O vlivu liberality akademického vzdělávání na ekonomický výnos z nových odvětví na příkladu vzniku standardu GSM

Já vím, že nemáte rádi dlouhé články. Ale jak tak teď píšu knihu o mobilních sítích a zároveň Martin Jaroš pro Hnutí NE píše o reformě vzdělávacího systému v Česku, přišla mi jedna kapitolka z knihy jako dobrá ukázka toho, PROČ je reforma vzdělání u nás tak důležitá. Abychom si vědomili, že nejde jen o to, že nějaký báby ve školách budou důstojněji žít a občas tam půjde dělat i chlap, ale abychom si uvědomili, že kvalitně fungující vzdělávání rozhoduje o tom, jak budeme žít o deset a více let později my. A že kvalitní školství není věc „politického programu“, kterým se mlátí strany po hlavě, ale životní nutnost, která vyžaduje kontinuitu a shodu „napříč politickým spektrem“.

TLDr; verze článku: Švédsko v 70. letech investovalo do univerzit a akademického výzkumu, zjednodušilo napojení škol na soukromý sektor. Díky tomu byl Ericsson schopen představit kvalitní návrh pro standard GSM, který byl 1987 přijat a celá skandinávská ekonomika z toho těžila 20 let a těží dosud (přímo přes 150 000 pracovních míst, nepřímo statisíce dalších, miliardy korun). Německo spolu s Francií přes svou velikost nebylo schopné zmobilizovat tolik odborných sil, aby zvládli vytvořit svůj kvalitní návrh, který by vyhovoval podmínkám. Ale Německo se poučilo a reformy také později provedlo, jenže mobilní éru už zdaleka tolik nevytěžilo. Vítěz vzal téměř vše a tím se stal Ericsson, Nokia a další skandinávské firmy.

A celá verze pro zvědavé následuje…

Povídání o tom, jakým způsobem se vybíraly jednotlivé technologie pro standard GSM není samoúčelné. Patrné z toho je nejenom vliv zákulisní politiky jednotlivých hráčů, ale také fakt, že výběr správné technologie je hra s nenulovým součtem. Nejlepší návrhy jsou velmi vyrovnané a je těžké či spíše nemožné vybrat mezi nimi ten s přehledem nejlepší. Velmi často se zdánlivá slabina některé z technologií promění v její silnou stránku.

V polovině osmdesátých let vznikla celá řada studií prokazujících nadřazenost technologie CDMA nad TDMA zejména v rámci soupeření franczousko-německé technologie s Ericssonem, přesto právě jednoduchost TDMA vedla k rychlé implementaci a rychlému rozšíření, zatímco technologické nevýhody TDMA proti CDMA nebyly podstatnou překážkou. Naopak, mnohem později, až se bude řešit implementace širokopásmového CDMA (WCDMA) jako technologie pro sítě třetí generace, vznikne celá řada článků a studií jasně prokazujících, že CDMA2000 se čtvrtinovou šířkou kanálu je mnohem vhodnější a účelnější a pro výrobce čipových sad bude složité zvládnout tak velikou šířku kanálu. Přesto se výrobci s problémem vyrovnali a vyšší šířka kanálu naopak umožnila hned od počátku nabízet rychlejší data, aby se následně standardizátor s problémem vyrovnal tak, že připustil více variant šířky kanálu.

Co je ale zajímavé, je role Ericssonu ve skandinávských telekomunikacích a Siemensu v Německu a způsob akvizice “lidských zdrojů”. Proti sobě totiž stály dva velmi odlišné přístupy. Zatímco ve Švédsku již od poloviny sedmdesátých let existoval program výzkumu a vývoje propojující univerzity s průmyslem (STU/NUTEK), Německo vsázelo na odborníky ve firmách a firemní vzdělávání. To mělo drtivý následek v nedostatku telekomunikačních odborníků, kteří uměli myslet “tak trochu jinak” a v kapacitě lidských zdrojů vůbec.

Když v roce 1984 začalo Německo spolupracovat s Francií na vývoji digitální mobilní sítě, kterážto aktivita vyústila v dohodu v Nice roku 1985, muselo se smířit s tím, že nemůže mobilizovat lidské zdroje nejzkušenější telekomunikační firmy Siemens. Ta pracovala na nasazení analogové sítě C-Netz a v letech 1983-1987 měla nejvíce práce s rozjezdem této sítě. Siemens v těchto letech investoval téměř polovinu německých finančních prostředků na vývoj a výzkum v telekomunikacích a pracovala pro něj čtvrtina výzkumníků v oboru. Jeho dvorním zákazníkem ovšem byla Deutsche Post a její dceřinné společnosti zabývající se telekomunikačními službami a firma neměla kapacitu na to, spolu s rozjezdem sítě C-Netz se zabývat vývojem nástupnické sítě, protože hlavní těžiště jeho zisků bylo v pevnolinkových komunikacích.

