O psaní

Nedávno jsem četl článek Petra Koubského věnovaný psaní. Nebo spíše tomu, že/zda Miloš Čermák je grafoman. Ty poznatky mi mluvily z duše a tak jsem se zamýšlel nad tím, jak píšu já sám. Jak píšu technicky. Protože v oblasti psaní jsem samouk, což může být dobře i špatně. Už proto, že v Česku je jen málo lidí, kteří by vás psaní naučili. Skutečné psaní a skutečně naučili.

V mém psaní byly dva takové pamětihodné okamžiky. Prvně, když profesorka Damborská z přeloučského gymnázia rozdávala oznámkované slohové pololetky a moje byla bez známky. Ptal jsem se, co to – a učitelka mne ujistila, že jsem nic nepsal a že to tak bude lepší. Následně se ukázalo, že moje pololetka věnovaná chmelové brigádě svojí naturalističností pobavila většinu sborovny, která se následně shodla na tom, že k jednomu profesorovi by se text nemusel dostat, nebo konce druhého ročníku nedožiju. Tím jsem se naučil pravidlo první: při psaní přemýšlej o cílové skupině.

Druhý moment byl, když jsem byl u Ondřeje Neffa, on mi diktoval nějakou zprávu, já ji psal. Už je to tak deset let. Ondřej na mne znepokojeně koukal a pak povídá: „Patricku, z tebe nikdy nebude spisovatel.“ Zneklidnilo mě to: „Jak to?“. „Píšeš tak rychle všema deseti, já neznám žádnýho spisovatele, který by to uměl,“ objasnil Ondřej. A to bylo ponaučení druhé: neočekávejte od jiného spisovatele radu, která k něčemu bude. Protože spisovatelé umí většinou psát, méně už učit, jak psát.

Psaní je z velké části řemeslo, jako cokoliv jiného. Tak jako malíř musí mít techniku malby v paži, jako soustružník musí umět upnout výrobek do soustruhu a vědět, jak s ním zacházet, stejné je to u psaní. Musíte mít grif, ve kterém si v 15:30 sednete ke klávesnici a po stanoveném čase z vás vypadne patřičný počet znaků, který má hlavu a patu. Což je jednoduché na první pohled.

Samotné psaní se dá naučit. Poněkud zrada je, že jeho složitost stoupá exponenciálně, nikoliv lineárně. Jednoduše řečeno napsat krátký text je podstatně jednodušší, než napsat text o dvojnásobné délce. Protože narůstá paměťová, informační a představivostní režie. A každý má svůj limit, kolik je schopen napsat, aby to bylo čtivé.

Napsat dopis finančáku, v němž žádáte o vrácení přeplatku daně (i to je psaní), je rutina. Oslovení, tři věty, rozloučení. I takovýhle úkol dokáže vystresovat lidi neuvyklé psaní a formulování. Napsat krátký článek na 3000 znaků dokáže většina lidí, můžete si na to napsat jednoduchou šablonu, kterou zodpovíte a máte pět odstavců, jen to fikne. Samozřejmě pokud máte co říct (nultý předpoklad psaní). Delší článek na 10-20 000 znaků už tak triviální záležitost není. Ten už si musíte více strukturovat, více se hlídat, abyste neodbíhali od tématu, neskákali, nedělali prohřešky, které způsobí, že čtenář se v textu ztratí.

Nyní malá vsuvka k článku Petra Koubského a k tomu, jak náročnost článků roste exponenciálně s růstem rozsahu: otevřete si wikipedii a napište článek o situaci v Zambezi (nebo kdekoliv jinde, kde o tom víte prd). Ponejprv na 2000 znaků. To ještě jde. Pár frází jako „etnicky nevyrovnaná situace podmiňuje možnosti humanitárního a politického řešení“, „obtížné vyrovnávání se s koloniální/imperiální/nevýznamnou minulostí“ atd. Bude to srajda, ale ve většině novin tím neurazíte. (To je to, o čem Petr Koubský píše: zkušený pisálek je schopen vyprodukovat článek na libovolné téma, aniž by laik zásadně poznal, že se v tom pisálek zásadně nevyzná.)

