Lekce ze stereotypů

Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel.
Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí.
„Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá vágus. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis.
Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 11×, průměr: 5,00)
Loading...

3 komentáře

  • Podle četnosti příspěvků, jak je bílý běžný heterosexuální muž z Čech sprostý a špatný, zatímco ostatní jsou lepší – čekám ještě Vaše přihlášení se k feminismu, Žít Brno, a Vaše přihlášení se k islámu a cestu do Mekky.

    Nicméně lituji, že jsem sem po letech zavítal.

  • Článek mi připomněl mojí historku o školení ze stereotypů. Byli jsme onehdá s manželkou v ZOO. A najednou mezi návštěvníky vidíme cikánskou rodinu, asi pět dětí. No, hned jsem se zastyděl – ty v nich vidíš akorát vyžírky a nemakačenka a podívej, oni vezmou děti do ZOO, úplně stejně, jako to dělají bílí.

    Pocit studu mi vydržel přesně pár minut. A to do té doby, než se na mě ta milá rodinka obrátila – pane, můžeme si vás vyfotit? Nu, třeba s tou fotkou budou chtít po večerech strašit děti, tak proč by ne… No, když chcete, tak můžete, říkám nahlas a držím pózu. Žádné cvakání zrcátka, žádné blesky – ale jen natažená ruka: tak mi musíte půjčit ten váš foťák, abych vás mohla vyfotit.

    Aha, v tu ránu bylo vše jasné. A dal jsem si virtuální facku, že mi zkušenosti nestačily a zase jsem na chvilku podlehl záchvatu naivity. Možná jsem předčasně vytuhnul a měl jsem jí ten foťák svěřit. Kdybych měl štěstí jako Patrick, třeba bych zjistil, že ta mladá paní je Sarah Moon undercover.

    I když… při mé smůle bych spíš zjistil, že to Sarah Moon nebyla a že toto poznání mělo cenu fotoaparátu.