Proč jsme nevěřili na novinařinu a jak jsme bránili Telecomu zlikvidovat seznam

Musím se přiznat, že jsem nikdy nevěřil na novinářská pravidla, zásady a etický kodex. Nikdy jsem se nepovažoval za novináře nejenom proto, že jsem žurnalistiku nevystudoval, v tom jsem ostatně odpovídal profilu průměrného českého technického novináře. Nešlo ani o pózu, jak se odlišit od ostatních, šlo spíše o to, že jsem tehdy považoval některé stávající novinářská pravidla za přežitá, nevyhovující a spíše směšná, než užitečná. Ostatně i proto se dodnes nepovažuji za novináře, spíše za publicistu, když už, tak analytika.

Etické kodexy novinářů jsou plné vznešeností a ideálů, které se právě díky svojí vznešenosti jen málokdy naplní. Nejvíce k smíchu je nestrannost a objektivnost, o níž jsem jako pečlivý návštěvník přednášek filosofie věděl své. Zaprvé – novinařina není žádná veřejná služba, leda byste pracovali ve veřejnoprávním médiu. Novinář představuje klasický vztah zaměstnanec – zaměstnavatel, kde zaměstnanec plní příkazy zaměstnavatele a pokud se mu nelíbí, může odejít, zatímco zaměstnavatel se prostřednictvím zaměstnance snaží vydělat peníze mimo jiné i na pokrytí zaměstnancova platu. To řadu médií žene do logického konfliktu zájmů, se kterým statut „veřejné a vyšší služby novináře“ nemá mnoho společného. Zjednodušeně řečeno: jako novinář jste objektivní do výše svého platu a do data výpovědi. Nemusí nutně rozhodnout to, zda jste napsali dobrý článek, ale jak tento článek vnímal inzerent vašeho média. To všechno nutně vede k autocenzuře nebo odchodu z branže – nepíšete o tématech, která by velký inzerent mohl považovat za nepřípustná. Zůstáváte tím spíše oním novinářem s vyšším posláním? Soudím, že nikoliv.

Dalším směšným bodem novinářské etiky mi přijde ověřování informací. Jen minimum novinářů má nějaké zkušenosti s prací rozvědčíka-zpravodaje v tom klasickém slova smyslu, tedy s tříděním, ověřováním a analýzou informací. Většina novinářů se naučí pravidlo dvou zdrojů, tedy faktu, že informaci by měly potvrdit dva na sobě nezávislé zdroje. Chybou ovšem je, že málo z nich ví, jak ověřit skutečnou nezávislost těchto zdrojů. Pravidlem, pokud nějaká skutečně zajímavá informace prosákne ven, totiž je, že ji někdo ven pustil záměrně. Někdo, kdo byl uvnitř, ji předá ven. Jenže proč ji někdo, kdo je uvnitř, pouští ven? Komu ten informační průsak prospěje a jak se ověří jeho pravdivost? Jak ověřit, že informace je pravá? I nejklasičtější kauzy novinařiny, největší sólokapři, na které je novinářská historie tak pyšná, jsou přitom také těmi nejmarkantnějšími příklady vyřizování osobních sporů a účtů, kdy zpravodajské služby nechaly naivní novináře vyprat špinavé prádlo za ně. Ano, třeba aféra Watergate, která od počátků jevila všechny znaky řízeného průsaku informací dodaných zpravodajskou službou, na který dvojice novinářů nalétla. Fakt, že je tato událost proslavila a také fakt, že šlo o odhalení závažného případu nemění nic na tom, že novináři nalétli na klasický „informační průsak“, v tomto případě řízený mužem číslo dvě v CIA FBI a to za účelem vyřízení si účtu s prezidentem, jenž jej nepovýšil na muže číslo jedna (zde info).

Asi proto jsme se vždy snažili práci v Mobil serveru postavit na trochu jiných základech a realističtějších principech, než je klasická novinařina. Vždy jsme se považovali za zastánce běžných zákazníků, za advokáty lidí, kteří potřebují využívat telekomunikačních služeb či výrobků, protože jsme trh vnímali jako polarizovaný – na jedné straně barikády jsou spotřebitelé, kteří mají zájem za co nejméně peněz pořídit co nejlepší výrobek, zatímco na druhé straně jsou výrobci a poskytovatelé služeb, kteří chtějí zinkasovat co nejvíce peněz za co nejméně náročný výrobek. Ještě do dneška se domnívám, že ačkoliv to na jednu stranu byla drzost, byl to správný a přínosný přístup.

