé, média v rámci fikce objektivity kladou na stejnou úroveň i velmi extrémní názory. V novinařině se tomu říká „minuta Hitlerovi, minuta Židům“: představte si, že v rámci debaty o holokaustu dáte oběma stejný prostor, kvůli „objektivitě“. Vypadá to pak, že velmi extrémní názor je zcela relevantní v rámci diskursu a stává se součástí mainstreamové debaty. Mainstreamová média tím posilují extrémismus. Samozřejmě poloha českých. médií není takto extrémní, ale velmi dobře to lze ilustrovat na případu COVIDu, kde komentářový prostor dostávají lidé, kteří mluví zcela mimo svou odbornost, specializaci a také zcela mimo převažující vědecký konsensus. Je tohle názorová pluralita, když jsou extrémní a vědecky i morálně nepodložené názory kladeny na stejnou úroveň? Není. A nelze to omluvit ani tím, že „čtenář si udělá obrázek sám“ – čtenář platí médiu za to, že pro něj vybírá to relevantní. A očekává, že takový výběr dostane.

III. Složitá témata jsou ignorována

A za třetí: důležitá a složitá témata jsou přecházena. Bývají složitá, v redakcích na ně není čas a ani není zřejmé, co s nimi. Novináři je tak otevírají jen v případě, když se do nich opře nějaká lobby skupina a nebo se jich chytí známý politik. V řadě redakcí přikloněných na jednu nebo druhou názorovou stranu (u nás vedeno v linii Babiš vs. ODS/TOP09) jsou také zcela nekriticky přejímány jedny názory, zatímco druhé jsou podrobovány nemilosrdné kritice či naopak přehlíženy. Dojem názorové vyváženosti se dohání u ostatních témat podle bodu dvě výše. A to v Česku tenhle bod ještě nedošel vyhrocenosti, jako v USA.

Proč

Proč je tomu tak a proč problém samotná mainstreamová média nevnímají? Z části je to logické. Novináři se kvůli přístupu ke zdrojům pohybují v nějak naladěné společnosti, jíž se více chtěně, částečně i nechtěně stávají součástí. Nejde jen o přístup k informacím, ale také o spoluúčast na úspěchu. Jenže dívat se na politiku zevnitř je těžké, nutně to pohled mění a najednou se dívají na svět očima mocných. Nikoliv nutně očima čtenářů.

Navíc takto vedená diskuse novináře vyjímá z tradičního rozdělení pravice a levice, přičemž levice je ve velké části české společnosti vnímána jako pejorativní označení. Být pro Zemanův výklad ústavy není ani pravicové, ani levicové, je to jen objektivně protiústavní.

To je důvod, proč čtu široký záběr médií. Nikoliv ta dezinformační, ale třeba ta označovaná za levicová, například A2larm nebo Deník Referendum či Guardian. Ne proto, že bezvýhradně sdílím jejich pohled, ale proto, abych si mohl doplnit ten svůj. A proto, že svou práci a své vidění světa dělají poctivě. Přijímat podněty kriticky je to, co nás odlišuje od ovce.

Tematický vtip na závěr:
Chcete vědět, jaký je rozdíl mezi fake news a zpravodajstvím?

  • Ruská média hlásí, že družice letící na Měsíc objevila vodu!
  • Evropská média hlásí, že do Tichého oceánu spadla ruská družice.

Přihlásit k odběru Patrickova newsletteru

6 komentářů

  • „Být pro Zemanův výklad ústavy není ani pravicové, ani levicové, je to jen objektivně protiústavní.“? Vážně, pane Zandle?

    Stěžujete si na neobjektivitu médií, že jsou extrémní, a mírnyx dírnyx zaperlíte, že Zeman ve výkladu ústavy nemá pravdu, i když část tzv. ústavních právníků říká, že pravdu má (a část, že ne).
    Já bych zase řekl, že lidi si zvykli přebírat z médií názory, které se jim zamlouvají, protože buď nemají čas přemýšlet, nebo jsou líní přemýšlet.
    Někdy je to přemýšlení o věcech náročné a může nás přivést tam, kde se nám nelíbí být.

    Příklad: Když se zamyslíme na tím, zda president je povinen jmenovat navržené ministry, musí nás napadnou, proč brát slovo „jmenuje“ jako povinnost, a ne právo.
    Přemýšlejme dále, a přijdeme možná na to, že by bylo dost hloupé, aby ústava něco takového nařizovala nejvyššímu představiteli státu.
    A vytrváme-li v úsilí, dojdeme k závěru, že pokud by jmenování ministrů byla povinost, proč do toho zatahovat presidenta, když jmenování může podepsat někdo z ulice a vyjde to nastejno. Nehledě nato, že myslet si, že jde někomu nařídit, aby něco podepsal (když podpis znamená souihlas s podepsaným textem), je trochu velký vodvaz.

    Někdy je textu mnoho, ale myšlenek málo. A jindy v nich chybí člověčina. Jak říkají Rusové: Людей много, человека нет.

    • Jasně. A proto si dle vaší logiky ředitelé škol vybírají, kteří žáci dostanou vysvědčení, a rektoři škol vysokých se rozhodují, komu podepíší diplom.

      Rozhodnout se mohou, ale pouze zda to podepíší, nebo si najdou jinou práci. Tak to ještě zkuste promyslet.

  • Podpisem vysvědčení ředitel školy stvrzuje pravdivost a správnost uvedených údajů. Takže když něco na vysvědčení není pravdivé nebo správné, vysvětlení nepodepíše. Dokonce je povinen je nepodepsat, jinak by se dopustil podvodu.

    Možná, že ty a podobní „myslitelé“ by se měli zamyslet nad souvislostmi a věcmi, které plynou z jejich výmyslů, a včas se korigovat, aby byli důvěryhodnější.
    Vždyť kdyby se do právního řádu vnesla jejich zásada, že je možné lidem příkázat, aby něco podepsali, sesypala by se celá organizace společnosti, od autorizace bankovních příkazů, přes přiznávání otcovství po schválení převodů majetku na katastru atd. Podpis by už nic neznamenal a nastala by anarchie.
    Pozn.: Dokonce ani podpis výpovědi nelze nařídit. Propuštěný zaměstnanec by sice měl výpověď podepsat, ale s dodatkem, že podepisuje jen její převzetí.

  • A není to třeba tím, že čtenářů klasických papírových médií ubývá, tudíž ubývají náklady a tím i prestiž a ohodnocení?

  • Chybí tam to hlavní — lžou.