Nejvíce věříme Rusku … tedy to úplně ne, ale proč tolik alternativních pohledů?

Podle průzkumu nejvíce věříme Rusku. Tedy, průzkum to neříká zdaleka takhle, ale řada novin si to interpretovala tímto směrem, což samo o sobě je signál. Na první pohled je to z pražské redakce těžké pochopit. Zkusím vám dát druhý pohled z brandýského záhumenku.

Dva příklady toho, jak stojíme vedle Západu a těžko chápeme jeho pozici. Nalézáme v ní rozpory. Na jedné straně mírotvornost skrze bombardéry, na druhé důraz na ekologii, přičemž selský rozum říká, že stačí spíše méně spotřebovat, než vymýšlet ekologičtější balení.

Nejde o víru v Rusko, ale o chybnosti nad tím, zda západní společnost kráčí směrem, jenž běžný Čech intuitivně považuje za správný. A intuitivní odpověď není v tomto případě nadšený souhlas. Proč, to se většinou vysvětluje těžko a běžně to snadno zavádí vysvětlení do klišké jako „upadli do tenat proruské propagandy“ atd. Jenže by bylo těžké přesvědčit propagandu o alternativní pravdě v zemi, kde pluralita médií a světonázorů ještě nedávno dobře fungovala, kdyby nebyl tak markantní rozdíl mezi proklamovaným a skutečným.

Dám dva příklady. Nedávno se šéf pirátů Ivan Bartoš vyslovil s jistou zdrženlivostí a opatrností o NATO (a jeho kolega o dost placatěji a blběji, jak to už chodí všude). Od „pražské kavárny“ dostal okamžitě virtálních pár facek, aniž by byl brán v potaz důvod jeho virtuálně zdviženého ukazováčku (zatím ještě nikoliv prostředníčku). Dlužno ovšem říct, že NATO (tedy včetně USA) v posledních dvaceti letech převedlo to, že umí dokonale a za minimálních ztrát vyhrávat minulou válku. Co vyhrát neumí, je nynější mír. Pochybnost o tom, zda zásah v Iráku, Bosně, Afghanistánu či Libyi byl situaci nejprospěšnější, není otázka vůbec marná. Neměly být vedeny tyto intervence jinak? Časový odstup intervencí i jejich minimální reflexe mezi členy NATO a změna postupu napovídají, že jsme se nepoučili, přičemž poučení z vlastních chyb je považována za nejdůležitější součást inteligentního organismu. Na jednu stranu vykládáme o světovém míru, na stranu druhou jej vynucujeme válkou a bombardováním, což je těžké dialekticky skloubit a pochopit. Zakládá to pochybnosti, které by snad bylo možné obejít teoriemi o preventivních úderech, kdyby to byly pochybnosti jediné. Nejde o to, že by NATO bylo zpochybnitelné jako garant bezpečnosti na evropském kontimentu, ale o to, že vystupuje pochybně mimo něj a nezdá se, že by probíhala reflexe těchto pochybností. Jak toto skloubit? Humanitárními ohledy, které společně s pošuky v regionu proměníme v humanitární krizi?

Tím druhým příkladem je stav masivního konzumu v kapitalistické společnosti. Na konzumní společnost jsme za socialismu nebyli zvyklí, pravda hlavně proto, že nebylo co konzumovat. Pak přišel boom konzumu, invaze západního blahobytu a štěstí vytvářeného spotřebním zbožím. A pak vystřízlivění. Česko není dost bohaté na to, aby si konzum mohlo dovolit vždy a všude. Dostavila se očekávatelná reakce u těch, kteří si to začali uvědomovat a u těch, kteří si chtěli udržet nějakou sebeúctu: konzum se začal označovat za rozmařilost. Asketičnost je ctností. Jako si nemůžete přisednout ke stolu štamgastů ve venkovském pajzlu, když nejste jeden z nich, ať jste sebebohatší, je těžké směňovat peníze za sebeúctu a sociální reputaci tam, kde peníze nejsou běžné a jejich původ bývá vnímán jako pochybný a úctu vylučující. V zemi, kde se ze slova podnikatel stala nadávka, by to nemělo překvapovat. To je ta odvrácená strana mince, vyhranit se proti konzumu, na jehož budování se v práci tentýž člověk podílí. I to nás ve vlastních očích vystrkává na periferii Západu: západní konzum nás živí, ale sami se z něj vylučujeme dříve, než se stane zjevným, že na něj nemáme prostředky.

