Jsou lidé, jejichž smrt je pro mnohé jen jménem na úmrtním oznámení, číslem v policejní statistice. A pak jsou lidé, jejichž smrt citelně zasáhne desítky tisíc lidí, ať už si to připouštějí či nikoliv. Jeden z nich, majitel a zakladatel telekomunikační firmy ha-vel a.s. Petr Halfar, nás opustil v pondělí.
Ve svých dvaceti letech založil se svým kamarádem ve Frýdku-Místku firmu, která dodávala konektivitu jen pár firmám v největších městech severní Moravy (Opava, Ostrava, Frýdek-Místek). I přes nedůvěru mnoha lidí v okolí dokázal rychle expandovat a z firmy udělal významného telekomunikačního operátora. Zajišťoval videokonference významných kulturních akcí (např. hudební ceny Anděl), připojoval obyčejné lidi i kancelář prezidenta Václava Havla, logo jeho firmy mají na trenýrkách hráči nejednoho prvoligového fotbalového týmu. Byl to velký člověk.
Říkal o sobě, že je dítě štěstěny, a lidé z jeho blízkého okolí mu museli dát za pravdu. Ať dělal sebekrkolomnější věci či projekty, vždy mu vycházely. Až do pondělka. Jeho anděl strážný s ním přestal mít trpělivost a jeho život skončil pod koly autobusu. Čtyři měsíce před jeho třicátými narozeninami, čtyři měsíce před rEvolucí, o které vždy snil. Chtěl zpřístupnit vysokorychlostní internet každému a zadarmo. Opravdu zadarmo, bez poplatků za telefon či cokoliv jiného. Jeho vize byla šílená, nikdo jí nevěřil. Přesto díky svému nadšení a přesvědčení vtáhl do projektu několik významných lidí mnoha profesí, kteří pomáhali jeho sen uskutečnit. Je moc brzy odhadovat, zda se jeho nejbližším spolupracovníkům podaří splnit mu jeho sen alespoň in memoriam. Když zemře srdce a duše, tělo žít nemůže. A Centrála pro něj znamenala rEvoluci.
Na parte mu napsali: Chtěl tak moc. Já jen připisuji - ale ne pro sebe.
Zdeněk "Vreco" Polách
Já sám jsem nevěděl, co na takovouhle zprávu napsat, ani co na ni říct, aby to nebyla divná fráze. Petra Halfara jsem osobně potkával mnohem méně, než Vreco, spíše jsme si psali. Smál jsem se Petru Halfarovi, když se rozčiloval, že jeho celonárodní firmu stále novináři chápou jako lokálního ostravského provajdra, smál jsem se některým jeho nápadům. Při tom všem jsem mu nikdy nestihl říct, že si ho vážím jako člověka, nejenom za to, co dokázal a na jaké židli seděl. U o rok mladšího člověka s tím nespěcháte, říkáte si, že na to bude spousta příležitostí. Už nebude. Proto tenhle dovětek píšu - ne proto, abyste viděli, jaký jsem kabrňák, že jsem se osobně znal s majitelem velké telekomunikační firmy, ale proto, že mi přijde líto, že jsem mu to nikdy nestihl říct. Snad už si tam, kde je teď, nakrimpoval ethernet, připojil první zákazníky a tohle si přečte. Patrick Zandl
