Moje bitva u Grunwaldu

Článek o Janu Sokolovi z Lamberka se setkal s ohlasy, které jsem ani nečekal. Pokračovat v tématu – nevím jak bych. Možná vidím husitství trochu jinak, než vy ostatní, protože v době, kdy jsem dějiny českých zemí studoval na univerzitě, už ze mne vyprchal odér heroických filmů a knih, v nichž husitství bylo pasováno na první komunistickou revoluci. A moji profesoři měli jiný názor, začasté proto, že to nebyli češi a nebyli poznamenáni požadavkem strany. Snad i proto si husitů vážím jinak a vidím je jinak a snad i proto vyzdvihuji Jana Sokola více, než „tradiční“ dějepisci čeští,

Jak jsem minule konstatoval, bitvy u Grunwaldu jsem se zúčastnil také, sice o pár set let později, ale neméně urputně. Pár marigoldích čtenářů se mnou tu dobu zažilo, takže proč bychom si nepřipomněli ve vánočním čase míru a hojnosti něco zcela jiného – boj družiníků Jana Lišky z Ronu u Grunwaldu… 🙂 Proč tedy nepokračovat právě tak – kolik z vás kdy stálo v bitvě? Nemyslím někde stranou jako diváci, když jste pozorovali, jak se pár lidí mlátí mečem? Alespoň na té dřevárně?

Stojí to za to prožít.

Byla ještě tma a příšerná zima, od níž mne neměl šanci zachránit provlhlý plášť, kterým jsem se snažil u ohně přikrývat. Ráno patnáctého července mojí bitvy u Grunwaldu. Někde daleko na obzoru se pomalu probouzelo slunce, ale zatím jen rozpíjelo temnou čerň všehomíra a hvězdy svítily ostře jako vždy, když máte v létě promrznout noc.

Stejně se nedalo spát, pracovaly nervy a zima. Věci srolovat do pláště, odrhnout se tekutým ledem z potoka, aby člověk vnímal, vzít do ruky rozpálený kotlík s něčím, co by mohl být čaj nebo horký senný nálev. Všichni jsme se probouzeli, měli jsme před sebou deset kilometrů ostré chůze na naše tannenberské shromaždiště. Ze zvyku jsem se podíval na hodinky. Jasně, nechal jsem je doma, do středověké bitvy se nehodily. Odborně jsem pohlédl na oblohu a neomylně jsem z postavení hvězd vyčetl, že je kurevsky brzo. Je to tradiční astronomická poučka – vždycky, když vidíte hvězdy, je kurevsky brzo, ledaže by bylo kurevsky pozdě…

Nespal už nikdo, ještě včera jsme u ohně žertovali o tom, jak hrdinně padneme v bitvě, jaká to bude legrace a vyprávěli si a poslouchali všechny ty příběhy zkušenějších účastníků podobných bitev. Včera to byla legrace k popukání, dneska už to legrace nebyla. Překontrolovat meč, zda v noci nenareznul, ačkoliv jste jej zabalili. Pevně uvázat kanady coby středověkou obuv, abyste se na ně mohli spolehnout celou tu štreku cestou a spíše necestou. Zkontrolovat věci zamotané do deky jako do tlumoku a rychle přes sebe přehodit plášť, protože padala rosa. Překontrolovat úvazy plátového brnění, protože to je těžké a při mašíruňku ho nemůžete svázat do tlumoku, protože by vás to zdržovalo a je lepší ho nést na sobě, jenže tak, aby ani necinkalo, ani nedřelo. Meč uvázaný přes záda, protože u pasu ho těžko na štrapáci nosit.

Vyrazili jsme. Patnáctičlenná rota mašírující po státovce a vyvalených jezeďáků na zastávce autobusu se pro jistotu přeptávající na cestu. Bylo už světlo, když jsme dorazili, schvácení, mokří, jak jsme se probrodili potůčkem a zroseným polem; promrzlí. Právě včas, v poli se šikovali vojáci a uvítali nás hurónským řevem, jako každou posilu, která se rozhodla nastavovat krk v bitvě proti Řádu.

Nad hlavami se jim třepetal praporec s kozí hlavou v červném poli, Lamberský erb. Byli jsme na místě. A včas. Akorát úplně schvácení a zničení, protože takový přesun dá zabrat.