Pak zkuste totéž na desetinásobný rozsah, tedy 20 000 znaků. To už narazíte na to, že Wikipedie má článek na toto téma podstatně kratší a že není co přežvýkat tak, aby nebylo zřejmé, že článek je naprostá srajda plavoucí na vodě. Teď už to bude jasné i průměrnému a nekritickému čtenáři, že autor vaří z vody a o tématu nic neví, ačkoliv čtenář to vyjádří tím, že článek spíše přestane číst nebo řekne „nic zajímavého“.

Mít vnitřně vypracované postupy na strukturované psaní dlouhého textu už chce podstatně více zkušeností. Teď vůbec nemluvím o zkušeností s tříděním a analýzou tématu, ale o zkušenosti, jak téma přežvýkat do článku určitého rozsahu. Tedy o době od okamžiku, kdy o tématu víte všechno, co je třeba do okamžiku, kdy z vás vypadne napsaný článek.

Sám na to mám vypěstované rituály a co pozoruju, nějakého rituálu se autoři drží většinou, protože to pomáhá jako pavlovovy reflexy.

Tak například pro psaní krátkého článku tluču lidem do hlavy následující schéma, se kterým je článek schopen napsat kdokoliv. Tvrdím, že článek má zhruba pět odstavců či spíše pět části a ty musí zodpovědět následující oblasti:

  • Jasné shrnutí podstaty zprávy (kdo, kde, kdy, jak a proč se co stalo) – patří vždy do prvního odstavce
  • Podrobné rozvedení obsahu zprávy, kde jsou vysvětleny a rozebrány důležité aspekty
  • Srovnání zprávy se stávajícím trhem (má/dělá něco takového konkurence)
  • Projekce zprávy na trh, jak se odrazí v budoucím vývoji, jaká může být reakce trhu.
  • Subjektivní názor redakce, autora (subjektivní názor patří až do posledního odstavce)

Takovýhle článek do cca 6000 znaků napíše člověk na posezení. Když píšu něco delšího, už to chce svůj rituál. Už musím mít klávesnici, na kterou jsem zvyklý, musím mít svoji hudbu (žánr odpovídá ladění textu!). Otevřu si lahvinku vína, pokud rozsah leze přes 10 000 znaků a má za něco stát. Odpojím ICQ/Skype. A pak si řeknu, v kolik začnu a v kolik skončím, na 5000 znaků je jedna hodina. Pokud přetáhnu, musím vidět, že to někam směřuje. Když nevyplodím 5000 znaků za hodinu, vím, že mi to nejde a že se budu jen trápit, což na textu bude vidět. Můj denní limit je zhruba 30 000 znaků napsaných v jednom tahu, což je v optimu 4 hodiny, v maximu 6 hodin práce a se zrušenou lahví vína je za tu dobu také jasné, že v dalším psaní nemá smysl pokračovat 🙂

Tyhle limity je třeba mít na paměti. Teorie, že knihu (v průměru 300K znaků) napíšete za deset dní je zajímavá, ale spíše nerealizovatelná. To byste ji museli mít setsakradobře rozmyšlenou, protože myšlenková režie začíná být neúnosná. Pokud nemáte řemeslný cvik v psaní, dovolte mi považovat za prakticky vyloučené, abyste napsali slušně čtivou knihu za pár dní od rozhodnutí ji napsat. Musíte ji promýšlet a to dá práci i v případě, kdy jde jen o technický text.

Pro psaní velkého textu se často (a já také) používá metoda zhušťování (nebo též salámová metoda), kdy si příběh rozepíšete do několika bodů a ty následně rozvíjíte. Každý bod je plánován na tolik textu, kolik jste schopni za jedno posezení napsat. Pokud je počet bodů vynásobený vaším rozsahem napsatelným na jedno posezení příliš malý, musíte ještě přidat podbody. Příklad:

  • Maminka posílá Karkulku za babičkou
  • Vlk to slyší a plánuje akci
  • Karkulka u domnělé babičky
  • Myslivec zasahuje
  • Štastná rodinka pospolu

Nu a nyní můžete začít psát bod za bodem: „Bylo nebylo v jednom maličkém království za mnoha lesy, hospodami a potoky chlazeného výčepního moku, žila maminka s Karkulkou, holkou to červenou jak malina…“

Zatím to vypadá jednoduše. To jsem rád, že si to myslíte. Jenže dopilovat výsledek k tomu, aby se dal číst i kritickým obecenstvem, už tak jednoduché není. K tomu jsou potřeba ještě další věci, než jen zvládnutá technika psaní. K tomu potřebujete vědět něco o narativitě, dialozích a spoustu dalších věcí, například všechno o tématu, o kterém píšete. O tom snad zase až bude někdy volná chvíle.

