Nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých

Patrick Zandl · 3. srpen 2016

Včerejším příspěvkem o Indech v metru jsem chtěl říct jednu (pro mne dost podstatnou) věc: nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých. Tím se nespraví nic, jen se zvýší obecná hladina nasranosti. Jo, nebaví mě islámský fanatismus, ale držkovat na osmahnuté chlapíky ztracené v metru, tím se válka s terorismem rozhodně nevyhraje.

Mám podobné případy z odlišných konců spektra. Před rokem jsem bloudil Letňanama a paní s kočárkem se mě rusky ptala, jak se dostane do nějaké ulice. Kouknul jsem do mobilu do mapy a poradil jí, načež okoloprocházející starší paní na mne houkla, jak jí můžu radit, když jsou to okupanti. Paní asi myslela Ukrajinu a jistě to myslela dobře.

Jindy jsem zase studoval popisek na máslu v Tescu u nás v Brandýse a agilní postarší pár mě upozornil, že ho nemám kupovat, protože je to polský máslo. Na to jsem tehdy neměl dobrou odpověď krom toho, že jsem ho koupil.

Cesta do pekla je dlážděna, znáte to. Lepší svět nevznikne tím, že zprudíte nezúčastněné, jen se stanete součástí té horší strany světa. Kde je odvaha a principiální postoj v tom, poslat do prdele ruského či indického turistu? Měli bychom tu sílu a morál stejně tak poslat do prdele Putina nebo Abu Bakra, kdyby se z kapoty opancéřovaného vozu zeptali na cestu k sídlu vlády gubernie či kalifátu na Hradčanech?

A naposledy o pekle, co si děláme sami. Minulého úterý jsem autem jel z Olomouce do Prahy. Za Hradcem jsem sjel na Benzinu koupit si kafe. Vlezu tam, přijde ke mně chlápek a začne mi sprostě nadávat. Záhy se vyjasnilo, že je to pán, který mě na dálnici problikával, ať se okamžitě zařadím do fronty mezi kamiony a nepřekážím mu v rychlém pruhu. Vysvětluju pánovi zdvořile, že jsem předjížděl kamiony, navíc maximální povolenou rychlostí a řadit se mezi ně, když nenechávají mezeru, to se mi fakt nechtělo. Navíc mě nemá co problikávat a má si držet odstup, takže silniční pravidla porušil on, ne já. Pán mi vysvětlil, že vůbec nemůžu vědět, jestli nemá právo prioritní jízdy, ačkoliv nemá maják, takže mě může problikávat a já mám vypadnout. Zdvořile se ptám, zda takové právo má, že nevypadá na spěchajícího, když má čas poflakovat se na kafi. Do toho mi prý nic není, to nemůžu vědět, mám se na jeho pokyn zařadit z pruhu. Ptám se ho, jestli ho napadlo, že i já můžu mít právo prioritní jízdy a jen nemít maják. Řve na mě, že nic takového nemám. Odpovídám, že to nemůže vědět a odcházím, neboť chuť prioritně ho odbavit skrze sklo obchodu je příliš velká a personál mi zjevně fandí.

Jsme příliš přesvědčeni o hodnotě vlastních práv. Buďme pamětlivi toho, že i ostatní mají práva. Třeba se zeptat na cestu. Třeba chtít jet bezpečně autem.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook