Občas mě to dožene. Jako nedávno. Šel jsem na schůzku s šéfem jedné společnosti, vyptával jsem se, co nového, co starého, co ty nové a budoucí projekty, výsledky, předpoklady. Tak, jako vždycky. Dotyčný brousil opatrně kolem, sem-tam ťuknul, konkrétního neřekl vcelku nic, jak už to tak bývá.
Loučíme se na recepci, pán ještě praví, že přinese vizitku, běží do kanceláře. V tu chvíli se na recepci otevírají dveře. Obchodník a projekt manažer z jedné firmičky, oba vykulení, že mě vidí a halasně mě zdraví, že je super, že jsem jim přišel pomoci doladit ten projekt, který pro tuhle firmu děláme. Zuřivě vrtím hlavou, snažím se naznačit, že moje role zde byla jiná - a z jejich ještě vykulenějšího výrazu poznávám, že ano, stojí za mnou a nechápe. Au.
