Pátrání po moudrosti předků

Dlouho to nebylo “in”. Časopisy (pardon, magazíny) pro správného muže či ženu o tom nepsaly, protože to na dálku smrdělo Přemkem Podlahou říznutým absencí globálních brandů a FMCG. A „in“, alespoň magazínově, to není stále, jenže stále častěji potkávám lidi, kteří o tom přemýšlejí, pátrají po tomtéž. Po zapomenuté moudrosti předků.

Bude asi těžké vysvětlit v pár větách, co mám na mysli. Takové ty vyzkoušené recepty na jednoduché triky života. Radši dám příklad. Můj děda, co žil, ráno v neděli vstal, v košili a trenýrkách vyběhl do louky, osahal, jestli není tráva orosená a ne přeschlá, pak vytáhl kosu, tu párkrát přejel brouskem a za hodinu měl pokosenou louku. Když jsem u něj přespával, vytáhl mě za nohu z postele a šel jsem s ním.

Bavilo mě to. Bylo mi tak osm, zíral jsem, jak rozmáchlým tahem kosy skládá trávu do úhledných řádek, jako by rýsoval energetické dráhy boha slunce. Jednou za čas kosu zdvihl, natáhl ruku, já jsem přiskočil s brouskem a děda pár ladnými pohyby přebrousil ostří s absolutní přesností. Pak jsme šli posnídat, dali si hrnek mléka, chleba s máslem a solí. A šli zase do zahrady, dělat něco, co sneslo rozpalující se slunce.

A tehdy vyjížděl soused. Měl zázrak moderní techniky osmdesátých let, sekačku, již poháněl motor z vysloužilého mopedu či čeho. Za bafání a chrchlání motoru posekal svou zahradu a já zíral na ten postup techniky. Zeptal jsem se dědy, proč nemáme my sekačku, však z dílů, které schovává ještě od války, bychom ji mohli udělat i pancéřovanou a včetně minometu. Děda pokrčil rameny a pravil, že radši kosí ručně, protože na louce je hodně stromů a keřů, beztak by to musel dosekávat ručně, času by mnoho neušetřil a jen by se musel starat o další stroj doma. Nechápal jsem ho, stejně jako jsem nechápal, proč je potřeba z potoka tahat vodu v konvích ručně, místo toho, abychom si natáhli potrubí. “Ty se naučíš a mě to nevadí,” říkával.

Později, když mi bylo tak dvanáct, mě kosit trochu děda naučil. Už jsem věděl, že tráva nesmí být mokrá, protože králíci by pochcípali, už jsem si pamatoval, že nesmí být ani přeschlá, protože by se zle kosila, dostal jsem mírně do ruky ten grif, jak máchnout, abyste se nesedřeli a kosili jste jedna báseň.

O čtvrt století později už děda není naživu a jeho umění kosit louku je mi ztraceno. Ano, mám na to, koupit si skvělou sekačku, která bafá po zahradě, jenže už si také dobře uvědomuju, že ne vždy se mi s ní chce rámusit všem naobtíž a narušovat si s ní poklidný den. Že zahrada není tak uspořádaná, aby mi sekačka byla o mnoho platnější. Že musím ještě vytáhnout strunovku a dosekat ty krajíčky mezi keři, že tu a tam vyrubu kytky – a že když o tom tak přemýšlím, měl bych radši na výběr a někdy vyběhnul do zahrady s kosou.

Zkusil jsem to. S tím dvacetiletým odstupem už si nepamatuju toho grifu, jak dobře kosit. Nebyl jsem schopen se o chvíli později narovnat a zahradu jsem spíš zryl, než posekal. Samozřejmě (a o tom pěkně prosím nemůže být pochyb) za to mohla ta kosa z hobby marketu – ne moje nešikovnost. Jenže, podezření zůstalo, kdyby tu byl děda, poradil by pár fíglů a ušetřil bych hodně za náplast na puchýře.

Tohle je ta moudrost, o které mluvím a kterou z generace mých rodičů většinou vytloukl komunismus. Návaznost se přetrhala. Když se dneska chci naučit kosit, hledám video na youtube 🙁

Přitom se zdá, že tyhle malé drobnosti, nám značně zvyšovaly životní komfort za málo peněz, ačkoliv se to nezdá. Opravdu, je mnohdy komfortnější umět s kosou (navíc levným to nástrojem), než si kupovat strunovku. Opravdu je lepší si tu a tam dobrý chleba upéct, než doufat, že na poživatelný narazíte v místním supermarketu. Opravdu je velmi často z hlediska kvality našeho života uchýlit se ke “starému” řešení, než k moderním marketingově odladěným rychlonáhražkám. Neznamená to, že máme vždy zásadně trávu kosit, ale to, že jsme schopni přemýšlet o alternativě a uplatňovat s rozvahou to nejvýhodnější řešení. Tak, jako je skvělá alternativa, umět si chleba upéct v troubě, nejenom ho koupit v krámě nebo vařit v pekárně, další to vymoženosti fast-marketingu. Znamená to, že se nám rozšiřuje obzor možností, obzor vnímání. Dost možná i proto tahle moudrost nebyla za komunismu vítána, i když vypadala neškodně. Dost možná není vítána ani dnes, protože cokoliv mimo nabídku zařaditelnou do regálů supermarketu zavání … čím vlastně?