Jsou to dva malé příklady, těžké k pochopení z centra velkoměsta a budete mi za ně jistě nadávat. Pochybnost o cestě neznamená ji zavrhnout, ale lépe studovat mapu.

A bonusový příběh: běžel jsem daleko od Brandýsa, bylo horko, voda v softflašce mi dávno došla. Na dohled vesnická hospůdka. Splavený vcházím do dveří a poroučím si půllitr. Hospodský na mě kouká a pak mi říká, že to není hospoda, ale soukromý klub a musím být členem, což obnáší zaregistrovat se. K tomu je třeba občanka. Tu s sebou na běhu nemám. „Tak to leda by vás někdo pozval,“ říká hospodský a pán od stolu mává, ať mi to natočí na něj. Podávám mu padesátku, aby netratil. „To nech, šak si náš, jak tu tak běháš,“ říká pán a já sedám ke stolu a poslouchám chvíli zkazky o servisní podpoře Johna Deera.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

4 komentáře

  • Část těch, kteří napomohli onomu vyznění té studie se možná jen uvědoměle zdejší teze vymezovali vůči chování EU/NATO. Opravdu ale existují tací, kteří přímo vzhlížejí k báťuškovi Putinovi a jeho smyslu pro pořádek a světonázoru. A není jich nejspíš zrovna málo. I když si nemyslím, že jich může být tolik, kolik studie uvádí. I kdyby to bylo 50/50 (námitky vůči EU a NATO vs. obdiv k Rusku), je to hrozné. Jak už to bývá v reálu se vším, i tady člověk musí volit jen jemu bližší variantu, nikoliv ideál. A pokud jsou dostupné varianty „západní kutura“ a „východní kultura“ (to jsem teda zvolil termíny 😉 pak nechápu, jak může kdokoli z našich končin (a našich historických zkušeností) volit tu „východní“. I přes zcela oprávněné a závažné výhrady vůči „západní“.

  • Dobrý postřehy, díky.

  • Pokud nás hlavní média dnes a denně přesvědčují o tom, že za vše špatné ve světě může Rusko a Putin, tak i ta nejzarytější ovce začne pochybovat o této „oficiální“ pravdě. Nebýt toho, tak po Rusku ani pes neštěkne. Rusko získává sympatie aniž by muselo hnout prstem.
    Problém je ale úplně někde jinde. Češi i díky historické zkušenosi poznají, když nad nimi někdo drží bič. A momentálně ten bič drží Brusel, tedy EU v podobě tisíců úředníků a samozvaných komisařů. Kde je onen princip subsidiarity, který měl být základním pilířem EU? Jak to, že směrnice EU jsou už nadřazeny národním zákonům? Jak to, že nikdo nehlídá hranice a lidem bez dokladů je umožněn volný pohyb po EU, zatímco původní obyvatelé musí mít pas i pro čtyřnohé miláčky? Státy ztrácejí suverenitu, lidé osobní svobodu a pocit bezpečí. A páni v Bruselu se diví, že je lidé nemilují?

  • ad Pavel: V tom to nebude. Nad každým někdo drží bič, nad čechy mimo Prahu drží bič pražáci třeba. A to EU, co to je? To jsme vlastně také „my“, ne? Někteří ti „bruselsští“ úředníci jsou přece „naši češi“.

    Já myslím, že je dobré vidět, cestovat, znát aby se člověk přesvědčil sám, ne z médií jak to vlastně je. Bohužel, nedá se to moc zvládnout …