V odlišné pozici bylo Švédsko. Ačkoliv Německo a Francie začalo pracovat na technologii pro GSM již v roce 1984, zatímco švédské firmy se začaly mobilizovat až s požadavkem na technologickou demonstraci před GSM Group v Paříži na konec roku 1986, mohl švédský Ericsson sáhnout do univerzitních zdrojů a opřít se o lidi z firmy SRA (Svenska Radio Aktiebolaget), kterou v roce 1983 plně ovládl. Ta měla značné zkušenosti s digitálními technologiemi, jež vyvíjela pro vojenské užití, zejména pro projekt národního stíhače JAS. Ericsson se do té doby věnoval především vývoji ústředen a analogových rádiových systémů, což byla více věc inženárská, než matematicko-fyzikální, jakou se stávaly digitální komunikace, těžiště jeho zisků pak bylo v pevnolinkových telekomunikacích.

Zatímco ještě na počátku roku 1986 mohl Ericsson demonstrovat pouze digitální systém na FDMA, který nemohl v porovnání s koaličním CDMA obstát, do konce roku díky mobilizaci unverzitních zdrojů vyvinul, zprovoznil a otestoval komplexní úzkopásmové řešení TDMA vhodné pro okamžité nasazení.

Úroveň, s jakou Ericsson zvládl systém demonstrovat, udělala dojem, stejně tak to, že vizi úzkopásmového TDMA zastávaly i norské čistě akademické univerzitní laboratoře Elab Trondheimské univerzity a švédského operátora Televerkert, z jejich prací ostatně Ericsson těžil. Podobný přístup volila i finská Nokia. Důvod v tomto případě byl pragmatický: úzkopásmmová technologie TDMA umožnila snadnější soužití nové sítě se starými analogovými sítěmi, které se v pásmu 900 MHz objevovaly (TACS v Británii a NMT-900 v řadě zemí)

Fakt, že GSM Group nakonec v roce 1987 rozhodla ve prospěch švédského návrhu úzkopásmového TDMA byl zcela rozhodující pro budoucí úspěch společnosti Ericsson na světovém trhu, ale nebyl to jediný aspekt, který pomohl změnit osud Ericssonu.

Společnost v průběhu osmdesátých let dopracovala svou digitální ústřednu AXE, která byla tak kvalitní a spolehlivá, že mohla automaticky obsluhovat radiotelefonní sítě, stala se základem dodávek technologie NMT a napříště i GSM. Akvizicí společnosti SRA také Ericsson přišel k její dceřince Magnetic vyrábějící základnové stanice (pro sítě první generace) a hlavně k managementu, který byl zvyklý na ostřejší vyjednávání v rámci zbrojních kontraktů. Byl to management SRA, kdo donutil změnit nabídku dodávky pro nizozemské PTT na komplexní dodávku ústředny AXE a celou síť, ne jenom ústřednu. A sázka vyšla. Stejně tak se SRA zasadila o nabídku NMT pro Saudskou Arábii. Počátkem osmdesátých let se Ericsson stal největším hráčem na poli NMT, protože uměl obsloužit kompletní dodávku sítě a byl schopný pohybovat se na rozmanitých trzích.

K úspěchu v oblasti GSM mu pomohla ještě jedna “maličkost”. Mobilizace vývojových pracovníků se přenesla i do úspěšného vývoje prvního mobilního telefonu GSM společnosti Ericsson, který byl masově dostupný. Model GH172 vycházel sice původně z NMT modelu, měl kódové jméno Olivia a měl obrovskou výhodu: byl dostupný v roce 1992 ve velkém množství. Motorola sice také nabízela mobilní telefony, měla jich ale podstatný nedostatek, stejně jako Orbitel svého modelu 901. Po zkušenosti s nabídkou “všechno nebo nic” se Ericsson rozhodl tuto strategii uplatnit plošně a mobilní telefony přednostně dodával těm, kdo si od něj objednali kompletní síť. I díky tomu (a díky kvalitní digitální ústředně AXE) v Evropě Ericsson získal deset zakázek z prvních čtrnácti mobilních sítí.

Skandinávská orientace univerzit na výzkum a vybudování teoretického i praktického zázemí se ukázala být směrodatná pro další pozici skandinávských zemí v telekomunikacích. Podpora vzdělání v tehdy netradičních, teoretických a nepraktických oborech i zjednodušené propojení mezi univerzitami a komerční či polo/státní sférou výrazně přispělo k tomu, že firmy jako Nokia, Ericsson, švédský telekomunikační operátor Televerket/Telia, nebo Telenor vybudovaly, získaly a po dlouhou dobu udržely vůdčí pozici v telekomunikacích, ačkoliv by tomu ekonomický, společenský i geografický význam jejich domovských zemí nenasvědčoval. Jen samotný Ericsson v době největší slávy před “telecomm meltdown” zaměstnával přes 120 000 lidí přímo a přinášel do švédské ekonomiky miliardy. Skandinávská ekonomika sklízela dlouhých dvacet let ovoce svých rozhodnutí a investic do vzdělání učiněných o deset let dříve.