Tím spíš je dobré mít moudrost předků na paměti. Není to bláznovství, není to mysticismus pošahanců. Je to to, co se naši předkové naučili za svůj život jako dobré a užitečné…

 

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 18×, průměr: 4,94)
Loading...

18 komentářů

  • Zdravím, Tengero. Pěkně Ti ten článek zapadl do aktivity, kterou už zhruba měsíc žiji (a se mnou dalších 12 lidí) a která mě nesmírně baví. Říkáme jí Soběstačný víkend a začínám ji popisovat na http://hlad.posterous.com. Jde tam o několik věcí. Jednak trochu jiná práce, dál naučit se něco nového (starého), pochopit, jak snadno a až nebezpečně lehce se nám dnes žije a v neposlední řadě se pobavit. Předevčírem jsem upekl placky z žaludů. Před týdnem jsem zjistil, že ten plevel, co s ním tak bojuju, je Rosička krvavá a že se ve středověku používala jako náhrada prosa. A tak dál a tak podobně.
    Na kosení dojde příští rok, už jsme zaseli pšenici špaldu. Dík za článek, jsem rád, že podobné myšlenky nacházím i kolem sebe.

  • Jo tak s kosou mne uz davno naucil pan Hodek na Sumave a ten uz je taky na pravde Bozi. Mozna to vazne bylo tou spatnou kosou, u sebe mam pocit, ze je to jako jizda na kole – to se jen tak nezapomina 🙂

  • Nedávno jsem jen tak listoval knihou Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku (http://www.muzeum-zlin.cz/cs/aktuality/nova-kniha-drevo,-prouti,-slama-v-tradicni-rukodelne-vyrobe-na-podrevnicku/) a byl překvapen, co všechno lidi dokázali vyrobit. A to neměli k dispozici nástroje, jaké máme dnes. Stejně tak, když vidím stroje vyrobené před více než sto lety, které stále šlapou.

    A mimochodem – vždyť stále spousta lidí kupuje balenou pitnou vodu, přestože jim za zlomek ceny teče z kohoutku (a mnohdy i kvalitnější). Marketing má mocnou sílu.

  • Krásně napsáno.

  • Ono si tyhle pravdy uvědomuje čím dál lidí. Doporučuji pana Cílka a Nikose Kazantzakise…

  • nejsou to spíše idealizovaná vzpomínky? Kosa potřebuje více prostoru než sekačka.

  • Na druhou stranu: tvuj dedecek by nebyl schopen vykonavat vetsinu toho, co ted delas.

    Specializace je nutna podminka pokroku, poslechni si trebas Riddleyho na TEDu. Pokud bys umel to, co predchozi generace, kdo by umel to, co umis ty? Samozrejme je prima mit nejaky staromodni konicek, ale nevidim smysl v tom smutnit nad tim, ze dovednost sekat travu neni mainstream. Kdyz to chce vetsina lidi Zapadu udelat dnes, tak to outsourcuje – bud da par korun bezdomkovi, at to udela za ne, nebo pouzije sekacku a zodpovednost za know-how tim prehodi na jeji konstruktery. V usetrenem case muze zase pouzit svou komarativni vyhodu a udelat neco, co umi lepe nez vetsina lidi.

  • Mimochodem: srovnej se stesky tech, co museli programovat v assembleru. Stejna struktura, jen jejich „tradicni“ hodnoty jsou o kus novejsi. Pocitam, ze v casech, kdy skoncil paeolit, nejaky staromilec smutnil nad tim, ze si dnes nemuze udelat srp sam, protoze neumi s pazourkem jako deda.

  • Jiri Benes – s tím prostorem to není tak docela pravda, vy sice potřebujete prostor pro „rozmach“, jenže to je spíše o tom, jak se postavíte a třeba „obsekat strom“ je se sekačkou daleko větší dřina (pokud jak magor nebudu prohazovat za strunovku).

    V sekání byl mimochodem naprostý expert můj děda, ač se jinak z vesnice „odrodil“ a stal se ředitelem obchodní akademie, ale zrovna sekání mu nějak zůstalo a až do důchodu o dovolené na chatě mimo jiné všem naklepával kosy, což je mimochodem také docela „vychytávka“. Sám jsem se od něj sekání docela naučil, ale třeba to naklepávání šlo s ním do hrobu, zhruba tuším, jak na to, ale tohle už mi tak dopodrobna nepředal 🙁

  • Dobré zamyšlení, a ano, i já si občas vzpomenu na svého dědu, který uměl X „drobných“ úkonů, které já nedám. Ale napadla mi ještě jedna věc: to, po čem smutníme, možná není to kosení, ale jakési pouto k našim rodičům a prarodičům právě přes opakování těch „jejich“ rozmachů s kosou.

