Ochraňuj nebe nad námi, cestu před námi a přátele kolem nás

Byly to jen tři dny, ale osvěžily. Po staru, tak, jak jsme to vždycky měli rádi. Tři kluci s batohem nacpaným vším pro každý případ, boty s podrážkou vzor zetor a tři biletky do lůžkového vozu směr Žilina. A odtud už místním busem do Terchovej, rodiště prvního to československého ministra financí, který ještě bohatým bral a chudým dával minust dvacet procent na režii. Oj Juro Jánoši, vela sa zmenilo od tých čas.

Nahoru jsme vyběhli Dierami, fantaskním útvarem vyhlodaným řekou do vápencových skal. Ještě bylo dobře, pohazovali jsme své dvacetikolové bágly, když nás předbíhaly děti, které si nenesly nic z našeho nákladu. Však chceme projít Fatru a na takovou cestu je třeba mít všechno, to pro každý pád.

Procházka Dírou

Pak skutečnost předběhla předpověď. Začalo pršet, nasadili jsme ponča a tlapali bez odmluv dál deštěm a Dierami, potok nepotok. Šmykalo to, však vlhký vápenec klouže a kovový žebřík na tom není o moc lépe. Ale – a to je ten paradox – když si sednete u cesty a čekáte čas, předepsaný tabulkou k dosažení cíle, překvapivě se do cíle nedostanete. Nikdy to nefungovalo. Šlapat se musí, čekat nepomůže. Vzpomínám si, jak mě to někdy v osmi překvapilo. Ty cedulky ukazující cestu v hodinách.

 

Když jsme došli do Mezirozsudckeho sedla, už nepršelo. Už chcalo. Mělo to výhodu, už nás nedemotivovaly davy poutníků, kteří nás v pokulsu předcházeli. Klepali pod stromem nebo pelášili na hotel. I my jsme potřebovali definovat, co je náš hotel. Upomněl jsem se, že „za rohem“ bývala salaš. Konzultoval jsem dojem s mapou a skutečně tam byla. Jenže pak dorazila skupinka slováků, kteří nás ujistili, že vyhořela před lety. Pak se podívali na naši mapu a konstatovali, že v roce, kdy byla vydána, se narodili. Konec nadějím v salaš. A tak při pohledu na maličký přístřešek na mezirozsudckém jsme si byli jisti, že to je náš nový hotýlek. Jen je třeba jej mírně opevnit, vylepšit. Zajistit proti útoku živlů a medvěda, pravil Marko. A tak jsme opevňovali.

bivakujeme

Co na fotce vidět není, je ten vytvrvalý déšť, který udělal z terénu jedno velké bahniště.

Ráno bylo rozfoukáno, oblaka se válela v údolí. Marko odborně pohlédl na mobil, kde měl radarová data o počasí a ujistil nás, že dnes o deštíček nezavadíme, což podtrhl informací o tom, že na vojně sloužil u meteorologů a tedy meteoradaru dokonale rozumí. Marko má na všechno nějakou pičičandu, jako třeba meteoradar na mobilu. Zbyněk namítl něco v tom smyslu, že když Marko byl na vojně, zjišťovalo se počasí podle stavu hadru visícího na tyči, což není pro užití meteoradaru nejlepší předpoklad, hádku se ale podařilo zažehnat vidinou výstupu na Rozsutec.

Velký Rozsutec je… nu, velká hora. 1610 metrů nad mořem, to je o přesně tři kluky víc, než Sněžka. Vyrazili jsme v sedm, cedulka nás varovala, že je to na třičtvrti hodinky. Sprintem a bez dvacetikilových báglů asi ano, sami jsme byli rádi, když jsme se tam dostali po hodině a půl. Odměnou nám byl jasný výhled a cesta pustá, bez lidí.

Velký Rozsutec

Na Markově fotce už je vidět kříž na vrcholu Rozsutce. Ta šmouha na cestě jsem já – nechali jsme kousek od sestupové trasy bágly a mazli nahoru už bez nich, nahoře už by s nimi bylo dost těsno.

Z Rozsutce jsme sestoupili tou prudčí cestou na sedlo v Meziholie, kde jsme chtěli nabrat vodu u pramene, jenže ouha, pramen vyschnul. Půjdeme tedy chvilku bez vody, řekli jsme si a pokračovali dál směr Poludňový Grůň. Jenže voda nebyla, tedy ne pramenitá, stojatá a rozbahněná, té bylo dostatek, takže jsme při tahu přes Stoh vypadali jak bahnáci. Na Grůni už bylo notně vyprahlo – tedy v puse. Navíc pohled na mraky nebyl kompatibilní se situací, která se zjevovala na Markově displeji. Přeptali jsme se se Zbyňkem, jestli tohle jsou sluníčkové mraky a Marko zachmuřeně namítl, že situaci vyhodnocoval z mapy, na které není vidět Rakousko a že fronta přišla přes Rakousko. Učinili jsme shodu v tom, že z Grůně je třeba urychleně sestoupit k nejbližší chatě, protože bivakovat bez vody pod vodou bude nejenom nemilé, ale také ironické. Nu, kdo jste byl kdy na Grůni, dáte mi za pravdu, že hodinový sestup okořeněný závěrečným slejváčkem, to je něco, co by si neměl horal nechat ujít. Nenechali.

Na chatě na Grůni jsme nakonec ukecali pronájem bufetového stánku. Všechno ostatní bylo pronajaté, nebo pod vodou a tak jsme vzali to nej, co bylo při ruce. A pak už jsme jen seděli v jídelně, cpali se haluškami a bylo dobře, neboť i pár igelitáků zachránilo zbytky suchého oblečení.

Ráno poslední procházka, pak mazat do údolí na autobus a na vlak. Ze Žiliny do Prahy jezdí co hodinu, za šest hodin jsme byli doma.
 
A stálo to za to. Jako vždycky. Jako kdysi.
 
Ochraňuj, pane, nebe nad námi, cestu před námi, přátele kolem nás a dobro v nás.
 

PS: Fotky jsou zpravidla Markovy…

 

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

4 komentáře

  • Jak to tak ctu, tak dobre ze si sel pro ty pytle igelitovy 🙂

  • Četl jsem na twitteru vaši milou nostalgickou vzpomínku minulý týden a trochu jsem na Vás myslel, při tom počasí – také jsem byl na Slovensku. Tak aspoň že jste to brali sportovně.

  • Jiní extravagantní nudící se milionáři dělají mnohem horší věci. Tohle je takový průměr.

  • Před pár lety jsem byl přesně v těch stejných místech. Řekněte, ještě pořád mají na Chatě na Grůni tak vymakanou elektroinstalaci na chodbě a netěsnící okna v jídelně? A kdo nafasoval ten pokoj co má skoro všechny parametry vězeňské samotky?