PS: Berte prosím výše uvedené jako poznatky pisálka amatéra.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 21×, průměr: 4,86)
Loading...

12 komentářů

  • mozna od pisalka amatera, ale ja na tomto blogu prectu uplne vsechno od zacatku do konce … coz je tedy snad jediny pripad webu, na ktere se divam … takze dik za dalsi clanek 🙂

  • Ano, můžu jen souhlasit. Zvláště s těmi rituály před a během psaní, které člověka tzv. nakopnou.

    S úsměvem vzpomínám na začátky svého psaní „za prachy“, kdy jsem recenzi o 6000 znacích potil několik dní a věnoval se přitom psaní 2-3 hodiny denně. Nešlo to, člověk nedokázal formulovat text v souvislostech a polovinu bylo nakonec stejně nutné přepsat.
    Teď po mnoha článcích už nemám problém a myslím, že prostě každý si časem vypěstuje nějaké rituály. Já jdu před psaním do sprchy, oholím se, pustím si do sluchátek hodně nahlas nějakou hudbu, už několik měsíců pořád dokola jedno stejné album, a za hodinku mám celý článek hotov a zasahuji do něho jen minimálně.

    btw.: díky za zajímavé téma…

  • Pokud to nema byt pohadka, zapomel Patrik take na resersi zdroju 🙂

  • S tou lahví vína to je zvláštní, taky pozoruju, že se mi píše o dost lépe, pokud mám něco vypito… 🙂

  • Psaní je jako sex. Děláš to proto, že tě to uspokojuje. Takže: Na zdraví!

  • MK: Ale houby. Když píšeš, píšeš, to už máš mít dávno rešerše a analýzy zdrojů za sebou.

  • Ještě jsou pak pěkná jednání o ceně článku, když dotyčný píše do nějakého časopisu nebo na web. Začínající autoři často nechtějí pochopit, když jsou hodnoceni stejně jako lidé, co už psát umí, tedy normou plus minut pět tisíc znaků za hodinu.

    Nejhorší je, když pak člověk v redakci sečte čas, který musí věnovat zadávání článku, jeho vracení, editaci, problémům s termíny dodání… Vyjde to většinou na delší dobu, než kdyby si téma napsal sám.

  • Ta myslienka so schemou clanku je zaujimava. Nikdy som nad tym takto nepremyslal. Asi je uzitocne vypracovat si zopar schem a potom sa ich drzat. Ja som furt pisal tak jak ma to napadlo a podla toho to aj vyzera.

  • … samozrejme, ze je musis mit za sebou, ale je pitomost to ani nezminit 🙂

    Protoze kdyz to neudelas, dopadnes jako nekteri soucasni autori na Lupe. Od pera se jim prasi pekne, ale soulad s realitou neni prave nejlepsi.

  • no já bych ještě asi dodal, že záleží co a kam člověk píše. Když píšu článek za prachy, tak se snažím si na začátku utvořit osnovu, když píšu blogspot, tak to píšu „na první dobrou“ z hlavy a bez přemýšlení. Paradoxně ty druhé bývají lepší, asi proto, že člověk píše blogspoty když má co říct, za prachy napíše cokoliv, i když nemá říct co 😉 A pak taky nemá taková ta omezení jako počet znaků atp.

    Pak by se hodilo přidat různé fáze psaní, něco jako
    a) připravit podklady
    b) setřídit myšlenky
    c) zjistit co si myslí jiní
    d) zvážit formu (a zda-li to vůbec psát), rozsah, cílovou skupinu …
    e) … to co jsi psal ty
    f) kontrola (logická, gramatická…), simplifikace, mazání balasu, upřesnění nejasností …

    Jinak mi trochu patricku čteš myšlenky (už asi pomiliontý), zrovna včera jsem přemýšlel, že bych chtěl sehnat nějaký „kurz tvůrčího psaní“ – v amerických filmech to mají v každý střední škole (otázka je, jestli to není proto, že do nich chodili scénáristé těch filmů), u nás jsem o tom neslyšel.

  • hele noname: v praze je na to celá akademie, dokonce ma statut VS.

  • Patricku, vidím, že dovolená byla úspěšná.