Díky tomuto přístupu jsme se v průběhu let vložili do řady událostí, které se na českém telekomunikačním trhu udály. Spíše, než jako bezbarví novinářští referenti, jsme působili jako aktivisté (šlo to až tak daleko, že mi Jiří Hlavenka začal přezdívat Che Zandl), jako motivátoři trhu. Neváhali jsme proto používat všechny triky, které používají PR oddělení nebo zpravodajské služby včetně řízeného průsaku informací, aktivních opatření nebo provokací. Bojovali jsme s PR odděleními firem jejich vlastními zbraněmi, nenechávali jsme se zatlačit do kouta jen proto, že nás označovali za novináře. Říkali jsme jim: pokud vy lžete reklamou svým zákazníkům i trhu, proč od nás očekáváte smířlivé chování?

Snažili jsme se v rámci svých skromných, leč stále rostoucích sil stimulovat trh k tomu, aby zákazníkům nabízel co nejvyšší protihodnotu, aby kráčel tam, kam jsme to považovali my pro zákazníky za moudré. A to bylo přesně to, co neodpovídá tradičnímu pojetí novinařiny – místo, abychom události zapisovali, jsme se snažili je vytvářet anebo směřovat. Jenže čím se to liší od toho, když britské noviny před volbami vydávají články o tom, koho by voliči měli volit?

Řada z těchto kauz nikdy nevyšla na světlo světa, o mnoha z nich se jen málokdo dozvěděl, jejich pozadí bylo skryto a jen malá špička ledovce byla na povrchu. Stejně, jako klasická zpravodajská služba, jsme si i my říkali, že naše činnost má nést výsledky, nikoliv nutně ale musí být naše účast zřejmá. Jenže zřejmě i díky tomuto přístupu nakonec Mobil server získal takový vliv na dění v telekomunikacích, jaký nakonec po roku 2000 měl – mnozí toto pochopili.

Jak jsme bojovali o telefonní seznam

Podívejme se na pár příkladů toho, jak a kde jsme postupovali, ponejprve na příkladu málo známém a vlastně nezávažném, ale úspěšném: na příkladu telefonního seznamu.

Telefonní seznam na českém internetu až do poloviny roku 1997 neexistoval, pro informace o telefonních číslech jste museli volat na infolinku. V roce 1997 jej Český Telecom zpřístupnil prostřednictvím své divize IOL na svých webových stránkách. Jenže výhradně pro svoje zákazníky – pokud jste používali připojení přes jiného operátora, nemohli jste telefonní seznam používat. Což se nám samozřejmě nelíbili jak z důvodů praktických, tak i z důvodů legislativních, našla se řada zákonných překážek pro tento postup, nemluvě samozřejmě o etice.

Publikovali jsme článek, kde jsme upozornili na to, že Telekom nepostupuje fér, když telefonní seznam zpřístupnil jen zákazníkům vlastní sítě. Jenže férovost postupu ani respektování legislativy nebylo právě to, co by Telecom někd přehnaně trápilo, takže bylo jasné, že jen tak se svého telefonního seznamu nevzdá. Pro řadu zejména firemních klientů to tehdy mohl být důležitý důvod, proč si z velmi podobné cenové nabídky vybrat k připojení právě IOL. A tak bylo třeba zvýšit tlak.

Odehrálo se první setkání, kde jsme zástupci Telecomu vyargumentovali celý náš postoj ke kauze Telefonní seznam a zástupce Telecomu nás odborně „vyfakoval“ (naše žargonové označení toho, co s námi provedl) – pravil, že ho to nezajímá a že i kdybychom podali žalobu, že si je naprosto jistý, že nemáme dost peněz, abychom zrovna Telecom právně vydusili. Dlužno dodat, že měl pravdu. V tu dobu o tom nebylo sporu a blufovat se nedalo. Jenže my jsme byli připraveni. Vzpomněl jsem si totiž před touto schůzkou, že jsem před pár lety někde slyšel o tom, že se dá koupit CD s telefonními čísly. I zapátral jsem u svých zdrojů z Telecomu a opravdu se nám podařilo koupit CD s absolutně čerstvými telefonními čísly a to včetně všech utajených a neveřejných čísel.

Na schůzce, když už pán vypadal, že s námi skončil, že nás má na háku a že s ním nepohneme ani o centimetr, jsem vyndal notebook, že mu ukážu naši novinku, kterou příští měsíc nabídneme na webu – webový telefonní seznam pro všechny. Na notebooku jsem měl jednoduché demo, kde se vyplnilo jméno a program našel telefonní čísla. Zadali jsme cvičně pár politiků, kteří měli naprosto tutově neveřejná čísla. Pán zíral v němém zděšení a když se probral, tak prohlásil, že tohle jsou naprosto jistě kradená data a že jestli to spustíme, požádá soud o předběžné opatření a zažaluje nás, až zčernáme. Upozornil jsem jej, že by to těžko u soudu vyhrál, s čímž souhlasil, ale ujistil nás, že nás bude u soudu dusit tak dlouho, až nám dojdou peníze. Opět to vypadalo, že vyhrál.