Vytáhli jsme vlastní praporec, zlaté ronovské ostrve v černém poli. Vypadaly už dost zplihle, někdo pod ním nepochybně přenocoval. Přišla chvíle na poradu a hned po ní na zabíjení.

Dlouhá léta jsem čítával výpovědi mistrů spisovatelského řemesla, v nichž přiznávali, že abyste něco mohli dobře popsat, musíte to také prožít. A to byl jeden z důvodů, proč jsem se nechal zverbovat do středověkých bitev: abych je prožil. Abych – až o nich jednou budu psát (a ve svých osmnácti jsem nepochyboval, že budu) – o nich napsal hluboce a přesvědčivě. Tím druhým důvodem bylo, že mne to vtáhlo. A to vtažení nepochopíte, dokud se do té bitvy sami nepostavíte, i  kdyby to měla být pouhá odlehčená moderní „dřevárna“ – alespoň, když bude dobře udělaná.

Stáli jsme na kraji pole, dívali jsme se přes zvlněnou trávu na tu temnou masu na druhé straně, na bílé pláště s černými kříži, na brnění, odlesky zbraní a několik neklidně pofrkávajících koní. Na plandající řádové zástavy a rytířské praporce. Neslyšeli jsme, co křičí, ale věděli jsme, že to není přání dobrého jitra a všichni v ten moment jsme se rozkřičeli v odpověď cokoliv, co nás napadlo.

A pak se ozvala trubka, jen krátce. A hřmění, jako by se nebe propadalo do pekla, protože celá ta masa se valila najednou proti nám. Už bylo slyšet i chorál, který zpívali, nebo spíš řvali, protože v tu chvíli už nešlo o zpěv, ale o to, nahnat druhým strach a sobě dodat kuráž. „Christ ist erstanden von der Marter alle,des solln wir alle froh sein,Christ soll unser Trost sein.Kyrie eleison.“

V tu chvíli vás sevře hrůza, poleje vás studený pot, pokud už jste nebyli od rosy promočení durch, tak teď už to bylo opravdu jedno. Už jste nebyli ve dvacátém století, to byla minulost. Tohle je vaše přítomnost, ve které musíte obstát. Co na tom, že kopí rytířů jsou z kartonové trubky a až do vás narazí, ve skutečnosti se zlomí a i když budete mít modřinu, nerozmašírují vás. Co na tom, že ty koně nejsou ve skutečnosti plnokrevníci s rytířským chodem, kteří se projdou bez zaváhání po vašem hrudníku, ale unavení pivovarští valaši se stěží třetinovou rychlostí, kteří uskočí, než aby do vás narazili. Co na tom, že ostří mečů jsou sbíjená na plocho a řemdihy jsou tenisáky nebo punčochy plněné pískem – to je to poslední, co by vám v tu chvíli prolétlo hlavou.

Stojím v první řadě, všichni bušíme jílci mečů do štítů, abychom přehlušili strach a křičíme „Smrt, smrt,“ aby ti naproti nám věděli, že se jich nebojíme.

Vědí to stejně jistě, jako že oni se nebojí nás. Ještě pár vteřin a dřevce jezdců se zakousnou do našich řad, roztříští štíty, projedou brněním a pak, když už jsou k neužitku, vytáhnou rytíři oboruční meče a palcáty a budou rubat kolem sebe, sami zakutí v pancíři svého brnění. A naší šancí je jen to, že se unaví vedrem, že je zachytíme hákem, stáhneme z koně a špirkem najdeme mezírkou v plátech, jíž jim prosekneme žebra či břicho.

A pak to přišlo. Už jsou tady – nevidíte unavené pivovarské valachy a prostěradla tuží pomalovaná řádovými kříži. Vidíte vojsko, cítíte bitvu a zapomínáte na to, kde jste. Zataháte si pro jistotu za tkanici, kterou jste si meč přivázali k paži, abyste ho v řeži neztratili, protože meč, to je teď to nejdůležitější.

Zkusili jste někdy bojovat s mečem? Stačí máchat – do kola, nad hlavu a dolů s ním. Potěžkat si ho. Meč má jednu zradu – je dost lehký a přitom dost těžký. Minutu to jde. Dvě minuty se dají, pět minut je pro necvičeného dost a půl hodiny je k nevydržení.

Nám se nad hlavami vyhouplo slunce a bitva, která nás čekala, se táhla do pozdního odpoledne…

Takhle začala moje bitva o Grunwald.

!++26++!

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 2,00)
Loading...

14 komentářů