    Jdu spát. A snít.

  • Stárneš…
    I můj dědeček uměl kosou lépe než všichni ostatní a vypadalo to, že se u toho snad ani nenadře (na rozdíl od nás). Jenže také chodil (vesnice, přelom 19/20. století) 5km do školy ještě bos, nebo v jednoduchých botách vycpaných slámou. Mnoho věcí co dnes zvládáme, by pro něho byly nepředstavitelné. Otázkou je, nakolik jsou tyto naše dovednosti „moderní doby“ opravdu podstatné pro život…

  • Pro život jsou podstatné kořeny. A ty dnes musíme pracně hledat.

  • Balzám na moji duši 🙂 I když má článek hlubší přesah, s tou kosou jste to vystihl naprosto přesně. Kosím kosou už víc než 20 let, strunovka mi nesmí do baráku a nejkrásnější na kosení je…ticho. A dobrá rada – na kosu z hobbymarketu zapomeňte. Najděte tu kosu po dědovi – bude zapadlá někde na půdě, rezavá, zprohýbaná, ošklivá. Ale vydrží vám celej život a naděláte s ní spoustu práce.

  • Hezky zamysleni.
    Nejde jenom o to koseni a podobny prace, ale podle me hlavne o ty souvyslosti, ktery jsou v clanku taky zmineny. Jinak si myslim, ze takovy ty figle a vychytavky vam muze rict kazdej kdo ma s konkretni cinnosti dostatek zkusenosti. Kazdej remeslnik ma svoje. To neni zadna vekovita moudrost, proste jenom zkusenosti. Kdyz budete kosit kazdej den, taky na to prijdete. Ten deda se to taky nenaucil za odpoledne a ani mu to nepredal zadnej uzasnej kouzelnej dedecek. Proste musel makat a casem prisel jak na to.

  • K těm příspěvkům o potřebě specializace – ono je to právě sporné. Specializace je dobrá, ale jen do jistého bodu, v momentu, kdy zajde příliš daleko, začne docela silně omezovat. Když se podíváte třeba na dobu největšího rozmachu amerického kosmického programu, tak je spojena s lidmi, kteří prošli vzděláním s širším rozhledem a dobu formování osobnosti prožili ve společnosti, která nebyla tak přetechnizovaná a specializována jako je dnes – platí to pro von Brauna, Fageta, Houbolta, Krafta, Kranze a vlastně všechna tato „esa“. Naopak pozdější zmatky jdou vesměs na vrub manažérskému přístupu s tím, kdy si každý jen hlídal zadek ve svém úzkém „chlívku“. Typický (a dost děsivý) příklad je třeba rozhodování letové ředitelky při katastrofě raketoplánu Columbia – to už hraničilo s omezeností, dovolím si s jistotou tvrdit, že kdyby byl tehdy ještě ve funkci Chris Kraft, tak ji na místě vyrazí a postupuje úplně jinak. Jestli by dokázal změnit výsledek není jisté, ale průběh by nebyl ani náhodou stejný…
    A takhle je to skoro se vším, lidí, kteří se umí podívat na nějaký problém ze širšího úhlu pohledu, stále ubývá a začíná to být stále častěji problém 🙁

  • Pro každého kdo vzpomíná na „staré dobré časy“ bych doporučil kouknout se na http://www.bejvavalo.cz, kde vychází staré historické články ještě z dob císařství nebo první republiky bez jakékoliv „modernizace“.
    Zjistíte že plno dnešních vynálezů je starých 100 a více let, že dnešní problémy řešili už vaši předci a dozvíte se i řadu zajímavostí o tehdejším životě.

  • pocitu i myslenkovym proudum velmi dobre rozumim. jen je pro mne representuje misto kosy zrcatko, remen a britva v dedoce koupelne. at se jde cely gilette i s wilkinsonem bodnout, britvu v sikovne ruce nikdy nenahradi … ale asi bych vykrvacel driv, nez bych poprve vyhladil tvare 🙁

  • Za komunismu byla slušná kosa ke koupi v každém železářství, i brousky, i perfektní smaltovaná pouzdra. Spousta věcí naopak díky komunismu přečkala, třeba i to kosení, přestože na západě už se dávno sekalo motorovými sekačkami.

    A proč to tedy naši rodičové zapomněli? Kdepak komunismus, lenost to byla. Ono bylo jednodušší a lehčí odstěhovat se do města, najít si teplý šolich někde v kanceláři a nechat si od komunálu všechno strčit až pod nos, než zůstat na vesnici, přes týden dělat v JZD a o víkendu „na baráku“. 😉