Abychom se vyhnuli nepříjemnému předběžnému opatření, kdy by opravdu soud mohl nařídit konfiskaci onoho důležitého CDčka, rozhodl jsem se jej uložit do nějaké důvěryhodné zálohy, kde by se CD nenašlo, nikdo ho nehledal a data zůstala v utajení. Napadlo nás, data uložit na síťový disk strahovského kolejního serveru a tak se i stalo. Jenže co čert nechtěl, k datům se dostali prakticky ihned studenti a z cenného a tajného CD, po němž by soudy mohly prahnout, udělali bez našeho souhlasu a svolení ihned řadu kopií a telefonní čísla se rozletěla do internetu. Tato nechtěná náhoda, tento hrubý omyl a výsledek naší nemilé laxnosti měl ale jeden dobrý moment – jakékoliv předběžné opatření ze strany soudu postrádalo smysl a onen příjemný pán z Telecomu o něj ani nikdy nepožádal, protože situaci pochopil. Na dalším jednání už nebyl tak sebejistý, protože někteří další (a výše postavení) lidé v Telecomu dostali od politiků řádně umytou hlavu za to, že po internetu putují jejich soukromá telefonní čísla a my jsme se zase postarali o to, aby se našla spojitost mezi únikem dat z CD a mezi naším posledním jednáním v Telecomu.

O dva týdny později, na Invexu v roce 1997 Telecom slavnostně spustil svoji aplikaci Telefonní seznam přístupnou všem zákazníkům a my jsme mu na Mobil serveru veřejně pogratulovali k tomu, jak správně vyhodnotil potřeby trhu a svých zákazníků. Jen šest lidí v republice vědělo, jak ironickou slinou je článek napsán.

Koncem roku se film Vrtěti psem stal poviným filmem, který musel shlédnout každý redaktor nastupující do naší společnosti a já jsem říkával: s tímhle se setkáte. A nemýlil jsem se.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

16 komentářů

  • Jak je vidět, dnes i dříve dokáže i malý "kašpárek" udělat velké divadlo.

  • Nejhorsi na tom je to, ze je to fakt asi pravda (jak ten film, tak ten clanek) :-(((

  • Jen drobná oprava jednoho z vedlejších faktů v článku. Deep Throat – Mark Felt nebyl mužem č. 2 v CIA, ale v FBI.

  • Dobrý den, pane Zandl asi si na mne nevzpomenete, ale v roce 1997 jsme se právě kvůli tomu sešli. Telecom nám jako IZS vysvětloval, že ani nám nedá možnost vyhledat k číslu volajícího jména. Někdo nám na bbv poradil vás, že nám pomůžete, tak jsme se sešli, vy jste řekl, že to zařídíte a za dva měsíce jsme to měli. Ušetřil jste nám hodně marných výjezdů a ještě jednou díky za to. Nevěděl jsem, jaké to mělo pozadí, ale opravdu díky za všechny záchranáře, kterým to moc pomohlo.

  • A ještě jeden šťouravý rýpanec po ránu. Správně česky je "abychom", ne "aby jsme", jak se teď šíří nejen po Internetu. To už je lepší rovnou psát "abysme".

    Je mi trochu líto, že se strefuju zrovna do PZ, ale kdo jiný než kultivovaný humanitní vzdělanec, by měl umět česky. 🙂

  • Co to budu dneska okecávat – všechno nejlepší k "osmnáctinám" 🙂

  • "Jenže co čert nechtěl, k datům se dostali prakticky ihned studenti a z cenného a tajného CD, po němž …"
    Skoro se mi tomu ani nechce věřit ;-). Ten čert je prevít.

  • [6] Díky, akorát nejsou osmnácté, ale to víš 🙂

  • [8] Přijmi i mou upřímnou gratulaci a někdy bychom se zase mohli sejít na pokec a při té příležitosti dát nějaký ten koktejl .. d8-D

  • Patricku, to uz mas iPoda rok? 🙂 Neni cas na upgrade? 🙂

  • [10] je – jenže můj nový ipod bude umět přehrávat filmy a bude mít bluetooth, musím dneska cinknout Stevovi, jak je s tím daleko 😉

  • [9] díky, určitě zajdeme, domluvíme se, jen ted budu mít dva týdny dost shon 🙁

  • Možná jsem paranoidní, ale ten slavný aprílový článek o ADSL na bázi propojení byla taky Vaše práce? Nebo někoho jiného? Docela by mě to zajímalo, nevíte o tom nějaké insiderské informace?

  • Jojo tomu se rika veda pro medveda 🙂

  • Dnešní páteční čtení nicmoc.

  • Velice hezký článek, jen tak dál Cheové!