Samozřejmě nešlo jen o vzdělanostní politiku, šlo o celou souhru “štastných” rozhodnutí zahrnujících postupnou liberalizaci v odvětví a také touhu po mezinárodní spolupráci respektující vědomí vlastní geografické i vlivové omezenosti, které k tomuto výsledku přispěly.

Z této pozice se postupně poučilo i Německo. Vláda Helmuta Kohla situaci postupně analyzovala a v průběhu devadesátých let výrazně reformovala způsob, jakým univerzity spolupracovaly s polo/státním a soukromým sektorem na výzkumu a vývoji. S ohledem na mnohaleté zprodlení už se nepodařilo zachytit vlnu mobilních telekomunikací a jak Siemens, tak Bosch, AEG a další německé firmy hrály spíše okrajovou roli, přičemž ani po dvaceti letech se situaci nepodařilo výrazně změnit. Na přelomu tisíciletí, až se Německo bude rozhodovat o Energiewende, bude faktor obavy ze zaspání místního průmyslu jedním z podstatných důvodů (spolu s ekonomickými důvody), proč se Německo přikloní k masivním investicím do rozvoje obnovitelných zdrojů.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

4 komentáře

  • „Já vím, že nemáte rádi dlouhé články.“

    Eh, kdo nemá řád kvalitní dlouhé články?

  • Takže Ericsson měl k dispozici nevyužité odborníky po akvizici firmy SRA, zatímco Siemens měl odborníky alokované na jiné zakázce. Ericsson měl naprostý přebytek firemních odborníků po akvizici, kteří si točili palci a nevěděli do čeho píchnout. A z toho vyjde nějakou přesmyčkou, kterou jsem opravdu nepochopil, že za všechno může napojení univerzit na komerční firmy. Alespoň takto mi to vychází z toho článku.

  • 2Miloslav: pravda, ten úkrok stranou od SRA k „univerzitním zdrojům“ jsem taky nepochopil. Moje švédština je trochu „rusty“, ale ani po použití Google translatoru jsem se ke spojení nedopátral :(.

  • Hezky popsané vítězství systému GSM nad CDMA i když jen v Evropě. Krásně jsem si nad tím zavzpomínal.

    Co se týče příčin vítězství GSM, tak to vidím (v souladu s tím co je zmíněno i ve článku) v tom, že část nákladů na vývoj byla hrazena vojáky a následně použita.
    Výběr systému pak byl dle mých vzpomínek spíše politický ve stylu televizní normy SECAM (System Essentially Contrary to the American Method nebo Supreme Effort Contra America). Souhlasím ale, že výsledek politického výběru byl vynikající.

    Co mi ale uniká je souvislost se vzděláním. Mám totiž bohužel dojem, že problém je zcela někde jinde.

    Omlouvám se za odbočení, ale mám jednu dávnou vzpomínku (školní léta). Tehdy nám strana a vláda se zářícíma očima popisovala, kterak je Sovětský Svaz napřed ve všem, neboť si byl schopen vložit do ústavy, že pracující má právo na byt. Nebudu popisovat jak to dopadlo, pamětníci si určitě vzpomenou, že v ústavě SSSR sice bylo vepsáno právo na byt, ale nebylo zmíněno nic o tom kolik v takovém bytě bude žít obyvatel/rodin. Opravdu ale ten byt dostali všichni, jen výsledek poněkud kulhal.

    Bral jsem to tehdy jako deviaci komunistického režimu. Nicméně po pádu železné opony a našem návratu do Evropy se k mému překvapení náhle vynořila velmi podobná “evropská direktiva” naprosto stejného kalibru, která hlásala, že celý svět Evropa předběhne vzděláním. K tomu byla připojeno téměř prvomájové heslo “Maturita pro všechny !!”

    V té době jsem si pouze pomyslel, že proklamací se IQ ani vzdělání obyvatelstva určitě nezvýší, ale patrně také nic nezkazí.

    Opak byl bohužel pravdou. V průběhu dalších let došlo k naprosté devalvaci hodnoty vzdělání.
    Maturitou nyní opravdu končí 90% mladých a stav na většině středních škol pak odkazuje nejspíše na Smoljakovu a Cimermanovu hru “Vyšetřování ztráty třídní knihy” (popis osazenstva třídy).

    Vysokoškolské vzdělání pak lze absolvovat dokonce i za dva měsíce (Plzeňská univerzita) a na takto získané diplomy jede naprostá většina našich “elit”, tedy politické reprezentace.

    Za této situace bych se tedy opravdu poněkud zdráhal hovořit o systému vzdělávaní nebo dokonce hodnotit, která evropská země ho má lepší a která horší.